Světlo světa jsem spatřila na severní Moravě. Jsem rotweilerka a po mamince
se jmenuju Deizy. Paniččin kamarád mě koupil jako předčasný vánoční dárek.
Moje panička Jana má nemocné srdíčko a musí každý den brát spoustu léků.
Často se stávalo, že ji odvezla sanitka. To já už poznám, kdy to zase
přijde, protože mi to její srdíčko pošeptá. Protože se o paničku bojím,
začnu do ní strkat a někdy musím i štěkat, aby si všimla, že se to zase
děje. Nejdřív mi vůbec nerozuměla, co jí chci říct, ale pak se to naučila a
ví, že si nevymýšlím a vezme si svůj lék, trošku si odpočine a je to zase
dobré. Když jsem trošku povyrostla, panička mě přihlásila do psí školy pro
asistenční psy. Je to tady u nás pod kopcem. Nejdřív se mi do toho moc
nechtělo, protože jsem chtěla být pořád jen s paničkou a ne s těmi cizími
lidmi, které jsem musela poslouchat. Říkala jsem si, že toho umím dost, že
stačí, že mi psí Pánbůh nadělil schopnost naslouchat nemocnému srdci mé
paničky. Trošku jsem se mýlila, protože dneska toho umím mnohem víc a také
jsem si oblíbila svoje trenéry z Helppesu. Jsou teda přísní, ale na druhou
stranu jsou spravedliví a umí mě moc hezky pochválit, když se snažím. Dřív
mě vůbec nenapadlo, že můžu své paní pomáhat i jinak. Teď jí umím přinést
její léky ze skříňky, umím jí pomoci se svlékáním, když je jí zle, odvedu jí
k posteli nebo ke křeslu, donesu jí deku, aby jí nebyla zima, podám mobil,
aby mohla zavolat Lojzíka (to je náš páníček) nebo doktora a hlavně jí už
vůbec nezlobím, protože se umím chovat jako dobře vychovaná psí slečna. A
teď už jsem čerstvá maturantka a mám právo nosit psí dečku z nápisem
ASISTENT KARDIAKA a musím se vám ještě pochlubit jednou věcí. Na slavnosti
Super den v Helppes 2006 mě slavnostně představil a předal pan ředitel
pražské ZOO Petr Fejk - můj patron. Mám doma jeho fotku, kde jsme všichni
tři - on, já a panička. Když je čas, jdeme se podívat na zvířátka k němu do
ZOO, protože jsme od něj dostali volnou vstupenku. Při té slávě na mě
všichni koukali a záviděli mi a panička skoro brečela radostí, až jsem měla
strach, že to její srdíčko začne zase zlobit.
Paničku doprovázím úplně všude i do nemocnice. Jednou jsem vystrašila paní
doktorku. Bylo to asi takhle. Panička šla na vyšetření a já jsem ležela jako
vždycky v kabince. Pani doktorka jí vyšetřovala, ale její srdíčko mi začalo
šeptat, že to s ním zas není dobré. Chvilku jsem počkala a říkala jsem si,
že bych to mohla nechat pro tentokrát na paní doktorce, ale když lidem
všechno tak dlouho trvá, řekla jsem si, že je to zase na mně. Vstala jsem a
přišla potichu až k paničce. "Haf, haf - už zase" povídám. Jenže najednou to
vypadalo, že zkolabuje i paní doktorka. Zbledla jako stěna. Ještě že jí to
panička rychle vysvětlila. Připojila tedy paničku na přístroj, který dokáže
poznat to, co já. A co myslíte, že ukázal: měla jsem pravdu. Paní doktorka
řekla, že kdyby to neviděla, tak by tomu nevěřila a že jsem moc šikovná
pomocnice. Panička o mě říká, že jsem její zlato a já si zas myslím, že to
nejkrásnější, co může psa v životě potkat je, že ho někdo potřebuje a že ho
má opravdu rád.
Deizy
...Malí Rotwíci :))