... jen tak pro radost :o)

Kde se vzalo ovoce a víno

Vinná réva na Balkáně


Šířila se tam podobně jako víno a olivy: paralelně díky Féničanům a Řekům. Fíky i olivy Řekové spojovali s bohyní Athénou, (existuje pověst, že si ji Athéňané vybrali jako patronku svého města poté, co na místě, kam udeřila kopím, vyrostla první oliva). Ve starověku byly fíky známy od Afghánistánu po Kanárské ostrovy. V době římské říše se šířily v těch částech Evropy, kde podnebí dovolovalo jejich pěstování a ve stejné době se dostaly i do Indie a Číny.
Datle je podle všeho nejstarším pěstovaným ovocem. Ještě dnes má na Blízkém východě klíčový význam. Datlové víno je také zřejmě prvním alkoholickým nápojem, protože datlová šťáva je dostatečně sladká na to, aby sama kvasila. Naproti tomu vinná réva musela být k tomuto účelu vyšlechtěna, planá vína jsou kyselá a kvasí dosti špatně.
Datle znali staří Egypťané i Sumerové, Řekové je pěstovali především na ostrově Délos. Arabové učinili několik pokusů pěstovat datle i v jižní Evropě - Španělsko, Sicílie - kde se jim ale přece jen příliš nedařilo. O délce pěstování datlí svědčí i to, že planý datlovník nebyl nikde nalezen. Vyšlechtěné odrůdy jsou zřejmě hybridem více planě rostoucích rostlin. Poprvé byly datle pěstovány zřejmě v Mezopotámii kolem roku 6000 před naším letopočtem.
Kokosová palma se již nikde nevyskytuje planá. Svůj původ má zřejmě v Indii nebo v oblasti Malajsie a Indonésie. První doklady o jejím pěstování pocházejí z doby asi 3000 před naším letopočtem.
 

Pomeranče, citrony a mandarinky
Citrusy mají podle všeho původ v oblasti Íránu, střední Asie a Indie. První citrusové rostliny se do Evropy dostaly po tažení Alexandra Makedonského a uchytily se jednak v Řecku, ale ještě více v Itálii a na jejích ostrovech. Po pádu Říma však pěstování zaniklo a znalost citrusů museli Evropě znovu zprostředkovat Arabové.
V Číně se pěstují jiné odrůdy pomerančů, tzv. pomerančovník čínský. Do Evropy se tato odrůda dostala v době velkých zámořských objevů zásluhou portugalských výprav do oblasti Dálného východu. Odtud se do Evropy dostala také dříve neznámá mandarinka.


A ještě banány, mango, ananas...
První setkání s banány zažili Evropané v době tažení Alexandra Makedonského, kdy je řečtí vojáci objevili v Indii. Zajímavé je, že byly známé také v předkolumbovské Americe v Ekvádoru a v říši Inků. Svědčí to zřejmě o nějakých kontaktech mezi předkolumbovskou Amerikou a Polynésií. Ostatně, obyvatelé Velikonočního ostrova to neměli k americkým břehům až tak daleko. Také je ale možné, že se sem banánovník dostal bez zásahu člověka prostřednictvím mořských proudů. A ananas má původ v předkolumbovském Mexiku, mango zase zřejmě v jižní Indii, na Cejlonu a v Malajsii.
 

Zastávka u vína
Víno bylo poprvé pěstováno někde v Malé Asii či Zakavkazsku (Gruzie, Arménie). Na konci 4. tisíciletí před naším letopočtem o něm máme doklady z Egypta a z Mezopotámie. Pro šíření vína udělali při svých zámořských výpravách hodně Féničané a Řekové. Do Řecka přišlo z Thrákie, podobně jako jeho bůh Dionýsos. Od Řeků se víno naučili pěstovat Etruskové a Římané. S římskými výboji se pak réva začala pěstovat také v Galii, Německu a v Británii. U nás se víno pěstovalo již v době Keltů a Germánů. Na Moravě a na Slovensku se vinohrady udržely, v Čechách s příchodem Slovanů zanikly a musely být znovu obnovovány až v 8. - 9. století. Částečně spolu s šířením křesťanství, částečně také díky tomu, že Čechy byly na přechodnou dobu součástí Velkomoravské říše.

Zdroj: EMA 11/2011

 

Více smajlíků ke stažení
 

 

Kdepak jste, bratři Slunce?

Před čtyřmi a půl miliardami let opustilo Slunce rodnou hvězdnou
kolébku, v níž vzniklo společně s další tisícovkou hvězd. V důsledku
působení gravitace se všichni sourozenci Slunce rozutekli do různých
koutů naší Galaxie. Kde nyní jsou? A může kolem nich existovat život?

Astronomové již desítky let
pátrají po hvězdách, které by
se co nejvíce podobaly našemu
Slunci. Které by měly stejnou hmotnost,
průměr, teplotu, stáří, chemické
složení, rychlost rotace, magnetické
pole apod. Důvod je jasný: Slunce
bylo dlouho jedinou známou
hvězdou s planetární soustavou. Před
několika lety astronomové konečně
ohlásili objev další takové hvězdy.
Její charakteristiky se parametrům
Slunce skutečně velmi podobají. Hvězda
má katalogové označení HIP 56948,
nachází se v souhvězdí Draka a od Země
ji dělí vzdálenost dvou set světelných
roků. Jediné, čím se odlišuje, je její stáří:
hvězda je přibližně o jednu miliardu let
starší než naše Slunce.
Známe ještě tři hvězdy, které
bychom mohli zařadit do kategorie
„dvojníků“ – jenže ty všechny obsahují
několikrát více lithia. A to může
být velmi důležité. Některé studie
totiž naznačují, že hvězdy s malým
obsahem lithia jsou méně aktivní, dochází
u nich k menšímu počtu erupcí.
Takové hvězdy mají větší šanci, že se
v jejich okolí bude vyskytovat život.
U velmi aktivních mateřských hvězd
se mohou případné planety doslova
„koupat“ v nebezpečném záření.
„Slunci podobné hvězdy a jejich
planetární soustavy jsou považovány
za vhodná místa pro hledání mimozemského
života,“ vysvětlila Margaret
Turnbullová z programu SETI, který
je na hledání života na jiných planetách
zaměřen.
Z hlediska SETI je tedy nalezená
hvězda HIP 56948 velmi zajímavá.
Vzhledem k tomu, že je o jednu miliardu
let starší než Slunce, mohly se na
případných planetách mnohem déle
vyvíjet inteligentní civilizace, život

měl mnohem více času na evoluci.
Pátrání po přítomnosti planet u této
hvězdy již bylo zahájeno.
Divoké mládí Slunce
Hvězdy podobné Slunci umožnily
astronomům „cestovat v čase“ a objevit
doslova macešské podmínky převládající
v raném věku Sluneční soustavy, což jim
pomáhá předvídat i její budoucí vývoj.
Tyto výzkumy mohou vést k důkladnějšímu
nahlédnutí do počátků života na
Zemi a k odhalení, jak pravděpodobný
(či nepravděpodobný) je vznik života
někde jinde ve vesmíru.
Výzkumy totiž odhalily, že Slunce
rotovalo v době svého mládí desetkrát
rychleji než dnes, přičemž generovalo
mnohem silnější magnetické pole
a jeho celková aktivita byla mnohem
intenzivnější. Mladé Slunce produkovalo
téměř tisíckrát intenzivnější rentgenové
a ultrafi alové záření, což vývoji života
zrovna neprospívá.
Slunce nahání hrůzu i vzbuzuje
úctu.
Tato přehřátá koule žhavých plynů
vyzařuje obrovské množství energie
a vymršťuje oblaka horké plazmy do
vzdálenosti několika milionů kilometrů.
Avšak pro planety typu Země,
obíhající v bezpečné vzdálenosti,
poskytuje Slunce trvalý zdroj energie
zásobující život. Nynější klidné Slunce,
hvězda středního věku kolem čtyř a půl
miliardy roků, má již bouřlivé mládí za
sebou.

Edward Guinan, profesor astronomie
a astrofyziky na Villanova
University v USA, vysvětluje překvapující
zjištění, které vyplynulo
z jeho výzkumů: „Slunce patrně není
dokonalou hvězdou pro planetární
soustavy, v nichž se může objevit
život. Je nesnadné to dokázat, protože
Slunce je doposud jedinou známou hvězdou,
kolem níž obíhá planeta obdařená
životem. Naše studie však naznačují,
že ideální hvězdou pro planetární
soustavy, v nichž jsou vhodné podmínky
pro život v průběhu několika desítek
miliard roků, mohou být menší oranžoví
trpaslíci, kteří se dožívají vyššího věku
než Slunce – zhruba dvacet až čtyřicet
miliard let. Tyto hvězdy jsou velmi
stabilní a oblast kolem nich, označovaná
jako zóna života, zůstává na stejném
místě po dobu několika desítek miliard
roků. Takovéto hvězdy jsou ve vesmíru
desetkrát četnější než hvězdy podobné
Slunci a mohou dlouhodobě poskytovat
nejlepší možné podmínky pro život.“ Jeli
tomu skutečně tak, zatím nevíme.
Kde jsou sourozenci Slunce?
Nám jde ale především o něco jiného.
Podobně jako ptáci vylétnou z rodného
hnízda a rozprchnou se do světa, i Slunce
vzniklo společně s mnoha dalšími
hvězdami, které se rozptýlily do okolí.
Většina hvězd ve vesmíru se totiž zrodila
jako součást hvězdokupy, nikoliv
jako osamocení jedinci. Máme spoustu
důkazů, že ani Slunce nebylo výjimkou.
Nejprve byla látka, z níž se Slunce
zrodilo, obohacena materiálem
z výbuchu přinejmenším jedné velmi
mladé a hmotné hvězdy (15 až 25krát
hmotnější než Slunce), která explodovala
jako supernova. Podle výzkumů
došlo k explozi v „těsné“ vzdálenosti
menší než pět světelných let, ne později
než dva miliony roků po vzniku Slunce.
Exploze obohatila materiál okolního
vesmíru o těžší prvky, což je klíčové
pro vznik planet. V současné době tak
masivní hvězdy do vzdálenosti tří set

světelných let od Slunce nenajdeme.
Z toho vyplývá, že mladá Sluneční soustava
byla v minulosti těsně obklopena
hvězdami. Teorie o tom, kolik sourozenců
se vlastně v našem okolí nachází, jsou
ale značně rozporuplné (viz Vesmírné
pátrání).
Pomůže nám GAIA?
Nové poznatky o hvězdách, které jsou
dávnými sourozenci Slunce, by mohla
přinést připravovaná evropská družice
GAIA (Global Astrometric Interferometer
for Astrophysics), jejíž start se chystá
na konec roku 2012. Úkolem družice
bude zjistit přesné informace o poloze,
vzdálenosti, vlastních pohybech, teplotě,
gravitaci a chemickém složení asi jedné
miliardy hvězd v naší Galaxii. Pokud
mezi nimi budou sourozenci Slunce,
bude možné je odhalit.
Vzhledem k opakovaným měřením
vědci dokáží určit, zda se k nám hvězdy
přibližují, nebo se od nás naopak vzdalují.
To umožní vytvořit prostorový model
rozložení hvězd včetně jejich vlastních
pohybů v jednotlivých směrech do
vzdálenosti několika tisíc světelných let.
Družice bude schopna zkoumat hvězdy,
které jsou čtyři sta tisíckrát slabší
než ty, jež vidíme pouhým okem.
Otevřou tak cestu k „archeologickému“
studiu naší Galaxie, když budou
interpretovat dřívější události.
Půjde o průlomovou misi, protože
GAIA pomůže vyřešit nejpalčivější otázky
současnosti. Jak naše Galaxie vznikla
a jak se vyvíjela? Kolik srážek prodělala,
kolik hvězd v ní explodovalo? Jak vlastně
temná hmota působí na pohyby hvězd?
(Více viz Největší galaktické sčítání.)
Hvězdy hrozící srážkou
Ne všechny hvězdy se však ke Slunci
chovají „přátelsky“. Některé se od
něj vzdalují, jiné se k němu naopak
přibližují. Ukázalo se, že osmnáct z nich
má poměrně vysokou šanci přesunout
se během příští miliardy let do blízkosti
Sluneční soustavy. Avšak ani jedna z přibližujících
se hvězd by se neměla bezprostředně
se Sluncem srazit – s největší
pravděpodobností mohou tito vetřelci
pouze destabilizovat Oortův oblak, který
je jakýmsi „skladištěm“ kometárních
jader na periferii Sluneční soustavy. Gravitace
těchto „nebezpečných“ hvězd
může způsobit, že ledová jádra zamíří
ke Slunci a planety Sluneční soustavy
budou v budoucnu vystaveny velkému
kometárnímu bombardování. K podobným
událostem již mnohokrát došlo
během vývoje naší planety.

Vesmírné pátrání

Slunce se zrodilo z rozsáhlého prachoplynného
oblaku společně s další asi
tisícovkou hvězd. Proto musí mít tito
sourozenci téměř stejný věk i chemické
složení jako Slunce. Případný výzkum
takových hvězd může poodhalit roušku
tajemství vzniku naší Sluneční soustavy.
Jejich současné rozložení v Galaxii
nám může něco říci o hvězdných
„proudech” – o gravitačních silách, jimiž
byli sourozenci Slunce nasměrováni
do různých koutů Galaxie. Podobnou
cestu absolvovalo i Slunce. Měnící se
podmínky v různých částech Galaxie tak
mohly mít vliv na vývoj Země a změnu
podmínek na jejím povrchu.
Ale to vše se stalo již před 4,57 miliardami
roků. Kde jsou členové tehdejší
hvězdokupy dnes? Některé z hvězd mohly
zůstat překvapivě blízko. Podle analýzy,
kterou uskutečnil astronom Simon Portegies
Zwart (Leiden University, Nizozemí),
obsahovala rodná hvězdokupa Slunce
pět set až tři tisícovky hvězd. Podobně
jako jiné hvězdokupy se časem rozpadla,
hvězdy se rozutekly a staly se součástí
naší Galaxie, kde se smíchaly s několika
stovkami miliard jiných hvězd. Od té
doby vykonaly (společně se Sluncem) asi
27 oběhů kolem středu Galaxie. Podle
Zwarta se deset až šedesát sourozenců
může ještě nacházet blízko Země, do
vzdálenosti zhruba 330 světelných roků.
Tyto hvězdy by měly mít stejné stáří jako
Slunce, stejné složení a měly by se stejně
pohybovat vesmírem.
Někteří ruští kolegové z univerzity
v Rostově na Donu však mají jiný názor.
Zjistili, že pravděpodobnost objevení
sourozenců Slunce je podstatně menší.
Odborníci dospěli k závěru, že gravitace
spirálních ramen Galaxie výrazně ovlivňuje
pohyby hvězd, v důsledku čehož se
rychle vzdalovaly od místa svého vzniku.
Podle nových výpočtů jsou hvězdy
rozptýleny po celé dráze kolem středu
Galaxie a ve vzdálenosti 330 světelných
let od Země se nacházejí maximálně dva
nebo tři sourozenci Slunce.
Své si do mlýna přihodili i Američané.
Anthony Brown z Missouri State University
dospěl k závěru, že sluneční dvojníci
mohou být rozptýleni do vzdálenosti tří
tisíc světelných let, což je prostor, v němž
se nachází celkově asi sto tisíc hvězd.
A najít mezi nimi bratry Slunce nebude
vůbec jednoduché.

Největší galaktické sčítání

V současnosti připravovaná družice GAIA
se stane nejpřesnější optickou astronomickou
družicí, jaká kdy byla postavena.
Jejím úkolem bude uskutečnit největší
sčítání těles v naší Galaxii. Na základě
těchto údajů pak bude zhotovena nejpodrobnější
3D mapa okolí Slunce.
Přesnost měření pomocí přístrojů
družice GAIA bude mimořádně vysoká.
Pokud by se družice nacházela na povrchu
Měsíce, byla by schopna pořizovat
fotografie osob na zemském povrchu.
Jinak řečeno, bude schopna změřit
tloušťku lidského vlasu ze vzdálenosti
jednoho tisíce kilometrů.
Důležitou součástí výbavy družice
je rozkládací sluneční štít o rozloze
sta metrů čtverečních, jehož úkolem je
chránit družici před slunečním zářením
a minimalizovat změny teploty velmi
citlivé optiky. Kromě toho bude GAIA
vybavena miniaturním korekčním
systémem sloužícím k určování a zajišťování
stabilní polohy družice, aniž
by bylo narušeno její přesné zaměření
v průběhu vlastního pozorování.

Slunce v číslech

Průměr: 1,392×106 km
(asi 109 Zemí)
Hmotnost: 1,9891 × 1030 kg
(asi 333 000 Zemí)
Rychlost: 220 km/s
(okolo centra Galaxie)
Složení: 74 % vodík
25 % helium
1 % kyslík, uhlík a směsi kovů

Víte, že?

Nejbližší hvězdou je v současné době
Proxima Centauri, složka trojhvězdného
systému v souhvězdí Kentaura.
Od Slunce ji dělí vzdálenost
4,22 světelného roku. Světelný rok
je vzdálenost, kterou světlo překoná
za jeden rok. To odpovídá hodnotě
9 460 730 472 581 km.
Otevřená hvězdokupa obsahuje
stovky až tisíce mladých hvězd, které
se časem rozptýlí po naší Galaxii.
Společně většinou nevydrží déle
než několik milionů roků. Hvězdy
samotné se ale mohou dožít stáří až
třinácti miliard let.

Zdroj: Svět 10/2011

 

Více smajlíků ke stažení
 

Schodiště k bohům
Pyramidy jsou nekonečným zdrojem záhad

Víme o nich zdánlivě
všechno, přesto stále
patří mezi největší
mystéria v historii
lidstva. Pyramidy, ať
už egyptské, núbijské
nebo mayské, jsou
fascinujícím dokladem
kultury dávno
zaniklých civilizací

Stavby, které lze označit jako
pyramidy, se nestavěly pouze
v Egyptě. Najdeme je třeba i na
území Evropy, například v Itálii, Francii
nebo v Řecku. A kromě nejznámějších
„pyramidových“ lokalit existují i místa,
do nichž je cesta za pyramidami stále
spojena s obtížemi a dobrodružstvím.
K takovým patří například obrovský
mayský komplex El Mirador, ztracený
hluboko v guatemalském pralese.
Otázky zůstávají
Kolem pyramid stále existuje spousta
nezodpovězených otázek. Během desítek
let bádání však vznikla řada teorií více či
méně uvěřitelně vysvětlujících důvody
i způsoby budování pyramid.
Pokud jde o hypotézy originální až
bizarní, pojí se nejčastěji s pyramidou faraona
Chufua, známější pod názvem Cheopsova
pyramida. Největší a nejznámější
pyramida v egyptské Gíze vznikla zhruba
2600 let před naším letopočtem a právě
na ni se nejčastěji zaměřovala pozornost
vědců, dobrodruhů i vykradačů hrobů.
Americký fi lozof Manly Hall přišel
svého času s názorem, že Cheopsovu
pyramidu postavili lidé přeživší
zánik bájné Atlantidy. Okultista Egdar
Cayce, rovněž Američan, zase prosazoval
teorii, podle níž jsou v komplexu pyramidy
zakódovány celé dějiny i proroctví,
sahající až do konce devadesátých let
dvacátého století.
Mystické vlastnosti byly pyramidám
připisovány odedávna – například povzbuzující
účinky na rostliny, schopnost
udržet potraviny v čerstvém stavu
nečekaně dlouhou dobu nebo jakési
„urychlení“ meditativního stavu, do nějž
se lze v jejich blízkosti údajně dostat.
Tato tvrzení podnítila i řadu seriozních
výzkumů. Bylo tak například prokázáno,
že zřejmě díky obložení královské
pohřební komory přirozeně radioaktivní
žulou vyzařuje pyramida zvýšené hodnoty
gama záření. A to může podle některých
teorií ovlivňovat lidskou psychiku
a dokonce mít léčivé účinky.
Poloha pyramid v Gíze přivedla
některé badatele rovněž k přesvědčení,
že rozestavění těchto starověkých
staveb souvisí s postavením tří hvězd
souhvězdí Orionu. Další pyramidy
v okolí pak údajně kopírují polohu

jiných hvězd a jejich postavení vůči řece
Nil odpovídá umístění hvězd vůči Mléčné
dráze. Většina moderních egyptologů
je však přesvědčena, že rozmístění
pyramid s hvězdami nesouvisí.
Cesta ke znovuzrození
Ale proč vlastně pyramidy vznikly?
Začneme-li opět u nejznámějších egyptských,
je nesporné, že byly budovány
jako honosné královské hrobky. Z dochovaných
textů je známo, že pyramidy
byly stavěny ve víře v posmrtný
život vládců. Konstrukce staveb
počítala dokonce s více cestami ke
znovuzrození pohřbeného panovníka.
Jedna z jeho cest mohla vést mezi hvězdy,
které nezapadají a otáčejí se kolem
takzvaného nebeského pólu. Cheopsovu
pyramidu tak protíná severní šachta,
směřující ke hvězdě Alfa draconis, která
měla být právě tímto nebeským pólem.
Druhou možnou faraónovou cestou
bylo putování nebem se souhvězdím
Orionu. Jižní šachta v pyramidě proto
směřuje tak, aby přímo nad ní procházely
každých čtyřiavacet hodin tři hvězdy
z tohoto souhvězdí. Každá z obou šachet
pak měla znovuzrozenému Cheopsovi
umožnit přímý přístup k jedné ze
zmíněných hvězd. Pyramida tak vlastně
představovala jakési schodiště, po němž
mohl zesnulý vládce vystoupit k bohům.
Jak se hýbalo kameny
Už léta nedává badatelům spát rovněž
způsob stavění pyramid. Co nejpodrobnější
odpovědi na tuto otázku se
archeologové pokoušejí nalézt především
u egyptských pyramid, takže řada
hypotéz je dnes podložena ověřenými
poznatky i nejrůznějšími pokusy.
Ohledně stavebních technologií předvěkých
megastaveb však stále převažují
dohady a více či méně pravděpodobné
předpoklady.
Oborníci se shodují na tom, že konstrukční
techniky, používané při stavbě pyramid,
se postupně vyvíjely. Velké kamenné
bloky byly tesány měděnými nástroji
v lomech a pak přesunuty a vyzdviženy.
Jak byly přemísťovány a jakým způsobem
byly do staveb usazovány, to už
je předmětem nejrůznějších dohadů

a sporů. Dříve například převažoval názor,
že se na stavbách pyramid podílely tisíce
otroků. Archeologické nálezy však prokázaly,
že pyramidy stavěli zruční řemeslníci,
kteří poblíž staveb bydleli a dostávali za
práci plat či úlevy na daních.
Nejstarší pyramidy se stavěly z kamene,
původně skládaného tak, aby jednotlivé
bloky směřovaly dovnitř. Později se začaly
stavět z nepálených cihel obezděných
leštěným vápencem. Paradoxně se tak
lépe dochovaly pyramidy starší, protože
novější už byly stavěny méně kvalitně.
O způsobech přemísťování a vyzdvihování
obrovských kamenných bloků
se stále vedou dohady. Nález stroje podobného
kolébce dal vzniknout názoru,
že kameny byly přemísťovány na vcelku
jednoduché konstrukci čtyř kolébek,
které umožňovaly jejich kutálení. Pokus,
při němž osmnáct mužů na podobné
konstrukci přepravilo dvou a půl tunový
kamenný blok rychlostí osmnáct metrů
za minutu, potvrdil, že něco takového
skutečně bylo možné. Pyramidy se
ovšem stavěly i z mnohem těžších, až
sedmdesátitunových bloků a ty by po
kolébkové konstrukci přepravovat nešlo.

Pro vyzdvihování kamenů vzhůru používali
Egypťané pravděpodobně nejrůznější
druhy ramp.
Existuje dokonce teorie, podle níž
jsou bloky v pyramidách jakousi formou
betonu, z něhož se odlévaly přímo na
místě stavby. Teorie je opět podložena
experimentem, který možnost odlití
téměř pětitunových bloků skutečně
potvrdil. Pyramidy se však prokazatelně
stavěly i ze žulových bloků.
Podle jiné hypotézy se kameny
přepravovaly pomocí nejrůznějších
typů saní, pohybujících se po dřevěných
kolejích namazaných tukem.
Dodnes však nebyl učiněn objev, na
jehož základě by mohly být otázky
o způsobu stavby pyramid zodpovězeny
skutečně spolehlivě.

Pyramidy ve světě

Přestože jsou egyptské pyramidy nejslavnější,
nejnavštěvovanější a zřejmě
i nejdůkladněji probádané, existovala
architektura tohoto typu i v mnoha
jiných kulturách:
1. Indie
Na jihu země stojí obrovské žulové
pyramidy. Patří mezi ně Brihadisvarův
chrám v Thanjavuru (na obrázku), dvojice
darasuramských chrámů nebo pyramidový
komplex na ostrově Sri Rangam.
2. Čína
Mauzolea a pohřební pahorky, které
jsou dnes řazeny mezi pyramidy, najdeme
například v Číně. Zhruba čtyřicet
pyramid se nachází severozápadně
od města Xi´an a nejznámější z nich,
Mauzoleum prvního čínského císaře,
leží necelé dva kilometry od místa
nálezu slavné Terakotové armády. Na
jaře roku 1945 skryté pyramidy objevil
americký pilot James Gaussmann když
v oblasti pořizoval letecké snímky.

3. Blízký východ
Mezi pyramidy jsou řazeny i mezopotámské
zikkuraty. Celkem se jich
zachovalo 32, převážně na území Iráku,
známý je například Aqar Quf nedaleko
Bagdádu (na obrázku). Za pyramidu
je považována i stavba Etemerianki,
známá jako Babylonská věž, údajně
devadesát metrů vysoká. Zachovalý
komplex zikkuratů se nachází v Tchoga
Zanbilu na území Íránu.
4. Afrika
Núbijské pyramidy, stojící na území
dnešního Súdánu, nebyly příliš často
využívány jako hrobky. Podle všeho se
stavěly spíše k poctě vybraných panovníků.
Pyramid byly více než dvě stovky,
byly menší a strmější než egyptské
a v každém případě se tvarem egyptských
pyramid výrazně inspirovaly.

5. Mexiko
Známé jsou pyramidy v Chichen Itzá na
poloostrově Yucatán v Mexiku, ovšem dodnes
nebylo odhaleno, za jakým účelem je
tehdejší mayští obyvatelé zmíněné části
severoamerického kontinentu stavěli.
Předpokládá se, že se jednalo o stavby
související s náboženskými kulty. Nejznámější
stavbou v Chichen Itzá je Kukulkánova
pyramida. Kukulkán (Quetzalcoatl)
byl mayským bohem slunce a nebes.
Na vrchol jeho pyramidy se čtvercovým
půdorysem vede z každé strany 91 schodů.
Když o jarní rovnodennosti pyramidu
ozáří zapadající slunce, vypadá to, jako by
se po jejím boku plazil had – symbol boha
Kukulkána.
6. Severní a Střední Amerika
Pyramidy zde lze nalézt v Mexiku, Hondurasu,
Guatemale, Salvadoru i Belize, řada
staveb pyramidového typu je připisována
i původním obyvatelům severoamerického
kontinentu. Až sto pyramid a pohřebních
pahorků se zachovalo například v rezervaci
Cahokia Mounds. Nejznámější z nich je
Mnichova mohyla (na obrázku), třicetimetrová
pyramida se základnou o stranách
dlouhých téměř tři sta metrů.

7. Evropa
Na území Evropy se vyskytuje celá řada
pyramidových staveb. Účel mnohých
z nich však zůstává záhadou. Na návrší
nad francouzským městem Falicon stojí
zbytky pyramidy, jejíž stavba je připisována
římským legionářům. Podle některých teorií
však pochází až z 19. století. Další kamenná
stavba podobná pyramidě na území Francie
se nalézá u obce Couhard nedaleko města
Autun (na obrázku). Pyramidové stavby
stojí i v Anglii a Itálii, k úvahám o existenci
pyramid svádějí některé badatele i dosud
neprozkoumané kopcovité útvary u města
Visoko v Bosně a Hercegovině. V římské
čtvrti Testaccio je možné vidět Cestiovu
pyramidu. Byla postavena v letech 18–12
před naším letopočtem, její základnu tvoří
čtverec o velikosti 22 metrů a sahá do výšky
27 metrů. Vznikla jako náhrobek lidového
tribuna Gaia Cestia Epula.

Slavné monumenty v Gíze

Jedny z největších staveb postavených
člověkem – velké pyramidy faraónů
Cheopse, Chefréna a Menkaura –
patřící mezi staré divy světa, stojí
v egyptské Gíze. Cheopsova pyramida
měří 138 metrů, původně však byla
téměř o deset metrů vyšší. Skládá se
z více než dvou a půl milionu kamenných
kvádrů. Podle řeckého historika
Hérodota trvala její stavba dvacet let.
Králova komora, vystavěná z červené
žuly, dokázala odolat zemětřesení.
Původně byla pyramida obložena bílým
vápencem, ten však Egypťané postupně
rozebrali a použili pro stavby v okolí.
Téměř 137 metrů měří pyramida
Chefrénova (Rachefova), kterou si
nechal vystavět Cheopsův syn Rachef.
Kvůli lepší stabilitě byla postavena na
skalním výběžku, ovšem kvalita jejího
provedení je o něco nižší než v případě
Cheopsovy pyramidy.
Menkaurova pyramida je vysoká
62 metrů a na rozdíl od dvou předchozích
byla stavěna ze žuly a dostavována
z nepálených cihel.

Utajená energie

Spekulace o tajemných silách, které
se v Cheopsově pyramidě soustřeďují,
podnítila i vznik vynálezu českého inženýra
Karla Drbala. Ten ve čtyřicátých
letech minulého století sestavil model
Cheopsovy pyramidy a dovnitř vložil
žiletku. Díky pobytu v modelu pyramidy
si žiletka udržela kvalitní ostří mnohem
déle než při běžném používání.
Pražský podivín našel inspiraci pro
zájem o pyramidy ve zprávách francouzského
badatele Antoina Bovise.
Ten si všiml, že drobná zvířata v pyramidě
nepodléhala po smrti rozkladu.
Bovis věřil, že schopnost organických
látek vzdorovat rozkladu je zapříčiněna
tvarem pyramidy, díky němuž existuje
jakási utajená energie. V případě
broušení žiletky by podle fyziků mohlo jít
o dehydrataci v krystalické mřížce kovu.
Koncentrace energie v pyramidách je
údajně daná tvarem pyramidy a není při
tom podstatné, z jakého materiálu je pyramida
zbudována. Tuto předpokládanou
energii využívají například léčitelé, ale
vědci se k ní staví poměrně skepticky.

Objev
na Ukrajině

I když by se zdálo, že přinejmenším na
území Evropy už není možné žádnou
další monumentální stavbu pyramidového
typu jen tak zčista jasna objevit,
odhalili archeologové dvě šedesátimetrové
pyramidy u města Luhansk na
Ukrajině teprve v roce 2006. Chrámový
komplex s obětními oltáři připomíná
jihoamerické pyramidy a jeho stáří
se odhaduje na pět tisíc let. Návrší,
k němuž vedou strmá schodiště, podle
všeho sloužilo předchůdcům Slovanů
k uctívání slunce.
Komplex o rozloze dvou kilometrů
čtverečních byl využíván asi dva tisíce
let. Na místě se našly dvoutunové
hliněné desky, pozůstatky obětin, popel
a keramika. Předpokládá se, že kompletní
odkrytí areálu a vyčerpávající
zodpovězení všech otázek o jeho účelu
může trvat i desítky let.

Víte, že?

Vědci z Archeologického ústavu
v Praze díky leteckým snímkům objevili
na terénní plošině pod Řípem pozůstatky
osídlení staré asi 3 000 let.
Kromě odpadních jam a hrobových
komor fotografie odhalily i několik
hrobek obehnaných pravidelnými
čtvercovými mohylami o délce asi
25 m. Předpokládá se, že mohyly byly
navršeny do tvaru jehlanu, mohlo
tedy jít o určitý typ pyramidy.

Zdroj: Svět 11/2011

 

Více smajlíků ke stažení
 

Skladujete chleba správně?

7+1 tip, jak mít stále měkký chléb


Photobucket
 

Krásně měkoučký chléb, to je dobrota! Ale znáte to, první den, když ho přinesete z obchodu, je křehoučký, možná ještě teplý, druhý den, když ho chcete nakrájet
večer k jídlu, zjistíte, že je jako guma. A třetí den může být i plesnivý. S našimi tipy správného skladování pečiva se vám to ale už nestane.

 

Pokud chceme, aby nám chléb a pečivo dlouho vydržely čerstvé, je třeba udělat první krok v obchodě. „Většina prodejen nabízí čerstvý, tedy ten den upečený,
chléb, výjimkou je balené pečivo, kde je třeba sledovat datum spotřeby,“ říká Jaroslav Pomp z pekáren United Bakeries. A jaký je jeho tip, jako odborníka,
na správné skladování pečiva? „Já bych se držel toho, co dělaly naše babičky, které balily chléb do čisté utěrky. Myslím, že toto pravidlo funguje i nyní lépe než cokoli jiného!

Sedm tipů, jak skladovat pečivo

V mnoha rodinách se skladování pečiva moc neřeší a nechá se jen tak povalovat v sáčku, ve kterém jsme ho koupili, na lince či na stole.

Variantou na tip našich babiček, tedy balení do utěrky nebo plátna, je také balení pečiva do papíru. I zde platí, že by měl být čistý a nepoužitý. Pokud
tedy mají v obchodě na výběr sáčky papírové a igelitové, volíme raději ty první.

Pečivo můžeme uložit i do chlebníku. „V něm je chráněné před vlhkem i vzduchem, snadno dostupné, a navíc dokáže při správné volbě designu vhodně doplnit
interiér. Na výběr je dnes celá řada modelů, ať už závěsných nebo volně stojících, dřevěných či kovových, s různými způsoby otevírání a v mnoha velikostech,“
konstatuje Martin Noha ze společnosti Brabantia, která vyrábí pomocníky pro skladování potravin.

Chlebník chrání pečivo před vlhkem

Problém s uchováváním pečiva za nás částečně vyřešili i výrobci kuchyní: někdy je součástí linky speciální hluboká zásuvka s plastovým vnitřkem, který lze
snadno vyndat a umýt. Výhodou těchto zásuvek je hlavně to, že jsou těsné, a proto zde pečivo neosychá.

Nejen naše babičky tvrdily, že je dobré dát chleba na chladničku, kde je neustále teplo a chleba zde prý tolik netvrdne. Jenže opak je pravdou. V teple
chleba tvrdne rychleji a pokud ho máme v sáčku, navíc se uvnitř zvyšuje vlhkost, a tak nám brzy začne i plesnivět.

V mnohých domácnostech dávají chleba do chladničky, sice ho odtud nevyndaváme měkký a teplý, ale vydrží zde minimálně týden, aniž by zplesnivěl.

Přímo ideální je na uchovávání pečiva kombinace mrazáku a mikrovlnky nebo klasické pečicí trouby. Rohlíky nebo chléb nakrájený na plátky (se zmrzlým bochníkem
bychom žádný zázrak nenadělali) stačí dát zamrazit, a když pečivo potřebujeme, vyndáme jeden kousek a dáme ho rozpéct do trouby. A hned je jako právě vyndaný
z pece. Tímto způsobem můžeme mít zásoby pečiva na čtyři až šest měsíců.

A jak uchováváte pečivo čerstvé a měkké vy? Podělte se o své zkušenosti s ostatními na adrese
info@prozeny.cz

Autor: Tereza Ježková

zdroj:
 

 

Rady pro život


 

Obvaz bez sponek
   Pořídili jste si výron či jinou zhmožděninu? Vadí vám už
sponky, které obinadlo drží? Chladivé obinadlo Idealcool tento
problém vyřeší a navíc příjemně zchladí postižené místo ke
klidnému hojení.

Pestrý obvaz
   Pohmoždili či podvrkli jste si končetinu? Potřebujete obvaz
a nechcete, aby byl na první pohled vidět? Nyní můžete v lékárně
sáhnout po barevném obinadle Idealcool, které díky chladivému
efektu poskytuje skoro okamžitou úlevu od bolesti. Nebije hned na
první pohled do očí a lze použít jen jeho část.

Trápí vás puchýře?
   Tak to vám pomůže náplast Cosmos Hydro-Active. Funguje
doslova jako druhá kůže, zmírní tlak i bolest a má hydroaktivní
účinek podporující léčení. Zároveň náplast nabízí vysoký komfort
při nošení a vyvolává také příjemný pocit na kůži.

Moderní sádra
   Rhena therm je tzv. termoplastický obvaz, který můžete
tepelně dotvarovat tak, aby přesně "seděl". Nelepí se k pokožce,
a proto pod něj nemusíte dávat žádný podkladový materiál. Můžete
se s ním i koupat (obvaz snese teplotu až 50 st. C). K dalším
jeho výhodám patří dobrá propustnost rentgenovaného záření, takže
poranění lze rentgenovat bez nutnosti obvaz snímat.

Pro sametové ruce
   Znáte ten pocit, kdy vám ruce doslova šustí vysušením?
Jestli ano, pak je tu právě pro vás Menalind derm, tekuté mýdlo
na ruce s hojivým olejem. Budete mile překvapeni, jak hebké bude
opět vaše pohlazení. Uvidíte, že zejména vaši blízcí to ocení.

Relaxační koupel
   Jste unavení po celodenním shonu? V tom případě jsou tu pro
vás zázračné vonné krystalky, které vhozením do vany naplní vaši
koupelnu vůní bylin. Uvolní vás a příjemně naladí.

Manukrém a manumed
   jsou velmi vhodné pro běžné i luxusní pěstění pokožky rukou,
nehtového lůžka a nehtů. Použité rostlinné extrakty, éterické
a rostlinné oleje mají hojivé a regenerační vlastnosti.

Pedikrém a pedimed
   Obsahují řadu silic a extraktů s hojivým, zvláčňujícím
a únavu odstraňujícím účinkem. Směs obsahuje také vosky, oleje
a měsíčkový extrakt, látky, jenž příznivě působí na regeneraci
vysoušené pokožky nohou.

Zdroj: EMA

 

MAJÍ ROSTLINY MOZEK?

 

Photobucket
 

Nervový systém člověka
a živočichů využívá k přenosu
informací slabých
elektrických impulzů.
Rostliny nervový systém
nemají, přesto mohou
předávat informace o vnějších
podnětech podobným
způsobem.

Reakce rostlin na vnější podněty vysláním
slabého elektrického signálu je známá již
dlouhou dobu. V roce 1873 tento jev zkoumal
sir John Scott Burdon-Sanderson u masožravé
rostliny s příznačným názvem mucholapka
podivná (Dionaea muscipula). Upevnil jí
na listy elektrody a pak sledoval akční potenciály
uvolňující tok elektricky nabitých iontů.
Podnětem k vyslání elektrického signálu
u této masožravky je pohyb jemných chloupků
po dosednutí hmyzu na list rostliny. Signál
se šíří rychlostí deset centimetrů za sekundu
k žebru uprostřed listu a spustí mechanizmus
uzavírání rostlinné pasti. Patrně dochází
ke spuštění iontových pump, které vyvolají
smrštění jedné strany listu a tím jeho ohnutí
dovnitř. Celá akce nezačíná ihned, ale až
po opakovaném pohybu hmyzu v pasti. Rostlina
tak předchází situacím, kdy by reagovala
například na dešťové kapky nebo spadané
nečistoty.

PŘENOS INFORMACÍ
Elektrické impulzy v masožravých rostlinách
nejsou zdaleka jediným příkladem vedení
signálů v rostlinné říši. Kořeny kukuřice vysílají
signály do horních částí rostliny, pokud
po dlouhém období sucha opět dostanou
vodu. U ibišku zjistili vědci akční potenciály,
které upozorňují samičí buňky, že se mají připravit
na oplodnění. Signál se spustí, jakmile
na bliznu pestíku dosednou pylová zrnka.
Rostliny nemají na rozdíl od živočichů specializované
nervové dráhy pro přenos elektrických
signálů. K jejich předávání slouží
cévní svazky, kterými se impulzy mohou šířit
do celého těla. Plošné signály slouží při útoku
škůdců a alarmují všechny části rostliny. Někteří
vědci mluví o neurobiologii v botanice,
neboť rostliny dokážou – podobně jako živočichové
– registrovat vnější podněty, zpracovat
je a reagovat cílenou odpovědí. Většina
vědců však tento názor odmítá s poukazem
na zásadní rozdíly mezi oběma skupinami
organizmů. V obou případech jde o průchod
elektricky nabitých iontů buněčnou membránou,
procesu se však účastní jiné ionty
odlišným způsobem.
Zdroj: Sto +1

 

 

UNIKÁTNÍ WHY

ZAJÍMAVOSTI


Photobucket

 

Bydlení na mořských vlnách. Obří jachta nového
druhu, která kombinuje výhody velkého prostoru
s pohyblivostí lodě. Proč název WHY? Jde o plavidlo
postavené monackými loděnicemi z Monte
Carla Wally (odtud písmeno W) v těsné spolupráci
s proslulým francouzským módním domem
Hermés (H), a jelikož jde o jachtu (Yacht), je tam
Y. Trojúhelníkový tvar tohoto unikátního plavidla
se inspiroval loděmi starých Normanů, které byly
pověstné svou stabilitou. Rozměry 38 krát 58 metrů
jsou spíše typické pro vilu než pro jachtu, ale
to byl účel. WHY poskytuje luxusní bydlení na vlnách
podobně jako dům, ale na rozdíl od přepychové,
ale statické vily je pohyblivá a může se
dopravit po moři daleko od lidí.
Obrovská jachta o hmotnosti 2400 tun nabízí
3400 metrů čtverečních ve třech stylově řešených
patrech. Na horní palubě je dostatek prostoru
pro hlavní apartmá o velikosti 200 metrů
čtverečních. O patro níž jsou luxusní kabiny,
ve kterých se pohodlně ubytuje až dvanáct hostů,
a je tu i prostor pro dvacet členů posádky. Nechybí
pětadvacetimetrový bazén, lázně a v zadní
části paluby třicet šest metrů dlouhý volný
prostor, který slouží jako opalovací paluba. Živý
strom roste z podlahy u schodiště a dotváří iluzi
bydlení v zahradě. Někteří odborníci tvrdí, že bělostná
WHY připomíná kosmické plavidlo. Střecha
lodi je směrem k zádi postupně zkosená tak,
jak končí jednotlivé paluby. Nad dvěma nejvýše
položenými palubami je možné střechu stáhnout
jako roletu.
WHY je vybavena nejmodernějšími ekologickými
technologiemi, které vyhovují požadavkům trvale
udržitelného rozvoje. 900 metrů čtverečních
fotovoltaických panelů zajišťuje například chod
klimatizace, vytápění a fungování dalších systémů.
Jachta je poháněna pomocí hybridního dieselelektrického
motoru. Motorový pohon může
být doplněn plachtou.
Spolupráce mezi oběma značkami Wally a Hermés
začala v roce 2007, kdy byla uzavřena dohoda
o rovnocenném partnerství. Stavba lodi WHY
trvala zhruba rok. Společnost Wally jako výrobce
luxusních jachet se postarala o konstrukční část
plavidla a francouzský módní dům Hermés vytvořil
design a dodal luxusní vybavení interiéru
podle posledních trendů.
Více na www.why-yachts.com

Zdroj: Sto +1

 

Jak přežít tuhou zimu


 

   Zachumlejte se do teplých svršků od hlavy až po paty
a nezapomínejte na čepice - hlavou člověk ztratí až 40 % tepla!
    Na rty, nos a uši nanášejte několik vrstev krému, nejlépe s
ochranným faktorem.
   Snažte se vyhýbat rychlým přechodům z tepla do zimy. Po
příchodu zvenčí pobuďte pár minut v chladnější místnosti.
   Prokřehlé tělo zahřejete, když na obličej pustíte proud
teplého vzduchu třeba z fénu.
   Promrzlé ruce přiložte na břicho nebo si je dejte do
podpaží, za dvě minuty vám bude tepleji (existují speciální sáčky
na ruce, které na vzduchu začnou hřát a vydrží až 7 hodin. Na
internetu je seženete za 25 Kč).
    Na alkohol zapomeňte: roztahuje cévy a tělo díky tomu
rychleji prochladne.
Za co může mráz:
 -0o C Zamrzá voda, okna u automobilů a zámky u dveří.
 -2o C Porouchávají se displeje mobilů.
 -10oC Sundejte si piercing z obličeje, mohlo by dojít
   k omrzlinám.
 -20oC Sváry na železničních kolejnicích začínají praskat.
 -22oC Nafta do dieselových motorů houstne.
 -24,5oC Akumulátory a digitální fotoaparáty kolabují.
 -30oC Dýchání je nebezpečné (nosní dírky přimrzají).
 -32oC Nemrznoucí směs do automobilových chladičů nepůsobí.
 -40oC Zamrzají oční víčka.
 -88,3oC Nejnižší teplota naměřená na povrchu naší planety.

Zdroj: EMA

 

Pozor na omrzliny


 

   Nechráněné části těla (nos, uši, prsty, ale i třeba tváře)
mají tendenci v silném mrazu a větru omrzat.
   Chladem zasažená kůže zbledne a jakoby zvoskovatí, protože
kapiláry v ní jsou stažené mrazem a krev nemůže proudit.
   Ve tkáních se navíc vytvářejí ledové krystaly, které je po
delší době mohou nezvratně poškodit.
   Snažte se zabránit dalšímu ochlazování. Podle možnosti
zakryjte postižená místa.
   Dříve se doporučovalo třít omrzlinu, ale na to úplně
zapomeňte. Doporučuje se masírování jejího okolí, např. jemnou
vlněnou látkou.
   Po návratu do "civilizace" se doporučuje asi půlhodinová
lázeň, teplá nejvýše 35-42 st. C.
   Pokud se objeví puchýře, nikdy je nepropichujeme. Kryjeme
měkkým obvazem z vaty a vyhledáme lékaře.

Zdroj EMA
 

 

Zahřejte se!

Co najdeme na trhu


mandal08.gif
 

Teplo spojené s masáží
Anatomicky tvarovanou elektrickou molitanovou podložku jednoduše
rozprostřeme na pohovku, křeslo nebo podlahu, zapneme ji do sítě
a na ovladači plynule nastavujeme teplotu vyhřívání a intenzitu
i rychlost masírování. Cena je asi 1 000 Kč.

Mechanické
Termoponožky a termorukavice

Zahřát se samozřejmě můžeme i pomůckami, které nepotřebují ke
svému fungování elektrickou síť. Úplně nejjednodušší je opatřit
si termoponožky a termorukavice. Ty sice samy o sobě nehřejí, ale
vytvoří izolační vrstvu, která nás ochrání před zimou a vlhkem.
Jsou většinou z prostorově tvarovaných polypropylenových vláken
a speciálně upravené vlny.

Termofor
Pomůcka, jíž se zahřívaly už naše babičky, je termofor - gumová
láhev. Naplní se horkou vodou a vloží pod peřinu, aby ji
prohřála. Sama láhev není příliš vzhledná, ale výrobci už
vymysleli, jak ji zkrášlit. Proto si dnes můžeme koupit termofory
schované do plyšové hračky a mít tak v posteli kočku, psa nebo
třeba slona. Obyčejná gumová láhev stojí okolo 100 Kč, ohřívací
plyšák nás vyjde asi na dvojnásobek.
K dostání jsou i termofory k ohřátí nohou, které se vkládají
dospodu látkového návleku připomínajícího dvě spojené ponožky
(asi 550 Kč) nebo tvoří jakýsi batůžek, jenž se připevní popruhy
a hřeje záda (cca 350 Kč).

Gelové a rašelinové podušky a dečky
Při různých zdravotních problémech udělají dobrou službu podušky
a dečky naplněné látkami, které dokážou po ohřátí určitou dobu
(až 2 hodiny) vydávat teplo. Nejčastěji v nich bývá speciální
gel, ale třeba i přírodní rašelina. V návodu najdeme, zda je máme
ohřát ve vodní lázni nebo v mikrovlnné troubě. V troubě či na
radiátoru můžeme ohřívat i termopolštáře plněné pohankou nebo
peckami z třešní; ty udrží teplotu až 3 hodiny. Stojí okolo 200
Kč a pomůžou při zdravotních obtížích vyžadujících "suché teplo"
- uvolní svalové křeče, zmírní revmatické bolesti a prohřejí
zastydlé dutiny.

Ohřívací sáčky
Mezi sportovci, turisty a milovníky zimních radovánek jsou
oblíbené ohřívací sáčky, které obsahují chemickou látku a kovový
plíšek. Ve chvíli, kdy plíšek zlomíme, proběhne chemická reakce,
tekutina začne tuhnout a vydávat teplo. Sáček vydrží hřát asi 1
hodinu, když vychladne a chceme ho znovu použít, dáme ho do horké
vodní lázně a necháme přejít varem. Tento postup se dá mnohokrát
opakovat. Praktické ohřívací pytlíčky můžeme mít nachystány
v kapsách, případně si je dát do studených bot. Jeden sáček stojí
od 30 Kč.

Kde je nakoupíme
Pomůcky pro zahřátí prodávají především obchody se zdravotnickými
potřebami, s elektrospotřebiči a sportovním vybavením. Najdeme je
rovněž v nabídce zásilkových a internetových obchodů.

Slovo odborníka
Hana Horká, masérka a rehabilitační pracovnice:
"Zahřívací dečky a podušky urychlují prokrvení tkání.
Prohřejeme-li nemocnou nebo namoženou část těla a pak ji
promasírujeme, dojde k rychlejšímu uvolnění svalů a masáž je
mnohem účinnější. Zahřívací pomůcky se nejčastěji používají při
bolestech zad, především při potížích s krční páteří, pomůžou
i nemocným s artrózou. Doporučila bych je především lidem, kteří
v zaměstnání často stojí, například kadeřnicím či prodavačkám.
Hojně si je zvykli využívat také sportovci, pro které představují
příjemný způsob relaxace po namáhavém tréninku."

 

 

Káva má mnohem méně negativ, než si lidé myslí.


Málokterý nápoj obklopuje tolik falešných mýtů jako kávu. Vědci ji v minulosti podezřívali z toho, že zvyšuje riziko vzniku infarktů, vysokého krevního
tlaku a dokonce i rakoviny. To všechno se časem ukázalo jako nesmysl.

Káva prokazatelně mírní a krátkodobě tlumí pocit ospalosti i únavy.
Kávu poškodila hlavně studie Bostonské univerzity ze 70 let minulého století. Podle ní zvyšovalo její pití riziko infarktu. Vědci však časem přišli na to,
že toto tvrzení je zavádějící podobně jako výzkumy o tom, že víno je zdravější než pivo. Jejich kolegové se příliš soustředili na čísla a pominuli reálný
život nebo aspoň sociologii.

Při pozdějších výzkumech totiž zjistili, že pijáci kávy velice často kouří a holdují také tučným jídlům. Stejně tak objevili, že víno nejčastěji pijí lidé
se středním a vyšším vzděláním, kteří obecně žijí zdravěji. Proto v prvním případě docházeli k tak pesimistickým výsledkům, a v druhém případě k tak optimistickým
údajům.

Neohrožuje srdce, ale ani krevní tlak

Jak to tedy je? Vědci postupem času objevili, že káva nezvyšuje při umírněné konzumaci riziko kardiovaskulárních chorob, včetně srdečních arytmií. Umírněnou
konzumací přitom rozumí tři až pět šálků denně, což je zhruba 300 až 400 mg kofeinu.

Také na vysoký krevní tlak nemá kofein žádný zásadní vliv. Na krátkou dobu ho sice u některých lidí zvýší, ale není to zvýšení nijak významné, ani dlouhodobé.
Naopak, výzkumy vědců z Vanderbiltovy univerzity z Tennessee ukázaly, že organismus zdravých lidí si během tří čtyř dnů na účinek kofeinu zvykne a toleruje
ho. To znamená, že se jim krevní tlak nezvýší ani po kávě. A lidem s hypertenzí se nezvyšoval už druhý den.

Oddaluje spánek

Z materiálů prezentovaných na mezinárodním kongresu v Bangkoku je zřejmé i to, že káva může významně ovlivnit bdělost nebo spánek. Obvykle v dávkách vyšších
než 200 mg. Při těch dokáže u některých lidí oddálit dobu, kdy se jim chce spát. Což může být pozitivní stejně jako negativní fakt. Záleží na tom, co lidé
chtějí.

U tohoto i dalších údajů však existuje hodně individuálních odchylek. Vyvolávají je rozdíly v metabolismu konkrétních lidí a ty mohou být velice významné.

Platí to i o vlivu kofeinu na psychiku. Prokazatelně mírní a krátkodobě tlumí pocit ospalosti i únavy. Příznivě ovlivňuje také naši bdělost, duševní čilost
a pocit dobré nálady. Dokládají to desítky studií a bádání. Řada z nich se týkala i sebevražd.
218/132183-top_foto2-qct6u

Lidé, kteří se sejdou nad voňavým šálkem kávy, jsou prý vůči sobě vstřícnější a mají větší sklon přistoupit na přání nebo požadavky svých protějšků.

 

Snižuje počet nehod

Hodně prakticky zaměřený byl výzkum Laboratoře pro výzkum spánku při Loughboroughské univerzitě. Zdejší vědci dokazují, že 22 procent vážných dopravních
nehod ve Velké Británii zaviní ospalost.

Pokud si však lidé dopřejí hned ráno dva šálky kávy, hrozí jim nejméně trojnásobně nižší nebezpečí dopravní nehody než těm, kteří si je nedají. „Lidé by
si měli uvědomit, že jsou na silnici extrémně zranitelní zejména mezi pátou a sedmou hodinou ranní, kdy dochází k většině nehod,“ míní vedoucí výzkumu
profesor Jim Horn.

Dva šálky kávy vypité rychle po sobě by podle něj mohly míru nehodovosti výrazně snížit.

Příjemná narkomanie

Herec Tom Hanks dokázal během natáčení vypít i patnáct hrnků kávy. Bulvární noviny hned psaly o tom, že je závislý na kofeinu. Odborníci ale mírnili jejich
zápal a poukazovali na to, že v případě kávy je diskutabilní mluvit o něčem takovém.

Navíc nejde o nic dramatického, spíš můžeme mluvit o závislosti psychické. Také Americká psychiatrická společnost uvádí ve svých doporučeních, že riziko
závislosti na kávě je zanedbatelné ve srovnání se skutečnými drogami.

Slavný český psychiatr, profesor Jiří Vondráček, dokonce zdůrazňoval, že to je jedna z nejpříjemnějších narkomanií. Navíc prokazatelně posiluje tělo i ducha.
Také při předávkování kofeinem nebývají nespavost, podrážděnost nebo rozrušení nijak přehnané. Přesto by je citliví lidé neměli podceňovat.

Složitější to bylo s kofeinem jako dopingem. Řada výzkumů ukazovala na to, že může zvyšovat výkon, prostřednictvím metabolismu v buňkách i díky lepšímu
přenášení nervosvalových vzruchů.
Nakonec se ukázalo, že i v tomto případě nejde o nic dramatického, co by mohlo nějak zásadně ovlivňovat výkony sportovců. Mezi ná rodní olympijský výbor
proto vyřadil v roce 2004 kofein ze seznamu zakázaných látek.

A těhotné? Můžou ji!

Hodně si diskutovalo také o tom, jestli je káva vhodná pro těhotné ženy. Vědci se nakonec shodli, že bezpečná je pro ně umírněná dávka. Podle anglických
odborníků na výživu je to 200 mg denně, podle Americké dietetické společnosti 300 mg denně.

Nad jejím přílišným pitím by se naopak měly zamyslet ženy v přechodu. Káva je ve větším množství mírně močopudná a může zhoršit i hospodaření těla s vápníkem.
Pro ženy v klimaktériu, které často trápí řídnutí kostí, to je ale pouze jemné varování před přehnaným pitím tohoto jinak příjemného nápoje.

Nevyvolává ani žaludeční vředy

Káva byla dlouhé roky podezřelá z toho, že nebezpečně dráždí žaludek a podílí se na vzniku žaludečních vředů. U některých lidí sice může někdy přispět k
překyselení žaludku. Neexistují však žádné důkazy o vyvolávání nemocí žaludku nebo zažívacího traktu.

Naopak MUDr. Lenora Arabová z lékařské fakulty Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) prokázala na základě analýz různých studií, že pití kafe nás
mírně chrání před některými druhy rakoviny tlustého střeva a před zhoubnými nádory na konečníku a játrech.

Arabová se odvolává na výsledky rozboru téměř čtyř stovek výzkumů zabývajících se konzumací kávy a rizikem vzniku rakoviny.

Pokud jde o tvrzení, že zvyšuje cholesterol, to je pravdivé. Jde ale o zvýšení velmi mírné a krátkodobé. Navíc neplatí pro kávu překapávanou přes papírový
filtr, na kterém se zachytí tukové látky, jež káva obsahuje.

Ochrana před Parkinsonovou nemocí

Lidem, kteří každý den vypijí čtyř až pět šálků kávy, hrozí až pětkrát nižší riziko Parkinsonovy choroby, než-li lidem, kteří kávu nekonzumují vůbec. To
je závěr výzkumu amerických vědců vedených MUDr. Webster Rossem. Choroba postihuje nervový systém, způsobuje třas, potíže s pohybem, spánkem atd.

Určitý ochranný vliv kofeinu byl prokázán také u cukrovky druhého typu, která souvisí s obezitou, a částečně i Alzheimerovy choroby, tedy demence.

Zajímavý objev psychologů

Ke kuriózním, ale zajímavým, výsledkům dospěli australští psychologové. Zjistili, že lidé, kteří se sejdou nad voňavým šálkem kávy, jsou vůči sobě vstřícnější
a mají větší sklon přistoupit na přání nebo požadavky svých protějšků. Postoje lidí zkoumali na otázkách, jako je třeba umělé přerušení těhotenství nebo
eutanazie.

Italský tisk to ale komentoval po svém. Podle něj utvrdili svým výzkumem italské lamače ženských srdcí v jejich osvědčené praxi: nabídnout dámě po večeři
šálek voňavé a kvalitní kávy s nadějí, že večer bude mít další zajímavé pokračování.

Petr Veselý, Pavel Suchánek,
Právo
 

 

Kávu milují na celém světě


kava.gif picture by darmarka02

Povzbuzení známe déle než tisíc let: první písemná zmínka o kávě
pochází od arabského lékaře Rhazese, který asi roku 900 př. n. l.
napsal, že bobule z této rostliny mají léčivé a povzbuzující
účinky. Podle příběhu zaznamenaného někdy kolem roku 300 př.
n.l. si etiopský pastevec koz jménem Kaldi povšiml, že zvířata,
která ožírají bobule kávovníku, jsou po jejich požití velmi
živá. Zmínil se o této zvláštnosti mnichům z blízkého kláštera.
Ti začali povzbuzujícího účinku kávovníku využívat při dlouhých
modlitbách. Po čase přišli také na to, že se z bobulí po upražení
a rozemletí dá připravit lahodný, nádherně vonící nápoj.
Pravlastí kávovníku je Etiopie, odkud jej islámští poutníci
rozšířili na Blízký Východ. Protože ale bobule získané z divoce
rostoucích keřů záhy nestačily zvyšující se poptávce, začal se
kávovník pěstovat. První plantáže byly založeny v Jemenu, poté
následovaly Arábie a Egypt. V těchto zemích se z pití kávy stal
velmi rychle každodenní rituál.
Do Evropy pronikla káva až později, teprve v 16. století. Brzy
zde zdomácněla a posezení v kavárnách se postupně stalo velkou
módou v Itálii, Anglii, Nizozemí, Francii a Německu. Kávovník se
začal pěstovat také v koloniích, Francouzi jej dovezli na
Martinik, Holanďané do Indonésie a Španělé zase do Střední
Ameriky a Brazílie.
Dnes se káva pije po celém světě, kavárny se staly
nejoblíbenějším místem schůzek. Existuje celá řada receptů na
přípravu kávy, svoji oblíbenou variantu má skoro každý. O tom,
jak moc ji máme v oblibě, svědčí i to, že v "kávovém průmyslu"
pracuje ve světě více než dvacet milionů lidí.

Lotyšská káva
7 g mleté kávy, 100 ml vody, 3 lžíce ušlehané smetany, 50 g
drceného ledu, 1 porce vanilkové zmrzliny, lístky máty.
Připravíme překapávanou kávu a necháme ji zcela vychladit. Ledové
kostky přendáme do mikrotenového sáčku, ten do utěrky a paličkou
na maso nebo válečkem rozdrtíme.
V misce důkladně smícháme vychlazenou kávu s tuhou ušlehanou
šlehačkou, vanilkovou zmrzlinou a drceným ledem, až vznikne hustý
krém. Krém přelijeme do připravené širší sklenice a zdobíme
lístky čerstvé máty nebo meduňky.

Karamelová ledová káva
150 ml uvařené kávy, 1 lžíce cappuccina v prášku, 1 pomeranč, 50
ml šlehačky, 1 lžíce karamelové omáčky, 50 ml smetanového
jogurtu, 1 kopeček kávové zmrzliny, čokoládové hobliny na ozdobu,
2 čokoládové trubičky.
Práškové cappuccino rozpustíme v uvařené kávě. V lednici ho
necháme vychladit. Pomeranč omyjeme pod horkou vodou a rozpůlíme.
Z poloviny vymačkáme šťávu, druhou pak nakrájíme na plátky.
Vychlazenou kávu, šťávu z pomeranče a karamelovou omáčku
promixujeme. Šlehačku ušleháme a opatrně do ní vmícháme smetanový
jogurt. Do vychlazené vysoké sklenice vložíme kopeček kávové
zmrzliny a zalijeme ho karamelovou kávou. Kávu ozdobíme šlehačkou
s jogurtem, čokoládovými hoblinkami, plátky pomeranče na okraj
sklenice.

Zdroj: EMA

 

Tajemno

"Ukryté poklady a těla dávných králů Nan Ma dolu střeží v tropické džungli zlí duchové," tvrdí domorodci


mandal08.gif

 

Proklaté zříceniny Nan Madolu

Domorodci se tomu místu raději vyhýbají. Zdržují se tam prý duchové dávných králů obřího vzrůstu,
kteří ovládali magii.
Po setmění by tam
nikdo nevstoupil.
Kdo v ruinách stráví noc,
ten zcela určitě zemře!

Nebylo vůbec snadné uskutečnit naše dávné přání prozkoumat Nan Madol, ztracené město v Pacifiku obestřené mnoha záhadami. Zatím zde mnoho archeologických výprav a badatelů nepátralo, a tak jsme si od naší cesty slibovali mnoho. Erich von Däniken se ve svých knihách nad tajemnou stavbou přímo rozplýval a slibně naznačoval mnoho dosud neotevřených hrobek a podzemních tunelů. Také český cestovatel doktor Miroslav Stingl se nedávno vyjádřil, že mu tato záhada stále nedává spát a rád by sám do neznámých chodeb nahlédl.
Skutečnost, že ruiny starého zapomenutého města ze vzdáleného tichomořského ostrůvku Pohnpei v Mikronésii leží daleko od běžných turistických tras, pro nás sice znamenala vyšší náklady na dopravu, ale na druhé straně měla nesmírnou výhodu. Nemuseli jsme se bát, že tam místo opuštěných zřícenin najdeme oplocenou národní památku s chodníčky, přeplněná parkoviště s autobusy cestovních kanceláří, stánky se suvenýry a s hamburgery. Narazili jsme však na jinou překážku, odedávna strašící všechny výzkumníky a cestovatele: na místní tabu. Rozvaliny Nan Madolu jsou pro místní obyvatele něco jako posvátné místo, před nímž mají všichni respekt. A jedině místní král - nanmarki - rozhoduje, kdo tam může vstoupit a co tam může dělat. Náhodní turisté zaplatí poplatek, dostanou průvodce a za chvíli zase odejdou. My jsme zde ale chtěli po několik týdnů hledat a zkoumat dosud neobjevené prostory. Samozřejmě jsme to museli při jednání o povolení u nanmarkiho zamlčet.

Kamenná hádanka
První dojem byl ohromný. Zpocení a udýchání jsme se vypotáceli z husté tropické džungle. Před námi se k nebi tyčily vysoké černé zdi sestavené z šestihranných čedičových sloupů, naskládaných křížem přes sebe. Zdi vysoké 11 metrů a silné 3 metry. A všude okolo voda. Široké dlouhé kanály oddělující ostrůvky s jednotlivými stavbami. V tom také spočívá jedna z velkých záhad Nan Madolu. Proč dávní stavitelé města přišli s tak šíleným nápadem ukládat kámen po kameni do vody zdejší laguny a vystavět skoro stovku umělých ostrůvků, když mohli město pohodlně postavit na pevnině či na nedalekých korálových ostrůvcích? Další záhada je, jak sem ty těžké balvany vážící 5 až 50 tun vůbec dopravili.
Přebrodili jsme kanál a po schodišti jsme širokou branou vystoupili z vody do nádvoří s kamennou kryptou, která je dnes jedinou stojící budovou v celých zříceninách. Další hrobky jsou pod zemí, některé lehce, jiné hůře přístupné. Kosti dávných králů tam už ale nejsou. V roce 1907, kdy ostrov Pohnpei patřil pod německou správu, porušil klid mrtvých tehdejší guvernér Berg. Přestože mu nanmarki zakázal do hrobek vstupovat, neposlechl a rakve otevřel. Ležely v nich kostry obrů vysokých 2 až 3 metry. V tom okamžiku se spustila prudká bouře a silný déšť bičoval černé hradby. Příští den zrána guvernér Berg zemřel. Příčinu smrti nedokázal určit ani německý koloniální lékař, který na ostrově sloužil. Podle domorodců to způsobila kletba a dodnes tuto příhodu uvádějí jako důkaz nadpřirozených sil strážících město mrtvých.

Najdeme kostry?
Kdo byli ti obři, kteří Nan Madol v dávných dobách postavili a pak zase záhadně zmizeli? Archeologové na tuto otázku dosud neodpověděli, a jak se zdá, ani je moc nezajímá. Domorodci na Pohnpei jsou přesvědčeni, že to byli obyvatelé prastarého kontinentu Mu, který se při velké katastrofě před
12 000 lety potopil do Tichého oceánu. Skutečnou odpověď by mohly dát kostry z Nanmadolských hrobek, ale ty odtud odvezli Japonci těsně před 2. světovou válkou, kdy byl ostrov dočasně v jejich správě. Odvezli i velké rakve z platiny, které jejich potápěči tahali z "Domu mrtvých" pod mořskou hladinou. Všechny nálezy ale bohužel vzaly za své na sklonku války při svržení americké atomové bomby na Hirošimu. Nemohly ale dodnes v rozvalinách Nan Madolu zůstat ještě nějaké další kosti příslušníků oné neznámé obří rasy?
"Před pár lety našel můj přítel v džungli přiléhající ke zříceninám lidskou stehenní kost," vzpomínal náš domorodý přítel Walter Ringlen. "Ležela mezi balvany a byla dvakrát větší než z normálního člověka." Jak už to tak bývá, neuvědomil si tehdy důležitost tohoto nálezu, a tak se kost bohužel nedochovala. Povídá se také, že některé hrobky nebyly dodnes otevřeny a jsou zapečetěny. Po nich jsme však pátrali marně. Vsoukali jsme se snad do všech otvorů v polozřícených zdech i do vstupů podzemních chodeb a často jsme tam riskovali život. Všude, kde jsme měli podezření, že by se za zdí nebo těžkým kamenným poklopem mohla skrývat neobjevená komnata či tajná chodba, jsme použili malou kamerovou sondu. Na obrazovce se však žádné rakve ani kostry neobjevily.
Noc mezi duchy
"Ukryté poklady a těla dávných králů střeží zlí duchové," vážně pokyvoval hlavou Stewo Gallen, když jsme si u něj večer při obřadu pití sakaa (svatého nápoje Oceánie s narkotickým účinkem) povídali o záhadách ostrova. "V noci se objevují mezi hradbami v podobě svítících koulí a putují podél kanálů."
To, že v Nan Madolu údajně straší, jsme věděli. Píše se o tom všude, dokonce i v seriózní známé příručce pro cestovatele Lonely Planet. Domorodci se mu raději vyhýbají a v noci by tam nevstoupili ani za nic. Nešlo nám ale na rozum, odkud tedy o bloudících strašidelných světlech a naříkavých zvucích linoucích se z hrobek vědí? Když jsme nenašli kostry obrů, třeba se nám podaří odhalit, co to tam vlastně v noci svítí a kňourá.
Nehledě na varování, že tam zemřeme nebo přinejmenším zešílíme strachem, sbalili jsme si přístroj pro noční vidění, mikrofon, videokameru a silný reflektor a ještě před západem slunce jsme se utábořili před vchodem do krypty hlavního ostrůvku. Tíživé ticho visící nad mrtvým městem rušily pouze vzdálené hučení mořského příboje a bzukot komárů. Mezitím se setmělo a nad vrcholky kokosových palem vyplul měsíc. Noc byla klidná a jasná. Měli jsme štěstí, protože bouře a prudké slejváky tu jsou na denním pořádku.

Po jídle, které jsme si uvařili, jsme se stáhli do vnitřního nádvoří k otevřené hrobce a uvelebili jsme se na karimatkách. Chvilku jsme si povídali, chvilku mlčeli, ale zrakem jsme neustále bloudili po tmavých hradbách, zda někde nezahlédneme toužebně očekávanou svítící kouli. Najednou se z dálky ozvalo slabé kovové cinkání. Zvuk se linul od schodiště vedoucího do vodního kanálu, kde jsme nechali vařič a prázdný ešus. Jako na povel jsme rozsvítili baterky. Ešus ležel na kameni, jak jsme ho tam nechali, a nikdo u něj nebyl. Že by se nás pokoušel někdo z domorodců postrašit? Bezstarostná pohoda se najednou vytratila. Zhasli jsme baterky a Jarda vytáhl z pouzdra přístroj na noční vidění. Pozoroval jím schodiště a my jsme na všechny strany napínali uši.
"Panebože," vydechl po chvíli Jarda. "Už je vidím. To je náš konec." Vyděšeně jsme se k němu otočili. "Neblbni. Co tam je?" "Krysy! A celé hejno." Skutečně. Desítky ohromných krys se vynořovaly ze zarostlých hromad balvanů a praly se o zbytky naší večeře. Vůbec se nás nezalekly a neutíkaly ani před silným světlem reflektoru. Kdyby na nás zaútočily, měli bychom asi velké starosti. Stáhli jsme se zpátky k hromadě svých věcí u hrobky. Krysy za námi kupodivu nešly. Jako by tam byla nějaká neviditelná závora.
Legendy kolem záhadného Nan Madolu jsou vzrušující a stále živé. Strašidelná světla, kosti obrů, kletby, levitující kameny i celé další město pod vodou. Jsou ale pravdivé? Miroslav Stingl ve své knize Neznámou Mikronésií trefně odpovídá: "Uvěřím, jestliže sám spatřím tunely, podmořské hřbitovy, platinové rakve. Zatím však věřím jen na kamenné velkoměsto, kterého jsem se tam v zapomenuté Mikronésii, dotýkal." My se s ním ztotožňujeme. 

IVAN MACKERLE
Zdroj: Květy

 

 

Rady k pečení


Myspace Layouts

 

Jak správně rozmrazit těsto:
Listové těsto rozbalte a jednotlivé plátky rozložte na plech,
jinak se přilepí k sobě.

Nakrájené těsto bude dobře "listovat", když je předtím necháte
20 minut v klidu.

Vyválené těsto se nestáhne, když je na několika místech
propíchnete vidličkou.

Listové těsto na jablečný závin nebo na tvarohové šátečky
nepotírejte ušlehaným vajíčkem, protože to brání "listování"
těsta. Potřete ho raději chladným čajem nebo kávou, které
neucpávají póry na povrchu, a těsto mnohem spíš nabývá na objemu.

Plech na pečení: Když pečeme štrůdl nebo jiný moučník z listového
těsta, nemusíme plech či formu na pečení vymazat tukem. Stačí je
opláchnout studenou vodou.

Pokud chcete balit kousky masa do lístkového těsta, nejprve maso
orestujte. Jinak bude z masa vytékat šťáva.

Pudink se vám už nikdy nepřipálí, když hrnec (zejména dno) před
vařením vymažete máslem. A navíc bude hladší a vláčnější.

Voňavější alternativa aromatického rumu: Nemáte rádi v moučníku
pronikavou vůni rozinek namočených v rumu? Tak zkuste rozinky
naložit do Amaretta nebo třešňového likéru.

Místo mandlí můžete použít do pečiva dýňová semínka, mandle lze
nahradit také jádry z meruněk, švestek nebo broskví. Ořechy zase
můžete nahradit pšeničnými klíčky.

Dobře ušlehaná smetana: Smetanu šlehejte vždy pomalu, bude víc
nadýchaná a také tak rychle neklesá.

Koláč zakryjte papírem: Jestliže má koláč na povrchu už barvu
upečeného těsta, ale uvnitř ještě není dostatečně propečený,
přikryjte ho pergamenovým papírem a dopečte.

Koláč zůstane šťavnatý: Nakrojený koláč zůstane šťavnatý
a nevyschne, když řeznou plochu zakryjete potravinovou fólií.
Jednotlivé kousky zabalte do fólie nejlépe celé.

Plech na pečení, na který vám např. vytekla ovocná šťáva
z koláče, vyčistíte solí.

Zdroj: EMA 1/2010

 

Tyčové mixéry


Podle toho, že je při práci ponoříte hluboko do hrnce, sklenice
nebo mísy, se jim také říká ponorné. Dnes už výrobci naučili
některé z nich kromě míchání rovněž šlehat a sekat maso
i zeleninu.
Mixér s velkou skříňkou na motor, který rotuje ostrým nožem
v navrch nasazené nádobě, se pomalu stává minulostí. Velikostí
nepraktický a většinou jednoúčelový přístroj z kuchyní vytlačuje
jeho modernější nástupce - visí na háčku nebo leží v zásuvce, moc
místa nezabere, snadno se s ním pracuje a umytý je raz dva.

Plast nebo nerez
Protože vibrující přístroj používáte v chodu často i několik
minut, je důležité, aby vám dobře padl do ruky. Tvar té části
mixéru, kterou svíráte v dlani, je uzpůsoben tak, aby práce
s ním neunavovala. Přesto i zde najdete rozdíly. Jeden mixér bude
vyhovovat malé ženské ruce, a další zase velké "tlapě".
Pokud máte přístroj vícerychlostní, přepínače, tlačítko nebo
páčka by měly být snadno dostupné pro rychlé použití za chodu.
U jednorychlostních jde zase o pohodlné stisknutí spínače, který
musíte držet po celou dobu práce. Aby vám mixér nevyklouzl
a neroztančil se nebezpečně po kuchyni, u dobrých výrobků bývají
plastové úchopové části pogumovány.
Na co se ještě zaměřit? Na vlastní mixovací nástavec. Může být
vyrobený z plastu nebo nerezové oceli. Nerezové jsou odolnější
a navíc se ani neobarví agresivnějšími složkami z potravin, např.
při zpracování mrkve.
A to nejdůležitější? Dají se používat i v horkém hrnci s vařící
omáčkou (s plasty nikdy ne!). K mixovacímu nástavci se často
přikládá nádoba, uzpůsobená pro optimální ponor a ochranu tyče.
To ale neznamená, že byste nemohli použít jiné mísy nebo hrnce.
Musí být ovšem dostatečně hluboké, nebo vyžadují opatrnou práci
pomalejší rychlostí, protože jinak by se vám při vysokých
rychlostech potraviny rozletěly po kuchyni.

Míchá, seká, šlehá
Chcete si koupit nový mixér? Můžete mít samozřejmě jednoduchý,
který vytáhnete opravdu jen na přípravu svíčkové omáčky nebo
ovocného koktejlu. Většina hospodyní ale určitě uvítá, když jeden
přístroj využije na víc úkonů. Hledejte tedy takový, který má ve
výbavě i nerezovou metličku z mnoha drátků na bílky, lehká těsta
nebo hedvábnou bramborovou kaši. Třetí výměnný nástavec
- srpovitý nůž neboli chopper - umí zase rozsekat maso, zeleninu
i ořechy. Zvládnete s ním třeba přípravu domácích karbanátků,
bleskově nachystá také zeleninu do polévky.

Ohlídejte si
Stejně jako pohodlné držení a víceúčelovost vás určitě bude
zajímat výkon vašeho pomocníka. Od slabších 300 W mixérů totiž
nemůžete čekat, že "zaberou", když potřebujete najemno zpracovat
tužší potraviny. V každém případě mají pomalejší otáčky, a tím
pádem je budete muset držet déle. A z toho vás pak může ruka
pěkně bolet. Jednoznačným trendem moderních tyčových mixérů je
zvyšování výkonů. Přístroje s parametrem okolo 600 W pak dokážou
zpracovat opravdu velké množství potravin a provedou to za pár
vteřin. Nejvýkonnější mixér pak musíte občas doslova zabrzdit
v rozletu, protože ne vždy máte hrnec plný a na šlehání koktejlů
nepotřebujete stejný výkon jako na posekání masa. Proto jsou
vybavené regulací otáček. Ta může být dvou až třístupňová, nebo
také plynulá, kdy se otáčky přizpůsobí hustotě hmoty - zpočátku
stisknete tlačítko naplno a nasadíte ostré tempo, když je drť
jemnější, povolíte palec a zpomalíte.

Jaké mixéry jsou k dostání?

Eta Elipse 7019
Kalený nůž poseká i ledovou tříšť.
Výbava: mixér, šlehací metla, chopper, 2 nádoby.
Mixovací nástavec: nerez
Výkon: 600 W
Rychlosti: 2 plus plynulá regulace otáček
Cena: 1 799 Kč

Siemens MQ 5 N 150
Jednoduchý mixér nabízí tichý chod díky bezvibračnímu motoru.
Výbava: mixér, nádoba na mixování
Mixovací nástavec: plast
Výkon: 400 W
Rychlost: plynulá regulace otáček a tlačítko na maximální otáčky
Cena: 890 Kč

Moulinex Click - Mix
Místo metly a chopperu má snadno vyměnitelné barevné nástavce.
Výbava: 4 nástavce na mixování, šlehání, emulgaci a drcení ledu,
nádoba na mixování
Mixovací nástavec: chránič proti poškrabání teflonu
Výkon: 600 W
Rychlost: elektronická plynulá regulace otáček
Cena: 1 799 Kč

Bosch MSM 6500
Mixér doplňuje víko na mísu nebo hrnec (ochrana proti
rozstříknutí).
Výbava: mixér, chopper, 2 nádoby - na mixování a krájení, víko na
misku
Mixovací nástavec: nerez
Výkon: 600 W
Rychlost: plynulá regulace otáček, tlačítko na maximální otáčky
Cena: 1 620 Kč

Philips HR 1378
Jde o přístroj bez šňůry, na akumulační baterii, dobitou za 15
min. pro až dvacetiminutový provoz.
Výbava: mixér, chopper, vroubkovaný nůž na drcení ledu, 2 nádoby:
na mixování a na krájení
Mixovací nástavec: nerez
Výkon: 200 W
Rychlost: 1
Cena: 3 180 Kč

Zdroj: EMA

 

Dobré rady



 

Jak si udělat doma kysané zelí
Nakrouhané je prosypeme solí a kmínem. Udusáme a za 24 hod. je
dáme do sklenic sedmiček, zavřeme víčkem omnia a necháme asi
týden nebo 14 dní stát v kuchyni, nejlépe na vyšším plechu. Víčka
se sama zatáhnou. Pak sklenice opláchneme, otřeme a uložíme ve
spíži.

Nastavte vařenou zeleninu kaší
Je zřejmé, že uvařená zelenina nestačí pro všechny členy rodiny?
Nebo je chcete překvapit neobvyklou přílohou? Tak udělejte
bramborovou kaši, zeleninu do ní dobře rozmíchejte a dochuťte
dobře usmaženou cibulkou.

Zapečené pokrmy zase trochu jinak
Rychle je ještě posypte strouhaným sýrem a strčte jídlo do trouby
zapéct. Zkuste někdy do sýra přidat najemno posekané vlašské
ořechy, na másle orestovaný pórek nebo cibulku. Váš nákyp tak
bude ještě voňavější a chutnější.

zdroj: Ema

 

KAM ZMIZELI NEANDERTÁLCI ?

Byli silní, inteligentní a odolní. Přesto před pětatřiceti tisíci let beze stopy zmizeli. Proč?

Kdyby dnes žili neandertálci, stěží bychom je při náhodném setkání rozeznali od příslušníků vlastního druhu. Rekonstrukce jejich podoby ukazují neobyčejnou spřízněnost s moderním člověkem. Fosilní nálezy však jasně dokládají, že neandertálský člověk se od člověka druhu Homo sapiens lišil natolik, že jistě šlo o dva druhy. Jak je možné, že jeden z nich ovládl planetu a druhý se navždy ztratil?

PODIVNÉ NÁLEZY
V roce 1829 byly v Belgii objeveny pozůstatky dítěte, jehož rysy se lišily od moderních lidí. Význam tohoto nálezu byl dlouhou dobu nedoceněn. Vše se změnilo v roce 1856, kdy se v lomu údolí Neandertal (podle dřívějšího pravopisu Neanderthal) nedaleko města Mettmann v severním Porýní našly zvláštní, neobyčejně mohutné lidské kosti. Lebka se vyznačovala velkými nadočnicovými oblouky, ustupující bradou a podobala se lebkám lidoopů.
O tři roky později, v roce 1859, publikoval Charles Darwin svou knihu O původu druhů. Pro zastánce Darwinova učení byla otázka neandertálského člověka vyřešena – kosti byly důkazem, že současný člověk se vyvinul z předků podobajících se lidoopům. Darwinovi odpůrci namítali, že jde jen o prehistorického člověka postiženého určitou růstovou deformací. Francouzský lékař Marcelin Boule v roce 1908 zveřejnil studii, podle níž byli neandertálci primitivní tvorové s nízkým čelem a kolébavou chůzí. Ze všeho nejvíce se měli podobat orangutanům.

Nakonec se ukázalo, že pravda leží kdesi uprostřed. V padesátých letech prokázal francouzský paleoantropolog Camille Arambourg, že kostra, jež sloužila za základ Bouleovy studie, se vyznačovala řadou odchylek od jiných kosterních pozůstatků neandertálců. Zkoumaný jedinec trpěl osteoartritidou – onemocněním kloubů, těžkým způsobem byla zasažena i jeho páteř. Evoluční vědci museli připustit, že lebka neandertálců nezapadá do schématu o vývoji moderního člověka z opičího předka – už jen proto, že měla větší objem než lebka druhu Homo sapiens. Vše nasvědčovalo tomu, že neandertálci byli sice jiní než moderní lidé, byli však také inteligentní. Dokázali zhotovovat nástroje a oděvy, plánovat lovy a pohřbívali své mrtvé.

VZESTUP A ÚPADEK
Postupem času přibývaly další nálezy kosterních pozůstatků neandertálců. Vědci z nich vyvodili, že se neandertálci v Evropě objevili asi před sto třiceti tisíci lety a osídlili rozsáhlá území od západní Evropy po území dnešního Uzbekistánu a Iráku. Období jejich rozkvětu trvalo sto tisíc let a pak náhle a nevysvětlitelně skončilo. Před třiceti tisíci lety se již patrně neandertálci v Evropě nevyskytovali.
První vysvětlení, které se nabízí, je konflikt s moderním člověkem Homo sapiens, který právě v tuto dobu kolonizoval Evropu. Někteří paleontologové se domnívají, že neandertálci začali s lidmi současného typu bojovat a byli nuceni čelit cílené genocidě. Jiné názory hovoří o tom, že neandertálci nedokázali vzdorovat rozvinutějším sociálním systémům a kultuře moderního člověka. Jestliže však byli neandertálci po biologické i duševní stránce tolik podobní člověku rozumnému, proč jeho strategii nepřevzali? Možná proto, že na to nebyli dostatečně tělesně i rozumově vybaveni. Chybějící kulturní výměna by tak byla nejvýznamnějším důkazem propasti, která tou dobou oba druhy dělila.
Jiné názory uvádějí, že neandertálci byli pozvolna vytlačováni do oblastí méně příznivých pro život. Měli méně potomků než člověk rozumný, a proto vymřeli tak jako řada jiných druhů živočichů.

MOHLO ZA TO KLIMA?
Řada vědců stále uvažuje o tom, zda za zmizením neandertálců mohly stát klimatické změny. Toto vysvětlení se zdálo dlouho nepravděpodobné, zvláště proto, že během doby nadvlády neandertálců nad Evropou došlo k několika zásadním proměnám klimatu a teplotním výkyvům. Dokázali se přizpůsobit životu na severu i na jihu, ale v průběhu poslední doby ledové (glaciálu) již v Evropě nežili.
Klimatologové na základě analýzy vzorků ledu starých tisíce let došli k závěru, že evropské podnebí asi před 25 až 40 tisíci lety bylo velmi nestabilní. Teploty mohly kolísat o několik stupňů nahoru i dolů. Je však velmi obtížné spojit tyto změny s úbytkem neandertálců, kteří v předchozích dobách snášeli teplo i zimu bez potíží. Kromě toho s pomocí současných metod není možné datovat kosterní nálezy neandertálců s přesností větší než jedno tisíciletí, zatímco změny teplot v historii planety lze poznat celkem spolehlivě. Pro určení, zda existuje souvislost mezi vymíráním neandertálců a změnami teplot, by bylo nutné znát stáří kosterních pozůstatků v řádu let. Profesor Chronis Tzedakis z univerzity v Leedsu popírá, že by doba, kdy docházelo k úbytkům neandertálců, jakkoli souvisela s velmi chladnými obdobími poslední doby ledové.

MOŽNOST KŘÍŽENÍ
Mohl se člověk moderního typu křížit s neandrtálci, tedy mohlo mezi nimi docházet k výměně genů? Oba druhy měly společného předka a od sebe se oddělily poměrně pozdě, před 500 tisíci lety. Dalo by se proto očekávat, že mezi nimi nebudou velké genetické rozdíly. V roce 1997 získali vědci z univerzity v Mnichově část DNA z kostí neandertálců nalezených v roce 1856. Výsledkem bylo zjištění, že člověk rozumný byl geneticky tak vzdálen od neandertálce, že jejich vzájemným spojením by pravděpodobně nemohlo dojít k početí potomka.
V loňském roce byla zveřejněna jiná analýza DNA pocházející z kostí neandertálců, která naopak naznačuje, že ke křížení docházelo, a to před třiceti osmi tisíci let. Důkazem vzájemných styků mohou být i kosterní pozůstatky z Nizozemska, Rumunska a České republiky, které nesou částečně rysy moderních lidí a částečně neandertálců. Od neandertálců mohl Homo sapiens rovněž získat gen ovlivňující velikost mozku. Dnes se vyskytuje u sedmdesáti procent populace a je o něm známo, že jej lidé získali asi před třiceti sedmi tisíci lety. Jiní odborníci naopak jakékoli křížení druhu Homo sapiens a Homo neanderthalensis popírají.
Je rovněž možné, že zánik neandertálců neměl jedinou příčinu. Mohly se na něm podílet jak souboje s člověkem moderního typu, tak změny klimatu i vzájemné křížení. Skutečný běh událostí mohl být mnohem složitější, než si dokáže věda představit.  (hh) n

BYLI SCHOPNI MLUVIT?

Rekonstrukce hlasového ústrojí neandertálců naznačují, že se mohli spolu bavit stejně jako Homo sapiens. Klíčem k záhadě mohou být geny. V roce 2001 byl poprvé odhalen gen FOXP2, který souvisí s poruchami řeči. Lidé s poruchou tohoto genu trpí potížemi s výslovností, nezvládají gramatiku a řadu dalších jazykových dovedností. Genetický výzkum dospěl k závěru, že gen FOXP2 dosáhl u současných lidí nynější podoby před 200 tisíci lety, tedy dlouho poté, co se cesty člověka rozumného a neandertálců rozešly.
Poslední výzkumy, které provedl Svante Pääbo z Institutu Maxe Plancka, naznačují, že gen FOXP2 neandertálců se může do jisté míry shodovat s odpovídajícím genem současných lidí. Protože však gen FOXP2 není patrně jediný, který souvisí s řečí, o řečových schopnostech neandertálců nic definitivního nevypovídá.

Zdroj: 100+1

 

NESMRTELNÍ UPÍŘI

 

Photobucket

Ve dne spí v rakvích,
s příchodem soumraku
vyrážejí za krví.
Nejsou ani živí, ani
doopravdy mrtví.
A stále se těší nebývalému
zájmu.

JAK SE BRÁNIT UPÍRŮM
Tradičním prostředkem proti upírům byl česnek,
staří Slované věřili, že působí proti všem démonům
i čarodějnicím. Upíry bylo možné zadržet
i zavěšením rybářské sítě do oken. Upír se dovnitř
nedostane, dokud síť vlákno po vláknu nerozplete.
Upíra lze i zabít. Existují nejrůznější způsoby: lze
mu proklát srdce kůlem nebo v kostele požehnaným
mečem anebo mu srdce vytrhnout, setnout mu hlavu,
případně ho spálit.

Slova upír či vampýr jsou nejčastěji používána
jako synonyma. Původem mohlo být
litevské slovo wempti (pít), někdy se uvádí, že
výraz upír může pocházet z tureckého slova
uber (čarodějnice) anebo ze srbochorvatského
slovesa pirati (vanout). V Rusku se upírům
říká upyr, v Polsku upior a v Bělorusku upir.
Pověsti o upírech, tvorech, kteří stojí na prahu
života a smrti a živí se lidskou krví, jsou
známy nejen z evropských zemí, ale také
z Indie, Číny, Jižní Ameriky i z afrických zemí.
Základy lze najít v animizmu, který je po tisíce
let součástí kultury některých národů.
Již ve starém Řecku se lidé obávali tvora
zvaného lamia, který měl údajně lidskou
tvář a hadí ocas. Lamia vábila námořníky příjemnou
hudbou a potom jim vysávala z těla
krev a jedla jejich maso. Také Homérův epos
Odyssea hovoří o přeludech sajících lidskou
krev. V Římě existovaly podle pověstí krásou
oplývající upíří ženy, které v noci vstupovaly
do domovů, unášely novorozence a nakonec
jim vyrvaly srdce z těla. Z novověkého Řecka
a Makedonie jsou známy pověsti o tvorovi
jménem vrykolakas nebo také vroukalakas
a brucolocas. Během noci prochází okolo
lidských příbytků, klepe na dveře a volá jménem
obyvatele. Pokud mu někdo odpoví,
krátce poté zemře. Ze stejné oblasti pochází
i vurdalak, který může vstoupit na nebesa
a pojídat Měsíc. Tak si kdysi lidé vysvětlovali
zatmění Měsíce.

NAPŘÍČ DĚJINAMI
O existenci víry v upíry svědčí i řada nálezů
hrobů z Čech a Moravy, v nichž byla mrtvá
těla probíjena kůly, byly jim oddělovány
končetiny nebo hlava tak, aby se pohřbený
člověk nemohl vrátit mezi živé. Řada pověstí
a mýtů o upírech pochází z balkánských zemí,
kde na ně lidé údajně věřili stejně pevně jako
na nebe a peklo. Z Rumunska pochází
klasický upír zvaný strigoj, jehož
název je odvozen od slovesa křičeti
podle skřeků, které prý vydávají upíři,
když spolu bojují. Strigoj má dvě srdce a chlupatý
ocas, který mu dodává velkou sílu. Další
rumunský upír, nosferatu, měl být zpočátku
nemanželským dítětem rodičů, kteří byli sami
počati mimo manželství.
Rumunští
venkované
věřili, že nosferatu může být zahnán pomocí
česneku či dřevěného kůlu. Nejspolehlivější
metodou, jak zabránit návratu tohoto upíra
mezi živé, bylo utnout mu hlavu a naplnit ji
hrstí česneku, spálit jeho srdce a popel vysypat
nad hrobem.
Kultura romantizmu přinesla na konci osmnáctého
a začátkem devatenáctého století
novou vlnu zájmu o upíry, zejména v podobě
tzv. gotických románů, předchůdců
dnešních hororů. Lord Byron vnesl do literatury
postavu upíra aristokrata, pro kterého
je pití lidské krve spíše obrazem, metaforou.
O upírech psali i autoři jako Baudelaire, Maupassant,
Poe, Tolstoj, Gogol, Dumas a Doyle.
V dvacátém století toto téma literatuře načas
zevšednělo, nicméně existují výjimky, k nimž
patří Lovecraftovy či Bradburyho povídky
nebo romány Stephena Kinga.

NEJSLAVNĚJŠÍ UPÍR
Spojením původních mýtů z rumunského
venkova a romantické tradice přišel na svět
Dracula anglického prozaika irského původu
Brama Stokera. Stoker napsal řadu povídek,
románů a divadelních adaptací, slávu mu
však přinesl teprve román Dracula, který vyšel
v roce 1897. Stoker ho psal sedm let. Je to
děsivý příběh o upírovi, kterého se
podaří zneškodnit jen pomocí
chladného rozumu, nezištného
přátelství a obětavé lásky. Stoker
sám sice v Transylvánii, kde
se román odehrává, nikdy nebyl,
ale prostudoval řadu bibliografi í
o této oblasti.
Stokerův Dracula byl oděn do černého,
měl vysoké čelo, klenutou bradu
a úzký nos, srostlé obočí a mohutný
knír. Měl bledou pleť,
ostré špičáky, dlouhé nehty
a jeho dech mrtvolně
zapáchal. Nebyl vidět v zrcadle,
nevrhal stín, měl velkou sílu. Ovládal
přírodní živly i živočichy, poroučel mrtvým
a byl schopen proměnit se do podoby vlka,
psa nebo netopýra.

SKUTEČNÝ DRACULA
Skutečnou předlohou pro Draculu byla osobnost
Vlada Tepese, knížete z Transylvánie
z patnáctého století. Vlad Tepes se narodil
ve městě Sighisoara v roce 1431 jako druhorozený
syn panovníka Vlada Dracula. Když bylo
Vladu Tepesovi šest let, následoval otce do valašské
metropole Tirgoviště, kde uherský král
a římský císař Zikmund Lucemburský jmenoval
otce knížetem a rytířem Dračího řádu. Příjmení
Dracul je lidovou zkomoleninou titulu
draconarius – rytíř Dračího řádu. Dracul znamená
také ďábel. Přidáním koncovky „a“ vznikl
výraz Dracula neboli ďáblův syn.
Další část dětství prožil Vlad Tepes s mladším
bratrem Radem Krásným v Turecku jako rukojmí
sultána Murada II. Tam poznal turecké
tresty a krutost. Zajetí pro Vlada skončilo v roce
1448, když se dozvěděl, že otec a starší bratr
byli zavražděni skupinou valašských šlechticů.
Po otcově smrti byl na valašský trůn jmenován
kníže Vladislav II. podporovaný tehdejším
správcem uherské říše Janem Hunyadym.
Vlad Tepes se rozhodl využít nepří-

tomnosti nového knížete. Vtáhl do Tirgoviště,
hlavního města Valašska, a s tureckou podporou
se ujal dědictví. Po měsíci a půl byl knížetem
Vladislavem II. ze země vyhnán. S pomocí
Jana Hunyadyho a krále Ladislava Pohrobka
začal znovu usilovat o valašský trůn a uspěl.
Vtrhl do Valašska, zajal Vladislava II. a nechal
ho popravit. Sám pak vládl dalších šest let
a nutno říci, že velmi krutě.

NEOBYČEJNÁ KRUTOST
Nepřátele nebral do zajetí, ale zaživa je narážel
na kůl a jejich těla nechával napospas zvířatům.
Byl to zvyk, který převzal od Turků, a ti
jej přivezli z Asie. Nutil zajatce, aby si vykopali
vlastní hroby a aby před stětím hlavy byli přítomni
vlastnímu pohřebnímu obřadu. Stovky
těl tureckých vojáků naražených na kůly
v lese odradily od boje s Tepesem
dokonce i dobyvatele Konstantinopole
sultána Mehmeda II.
V roce 1460 přijal Vlad Tepes
turecké výběrčí daní. Protože
před ním nesmekli turbany,
nechal jim je k hlavám
přibít. Vyrovnal se i s bojary,
kteří rozvraceli zemi
a osnovali různá spiknutí.
Několik stovek předních
šlechticů pozval do svého
paláce v Tirgovišti a dal
je zatknout. Přes pět
set šlechticů včetně
rodinných příslušníků
pak nechal
narazit na kůly.
Zkonfi skovaný majetek rozdělil mezi nižší
šlechtu a sedláky.
Stejně jednoduše vyřešil problém žebroty.
Sezval žebráky do hodovní síně a tu dal
i s opilými hosty podpálit. Svůj čin odůvodňoval
tím, že zabil tři mouchy jednou ranou.
Poctivé lidi prý zbavil obtěžování žebráky,
zemi zbavil chudoby a žebráky jejich těžkého
údělu. Na náměstí v Tirgovišti dal u studny
umístit zlatý pohár. Každý, kdo se jej pokusil
ukrást, byl bez milosti naražen na kůl. Podle
rumunských kronik neexistovalo ve Valašsku
za Vlada Tepese zlodějství, žebrota ani
nezaměstnanost. Je také pravda, že během
panování dal kníže popravit asi sto tisíc poddaných.
Přitom země měla v té době pět set tisíc obyvatel.
 

Photobucket

DRACULOVO SÍDLO
Kníže Tepes nejen vraždil, ale také zakládal
kláštery, obklopoval se pravoslavnými kněžími
a účelově podporoval církev. Kláštery
dostávaly úrodnou půdu, ale v případě války
musely Tepese zásobovat penězi a potravinami.
Nejznámější kláštery postavil na Snagově
a Tirgsoru, poblíž Ploesti. Jeho hradem
byla pevnost Poenari. Je známa i pod názvy
Castle Dracula, Castro Agrish či Nerx. Hrad
byl postaven v roku 1459 na místě staré
dácké pevnosti ve tvaru nepravidelného
mnohoúhelníku, měl obytnou věž (donjon)
a čtyři obranné bašty. Na severní straně byla
vyhloubena studna, z níž vedla tajná úniková
chodba vnitřkem hory až na břeh řeky.
Poenari nebylo velké jen pro
nezbytnou vojenskou posádku
a malý počet sloužících.
Když hrad dobývali
Turci, Vladovi se
podařilo uniknout tajnou chodbou. Uchýlil se
do Transylvánie a věřil, že mu pomůže uherský
král Matyáš Korvín. Ten ho však nechal
na dvanáct let uvěznit.


ZÁHADNÁ SMRT
V září 1476 propustil Matyáš Korvín Vlada Tepese
z vězení a znovu ho jmenoval valašským
knížetem. V listopadu 1476 se Tepes ujal vlády
ve Valašsku potřetí. Jen o měsíc později se
u Dunaje nečekaně objevil sultán Mehmed II.
a postupoval s vojskem do valašského vnitrozemí.
Tepes se mu postavil poblíž Bukurešti. Byl
tam zabit ve věku pětačtyřiceti let.
Jeho smrt je dodnes zahalena tajemstvím. Podle
jedné verze byl zepředu proboden na pádícím
koni, podle jiné ho zezadu sťali mečem. Jiná
verze hovoří o tom, že skupina nespokojených
šlechticů Tepesovi uřízla hlavu a poslala ji Mehmedovi
II. do Istanbulu v nádobě s medem.
Stejně jako Tepesova smrt je záhadný i jeho
hrob. Měl být pohřben v klášteře Snagov.
V letech 1931 až 1932 tam prováděli archeologové
vykopávky a zjistili, že údajný Draculův
hrob byl prázdný. Obsahoval jen kosti
zvířat a starou keramiku. Další výzkumy odhalily
v klášteře ještě jeden náhrobní kámen
– na pravé straně kostela. V tomto hrobě byla
nalezena rakev zahalená do červeného rubáše
vyšívaného zlatem. Obsahovala lidské kosti,
šlechtické roucho okrové barvy, šperky s dračím
motivem a dámský prsten. Předměty byly
dopraveny do bukurešťského Historického
muzea, ale z něj záhadným způsobem zmizely.

UPÍŘI VE FILMU
Stokerův Dracula se brzy dočkal divadelního
a fi lmového zpracování. V roce 1921 natočil
německý režisér F. W. Murnau fi lm Upír Nosferatu,
první a pravděpodobně i nejlepší tehdy
ještě němou fi lmovou verzi Draculy s děsivým
Maxem Schreckem v hlavní roli. Rok před tím
zinscenoval divadelního Draculu maďarský režisér
Károly Lajthay. V roce 1931 měla premiéru
divadelní adaptace režiséra Toda Browninga
s Belou Lugosim, který byl asi nejlepším divadelním
a fi lmovým interpretem Draculy vůbec.
Podlehl vampyrizmu natolik, že v soukromí
spal v rakvi a jezdil pohřebním vozem. Zemřel
v třiasedmdesáti letech v americké psychiatrické
léčebně na následky těžké psychické poruchy
a byl pohřben v kápi knížete Draculy.
Důstojným představitelem Draculy byl Christopher
Lee, který vdechl život fi lmovým
upírům padesátých let a proslavil je aristokratickým
zjevem doplněným výraznými zakrvavenými
špičáky. Úspěšným fi lmem bylo
i romantické drama Interview s upírem natočené
režisérem Neilem Jordanem v roce 1994.
Tradiční Dracula získal v jeho fantazii zcela
nové fyzické rysy a polidštil se díky tragickému
příběhu lásky. Posledním hitem je zfi lmovaná
upírská romance Twilight Sága podle
románu S. Meyerové, kterého se na světě prodalo
na 85 milionů výtisků.

CO JE TO VAMPYRIZMUS
Psychická porucha, která má čtyři projevy:
Celkový vampyrizmus: nemocný se cítí přitahován
mrtvými a saje jejich krev.
Vampyrizmus bez požívání krve: je totožný
s nekrofi lií, při níž nemocný uspokojuje svoje sexuální
potřeby na mrtvých.
Vampyrizmus bez mrtvých: touha stát se upírem
a získat nadpřirozené schopnosti.
Autovampyrizmus: nemocný saje vlastní krev.

Zdroj: Sto +1

 

 

 

Uluru: rudá hora smrti


   Uprostřed nedozírné roviny Au-
stralského severního teritoria se
tyčí záhadná hora. Podle legendy
místního kmene je to vlastně obří
náhrobní kámen!

   Pro západní svět byl 348 metrů
vysoký kopec objeven v roce 1873,
kdy dostal jméno po britském kolo-
niálním úředníkovi Henrym Ayerso-
vi. Až v roce 1993 se mu ale vrá-
til i jeho původní domorodý název
Uluru. Oficiálně byl od té doby
nazýván Ayers Rock-Uluru, což se
v roce 2002 změnilo na politicky
korektnější Uluru-Ayers Rock.

Místo nasáklé krví?
   Co vlastně znamená slovo Uluru,
to se jazykozpytcům nepodařilo
zjistit. Zachovaly se však pověsti
domorodců, které vysvětlují vznik
hory. Místo, na němž dnes stojí
obrovský pískovcový blok Uluru,
mělo být podle nich dějištěm krva-
vých bojů "hadích bytostí" a dalších
tajemných stvoření. Vše vyvrcholilo
velkou bitvou dvou kmenů duchů, při
níž zahynuli i jejich náčelníci.
Z hrůzy nad tím se na místě nasák-
lém krví ze země zvedla bájná hora
(mimochodem, trochu připomíná naši
vápencovou Pálavu).
   Legendu o krvavém původu podpo-
ruje rudé zabarvení Uluru, jež je
dáno vysokým obsahem železa v hor-
nině. Ze stejného důvodu zde také
dochází k anomáliím magnetického
pole a řada lidí pociťuje nevysvět-
litelnou tíseň.

Suvenýr přináší neštěstí
   Domorodý kmen Anangu na Uluru
zásadně nechodí, je to pro ně místo,
které náleží duchům. Nejraději by
horu, na níž v létě průměrná teplota
dosahuje 37,8 st. C, nechali trvale
uzavřenou. Nemůžou však, protože
australská vláda, která jim Uluru
v roce 1983 vrátila, si ho vzápětí
vzala na 99 let do pronájmu. Dnes
je z hory jedna z nejznámějších
přírodních rezervací země.
   Ananguové i záhadologové ovšem
poukazují na to, že jen podle zá-
znamů z posledních let při výstupu
na Uluru zemřelo přinejmenším 35
lidí! Nevysvětlený zůstal případ
vrtulníku Bell 47 G2, jenž se
bez zřejmé příčiny na Uluru v roce
1968 zřítil.
   Neštěstí přináší dokonce i jen
pouhé držení kamenů z rudé hory.
Tisíce turistů, kteří si je z Ulu-
ru odnesli jako suvenýr, je proto
po čase posílají poštou zpět, jen
aby se zbavili prokletí ...

 

VIKTOR SODOMA

Včera a dnes


Photobucket


Do školy chodil s Karlem Krylem

* "Mýma rukama prošly snad metráky betonu, cihel a želez, nosil jsem traverzy při stavbě našeho domu i ve vejškách, přestože trpím závratěmi."
Muziku mám v genech
Začínal podobně jako dnešní SuperStar. Viktor Sodoma (62) získal ještě před vojnou 2. místo v soutěži Hledáme nové talenty a "laso mu hodil" Zdeněk Barták, aby s jeho bigbandem hrál na čajích.
"Na vojně to pak bylo náhodou docela fajn, protože jsem sloužil s Miloslavem Šimkem a Jiřím Grossmannem, přede mnou tam byl Karel Černoch... Prostě šťastná konstelace, byli jsme spojaři, měli jsme lehčí službu," vzpomíná dnes s humorem.

Český Redford
Když si odkroutil prezenční službu, přišla nabídka, aby zpíval se skupinou Flamengo. Pak si v roce 1966 dvě slavné kapely Flamengo a The Matadors prohodily zpěváky, Viktora Sodomu a Karla Kahovce. "Matadors jsem viděl na několika koncertech a byl jsem z nich úplně na větvi. Něco takového, s takovým zvukem, tu prostě nebylo! Začal jsem tvrdě pracovat, dělali jsme americkou soulovou muziku, evropský bigbeat."
Už méně se ví, že si na startu kariéry populární zpěvák vyzkoušel i herectví. S Pavlem Juráčkem natočil film Každý mladý muž, potom s Ivem Novákem povídkový snímek Bubny; svého času mu dokonce oddané rokenrolové fanynky říkaly "český Redford". "To jsem si ale fakt nezasloužil," směje se dnes Viktor Sodoma.

Bydliště: Olšany
V rodině se prolínaly dva talenty: výtvarný a muzikantský. Viktor Sodoma absolvoval bechyňskou střední keramickou školu (jeho spolužák tam byl Karel Kryl), ale zároveň přičichl ke kytaře: "Měli jsme s Karlem super učitele, do parády si nás vzali bratři Ryvolové a ti to uměli úplně nejlíp. Ať jsme my dva cvičili, jak jsme chtěli, stejně se všechny krásný holky motaly jenom kolem Ryvolíků."
Zpěvákův tatínek František Sodoma byl vynikající grafik a malíř, na AVU ho přijali rovnou do třetího ročníku. V roce 1948 ho ovšem vyhodili, protože mladý umělec do stupidního kádrového dotazníku napsal Otec: Leopold Sodoma, Bydliště: Olšany, Povolání: mrtvola.
"Mělo to jednu výhodu," baví se při vzpomínce ještě dnes Viktor Sodoma. "Táta byl profesionálně dobrej, tak ho přijali v propagační tvorbě a tam se seznámil s Jiřím Suchým. Muziku mám v genech, oba moji rodiče byli příznivci swingu, začátků rokenrolu. To už se hrálo v Redutě, vzniklo Zábradlí, pak přišel Semafor a můžu říct, že v naší kuchyni jsem stál u zrodu mnoha hitů našich slavných scén."
Mimochodem, tatínka, ač byl František, celý život oslovovali Viktore. Takže o synově jménu bylo rozhodnuto okamžitě.

Karel Gott by se divil
Díky keramice, která se dělá rukama, má zpěvák až překvapivě kladný vztah k fyzické práci. "Mýma rukama prošly snad metráky betonu, cihel a želez, nosil jsem traverzy při stavbě našeho domu i ve vejškách, přestože trpím závratěmi. Karel Gott by se divil, co kolega zvládne," vypráví Viktor Sodoma, který s manželkou, dcerou a čtyřmi vnoučátky žije v Roztokách u Prahy. "Dcera bydlí asi dvě stě metrů od nás, takže mám celou rodinku pěkně pod kontrolou," říká a dodává galantně: "Fungující zázemí je ale především zásluha mé ženy Evy. Je pracovitá, cílevědomá a všechny nás zásobuje energií."

Viktor Sodoma (62)
Některé písničky z 60. let (Zlatý důl, Slez dolů ze stromu) jsou už klasika a zůstávají v jeho koncertním repertoáru. Objevují se i na novém bilančním albu supraphonské Pop Galerie stejně jako hity z období spolupráce s Orchestrem Václava Zahradníka nebo recesistické tvorby s Františkem Ringem Čechem. Patří k oblíbeným interpretům, kterým stále nové publikum zaručuje současný comeback k hudbě 60. let.

 

DUBEN

pranostiky čtvrtého měsíce v roce


Co duben našetří, to květen spálí

Aprííííl ! :o)



1. duben
Prší-li na 1. dubna, bude mokrý květen.

4. duben
Pomine Isidora, pomine i sever.

5. duben
Svítí-li slunce na svatého Vincence, starej se o víno pro žence.(bude hojná úroda)

6. duben
Na svatého Celestína nemáš-li sedláčku zaseto, je to tvoje vina.

11. duben
Na svatýho Lva papeže, travičky se už nařeže.

14. duben
Na Tiburcia se má už všecko zelenat.

18. duben Řípská pouť




21. duben
O svatém Anselmě semeno do země.

23. duben
Při svatém Vojtěchu dělává trn květem útěchu.
Když na Vojtěcha prší, nebude ovoce.

Na Svatého Jiří vylézají hadi a štíři...



24. duben
Na svatého Jiří vylézají z děr hadi a štíři.
Ondřej mosty staví, Jiří je odplaví.
Kolik mrazů do sv. Jiří, tolik do svatého Václava.
Jak hluboko před svatým Jiřím namokne, tak zase hluboko po něm vyschne (a naopak).
Jak dlouho žába před svatým Jiřím křičí, tak dlouho bude po něm mlčet.
Před Jiřím sucho, po něm mokro.
Svatý Jiří trávu zžiří.
Co se před svatým Jiřím zazelená, to se po něm ztratí.
Do sucha zaseti do svatého Jiří jest velmi dobře, ale do mokra je hrob.
Je-li na sv. Jiří přímrazek, urodí se oves i pod křovím.


25. duben
Kolik tepla před Markem, tolik zimy po něm.
Jiří a Marek, mrazem nás zalek.
Svatého Marka deštivo, sedm týdnů blátivo.
Na svatýho Marka saď oharka.

Ať si Duben sebelepší bývá, přec ovčákovi hůl zasněžívá.
Mokrý duben a pak květen chladný, k sýpkám a senům přístup radný.
Sníh dubnový jako mrva pohnojí.
Teplé deště v dubnu - teplé dny v říjnu.
Je-li v dubnu teplý déšť, hojné požehnání jest.
Je-li duben pěkný, bude květen ještě lepší.
Když dubnový vítr do stodoly fičí, po žních díru nenajde.

30.duben

Pálení Čarodějnic

 

Na téma chlapi...:o))

Pánové prominou... :o)))

emban44.gif


Tak to je opravdu realita, to nemá chybu!!!!
...ach jo, ti chlapiJ

Měla k nám včera nečekaně přijít návštěva, v ledničce vymeteno, a tak jsem poslala svého muže do Tesca nakoupit. Povídám: "Drahý, v kuchyni máš lísteček, co máš koupit." a šla jsem si po svém. Sedl do auta,odjel a za 15 minut telefon: "Prosím tě, jak mám koupit 250 gramů hladké mouky?" Místo lístku s nákupem velkým jako kráva mi sebral recept na buchtu, který jsem měla položený u počítače a jel podle toho nakupovat!

Mě pobavil, když mi "ukradl" ve sprše peelingový sprchový gel (byl línej si dojít pro svůj) a povídá: "Prosím tě, jak to tady máš dlouho? Dyť je v tom nějakej písek nebo co, to je zkažený, ne?"

Můj syn byl na  podzim se svým tátou na víkendu v horách. Přijeli a já se ptám, co to má syn na sobě? Tatínek, že prý jsem mu asi koupila nový tepláky, ne? Synek běhal celý víkend venku v pyžamových kalhotách.V čem spal, to netuším.

Je to už dávno, dcera byla v jeslích. Tatínek ji šel konečně poprvé
vyzvednout. Řekla jsem mu "Jitka má kyblíček". Pro nás  ženský je
samozřejmé, že se jedná o značku na šatničce. Co myslíte, že hledal? Ano, samozřejmě hledal kýbl, ve kterém má dcera oblečení. Není to poklad?

On je pečlivý, přesný matematik, ale je třeba naprosto přesně nazvat
položku, kterou chcete koupit, protože jinak nepřinese nic. Tak třeba
"Šlehačku neměli". A já na to: "Neměli? A koukal ses tam vedle jogurtu?"On: "Jo, koukal, ale neměli. Měli tam 12% a 18% smetanu ke šlehání, ale šlehačku NE! A nedělej ze mě blbce!"

 Vrcholným kouskem bylo "Kup mi vložky". Napsala jsem mu na lístek "Libresse, oranžový obal, na kterém mají vpravo dole 5 hvězdiček a z toho 3 jsou plné a 2 vpravo jen obrysy".
Jenže! V té době se zrovna u těchto vložek měnili obal: byl skoro stejný,jen těch hvězdiček tam najednou udělali místo 5 jen 4. No a byl v prdeli!
Volal mi z Delvity, vztekal se u regálu do telefonu na celé kolo, ať mu
řeknu "přesný název těch vložek" - ale ten já si samozřejmě nepamatuju, tak jsem ho požádala, ať mi PŘEČTE ty názvy, a tak začal nahlas do telefonu slabikovat "Libresse, Ultra Fit and Slim, Libresse....."Já už ani nevím, co přinesl, ale myslím, že zákazníci i prodavačky v Delvitě měli tehdy docela veselé odpoledne. A můj muž mi řekl, že už mi nikdy vložky kupovat nepůjde.

Můj muž jen tak mimochodem povídá: "Já jsem ani nevěděl, že máme pračku se sušičkou!" Já na to: "No to teda nemáme." On: "No to je divný, já jsem vypral prádlo a když jsem ho vyndal, tak bylo suchý! No ale stejně jsem ho pověsil na balkon, aby doschlo!!!" Ano, prádlo bylo suché, protože nepustil vodu! Pračka tudíž neprala, on vyndal ty svý smradlavý a špinavý fusekle a ještě je pověsil na balkon!

Já jsem nedávno mého drahého nachytala, jak utírá prach na televizi svýma ponožkama. Na můj zděšený výkřik reagoval slovy:

"No co, stejně se budou prát!"
 

Můj muž jel jednou na služebku a místo sprcháče si vzal můj kondicionér na vlasy. Když jsem se ptala, co s ním dělal, tak prý myl (i vlasy). Prý mu bylo divný, že to nepění, ale asi prý nějaká novinka...

Můj muž miluje ty sladké čokoládové kokosové tyčinky, oplatky,banánky v čokoládě atd. Při nákupu v Kauflandu ukládáme všechno do tašek páté přes deváté a doma to vyklopíme a uklízíme, kam patří. Manžel iniciativní jal se vybalovat nákup a své zamilované tyčinky si odnesl do svého šuplíku. Jenže se mu k těm dobrotám přimíchala i jedna malá náhradní kostka do WC, co se dává do obalu a zavěsí v záchodové míse. Večer u televize slyším jako vždy typické rozbalování a šustění, křupnutí, cucání a najednou vyskočil z pohovky, rozsvítil a zařval: "Fuj,co to dělají za hnůj, zase
nějaká inovace...". No zkrátka, mlsný jak pes a už neví, co by sežral.

Byla jsem v porodnici a chtěla jsem po manželovi koupit balení neperlivé vody, prsní vložky a toaletní papír. Dostala jsem balení minerálky, odličovací tampóny a papírové kuchyňské utěrky...

Uvařila jsem hrachovou polévku, dojedli jsme jí a já jsem napustila vodu do hrnce, aby se odmočil. Druhý den jsem přišla z práce později než manžel a ptala jsem se, jestli má hlad. Odpověděl, že dojedl tu polívku.......

Muž jel výjimečně do práce autem. Stál u semaforu, tak chtěl využít čas tak, že si koupí noviny. Rychle vystoupil z auta, šel ke stánku s novinama a najednou vidí, jak kolem jede tramvaj, kterou běžně jezdí. Tak se za ní rozběhl a dojel s ní do práce... Když šel z práce, vzpomněl si, že jel autem a auto nikde! Tak volal na policii, že mu ukradli auto...a policajti říkali: "Tak to jste byl vy, kdo nechal to auto na křižovatce???"

Manžel jel na služebku do Francie. Ptal se mě, co bych chtěla přivézt jako  dárek. A protože si radši oblečení, parfémy a šminky kupuju sama, tak povídám: "Třeba nějakou masku na obličej." Ráno před odjezdem mě budí:"Prosím tě, jaký máš číslo obličeje???"

Včera jsem koupila chlebové placky Pita. Dala jsem je do zásobníku na chleba a když můj muž opět prolézal kde co, aby něco zbaštil, přišel za mnou s těmi plackami a ptá se: "Je tohle k jídlu?" No a já, právě v dobré náladě mu říkám: "Ne, to je nový toaletní papír." A on odpověděl: "Tak proč to je mezi chlebem?"

Já jsem včera pekla rebarborový koláč, ruce opatlané od těsta a zapomněla jsem si vystříkat plech takovým sprejem místo vymazání. No a s těma zapatlanýma rukama říkám manželovi: "Mohl bys mi, prosím Tě, vystříkat pekáč?" Jeho překvapený výraz vidím ještě teď a když se mě zeptal s mrknutím oka:

 "Teď . .. . když děti ještě nespí"???

emban44.gif

 

Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy.


Photobucket


 Při představě, jak po každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle.
Proto bez milosti vyhodím každého, kdo si bagančata v chodbě
nevyzuje.
Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi
manžel oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni
zastaví jeho šéf.
ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v
pořádku a nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu.
A taky jsem se chtěla vytáhnout.
Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela
voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci.
Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních
sesličkách vypadaly jako andílci.
Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly
hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůůů.
Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom
 se ozval u dveří zvonek. V poklusu jsem loktem otevřela
dveře a v domnění, že je to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a
uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu."
Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když
mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích.
Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. "Mladá paní,
jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela."
Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako
 rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a #
doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu
jsemnabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal. Já byla tak vystresovaná ze šéfa iřvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a
dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf
takvytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdymi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zíratna stůl před šéfa.
Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na
 něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso,
 a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých
stoličkách.
Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji
rudýjako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy.
Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou
porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu "šlichtu"
snědl a ještě zdvořile poděkoval.
Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já
mu tovyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod.
A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.
Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech
stavbách v širokém okolí.
Šéf prý to líčil na poradě takhle: "Zazvoním, otevřou se dveře, a než
stačímpozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechnovysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin, přijal jsem pozvání na oběd.
Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání -
asiabych paní domu neupatlal ubrus - polívkovou lžíci - nejspíš abych si příborem neublížil - a vrcholem všeho byl umělý talířek spředkrájeným obědem. Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i nakrmí.
Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až půjdete k Martinovi!
Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!"
Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby - když u nás obědvali -
neodpustili narážky typu: Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš? Hele, chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor!

Prostírání s kačenkou by nebylo?
A už od dveří řvali:
"Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!"
Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem.

emban44.gif

 

Návod pro život

 

Linje2010.gif picture by darmarka3



1. Vezměte v úvahu, že velká láska a velké skutky zahrnují velké riskování.

2. Když prohrajete, nenechejte si ujít ponaučení proč.
3. Držte se tří R: - respektu vůči sobě
- respektu vůči ostatním
- responsibility-zodpovědnosti za všechny svoje činy
4. Pamatujte si, že když nedostanete to co chcete, je to někdy skvělý zásah štěstí.
5. Naučte se pravidla, abyste věděli, jak je správně porušit.
6. Nedovolte, aby malé neshody zranily velké přátelství.
7. Když si uvědomíte, že jste udělali chybu, udělejte okamžitě kroky k její nápravě.
8. Každý den buďte nějaký čas o samotě.
9. Otevřete svoji náruč změně, ale nevzdávejte se při tom svých hodnot.
10. Pamatujte si, že mlčení je někdy ta nejlepší odpověď.
11. Žijte dobrý, čestný život. Až potom zestárnete a budete se dívat zpět, budete se moci těšit z něho podruhé.
12. Milující atmosféra ve vaší domácnosti je základem vašeho života.
13. Při neshodě s vašimi milovanými, řešte pouze přítomnou situaci. Nevynášejte na světlo minulost.
14. Sdílejte svoje poznatky. Je to způsob, jak dosáhnout nesmrtelnosti.
15. Buďte jemní k Zemi.
16. Jednou do roka se vypravte někam, kde jste nikdy před tím nebyli.
17. Pamatujte si, že nejlepší vztah je ten, ve kterém vaše vzájemná láska je větší, než vaše vzájemné potřeby.
18. Posuzujte svůj úspěch tím, čeho jste se museli vzdát, aby jste ho dosáhli.
19. Přistupujte k lásce a vaření s hravou bezstarostnou odevzdaností.

Linje2010.gif picture by darmarka3
 

 

Plyšový medvěd včera a dnes


myspace layouts, myspace codes, glitter graphics


Všichni obdivují rozkošné a roztomilé medvídky. Plyšové medvídky, s kterými jsme si rádi hráli jako děti. Medvídky, s kterými usínají v postýlkách také naše děti. I moje maminka občas vzpomene na své hračky: dřevěného kačera na kolečkách, vyřezávaného koníka, hadrovou panenku a plyšového medvěda. Ani netuší, že medvěd zaslaný v 50. letech strýcem z Ameriky byl tehdy docela mladík. 


 

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Plyšový medvěd je totiž výtvorem 20. století. Za dobu své existence prošel bouřlivým vývojem, během kterého se dramaticky proměňoval jeho tvar.

První plyšoví medvědi vypadali jako skutečné šelmy s nízkým čelem a dlouhým čenichem. Postupně se měnil tvar hlavy, zkracoval se čenich a ve 30. letech se prakticky podoba plyšových medvídků ustálila: s malými nosánky a čelem myslitele se svým prapředkům nepodobají. Pozoruhodným exemplářem je medvěd z roku 1916, který měl už tehdy všechny rysy a proporce „moderního plyšáka“.

Čím nás plyšová zvířátka okouzlují? Co je na nich roztomilé? „Odborník na zvířecí chování a nositel Nobelovy ceny Konrád Lorenz jako první poukázal na to, že dospělí reagují zvláštním způsobem na určité rysy obličeje a tvar lebky u jiných lidí a zvířat. Pokud je u nějaké bytosti zaregistrují, chtějí se s ní polaskat.“líčí dále autor knihy Věda pro všední den. Jedná se o rysy, které nacházíme u malých dětí, u koťat i štěňat a jiných mláďat: např.velká hlava, buclaté tváře, krátké ruce, nemotorné pohyby....

Až budete uklízet půdu po prababičce a najdete v truhle starého plyšového medvídka s vysokým čelem a plochým nosem, možná zjistíte, že patří k první generaci plyšových medvědů.

Více si přečtěte zde: http://www.moje-rodina.cz/hry-a-hracky/ply-ovy-medved-vcera-a-dnes

 

Irský vlkodav


Irský vlkodav pamatuje antický Řím
Zlaté srdce pod drsnou srstí
Někteří psi mají povahu rozených bavičů a šašků, jiní jsou spíše filozofové a další se náturou podobají kočkám. Jak definovat irského vlkodava? Jednoznačně: je to prostě lord; vznešený, vyrovnaný a sportovního ducha.
"Když někomu řeknu, že máme v bytě dva vlkodavy, považují nás za šílence nebo za trapiče zvířat," tvrdí chovatelka Jana Kasanová. Přitom můžeme potvrdit, že se do nevelkého pražského bytu vejdou dvě obří feny, manželé i jejich nezbedný synek a nikdo z nich nemá málo místa k životu. Vlkodaví dámy Astra a Aysha se s námi ve dveřích přátelsky přivítaly a pak se poskládaly na pelíšky, kde vydržely po celou dobu naší návštěvy.
Irský vlkodav patří mezi chrty. Běhá rychle, ale není to vytrvalec. Nemůžete mít horší nápad než nechat ho běžet vedle kola - riskujete jeho naprosté vyčerpání. Někteří však zvládají disciplínu coursing (obdoba daleko známějších psích dostihů na ovále, běhá se ve volné přírodě s přirozenými nerovnostmi terénu, překážkami a kličkováním s cílem ulovit kořist; tou je kůže se střapcem tažená navijákem). "Závodně" běhaly i obě feny manželů Kasanových, starší Astra však už nemá na sportování věk. "Je to ale pořád chrt, umí bleskově vystartovat a má velkou sílu. Jednou feny zahlédly kočku, já se nestihl včas zapřít a už mě táhly po trávě," vzpomíná Milan Kasan.
U takhle velkých psů je třeba hlídat vše, co se dostane do blízkosti jejich ocasu. Skleničky na servírovacím stolku, váza, batolící se dítě - když se vlkodav raduje, všechno za ním letí k zemi.
Toto plemeno se nehodí pro lidi, kteří ho fyzicky nezvládnou. Vyžaduje při výchově naprostou důslednost: žádný prohřešek neprominout, ale také hodně chválit. Výhoda je, že málo štěká. K dětem se chová vlídně, má však rád klid a to se musí respektovat.
Samozřejmě velký hafan toho také hodně spořádá, ale podstatnější je kvalita krmení než množství. Když mu ještě dopřejete dostatek své přítomnosti, je úplně spokojený. Milan Kasan vysvětluje: "Chcete-li vlkodavovi udělat radost, nemusíte pro něj vymýšlet pamlsky ani pohybové hry. Stačí mu, když vás má prostě nablízku. Lehne si, pozoruje vás a je šťastný."
RADKA BOROVIČKOVÁ

Hlídá?
Podle některých chovatelů střeží nanejvýš ledničku. Jedna majitelka nám ale řekla, že se svými vlkodavy chodí na ostrahu a psi perfektně rozliší, zda mají volno nebo jsou ve službě. Tehdy prý s nimi opravdu není radno žertovat.

Irský vlkodav
Velmi starobylé plemeno pamatující slávu římské říše. Typická je "drátovitá" drsná srst zbarvená od krémové přes šedou po černou. A samozřejmě velikost: samci mají měřit v kohoutku minimálně 79 cm, ale obvyklá výška je 90 cm. Původně sloužili k lovu vlků, jelenů a kanců.
4x o vlkodavovi
1. Maximální známá výška v kohoutku je 120 cm. Obří jedinci byli chováni ve Velké Británii.
2. Stal se symbolem Irska a v minulosti také častým reprezentativním darem pro představitele jiných států. Situace došla tak daleko, že v 17. století začal být ve své vlasti vzácný.
3. Moderní vlkodav vznikl smísením krve původních irských vlkodavů se skotským jelením psem. Spojuje v sobě tedy krev ze dvou zemí, které se nikdy neměly příliš v lásce.
4. Útulky mívají problémy s umístěním tak velkých psů. Proto vznikla Nadace vlkodav, která pomáhá opuštěné nebo nechtěné vlkodavy objevovat a vyhledávat jim nové majitele.


 

 

Když muž se ženou snídá

Když božský Karel tuto píseň zpíval, mnoho žen si asi přálo posnídat právě s ním. Já tuto touhu neměla. Nedávno jsem písničku zaslechla v rádiu. Ve filmech jsou všechny ženy upravené se šťastným úsměvem na tváři. Ne jako já po ránu. Vlasy jak vrabčák, kruhy pod očima, pomačkaná pleť. Jediné, po čem toužím, je vyčistit si zuby a dát se nějak dohromady, aby se mne lidé v metru nelekli.

A mé společné snídaně? Vydolovala jsem z paměti rána v kempech, kdy jsem polozmrzlá vylezla ze spacáku (péřáky tehdy ještě nebyly), vyštrachala se ze stanu, z báglu vytáhlagumové rohlíky a paštiku, na liháčku uvařila černý čaj. Pak jsem zašla do společné umývárny, ledovou vodou opláchla obličej, vydrhla zuby a snažila se učesat to rozcuchané hnízdo na hlavě. Úpravu „dokonalého" vzhledu jsem dokončila krémem Nivea a neodvážila se podívat do prasklého zrcadla. U stanu si natáhla rozdrbané džíny, triko a šusťákovou bundu a na nohy natáhla okopané kecky. Partner vypadal stejně. Rozespalé oči, vlhké vlasy, na tváři obtisklou tu šňůrku, tu větvičku. Ze spacáků vyklepal mravence a otráveně pozoroval okolí. Snažili jsme se utrhnout kousek rohlíku napatlaného játrovkou a pili nechutný čaj Pigi - cukr nám napadli ti mravenci. O romantice nemohla být ani řeč. Ani nevím, že bychom se políbili nebo se na sebe dívali roztouženýma očima. Romantikou se to rozhodně nazvat nedalo.

Snídani do postele jsme dostala jen párkrát. Vím, že se hoch snažil. Ale když přijdete domů v jednu v noci, udřená z divadla, s předsevzetím, že příště představitelku hlavní role vezmete přes hlavu židlí a režiséra umlátíte scénářem, chcete jen a spát a spát. V půl osmé se ozvalo „Miláčku, snídaně" - přede mnou na pokrývce tác s libě vypadajícími a vonícími vajíčky na slanině, čerstvé rohlíčky, káva a džus. Jenže já v tu chvíli po ničem jiném netoužila než po spánku. Ještě jsem mu to v noci říkala, ať mne nebudí. Vím, chtěl mi udělat radost, ale zamumlala jsem jen „Později..." a obrátila se na bok. Toho, že jsem vše převrhla a snídaně skončila na zemi, jsem si ani nevšimla. Když jsem se za pár hodina sháněla po těch fantastických vajíčkách, ledově odpověděl, že je vyhodil do záchodu, a nemluvil celý den. Pak už snídaně spočívaly jen v honění mých holčiček do školy, kdy jsem nadávala, aby ty lupínky s mlékem do sebe tak neházely, já vestoje jedla ovesnou kaši a manžel zíral do kávy. Tak to vypadalo i o víkendech, s jediným rozdílem, holčičky nespěchaly do školy. Taky ani stopa po romantice.

S lehkou závistí jsem vyslechla rozhovor dvou slečen v kavárně. Ta jedna se rozplývala v tom, jak je to fantastické, když jí její přítel nosí snídani do postele - popisovala jak mění jídelníček a společně zobou tu víno, tu chroupají müssli, jak se na sebe usmívají a tak vůbec. Druhá se optala, jak jsou spolu dlouho. Prý dva měsíce. „Tak to ho brzy přejde a skončí to jako u mě doma. Pokud se náhodou sejdeme společně u snídaně, on čte noviny, drobí kolem sebe pečivo a já studuju, kolik má můj jogurt kalorií. Ale je pravda, že si občas povídáme, plánujeme, kam vyrazíme o víkendu a že bychom mohli zajít na večeři." Měla jsem sto chutí říct, že za pár let si budou povídat o tom, že je třeba opravit kapající kohoutek a plánování společné večeře nehrozí. A nebo budou mlčet úplně. Ale nechtěla jsem jim kazit iluze.

I tak to může vypadat, když muž se ženou snídá.

 

Zdroj: Žena-in
 

 

Nemocnice na kraji města

Líbila se vám? Potom druhé, teď už třetí pokračování...


Kliknutím na obrázek zavřete okno

 

Nové osudy

Od podzimu příštího roku budou moci diváci České televize sledovat třetí řadu divácky úspěšného seriálu Nemocnice na kraji
města s podtitulem Nové osudy. První díly začnou tvůrci natáčet už tento čtvrtek. Druhá řada seriálu, s dodatkem "po 20 letech", kterou ČT odvysílala na
přelomu let 2003 a 2004, se přitom stala dosud nejsledovanějším seriálovým projektem u dospělých diváků na českých televizních stanicích.
    Ve třetí řadě titulu o 13 dílech se diváci setkají se známými hrdiny, například doktorkou Čeňkovou v podání Elišky Balzerové, která ve třetí řadě povýší
do funkce primářky, ředitelem Blažejem ztvárněném Josefem Abrhámem, herci Viktorem Preissem, Hanou Maciuchovou a dalšími. Nově si v Nemocnici zahraje herec
a muzikant Richard Krajčo a Vilma Cibulková.
    V případě dvou posledně jmenovaných herců měl režisér Viktor Polesný v obsazení jasno. "Hned po přečtení scénáře jsem věděl, že dvě postavy mám obsazené
Vilmou a Richardem," zmínil se na dnešním setkání s novináři Polesný. Ten na místě režiséra vystřídal Hynka Bočana, který se podílel na druhé řadě seriálu.
    Změna nastala i v případě autora scénáře, první napsal legendární Jaroslav Dietl, ke druhé řadě Petr Zikmund, třetí pokračování však pochází z pera
Lucie Konášové, která je mimo jiné podepsaná pod seriálem ČT Dobrá čtrvť. "Chtěli jsme nemocnici v 'dietlovském' duchu, ale posazenou do dnešní doby,"
vysvětlil změnu koproducent Borek Severa. Konášová vnesla podle tvůrců do seriálu zásadní zlom v charakteru postav. "Dali jsme větší dominanci ženským
postavám," poodhalila střípkovitě něco z novinek.
    Seriál bude stát celkově 95 milionů korun a ve 145 natáčecích dnech vystřídá štáb na 80 lokací v historickém Žatci, Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích
či v ateliérech kolem Prahy.
    Tvůrci tvrdí, že pokračování Nemocnice bude výrazně odlišné od zahraničních produkcí, jež zaplavují svými seriály obrazovky českých televizí, i od produkcí
konkurenčních českých stanic.
    Seriál z lékařského prostředí vysílá i Nova, a to od září 2005 pod názvem Ordinace v růžové zahradě; dosud televize nabídla přes 140 dílů příběhů z
gynekologické ordinace a nyní vysílá již čtvrtou řadu tohoto projektu. První řadu vidělo 1,67 milionu dospělých diváků, druhou pak 2,1 milionu, u třetí
a dosud neukončené čtvrté řady to bylo ještě o 50.000 více. V průměru tak u každého dílu sedělo před obrazovkou 2,02 milionu diváků, sdělila mluvčí Novy
Veronika Šmítková.
    Do seriálu z gynekologického prostředí se pak parodickou formou pustila i internetová televize Stream s projektem nazvaným Gynekologie 2, na níž se
podílí mimo jiné i Petr Čtvrtníček, Robert Nebřenský či Jiří Lábus.
    Seriály byly po dlouhá léta doménou Československé a posléze České televize. Teprve na jaře 2004 se přidala Prima s první řadou Rodinných pout, Nova
pak na podzim téhož roku nabídla první Pojišťovnu štěstí a seriál z novinářského prostředí Redakce. Původní české seriály vyvolaly u diváků ohlas, a tak
například loni na podzim je Nova a Prima nabízely každý den od pondělí do čtvrtka v hlavním večerním čase.
    Dosud nejsledovanějším původním českým seriálem je druhé pokračování Nemocnice na kraji města, které na přelomu let 2003 a 2004 podle údajů ČT sledovalo
v průměru 3,267 milionu dospělých diváků, tedy 38,6 procenta dospělých. První Pojišťovna štěstí na Nově lákala ve druhém pololetí roku 2004 v průměru jen
o 11.000 lidí méně. Druhá řada Pojišťovny štěstí, kterou Nova nabídla loni na podzim, našla 2,27 milionu dospělých diváků.

klikněte pro větší obrázek klikněte pro větší obrázek Klikněte pro větší obrázek klikněte pro větší obrázek klikněte pro větší obrázek

...mně osobně se nejvíc líbily tyto první díly... :)

 

Bílí tygři už žijí jen v zoo

Roztomilý omyl přírody


Photobucket

Začátkem podzimu očekávali pracovníci liberecké zoo radostnou událost: porod u bílých tygrů. Ale ouha, opečovávaná a ostře sledovaná samice jenom předvedla totéž, co leckterá domácí číča nebo fenka - falešnou březost.
Proč jsou bílí tygři tak vzácní? Nejde o žádný samostatný druh a už vůbec ne o šelmu žijící na sněhu, přestože se tento mýtus mezi lidmi houževnatě udržuje. Jednoduše řečeno: bílý tygr je omyl přírody. Zrůda. Bílí nebo částečně bílí jedinci se čas od času objevují i mezi jeleny, kosy, klokany, pávy a spoustou dalších živočišných druhů. V přírodě čeká nápadně zbarvené mutanty krátký život - každý si jich hned všimne, nepřátelé i kořist. Proto obvykle nestihnou zanechat potomky, nehledě na to, že normálně zbarvení partneři jim při námluvách dají košem.
Je s podivem, že mahárádža z indické Rewy poté, co mu lovci přinesli mladého samce odchyceného v přírodě, začal s cíleným chovem bílých tygrů. Vždyť na rozdíl od nás Indové bílou barvu považují za symbol smutku a neštěstí. Přesto se v jeho soukromém zooparku od roku 1958 rodí bílá mláďata. Odtud se kuriozita postupně rozšířila do světových zoologických zahrad včetně té liberecké.
Aby se povedlo zachovat čistokrevnou linii bílých tygrů, aniž by příbuzenským křížením postupně degenerovali, musejí se chovné páry často obměňovat. V Liberci vystřídal švédského samce Kolumba madridský Sitar, pak Tibet a Paris. Bílé šelmy putují napříč Evropou i přes oceány, aby se jejich chov mohl ještě dlouho rozvíjet. Kéž sponzoři najdou peníze i na záchranu méně atraktivních zvířat, která však potřebují pomoc více než tato hříčka přírody.
RADKA BOROVIČKOVÁ

Nejsou to albíni

Bílým tygrům chybí v srsti žluté barvivo a část toho černého. Proto mají dobře viditelné šedé pruhování. Úplní albíni by měli zcela bílý kožich a červené oči místo modrých, jimiž tyto kuriózní šelmy koukají na svět.

Bílý tygr
Barevná odchylka tygra indického. V přírodě se prý spontánně vyskytne v jednom z 10 000 případů. Odlišně vyhlížející mláďata však někdy matka sama zabije nebo se nedožijí zplození vlastních potomků. V zoologických zahradách žije něco kolem stovky bílých tygrů.

4x o bílých tygrech
1. Praotec všech nynějších jedinců je samec Mohan odchycený v roce 1951. Jeho dcery ještě neměly typické zbarvení, to se objevilo až u vnoučat.
2. Zoologové zatím v historii zaznamenali mezi tygry pouhé tři úplné albíny. Částeční albíni známí jako bílí tygři se dříve vyskytovali i v přírodě, ale v posledních desetiletích žijí jen v zoo.
3. Zatímco liberecká samice Isabella měla pouze falešnou březost, v Bratislavě jedna z jejích dcer skutečně porodila. 4. V Česku můžete obdivovat bílé jeleny v Žehušicích nebo pávy na zámku Libochovice, ale to jsou úplní albíni. Za bílými tygry musíte jen do liberecké zoo.

Zdroj: Květy 2/2009

 

Test

 

Photobucket

Psi, jak je známe
Pes je nejstarší zdomácnělé zvíře a pruský král Bedřich Veliký dokonce řekl: "Čím více poznávám lidi, tím více miluji psy..." Třeba jste na tom podobně.

1. Už 10 000 let př. n. l. žil tzv. pes bažinný, od něhož odvozujeme vznik dnešních
a) špiců, pinčů a teriérů
b) bíglů, basetů a kokršpanělů
c) setrů, ohařů a brakýřů

2. Nejméně toho zatím víme o vzniku a vývoji
a) boxerů
b) dobrmanů
c) chrtů

3. Za jedno z nejmladších plemen je považován roku 1964 registrovaný
a) kavkazský ovčák
b) slovenský čuvač
c) italský chrtík

4. Už roku 1037 zachytil neznámý umělec v kyjevské fresce podobu lajky. Ty se později proslavily
a) letem do vesmíru
b) vyhledáváním narkotik
c) jako psi záchranáři

5. Slavný anglický malíř psů Landseer nazval "důstojným členem lidské společnosti" psa
a) novofoundlandského
b) svatobernardského
c) ovčáka z Brie

6. Jen císař směl chovat psy, z nichž jeden byl dokonce prohlášen za převtěleného Buddhu. Šlo o
a) japonského china
b) pekingského palácového psíka
c) tibetského teriéra

7. Nejrozšířenější plemeno anglických pasteveckých psů je skotský ovčák neboli
a) šeltie
b) kolie
c) puli

Za odpovědi 1a), 2c), 3b), 4a), 5a), 6b) a 7b) si započítejte po 1 bodu.

5 - 7 bodů
Před vašimi znalostmi by se sklonili jak velikán irský vlkodav, tak miniaturní čivavka. Svět psů znáte jako své boty.
3 - 4 body
Rozeznáte pudla od jezevčíka, dost možná nějakého psíka sami vlastníte a soudě podle vašich znalostí máte k hafanům dobrý vztah.
0 - 2 body
Nekousl vás někdy třeba nějaký voříšek do lýtka?

Zdroj: Květy 1 2009

 

Nejslavnější lodě světa


Jejich jména a osudy znají i ti největší suchozemci
Příběhy legendárních plachetnic, parních lodí či ultramoderních plavidel připomínajících města na vodě jsou plné tragických osudů a omylů, ale také romantiky, odvahy a touhy po poznání.
Nejstarší slavné lodě zná asi každý, i když jsou jisté pochyby o jejich skutečné existenci. Přesto se sluší jmenovat praplavidlo zvané Noemova archa, které bylo postaveno z cypřiše, zevnitř vytřeno dehtem a jeho tři patra plula na základně o úctyhodných rozměrech 156 x 27 metrů. Archa, jak známo, je rovněž první doložená ztroskotaná loď, byť v daném případě nelze uvíznutí na hoře Ararat označit za tragédii. Neméně známé plavidlo je starověké Argó. Na této padesátiveslici, jež byla údajně tak lehká, že ji veslaři mohli nosit na ramenou, pluli Argonauti pod vedením Iásóna do Kolchidy pro zlaté rouno.

Prospal zkázu Titaniku
Nejznámější koráb, jenž nedokončil ani svou první cestu, je samozřejmě Titanic. Potopení parníku snů nepřežilo přes 1 500 osob, mezi nimi i kapitán lodě, její šéfkonstruktér a většina z 57 multimilionářů cestujících první třídou. O Titaniku už bylo napsáno snad vše, proto se zaměříme spíše na to, zda se dalo neštěstí předejít. Srážce s obří krou asi nikoli, ale jejím následkům ano. Podle vyšetřovací komise se osudným ukázal manévr, při němž se loď ve snaze vyhnout se kolizi natočila ke kře pravým bokem, jenž byl následně rozpárán. Kdyby do masy ledu najela čelně, byl by to jistě větší otřes, ale jeho důsledky se paradoxně projevily jen na malé ploše. Zajímavou roli v kauze Titaniku hrají okolní lodě. Parník Californian byl tak blízko, že by stihl přijet na pomoc ještě před potopením kolosu. Jeho radista však na volání SOS nereagoval, neboť šel pár minut před půlnocí, kdy k havárii došlo, spát... Vystřelované světlice zase pomoc nepřivolávaly i proto, že z Titaniku nelétaly červené, které značí nouzi, nýbrž bílé. A ty v námořnické řeči znamenají oslavu...

Britannic potopit nešel
Nejtragičtější nehoda moderní doby je potopení trajektu Estonia v roce 1994. Ke dnu šel rekordní rychlostí, v 1.22 hod. ráno vyslal SOS a už za 30 minut zmizel pod hladinu. Příčiny tragédie byly špatné počasí a přílišná rychlost. Selhaly zabezpečovací mechanismy vrat pro nájezd aut, ta se otevřela a voda měla cestu volnou. Podle německých konstruktérů, kteří odmítají přiznat technickou závadu, se dá spekulovat i o bombě, ovšem tuto verzi nikdo oficiálně nepodpořil. Památníky všem 852 obětem stojí jak v estonském Tallinnu, odkud loď vyjížděla, tak ve švédském Stockholmu, kam mířila.
Zvláštní fenomén je parník se slavným názvem Britannic. Ten se v roce 1887 v husté mlze u východoamerického pobřeží srazil s lodí Celnic tak, že se do sebe obě plavidla zaklesla v pravém úhlu. Z hrozivě vypadající havárie vyšel Britannic s 12 mrtvými či pohřešovanými a dokonce dokázal doplout zpět do výchozího přístavu, kde byl opraven a dále sloužil ve flotile White Star Line. I proto se mohl v roce 1889 opět srazit, tentokrát s brigou Czarowitz, což se obešlo beze ztrát na životech. Přes evidentní snahu svých kapitánů o potopení bylo Britanniku souzeno sejít ze světa sešrotováním v roce 1903.

Pod černou vlajkou
Legendami se staly lodě, jež byly kulantně řečeno používány v rozporu s námořním a mezinárodním právem. Nejslavnější pirát byl sir Francis Drake, jenž brázdil zejména Atlantik na galeoně Pelican. Jak už šlechtický přídomek před jménem naznačuje, nešlo o žádného tupého vraha a násilníka. Údajně nenáviděl Španěly od doby, kdy je jako námořnický učeň viděl zacházet s otroky. Proto přijal nabídku anglické královny, že může libovolně oslabovat španělské námořnictvo a brát si kořist, nicméně v případě zajetí za něj Anglie nebude intervenovat. Panovnice nechtěla Španělům vyhlásit válku otevřeně a záškodník, od něhož se veřejně distancovala a prohlásila ho za piráta, jí přišel vhod. Pelican měl na délku jen 26 metrů, ale byl vybaven 18 děly. Díky svým rozměrům byl velmi pohyblivý, a tak Drake Španělům vždy unikl. Na jeho hlavu byla přitom vypsána odměna odpovídající dnešním 200 milionům Kč. Po návratu z výprav byl jmenován viceadmirálem, a ač ho měla britská námořní generalita za pouhého piráta, ráda mu svěřila velení ve válce se Španělskem, kterou Francis Drake vyhrál. Pirát, jenž se zasloužil o Anglii, nakonec zemřel přirozenou smrtí v Karibském moři.
K pirátství má blízko rovněž příběh jiné anglické lodě - Bounty. Ten byl třikrát zfilmován a osud části posádky, která se pod vedením prvního důstojníka Fletchera Christiana vzbouří proti přísnému kapitánovi, je dostatečně známý. Zbývá jen dodat, že potomci těchto rebelů žijí na ostrově Pitcairn dodnes.

Dobyvatelé jiných světů
Pinta, Niňa a vedoucí Santa María, tři lodě, které proslavil Kryštof Kolumbus. Posledně jmenovaná a největší z nich měla na délku jen 18 metrů, ale to jí nezabránilo vstoupit navždy do historie. Její repliku dnes můžeme vidět na Madeiře (ta v barcelonském přístavu shořela) a v Muzeu vědy a historie nedaleko od Lexingtonu v americkém Texasu.
V Oslu odpočívají pozůstatky lodě Fram (norsky Vpřed), která totéž co Kolumbova trojice provedla v ledových mořích kolem Antarktidy. Sloužila polárníkovi Roaldu Amundsenovi. Ještě předtím se Fram pod vedením Amundsenova kolegy Fridtjofa Nanesena vypravil k severnímu pólu. Během expedice, která neskončila úspěšně, nicméně všichni zúčastnění se vrátili živi a zdrávi, strávil Fram tři roky uvězněn mezi ledovými krami.
Kapitán Ropák
Kapitán Joseph Hazelwood si 23. března 1989 dával v baru v aljašském Valdezu skotskou a po posledním pohárku zamířil na loď, aby vyplul s nákladem ropy. Krátce nato jeho plavidlo kousek od přístavu nezvládlo jednoduchý manévr a narazilo na skálu. Hazelwoodova loď se jmenovala Exxon Valdez a dodnes představuje synonymum pro největší ekologickou katastrofu způsobenou námořní dopravou. Z tankeru se vylilo 40 milionů litrů ropy, které zasáhly přes 2 000 kilometrů pobřeží, což odneslo životem čtvrt milionu ptáků, vysoké procento populace tuleňů, mrožů, mořských vyder a miliardy lososů. Hazelwoodovi nebyla opilost prokázána, neboť vzorky krve mu byly odebrány až 10 hodin po nehodě, a tak byl odsouzen pouze k pokutě 50 000 dolarů, 1 000 hodinám veřejných prací a zadržení kapitánské licence. Ekologické škody nejsou dodnes napraveny a řada soudních sporů je stále ještě v běhu. Loď Exxon Valdez byla přejmenována na SeaRiver Mediterranean a má přísný zákaz objevit se ve Valdezu, kde slovo Exxon dodnes znamená hrubou urážku...
Města na vodě
Nejluxusnější plavbu současnosti si lze dopřát na Queen Mary 2, kolosu, který je svými 345 metry na délku nejdelší na světě. Pojme 2 620 cestujících a 1 253 členů posádky, má 15 restaurací, casino, noční klub, běžeckou trať, divadlo, taneční sál, tělocvičny i bazény. Za okružní plavbu v kabině o výměře 27 m2 zaplatíte asi milion korun, k mání jsou ovšem i větší pokoje.
Levnější je loď zvaná Freedom of the Seas (Svoboda moří), která je zase největší na světě co do počtu možných pasažérů - pojme jich 5 735, tedy bezmála 3x víc než Titanic. Pohybuje se v Karibském moři a týdenní plavba vás podle zvolené kajuty vyjde na 20 000 až 100 000 Kč. A k tomu můžete přímo na palubě uzavřít sňatek či si uprostřed Karibiku vychutnat krasobruslařskou show!
                                         

 

Královna je v důchodu
Koncem loňského roku se v britském Southamptonu rozloučily davy lidí s asi nejslavnější zaoceánskou lodí všech dob, Queen Elizabeth 2. Po čestném přeletu stíhaček vyplula v záři reflektorů na svou poslední plavbu: v Dubaji bude sloužit jako hotel. Do důchodu šla po 41 letech služby hlavně proto, že by v roce 2010 bez náročné přestavby přestala vyhovovat bezpečnostním předpisům. Kromě toho má jen 32 velmi oblíbených kabin s lodžií (Queen Mary 2 jich má 955).

 

Souboje titánů
 

Křižník Hood byl po 20 let největší loď světa (262 m na délku). Pýchu britského námořnictva ale 24. května 1941 zasáhla salva z německé bitevní lodě Bismarck (252 m), chlouba britského námořnictva se rozlomila a do tří minut klesla ke dnu. Zahynulo 1 418 mužů, jen 3 se zachránili. Německo jásalo, vždyť Bismarck vyplul na svou první bojovou plavbu teprve 18. května! Zato Britové zuřili a odplata byla rychlá - účty s nejmodernější a nejsilnější bitevní lodí světa si vyřídili už 27. května: z 2 092 členů její posádky přežilo 115...

 

 

Nevyvážená pýcha
Válečná loď Vasa, pýcha švédského krále Gustava II., měla 3 stěžně, 10 plachet, měřila 69 metrů na délku a vážila 1 200 tun. Mohutná vlajková loď s vysokou nástavbou a se dvěma palubami plnými děl měla drtit nepřítele, ale hned na první plavbě ji roku 1628 poslal ke dnu poryv větru. Byla moc vratká - ani 120 tun zátěže v kýlu nevylepšilo její stabilitu. Na hladinu se dostala v roce 1961 a po důkladné konzervaci představuje od roku 1990 ve Stockholmu turistickou atrakcí číslo

 

 

Bludný Holanďan
Do oblastí bájí patří plachetnice přezdívaná Bludný Holanďan, která neslyšně brázdí moře a oceány a děsí námořníky. Její kapitán se prý při dalším marném pokusu obeplout nebezpečný Mys Dobré naděje rouhal, že se mu to povede, i kdyby pokus měl trvat až do soudného dne. Loď pak ztroskotala, ale bůh kapitána vyslyšel.
 

Zdroj: Květy 2/2002
 

 

Jiřina Bohdalová: Fantazie závistivců je nekonečná


Nenajdeme u nás druhou herečku, která se tak dlouho drží na horních příčkách žebříčku popularity. Lidé ji už půl století milují ve filmu, divadle i v televizních
estrádách. Již několik generací má z dětství její hlas uložený v paměti z večerníčků. „Bohdalka“ prostě patří k českému rodinnému stříbru.

Přestože je s jejím jménem spojen zejména komediální žánr a humor, její osud zrovna k popukání není. Nejhorší období prožila v padesátých letech. V září
roku 1954 studovala herectví na DAMU, byla ve třetím měsíci těhotenství a chystala se na svatbu, když ji rovnou z přednášky odvezla StB do věznice v Litoměřicích.
Po výslechu a děsivé noci v cele ji propustili.

Její milovaný otec, povoláním truhlář, takové štěstí neměl. V zinscenovaném procesu byl odsouzen k 15 letům vězení a k propadnutí majetku. Po vynesení rozsudku
se Jiřina marně snažila s otcem rozloučit a po hrozné scéně ji přepadly porodní bolesti. Dcera Simona tak přišla na svět dřív, než měla.

Jiřina Bohdalová v taneční póze ještě v dětských letech.:
Jiřina Bohdalová v taneční póze ještě v dětských letech

Rodině, kde kromě miminka byla ještě dvanáctiletá sestra, se vedlo zle. Hereččin manžel, absolvent ČVUT Břetislav Staš, byl na vojně a dostával pár desítek
korun služného měsíčně. Maminka, do té doby v domácnosti, nastoupila jako myčka nádobí. Jiřina musela odejít ze školy a začala pracovat jako šatnářka.

Herecké štěstí ji potkalo v pravý čas

Obrat nastal v létě roku 1955, kdy dostala díky Stelle Zázvorkové roli v hudební komedii Sto dukátů za Juana. V ní poprvé hrála s Vladimírem Menšíkem a
tam ji také objevil autor textu Vladimír Dvořák, s nímž později vytvořila nezapomenutelnou televizní dvojici.

Díky tomuto účinkování mohla její maminka odejít od dřezu s nádobím a převzít péči o půlroční Simonu. Jiřině se dokonce podařilo dokončit DAMU. „Nejdůležitější,
vlastně jediný úkol pro mě byl uživit rodinu. Studium, to bylo spíš něco navíc. Za tátova pobytu v kriminále jsem rodinu ekonomicky sama táhla,“ vzpomíná.

 

Toto dramatické období si vzalo ještě další daň: rozpad jejího manželství. „Když se Břetislav vrátil z vojny, byla jsem vinou osudových událostí někdo úplně
jiný, než koho si před časem vzal,“ napsala Jiřina Bohdalová ve své knize Měla jsem štěstí na lidi.

O svých vztazích mluví nerada, protože ani jeden nedopadl dobře. Sblížení s bubeníkem orchestru Karla Vlacha Josefem Posledním skončilo jeho tragickou smrtí
při havárii autobusu v Mongolsku. Nejméně ze všeho je ochotná cokoli říct o dvanáctiletém manželství s Radkem Brzobohatým. „Je mi zřejmě souzeno mít úspěch
v práci, méně už v osobním životě,“ připouští.

Werich se stal Bohdalové andělem strážným

O to víc se jí však dařilo v kariéře. DAMU absolvovala v roce 1957 titulní rolí ve Vančurově Josefíně. Okouzlila v ní Jana Wericha, který se přišel na představení
podívat, protože v něm hrála i jeho dcera Jana. Nabídl proto mladé herečce angažmá v Divadle ABC, kde byl ředitelem.

Werich, který věděl o jejích existenčních potížích i o uvězněném otci, se stal na několik let jejím andělem strážným. Vybavil ji i radou, jak si poradit
s případným nátlakem StB. „Řekni jim, že se ráda napiješ a že pak hned všechno vykecáš. Že opilá řekneš, i co nevíš,“ poradil jí tehdy. Jeho pokynů pak
skutečně využila, když jí estébáci slibovali za spolupráci otcovo propuštění. Když se přesto ocitla na seznamu spolupracovníků, očistila své jméno u soudu.

V komedii Lásky paní Katty jí je v Divadle Na Jezerce partnerkou dcera Simona.

Velké problémy jí způsobilo účinkování ve filmu Ucho, který skončil v trezoru, i to, že šla v roce 1970 za svědka na svatbě disidentům Pavlu Kohoutovi a
Jeleně Mašínové.
Úspěchy a obrovská popularita však s sebou nesly nejen radost z ocenění a přízně publika, ale i vlezlost a lži bulváru.

Vrcholem bylo letos v létě uveřejnění fotografií, které jakýsi bulvární slídil pořídil, když si svlečená věšela na balkoně přímořského hotelu plavky. Herečka
se po jejich zveřejnění zhroutila a od té doby s tiskem komunikuje – pokud vůbec – s nejvyšší obezřetností. I když vyjádřila uznání kvalitě našemu listu,
vyhradila si pouze písemnou formu interview.

Před časem se otevřeným dopisem obrátila na parlament, aby něco udělal pro ochranu soukromí lidí před útoky bulvárního tisku. A položila otázku, proč je
naše právní ochrana před jeho útoky tak marná?

Jakou reakci jste zaznamenala na svůj otevřený dopis mediálním komisím poslanecké sněmovny a senátu?

V poslanecké sněmovně i v senátu sedí volení zástupci lidu, tedy ti, kteří dostali důvěru voličů (i důvěru mojí) a kteří se za nemalé peníze mají pečlivě
starat o veřejné (i mé) blaho. Něco jako andělé strážní. Realitu sledujeme jako velikou komedii dell’arte dnes a denně na obrazovkách…

Absurdistán v praxi. Už se ničemu nedivím, mám vydivíno (to moc rád říkal kamarád Sovák). Na můj otevřený dopis, který jsem adresovala oběma mediálním komisím
českého parlamentu, se naši mistři obecného blaha vůbec neozvali (kromě poslankyně Ivany Levé).

Herečka Jiřina Bohdalová.:

Nestál jim za pozornost obsah dopisu, nestála jsem jim za pozornost já a nevšimli si dalších skoro pěti tisíc jmen občanů naší republiky, kteří s obsahem
souhlasili. Ptáte-li se na ohlas, pak moje výzva měla ohlas veliký u všech, kteří vnímají stejně jako já nechutnost bulváru, kde mohou pseudonovináři ničit
beztrestně vlastně kohokoliv. Líp se samozřejmě ničí osoby známé, je to prodejnější… a o peníze jim jde především.

Já jsem na jejich mušce dosti často. A říkám si už velmi trpce: to mám za to, že jsem se celý život snažila dělat dobře svou práci.

„A téměř na konci života – však se blížím k osmdesátce – do mě může kopnout kdejaký utřinos. Je to bída. Proti této podlosti není obrana.“ „Mně se splnilo
mnoho snů a přání, ale samozřejmě jsem občas také dostala velmi přes hubu, což k životu taky patří.“

Podívejte, paní Braunová, můžu vám tu vysypat veselé historky z natáčení jako obvykle… ale protože vím, že odvádíte seriozní práci a že Právo jsou kvalitní noviny: pomozte mi! Jděte po stopách mého dopisu, najděte ty blanické rytíře a zatřeste s nimi!
 

Omluvil se vám vydavatel bulváru za újmu, kterou vám způsobil?

Tak naivní snad nejste! Že mám újmu, jak říkáte, je mu jedno! Má svý prachy v kase, lidi totiž bulvár kupují jako diví, a jsou i tací, kteří těm blábolům věří.

Co vám v těžkých chvílích nejvíc pomohlo? Míra otrávenosti se odráží v duši a ničí v důsledku i tělo.

Když je mi mizerně, ujíždím na chalupu a mám radost, když se mnou jedou naši kluci (vnuci Marek, 22, a Vojta, 13 – pozn. aut.) a nejlépe celá rodina.
A mizerně je mi teď dost často, takže se nejspíš na chalupu odstěhuju.

Co vás teď nejvíc pohlcuje?

Kývla jsem Honzovi Hrušínskému a nazkoušela jsem v jeho divadle hru Bengta Ahlforse Paní plukovníková. Řeknu vám jen to, že jde o postavu z masa a kostí,
text nešustí papírem a všichni se můžeme vyřádit.

V čem vám popularita nejvíc zpříjemňuje a naopak znepříjemňuje život?

Herec, který vám řekne, že mu popularita vadí, není upřímný a nejspíš lže: nemá ji! Podstata herectví spočívá i v tom, že se ženete za popularitou. Já už
s ní umím žít. Jo, jsem jen člověk, nemůžu se trvale usmívat na všechny strany… taky občas reaguju po svém, tedy výbušně.

 

Ale popularity si – obecně – velmi vážím a svých příznivců taky. Míra mé obliby u diváků je léta stabilní, nemám důvod ke stížnostem. Díky. Zároveň jsem
si vědoma pravdy o slávě a polní trávě. Vezměte třeba divadlo – každý večer na prknech trvale mizí a umírá jakákoliv sláva. Po divadelních výkonech, i
těch největších, nezbývá nakonec nic. Jen dotek duší… a i ten je pomíjivý.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Na to nemůžu odpovědět. Co je to největší úspěch? Že ještě žiju? Že jsem si vybrala profesi, která můj život neskonale naplnila? Že jsem vychovala dceru?
Mám dva vnuky? Kdybyste se mě zeptala na můj největší neúspěch, to bych dala dohromady spíš. Že jsem se pořádně nenaučila ani jeden cizí jazyk, že se mi
nepovedlo ani jedno manželství, že neumím hrát na klavír, že se špatně starám o své tělo, že… jéje, toho by bylo!

Jaká byla největší daň, kterou jste za svůj úspěch zaplatila?

Nevidím to tak dramaticky. Daně platím státu, ty mě štvou možná víc než ty daně, co se na ně ptáte. Já se v tom hlavně nijak filozoficky nehrabu. Mně se
splnilo mnoho snů a přání, ale samozřejmě jsem občas také dostala velmi přes hubu, což k životu taky patří. Ničeho nelituju.

Jak se potýkáte se závistí?

Ó ano, to je jiná! Závist mě provází věrně, protože je na mne celý život hodně vidět a fantazie závistivců je nekonečná.

To vám závidí slávu, nebo majetek?

Bože, co jsou moje hmotné statky proti tunelům našich četných zbohatlíků? Já mám všechno za práci, a když jsem se v minulém režimu zmohla na okál (říkám
mu papírák), byl to můj největší finanční výkon. Těch závistivců. Dneska mi do něj teče, a to už mi nikdo nezávidí. Přesně ve smyslu přání, aby sousedovi
chcípla koza.

Bavíte se zkazkami o svém hodně kladném vztahu k penězům, nebo se zlobíte?

Hloupou lží a jejím stálým opakováním se nebavím. Naopak!

A když si chcete dopřát, co uděláte?

Chci toho už dost málo. Mám svůj žlučník, játra, držím celkem pohromadě a dosud nezničených orgánů si vážím. Dopřávám si málo, na to, co si dopřát můžu.
Myslíte-li to ovšem konzumně, tak občas jedu do českých lázní a tam tiše hniju v bahně. Ale nejradši jsem na své chalupě.

Jak vzpomínáte na společné vystupování s Vladimírem Dvořákem?

Dojatě, ráda… a víc a víc. Děkuju Bohu, že jsme se sešli v životě i v práci. Že si mě vybral, považuji dodnes za veliký dar.

Jak posuzujete současnou českou filmovou a divadelní tvorbu?

Fandím, pokud je čemu, směju se, pokud je čemu, a řvu hrůzou, když to nejde vydržet.

Jak se udržujete ve své obdivuhodné kondici, díky níž můžete i v 77 letech naplno pracovat?

Kondici si tedy představuji jinak. Ale jsem po mamince vitální a domácích prací se neštítím. Necvičím, k tomu jsem si nevybudovala kladný vztah, drancuju
tělo jen tím, co doma udělat musím. A není toho málo. Většinu domácích prací zastanu sama – Sám si vařím, sám si peru… znáte to přece dál. No, a tak nějak
se udržuju v obdivuhodné kondici – ale to jste řekla vy.

Jaká jste babička?

Ze mě by měla radost i Božena Němcová včetně paní kněžny, taková já jsem babička. Kapsář stále plný, moudrosti plno… vařím zdravě a chutně. Nechci se chválit
příliš, ale jako babička jsem naprosto dokonalá.

Jak hledíte na naši současnost?

Vidím to z pohledu svých let. Tedy hodně skepticky. V temných barvách. Ale stále ještě žiju – a život je cenina. A už mě nechte, nebo se rozpláču.

 

Dana Braunová,
Právo.

 

Ovládněte své sny

Photobucket

„Kéž bych to mohla zažít alespoň ve snu…“ Podobně jste si možná i vy nejednou posteskla. Nebo snad chcete ve snu vymýšlet nápady, činit rozhodnutí nebo hledat východisko z vašich trablů? Žádný problém. Své sny můžete s trochu cviku a trpělivosti ovládnout. Poradíme vám, jak na to.

Pokud hledáte řešení svých potíží, mějte na paměti, že se často stává, že si během dne na svůj sen už nevzpomenete nebo vám po něm zůstane jen neurčitý pocit. Pořiďte si proto (často doporučovaný) snový deník, do něhož si budete sen zapisovat ihned po probuzení.

Své sny můžete „naprogramovat“ hned několika způsoby. Pojďme si o některých technikách ovládání snů povědět více.

Lucidní snění

Lucidní snění je možná jedna z nejtěžších technik. Jeho princip spočívá v tom, že si uvědomujete stav spánku. Víte, že spíte, že to, co se odehrává, je jen sen. Objevují se názory, že se můžete naučit ovládat sen právě v tomto stavu a do jisté míry rozhodovat o tom, jak bude sen probíhat.

Mimo to umožňuje lucidní snění přemoci strach z nočních můr. Váš zlý sen vám nemůže ublížit. Ale před netvorem, který vás v něm pronásleduje, nemůžete utéct.
Je to totiž produkt vašeho vědomí. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to jen VÁŠ sen a VY máte tu moc ho změnit, můžete netvora proměnit v hravé nemluvně,
popř. hravého svalovce. :) Stejně tak se můžete zbavit trémy z blížící se zkoušky nebo veřejného vystoupení. Ve snu si vše pomítnete, vyzkoušíte si to „nanečisto“. Vše se podaří a vy budete další den nastupovat sebevědomě.

Lucidní snění je však obtížné a umění udržet si tento stav vyžaduje trénink. Metod, jimiž si LS můžete přivodit, je několik. Zmiňme alespoň tu nejjednodušší.
Je to metoda nazývaná „vklouznutí“. Můžete si ji vyzkoušet, než půjdete spát, pokud ovšem nebudete příliš unavená. Klidně myslete na vše, co se vám zlíbí.
Když najednou ucítíte, že se někam propadáte, že přichází spánek, tak se pozvolna vraťte a přemýšlejte dále. Najednou zjistíte, že vaše myšlenky jsou reálné,stále nad nimi máte moc, zatímco „na pozadí“ už se začíná promítat sen. A to je lucidní snění.

Autosugesce

To už je metoda mnohem snazší. Dříve, než se vydáte na kutě, si svůj sen jednoduše vsugerujete. Před spaním se pečlivě soustřeďte na téma, místo či člověka, který vás má ve snu navštívit. Můžete si pomoci fotografiemi daného místa nebo osoby. Věnujte se společným vzpomínkám, nechte si je všechny znovu přehrát před očima.

Další pomůckou vám může být krátká formule, kterou si v duchu budete stále opakovat a která jednoduše vystihne sen, jenž si přejete. Formule by měla být odříkávána v přítomném čase a první osobě. A pak už nemyslete na nic jiného.

Pokud vás trápí nějaký problém a hledáte východisko, můžete i své sny požádat o radu. Před usnutím se na svůj problém soustřeďte, ale neutápějte se v něm.
To by se vám pak těžko usínalo. Myslete na něj v tom smyslu, že už se blíží jeho konec a zdárné vyřešení. Je možné, že se vám ve snu ukáže řešení, ale
nemusí to být hned první noc, proto můžete stejný postup opakovat vždy, když se chystáte ulehnout.

Vizualizace snů

Vizualizace je forma snění za bílého dne a je velmi podobná výše popsané autosugesci. Vizualizace snů vám pomůže docílit toho správného naladění. Hodí se především pro hledání správného východiska z tíživé situace.

Jak na to? Ulehněte do postele či křesla a vyprázdněte svou mysl. Co nejjasněji si představte výsledek, který od svého snu očekáváte. Jako příklad uveďme
vyřešení problému. V duchu si co nejpřesněji představte, že tento problém je již vyřešen. Vnímejte vaše pocity, radost, uvolnění, sebevědomí. Pak už jen nechte svou vědomou mysl, aby se během spánku zpracovala.

Snový programátor

Že na zmíněné metody nevěříte? Pak byste možná uvěřila nejnovějšímu kousku japonských vynálezců. Společnost na výrobu hraček totiž nedávno představila přístroj,
který vaše sny naprogramuje. Stačí do něj před spaním zadat dle libosti vůně, hudbu a nahrát do něj krátké fráze o žádaném snu (viz autosugesce).

Na počátku spacího programu, který trvá 8 hodin, se začne z přístroje linout měkké světlo a relaxační hudba. Během noci se z něj ozývá nejen hudba, ale
i vámi nahrané fráze a vypouští se zadané vůně. I probouzení bude pomalé a příjemné. Opět bude dokola hrát relaxační hudba a světelné zařízení začne simulovat
východ slunce. To je prý důležité proto, abyste si svůj sen zapamatovala.

Tato zázračná „hračka“ ale nejspíš bude potřebovat ještě doladit. „Někteří lidé si stěžovali, že jejich sen se držel námětu, ale dějová linie se rozpadla,“
uvedl Kandži Hattori, vedoucí marketingového oddělení společnosti, jež má výrobu zařízení na starosti. Ale zároveň dodává, že na mnohem větším počtu lidí stroj fungoval úspěšně.

Vyzkoušela byste takový přístroj? Jaký je váš recept na sladké sny?

Eva Soukupová

zdroj : Žena - in

 

 

Enya



Enya

Příchod zimní královny
Patří mezi stovku nejbohatších Irů, žije na mohutném hradě a její jméno se už dávno stalo synonymem pro velmi zvláštní, rozevlátou a zasněnou hudbu.
Styl enya je rozpoznatelný od prvních taktů i na její nové desce And Winter Came (A přišla zima).
Drobná černovláska s jiskřivýma očima jako by vůbec nestárla - kdo by jí hádal už 47 let? Stejně tak její hudba, která od debutového alba Watermark pomohla skladatelce a zpěvačce, vlastním jménem Eithne Ní Bhraonáin, získat neotřesitelnou pozici královny hnutí New Age. Prodala už přes 70 milionů desek.
Ne každému jsou po chuti až kýčovitě nasládlé, barevné obrazy, které kouzlí ve svých syntezátorech a za pomoci textů dlouholeté spolupracovnice Romy Ryanové. Jedno se však nekorunované vládkyni této zimy musí uznat: málokomu se podařilo svou hudbou zasáhnout tak různorodé a početné publikum. Enya přitom až na nepatrné výjimky nekoncertuje! Možnost uspořádat "živou" show ovšem tato nejúspěšnější irská umělkyně nevylučuje. "Čekám na příhodný okamžik," tvrdí.
S manželským párem Nicky a Romou spojuje Enyu hluboké přátelství, které začalo před více než 20 lety. Nicky v bývalé zpěvačce sourozenecké skupiny Clannad okamžitě vytušil obrovský talent. Právě on vymyslel typické enyovské vrstvení vokálů, nezpochybnitelný poznávací znak každé zpěvaččiny skladby už od megahitu Orinoco Flow z alba Watermark. Roma zase dodávala texty, které skvěle souzněly s hudbou. Z trojice se brzy stala výnosná továrna nejen na hity, ale také na ocenění; každá deska od Shepherd Moons z roku 1991 získala prestižní cenu Grammy! Vztah těch tří samozřejmě není bez vady. Dokážou se ve studiu neuvěřitelně pohádat, 200x zkoušet nahrát jednu píseň, vyházet veškerý natočený materiál a začít znovu, ale výsledek pak stojí za to.
jan

Proč je stále hvězda?
+ Začínala s originálním zvukem a písněmi, které ji odlišovaly od všeho, co v ranku New Age zaznělo, a vysoký standard si drží dodnes.
+ Má kvalitní autorský tým. Trojice Enya a manželé Ryanovi přes občasné umělecké neshody skvěle šlape.
+ Nejsou s ní spojeny skandály, do svého soukromí si nepouští média. Rozhovory však dává ráda, baví se ale pouze o práci.
+ V popu je ojedinělá. Zpívá anglicky i galsky, společně s textařkou Romou Ryanovou navíc vymyslela fiktivní jazyk loxian, ve kterém zpívá tři písně na předposledním albu Amarantine.

Zdroj: Květy 1 2009

 

Novoroční předsevzetí: ano, nebo ne?!

 


Dávat si předsevzetí do nového roku je téměř módou. Na Silvestra si to ještě všechno užít a od 1. ledna začít úplně jinak! Zní to sice slibně, ale otázka je, zda to má nějaký smysl…

Podle statistik patří k nejčastějším předsevzetím změny životního stylu – tedy: přestat kouřit, zhubnout, začít pravidelně sportovat apod. To jsou jistě rozhodnutí chvályhodná a zdraví prospěšná, ale nikoli snadno realizovatelná. Proto je nutno vzít v úvahu především to, že k jejich splnění potřebuje většina lidí pomoc odborníka. Ten ovšem 1. ledna nebývá po ruce. Chcete-li začít s významnější změnou životního stylu právě v ten den (dobře se to pak pamatuje, od kdy např. nekouříte či hubnete…), proč ne, ale připravte se předem.

Photobucket

Kuřáci by se měli informovat o pomůckách, které odstranění tohoto zlozvyku usnadňují, popř. navštívit specializovanou poradnu. Ten, kdo chce začít s redukcí nadváhy, by si měl zase v předstihu nechat poradit od dietologa, vypracovat si jídelníček, připravit plán vhodného aerobního cvičení atd. Vrhnout se do předsevzetí po hlavě a bez potřebných informací a spoléhat se jen na „sílu vůle“ může sice působit hrdinsky, ale pozitivní efekt to nemívá. Poté, co jste se na Silvestra přejedli a vykouřili krabičku cigaret za večer, se vám asi bude zdát snadné na Nový rok nejíst a nekouřit, jenže už o pár dnů později bude nejspíš všechno zase při starém. Nic proti síle vůle, ta je k jakýmkoli předsevzetím jistě potřebná. Ale o tom, jaký má která potravina glykemický index a jestli vy náhodou netrpíte poruchou metabolismu nebo štítné žlázy, vám na rozdíl od odborníka nic neřekne. Dalším problémem je okolnost, že někomu spíše vyhovují změny „z hodiny na hodinu“, zatímco pro jiného je vhodnější postupovat v úpravě svých zvyklostí postupně. To je dáno temperamentem a celkovým založením a lámat to přes koleno nemívá smysl. Proto je možné, že kamarádka típne poslední cigaretu na Silvestra o půlnoci a už si nikdy nezapálí, aniž by jí to dělalo nebetyčné potíže, ale pro vás je zase vhodnější začít kouření postupně omezovat a definitivně přestat třeba až po dvou třech měsících. Pokud nehodláte respektovat ani hlas svého těla (a psychiky), ani odborné názory, radši na novoroční předsevzetí zapomeňte…

Pokud žijete v harmonické rodině či partnerském vztahu, jistě pro vás nebude těžké získat pro své rozhodnutí něco na sobě kladně změnit podporu okolí. Bývá dokonce účinné, když vás rodina, partner nebo přátelé tak trochu kontrolují, zda opravdu nekouříte, nehltáte tajně své oblíbené kalorické pochoutky, vyrážíte ráno běhat pod. Jistě vám pomůže i to, když vás sem tam pochválí, jak si dobře vedete. Měli byste se však domluvit předem, že vaše případná selhání ponechají více méně bez komentáře – nebudou se vám vysmívat ani vám nadávat. Takový přístup totiž obvykle vede k tomu, že si řeknete: „Když už jsem to stejně zkazila, tak se na to můžu vykašlat.“ A to je velká chyba – se selháními je třeba počítat a nikdy by se neměla stát záminkou pro definitivní ukončení snahy. V rozčilení z třídních schůzek vašeho potomka jste si zapálila? No a co – to není důvod začít znovu kouřit. Neovládla jste se a při setkání s kamarádkou slupla šlehačkový dort? No a co – kvůli tomu přece redukční dietu nemusíte ukončit. Na oplátku si však slibte, že vy své okolí nebudete vlastním předsevzetím tyranizovat. Že jste přestala kouřit vy, neznamená, že je povinen přestat také partner – nechte takové rozhodnutí na něm (stejně se nebudete po zbytek života pohybovat jen mezi nekuřáky). Jestli vy chcete jíst místo oběda jen zeleninový salát, prima - ale proto ještě nemůžete odpírat zbytku rodiny něco jiného. Naučit se žít podle pravidel, která jste si vytyčila ve svém předsevzetí, a nechat přitom ostatní, aby si žili po svém, je jistě těžké – nezvládnete-li to však, nezvládla jste ani předsevzetí. Důležité je také ubránit se nervozitě a podrážděnosti – okolí to bude asi do jisté míry tolerovat, ale ne věčně a ne extrémně. Proto se v obtížnějších situacích radši včas obraťte na odborníky. Bylo by asi nesmyslné splnit své předsevzetí za cenu rozvodu či ztráty přátel. To vše je třeba předem uvážit, a teprve pak se rozhodnout, do čeho a kdy se pustíte. Na tom, jestli to bude právě od Nového roku, skutečně vůbec nezáleží. Začít se dá kdykoli…

 

Japonští vědci umějí zobrazit sny člověka na počítači


Více smajlíků ke stažení


 

Počítače by měly být podle vědců v brzké budoucnosti schopni zobrazit naše sny na monitorech.

Sny člověka už nemusí patřit mezi jeho nejskrytější tajemství díky technologii, s jejíž pomocí dokáže japonský vědecký tým zobrazit na počítači to, co se děje v lidské mysli. Vyplývá to ze studie, která byla zveřejněna před oficiálním vydáním v americkém odborném časopise Neuron.

Vědci ze soukromého institutu ATR Computational Neuroscience Laboratories jsou prý schopní zpracovat a promítnout obrazy přímo z lidského mozku.

Tým zatím dokázal reprodukovat jen jednoduché obrázky, ale jeho technologie by jednou mohla být využívána k odhalení snů i tajemství, která skrývá lidská mysl.

"Bylo to poprvé na světě, kdy se povedlo přímo z činnosti mozku vizualizovat to, co lidé vidí," uvádí institut ve zprávě.

Přečtěte si také: Umělé srdce je na světě, nastává epocha kyborgů

"Aplikováním této technologie by mohlo být možné nahrát a přehrát subjektivní obrazy, které lidé vnímají jako sny," dodává institut ve zprávě.

Když se člověk dívá na nějaký objekt, sítnice oka rozeznává obraz, který je převeden do elektrických signálů, jež jdou do vizuální kůry mozku.

Tým vedený Jukijasuem Kamitanim úspěšně zachytil tyto signály a pak z nich rekonstruoval, co člověk viděl.

 

Fenka riskovala život a bránila při požáru koťátka vlastním tělem

Pes neopustil koťata, i když v domě hořelo


2.gif

Psi a kočky už dávno nemusí být zapřísáhlými nepřáteli. Důkazem je teriérka Leo, která musela být dokonce resuscitována poté, co odmítla opustit krabici s koťaty, když v domě vypukl požár. O ohnivé vřavě a dojemném příběhu informoval deník Melbourne Herald Sun.

 

"Jeden z hasičů se ještě pro jistotu vrátil do domu a spatřil fenku Leo již téměř bez života, jak stojí u nějaké krabice. Psa okamžitě vynesl z domu a další hasiči byli nakonec schopni pomocí resuscitačního vybavení přivést fenku Leo zpět k životu," řekl velitel zasahující jednotky Ken Brown.

"Ten pes opravdu klidně stál u krabice s kočkami a strážil je. Jejich matka se už v tu chvíli poděla bůhví kam," dodal Brown.

Obyvatelka domu Janine Kellyová byla se svými dětmi Paulem (18), Taylou (11) a Jaymem (5) doma, když neznámý člověk začal bušit na zadní vchod jejich domu a křičel, ať opustí dům. V ten moment byla již čelní strana domu zcela v plamenech.

Všichni si oddychli, když hasiči vynesli z domu a posléze zachránili jedenáctiměsíční fenku Leo, která byla ochotná za koťátka položit život.

Fenka čekala na spálené matraci

"Potom nám ještě někdo řekl, že je vevnitř krabice s koťátky, a tak jsme rychle běželi do domu vzít je také," informoval o záchranné akci Brown.

Jakmile fenka Leo koťátka znovu spatřila, tak je radostně olizovala a nechtěla se od nich vzdálit. Hasiči byli prý stejně dojatí, jako jejich majitelé, kteří nechali celí zmatení čekat fenku u domu, a vyjeli do nemocnice s dcerou Taylou, která se nadýchala při požáru kouře. Tayla byla však záhy propuštěna, a rodina tak mohla vyjet zpět domů. Tam na ně již fenka věrně čekala na spálené matraci.

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Zdroj a VIDEO zde:
http://www.novinky.cz/clanek/152911-video-fenka-riskovala-zivot-a-branila-pri-pozaru-kotatka-vlastnim-telem.html
 

 

Papoušek nadává návštěvníkům zoo


Autor: Famous
 


Vedení zoo v britském Darlingtonu je nešťastné z papouška, který posílá návštěvníky do prd..., straší je zvuky záchranky a mate vyzváněním mobilních telefonů.

To všechno prostořeký žako šedý dovede. Pětiletého opeřence daroval zoologické zahradě zoufalý majitel v domnění, že tam svého klení a častování kolemjdoucích sprostými slovy nechá. Nenechal.

Pětiletý papoušek je opravdu hlavička. Dokáže totiž nejen sprostě nadávat, ale také například napodobovat zvuk záchranné služby, alarm automobilů nebo vyzvánění mobilních telefonů. Podle ošetřovatele Petera Hansoma jsou na vině především školáci, kteří ho učí nadávat.

"Je chytrý a nedělá mu problém cokoliv zopakovat. A těžko pak zmůžete něco s tím, aby si na nějakou nadávku nevzpomněl v tu nejnevhodnější chvíli. Svírá se mi hrdlo hlavně ve chvíli, kdy stojí před klecí rodiče s opravdu malými dětmi," řekl Hanson britskému deníku Metro.

"Někdy z něj vypadne jen čau, haló nebo ahoj, ale někdy dokáže poslat lidi do prd… nebo jim vynadat do čur…. To především ve chvíli, kdy jen tak procházejí kolem klece a nejméně čekají, že odněkud přiletí nadávka," pokračuje Hanson.

"Jeho nejoblíbenějším číslem je strčit hlavu do plechového hrnku, který má v kleci, a takto nadávat. Zřejmě ví, že je tak víc slyšet," dodává ošetřovatel.

Autor: Famous
 

 

Jiří Štaidl (1943-1973)


Jiří Štaidl

Retro
"Skončit jako starý a střízlivý musí být pěkná otrava," žertoval slavný textař
* Herci, zpěváci a muzikanti se přeli s filmaři a výtvarníky, ale bez závisti a podrazů, jeden ctil profesi druhého. Karel Gott tuto dobu výstižně charakterizoval větou: "Tehdy bylo přátelství cennější než honoráře."
Jiří Štaidl
Zavřu teď krám s básněmi
O Jiřím Štaidlovi (+ 30) se říkalo, že píše texty rychleji, než motýli létají. Byla to pravda. Často je dopisoval ve chvíli, kdy už interpret stál v nahrávacím studiu.
Dodnes tedy Helena Vondráčková v intencích tohoto tvrzení zpívá, že chytila na pasece motýlka, který ji naučí líbat, i když ji měl naučit lítat. To tenkrát telefonistka špatně rozuměla, když jí Jirka překotně diktoval po telefonu svůj text.
Rodinný klan
Mladí posluchači už mnohdy nevědí, že Štaidlové byli dva a občas se i v novinách nebo v televizním pořadu objeví pod Jirkovou fotografií jméno bratra Ladislava. Přestože oba zakotvili ve stejné branži, pracovali spolu málo.
Jiřího objevitel byl hudební skladatel, režisér a producent Karel Mareš. Neznámého kluka, ze kterého sálala mladická suverenita, ale také nepřehlédnutelný talent, vyslechl a zadal mu první práci: napsat písničku pro Evu Pilarovou a Waldemara Matušku. Když zazněl duet Tam za vodou v rákosí, zrodil se fenomenální hit. Pak už následoval jeden za druhým: Hvězda na vrbě, Roň slzy... Jirkovi bylo teprve něcopřes dvacet, když i tatínek - dosud skeptický k synovým pokusům - musel přiznat, že mu kluk ostudu nedělá. Otec Štaidl, původně továrník, kterému vzali všechen majetek, takže se živil u lopaty a později jako taxikář, byl šedá eminence v kariéře obou synů. Vedl je k samostatnosti i k tomu, aby pochopili, že pop-music je také velmi výnosný byznys. Byl to on, kdo poznal, že hlas jejich kamaráda Karla Gotta má šance přelétnout naši zemičku sevřenou železnou oponou a dobýt Evropu.
Enfante terrible
"Zlobivé dítě" Jiří nepochybně byl. Nebavilo ho učit se, přitom měl výborné známky. Všechno mu šlo snadno, takže se odmítal podřídit jakékoli autoritě. Pokoušel se dostat na FAMU na scenáristiku, ale nevzali ho, údajně pro velký počet uchazečů. Pak už to nezkoušel. Brzy, jak jeho otec předpovídal, se dostavily první mezinárodní úspěchy. Píseň Lady Carneval zvítězila na festivalu v Rio de Janeiru. To už v neporazitelném triumvirátu Gott-Štaidl-Svoboda (historka o tom, jak Karel Svoboda a Jiří Štaidl slibovali už slavnému Gottovi hit, jeden neměl ani notu, druhý ani řádku, a Lady Carneval napsali při láhvi whisky přes noc, patří k legendám). Pokud ho později kritikové napadali z povrchnosti, říkal jim "tříprocenťáci" (s nízkými výdělky měli nízké daně), kterým on denně mává z oken čínské restaurace.
Bylo by ovšem zavádějící se domnívat, že Jiří žil pouze v alkoholických radovánkách. Tehdy, v polovině 60. let, se i ve vinárnách scházeli kumštýři všech profesí hlavně proto, aby diskutovali a slogan To neřeš! by tenkrát neuspěl. Všichni řešili všechno. Herci, zpěváci a muzikanti se přeli s filmaři a výtvarníky, ale bez závisti a podrazů, jeden ctil profesi druhého. Karel Gott tuto dobu výstižně charakterizoval větou: "Tehdy bylo přátelství cennější než honoráře."
Hlavním stanem se stala pražská Viola, ale také divadelní kluby, v neděli večer se chodilo do malostranské vinárny U tří housliček (pravidelně též Jiří Štaidl), kde byl trpělivý hostitel vrchní Tomáš Peterka. Textařská elita, k níž už v té době patřil také Pavel Vrba, se občas zdržela přes zavírací dobu. Jednou oba pánové z posledních sil sepsali Tomášovi báseň, kterou má Pavel Vrba dodnes ve svém archivu: "U Tré housliček dost se vyhrávalo, to, co se nestalo, sotva by se stalo, z prachu všech kalafun už jsem unavený, přenesu zvuk všech strun do vrtbovské stěny. Stane se příštího úterka, já se dál jmenuji Peterka."

Láska bláznivá
"Mladou slávu", kterou bratři Štaidlové zažili, patřičně okořenil zájem krásných dívek. Jiří měl několik partnerek mezi zpěvačkami, pak se po jeho boku začala objevovat tmavovláska, která nepotřebovala vyhledávat slavné muže, protože ji znal celý národ: krasobruslařka Hana Mašková. Krásná, soběstačná, bohatá. Jirka se s ní rád ukazoval na veřejnosti a jeho přátelé dodnes svorně tvrdí, že to bylo nejšťastnější údobí jeho života. Oba však byli hodně mladí, navíc láska na dálku začala dostávat trhliny. Štaidlův nejlepší přítel byl tehdy herec Jiří Bednář, říkalo se jim dvojčata, protože jeden bez druhého nedali ránu a byli si fyzicky podobní. "Jirka byl velice citlivý kluk, lyrik, z jeho textů je to znát," vzpomíná nynější dramaturg České televize. "Když udělal nějakou blbost, strašně se styděl a zatloukal, jak jen mohl. Hance by nikdy nedokázal ublížit, měl ji opravdu rád, a když se zabila v autě, už to pak nebyl on."
Po několika krátkých známostech se Jiří Štaidl znovu zamiloval. Lyžařka a manekýnka Ivana Zelníčková byla cílevědomé děvče a její suverenita i podnikavost mu imponovaly. Ivana se nastěhovala do rodinné jevanské vily, začalo se mluvit o svatbě. Rodiče Štaidlovi měli na partnerky svých synů přísná kritéria (jejich sítem prošla jen Hanka) a Ivana se jim nezdála nejvhodnější partie. Ihned po tragickém říjnovém dni musela z vily odejít.
Její příběh každý zná: provdala se za milionáře Donalda Trumpa a dnes patří ke světové společenské smetánce. Už málokdo ví, že 10 let posílala v den výročí Jirkovy smrti velkou kytici na jeho hrob.
Koho bozi milují
V úterý 9. října roku 1973 jel Jirka s náhodnou přítelkyní poté, co na něj jeho oficiální partnerka Ivana čekala v Praze. Předtím pil s kamarády, kteří ho marně zrazovali (jako už mnohokrát), aby nesedal za volant. "Skončit jako starý a střízlivý musí být pěkná otrava," říkával se smíchem. Když se řítil hlavní silnicí k Říčanům, vyjel z vedlejší silnice náklaďák a zůstal stát uprostřed vozovky. Jiří už se mu nestačil úplně vyhnout, nebyl připoutaný, vyletěl z vozu a narazil do svoditel. Byl na místě mrtvý; jeho spolujezdkyně vyvázla s lehkým zraněním.
Všechny přátele a známé zpráva zdrtila, i když věděli, že Jirka občas podniká své "bezstarostné jízdy". Říká se Koho bozi milují, umírá mlád. Jiří Štaidl zemřel ve třiceti. Stačil napsat asi 200 textů. Jejich lyričnost, esprit a hravost obdivují pamětníci stejně jako kluci a holky na diskotékách, kteří jeho jméno a osud vůbec neznají.
     jab
 
 
Jiří Štaidl (1943-1973)
V roce 1960 maturoval na gymnáziu, o dva roky později se seznámil s Karlem Gottem. Stal se jeho dvorním textařem s hity Lady Carneval, Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, C´est la vie, Láska bláznivá, Zavřu teď krám s básněmi, Pošli to dál... Pro Petra Spáleného napsal Plakalo Baby, pro Karla Hálu Hádej, Matyldo. Ve 23 letech založil Divadlo Apollo (zaniklo v roce 1968). Výborně se oblékal, měl rád luxus a rychlá auta. Miloval svou maminku, která byla velmi krásná, navíc noblesní dáma a vynikající kuchařka.
Měl obrovský smysl pro humor, k jeho kamarádům patřil herec Jiří Sovák. Do Zlatého fondu Ochranného svazu autorského byl letos v červnu zapsán jako jeden z nejtalentovanějších textařů.

Zdroj: Květy
 

 

Déšť

Co o něm víme? :o)


Více smajlíků ke stažení


Déšť je hydrometeor, který řadíme mezi kapalné vertikální srážky, tedy srážky vypadávající z oblaků. Déšť je tvořen kapkami vody o průměru větším než 0,5 mm, popřípadě i menšími. Pokud jsou vypadávající srážky menší než 0,5 mm, mluvíme o mrholení. Ojedinělé vypadávání dešťových kapek se lidově označuje jako krápání.

Dešťová kapka

Vodní kapky mají kulovitý tvar, který je proudícím vzduchem jen nepatrně deformován. V animovaných filmech a na dětských kresbách jsou kapky kresleny s ostrou špičkou, což je tvar odkapávající kapky. V takovémto tvaru kapka ovšem zůstane jen zlomek sekundy. Velké kapky jsou odspodu ploché nebo dokonce lehce duté.

Vodní kapky mají průměr mezi 0,5 a 7 mm. Nejčastěji ale z oblaků vypadávají kapky o velikosti 1 až 2 mm. Největší dešťové kapky na Zemi byly zaznamenány nad Brazílií a Marshallovými ostrovy v roce 2004, některé z nich dosahovaly až 10 milimetrů.

Množství dešťových srážek se měří srážkoměry a ombrografy. Získané množství vody se vyjadřuje v milimetrech, přičemž 1 milimetr značí vrstvičku vody o tloušťce 1 milimetr. Vrstvička vody o tloušťce 1 mm na 1 m² odpovídá 1 litru vody.

Déšť hraje hlavní roli v hydrologickém cyklu, ve kterém je vypařená vlhkost oceánů přenášena nad jeho jiné části a nad pevninu, kde kondenzuje a kde vznikají oblaky, z nichž vypadávají srážky v podobě deště. Tento cyklus uzavírají řeky které odvádějí dešťovou vodu zpět do moří a oceánů. Také existuje menší množství vody, které se vypařuje z pevniny a které vypadává opět nad ní nebo nad oceány.

zdroj:  http://cs.wikipedia.org/wiki/

 

O kom se mluví

Jaroslav Dietl


 

"Dramatik může psát jen o dvou věcech: o moci a o lásce," tvrdil král českého seriálu
* "Každým příběhem chci dojmout, napnout nebo rozesmát. Když to jen trochu jde, tak všechno dohromady."
** Psal ručně, malým úhledným písmem, každý den patnáct stránek. To byla jeho pevná norma. Od stolu nevstal dřív, než byl hotový.

Továrna na příběhy
Říká se, že když byl Jaroslav Dietl hodně naštvaný, vrátil se mu úsměv ve chvíli, kdy vstoupila jeho žena. Než začal ráno psát, přečetl si noviny, protože zprávy ho spolehlivě nastartovaly k tomu, aby prchl do literárního světa. Když zcela výjimečně psát nemohl, byl otrávený a poznala to celá rodina.
Jeho jméno zná i naprostý ignorant české televizní produkce. Těžko bychom hledali člověka, který neviděl alespoň jeden díl Nemocnice na kraji města. Naopak jsou takoví, kteří Dietlovy dialogy znají zpaměti. A výrok doktora Štrosmajera Kdyby hloupost nadnášela, tak vy tady budete lítat jako holubička! se na adresu kolegyň či nadřízených (nejen v nemocnici) cituje dodnes. Pro stručnost stačí první část a zamávat pažemi.

Fenomén Dietl
Jestliže byl Jaroslav Dietl neúnavný a neuvěřitelně invenční tvůrce, stejně neúnavně se po jeho náhlé smrti v roce 1985 psalo "o něm". Analýzy, více či méně fundované, mnohdy vzešly z pera autorů, jimž v šuplíku ležely scénáře, které nikdo nechtěl. Fenomén Dietl se vracel na diskusní stránky s uvedením každé reprízy jeho seriálů nebo jiného díla, jež se s ním poměřovalo: jednou bylo hlubší než době poplatný Dietl, jindy nemělo tak brilantní dialogy, postavy, napětí, emoce... V každém případě král českého seriálu, jak se mu říkalo už za jeho života, nastavil příčku scenáristické profese a řemeslné dovednosti pěkně vysoko. Když vznikala  Nemocnice na kraji města - Nové osudy, kterou na podzim uvidíme na obrazovkách, oslovil producent Borek Severa scenáristku Lucii Konášovou. Autorku, která v době vysílání "staré Nemocnice" byla malá holčička a k práci přistupovala nezatížená všemi diskusními spory příznivců i odpůrců. "Když jsem si pouštěla staré díly, nejvíc na mě dolehlo, jak Jaroslav Dietl dokázal geniálně rozvinout třeba i banální situace a vytěžit z nich dramatický náboj. Jak uměl rozpracovat figury, vystavět dialog, pořád se bylo na co koukat a co poslouchat. Skutečně jenom při poslechu jeho dialogů si člověk ,pochutná'. Takže jsem si nebyla jistá, jestli mu vůbec budu schopná sekundovat. Protože když jako autorka pokračuju v Dietlových známých, ale samozřejmě i svých nových postavách, měly by si udržet kvalitu jeho jazyka, psychologického rozboru. Moc jsem se snažila, tak snad..."
V rozhovoru pro Mladý svět v roce 1978 odpověděl Jaroslav Dietl na otázku, proč vlastně píše: "Je to moje největší potěšení. Vyprávím příběhy a vyprávím je pro diváka. Každým příběhem chci dojmout, napnout nebo rozesmát. Když to jen trochu jde, tak všechno dohromady. Jen tehdy, když podobné pocity potkají při psaní mě, můžou potkat i diváka."

Inspirativní handicap
Narodil se v roce 1929 s vrozenou vadou kyčle. Celý život trochu kulhal, i když to normálně nebylo vidět. Osudový detail, který nakonec způsobil, že se tým primáře Sovy z jeho nejslavnějšího seriálu zabydlel právě na oddělení ortopedie. Vždycky si přál být vrcholový sportovec a často říkal, že mu handicap dopomohl k tomu, aby se stal dramatikem a scenáristou.
Mládí prožil v Brně, studoval na gymnáziu (mimochodem příští mistr slova proklouzával výukou s odřenýma ušima a odmaturoval až na střední technické škole). Pak se rozhodl pro psychologii na brněnské Filozofické fakultě, jenže odešel, protože škola ho nudila. Zkusil několik zaměstnání (dělal například vychovatele v továrně) a nakonec se přihlásil na FAMU, obor scenáristika a dramaturgie. Ještě během studia nastoupil v roce 1953 jako elév do České televize. Magická obrazovka tehdy svítila jen v málokteré domácnosti, ale vitálního, pro profesi zapáleného mladíka její dosud skryté možnosti uchvátily. Školu už dokončil dálkově a hned začal prosazovat "příběhy na pokračování", "televizní romány". Tvrdil, že v Americe jsou úspěšné, jenže podobné argumenty u nás v 50. letech nikoho moc neinspirovaly. Za pár let se však diváci začali scházet doma či u sousedů, aby sledovali první Dietlovy seriály: Příběhy rodiny Bláhovy, Tři chlapy v chalupě, Elišku a její rod...
Psal ručně, malým úhledným písmem, každý den patnáct stránek. To byla jeho pevná norma. Od stolu nevstal dřív, než byl hotový. Rozhodně netrpěl nedostatkem námětů, jeho žena Magdalena jen s mírnou nadsázkou líčila, že je od sebe "musel odhánět". 

Love story se nekonala
Jaroslav Dietl začal být známý a o jeho schopnostech nebylo pochyb. Na otázku, co je opravdový talent, v jednom rozhovoru odpověděl: "Můžu-li mluvit za sebe, projevuje se tato schopnost v tom, že odněkud dostanete zajímavý podnět a hned domýšlíte, rozvíjíte a kombinujete, jak by se dal rozehrát. A pak - člověk tohoto typu vše intenzívně vnímá a prožívá. U mě, třeba při tenise, se zdaleka úroveň mé hry nevyrovná úrovni řevu. Ať už vyhrávám, nebo prohrávám. Prostě to tak prožívám. Stejně jako osudy a životy svých televizních hrdinů."
Kdykoli se pustil do nové práce, byl přesvědčen, že ji zvládne. Věřil, že dokáže upoutat diváka, i když šlo o seriály Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Okres na severu, tedy politická témata na "společenskou objednávku".
Většinou nepsal role hercům na tělo, tuhle volbu přenechával režisérům. Přesto před uvedením první Nemocnice v rozhovoru pro Svobodné slovo přiznal: "Byl to můj dávný sen napsat velkou roli pro Karla Högera a byl jsem opravdu šťastný, když úlohu primáře Sovy přijal. Jeho náhlý odchod pak všechno změnil, režisér Jaroslav Dudek roli nabídl zasloužilému umělci Ladislavu Chudíkovi. Chtěl bych říct, že to bylo výborné řešení a že Chudíkův Sova je opravdová ,Pan primář'."
Když se ho ptali novináři na nejpopulárnější postavu doktora Štrosmajera, odpověděl: "Skutečného doktora Štrosmajera jsem viděl jen několik minut, ale zapůsobil na mě tak, že se ,psal sám'."
K inspiraci mu stačilo málo: pár dní návštěv, několik setkání s lidmi, desítky postřehů, které mu uvízly v paměti. "Dramatik může psát jen o dvou věcech: o moci a o lásce," tvrdil. I svůj neslavnější seriál, Nemocnici na kraji města, začal psát s tím, že vytvoří "velký milostný příběh". Dokončil dva díly o lékařce, do níž se zamiluje pacient - a hned je zahodil. Když se pustil do práce znovu, už zase "musel nápady odhánět".  

Osudové setkání
Nejbližším člověkem se mu stala žena Magdalena. Seznámili se v Ostravě, kam "byl odejit" z Prahy, a psal pro tamní studio seriál Děvčátko z kolonie. Krásná a pro televizní profesi rovněž zapálená moderátorka jeho jméno skoro neznala. Navíc on byl ženatý, ona vdaná, měla dvě děti. Osobně se setkali při natáčení soutěžního pořadu Studio u tří koníčků. Bylo to osudové setkání. A zrodila se oboustranná velká láska. Přes všechny překážky se oba nakonec rozvedli a v roce 1974 vzali.
"Než jsem se rozhodla za Jaroslavem odejít, měla jsem strach, ale stačilo, abych mu zavolala a veškeré pochybnosti při jeho třetí větě zmizely. Bylo v něm něco, co jsem nikdy předtím nepoznala - síla a jistota ze všeho, co udělal a řekl. Mluvili jsme spolu otevřeně. Dodával mi energii a já cítila potřebu mu totéž oplácet. Vždycky jsem s ním měla pocit jakési ilegality, jako kdybych zahýbala celému světu. Teprve po jeho smrti jsem si uvědomila, že to byl spíš strach, že ho ztratím," vypráví o svém manželovi Magdalena Dietlová.
Ztratila ho krutě a nečekaně. Byla i s dětmi na tenise, když se náhle skácel na kurtu. Dostal infarkt. Pomoc, kterou zoufalá manželka přivolala, přijela tenkrát nepochopitelně pozdě.

Tajemství Velkého vypravěče
Jaroslav Dietl obdivoval Alexandra Dumase a také o něm napsal třídílnou hru Alexandre Dumas st., kterou režíroval Jaroslav Dudek, stal se i autorem scénáře k filmu o Dumasovi Tajemství Velkého vypravěče, jenž natočil Karel Kachyňa. Říkalo se mu také "Dumas pro masy", když na vrcholu sil chrlil jeden titul za druhým a každým bezpečně připoutal diváky k obrazovce. Byl rád epický, byl mistr v porcování humoru i emocí. Svůj nejoblíbenější žánr, který mu pro všechny tyhle autorské ingredience poskytoval prostor, definoval: "V seriálu se snoubí krása epického vyprávění se silou dramatické klenby. Tyto věci vyvolávají největší účinek. Je toho moc, co mě na seriálu tak vábí. Pravděpodobně jsem vypravěč."
Jaroslav Dietl byl excelentní vypravěč. Král, jehož z  pomyslného trůnu zatím nikdo nesesadil.
                                      JANA BEDNÁŘOVÁ
        
Jaroslav Dietl (22. 5. 1929 - 29. 6. 1985)
Narodil se českým rodičům v jugoslávském Záhřebu. Jeho velkou inspirací se stala televizní podoba Galsworthyho románu Sága rodu Forsytů. Napsal 15 seriálů (Velké sedlo už nedokončil), stovky bakalářských povídek, výborně adaptoval literární předlohy (namátkou Byli jednou dva písaři). Miloval tenis a licitovaný mariáš. Jeho žena Magdalena měla z prvního manželství dceru Lucii a syna Vojtěcha, který před časem tragicky zahynul při autonehodě. Spolu měli syna Jana a dceru Annu. Žijí v domě, kam se Jaroslav Dietl už nestačil nastěhovat: zemřel 3 měsíce před tím.

Photobucket

zdroj: Květy

 

O kom se mluví

Marie Rottrová


Photobucket

S oblíbenou zpěvačkou o prázdninách, milovaných místech a vnoučatech
* "Bydleli jsme v ostravské části Hrušov. Byly tam tenisové kurty, krásné hřiště, vyhlášené koupaliště... Nic nám nechybělo, téměř pořád jsme byli venku."
** "Nemůžu mít dospělé děti jako kvočna pod křídly, když je svět otevřený. Martin má v Kanadě dobrou práci, skládá hudbu a je spokojený."
Za láskou bych šla kamkoli
Marie Rottrová (66) má pořád vyprodané koncerty, na kterých s ní publikum většinu písniček zpívá. V zimě se dušovala, že prázdniny si uhájí pro sebe. Dodržela své předsevzetí?
Na přelomu jara a léta měla problém najít si čas na rozhovor a  focení, protože uvažovala o tom, že se vydá na některý z festivalů. Nakonec si vybrala jediný: Tatrafest v Kopřivnici 31. srpna. Všechny ostatní nabídky odmítla. "Už si zpívání opravdu chci hlídat, aby ho nebylo tolik," vysvětluje.
Naučila jste se odmítat? 
Pořád to neumím dokonale. Když někdo hodně naléhá a argumentuje dobrými důvody, většinou změknu. Dokážu se totiž vžít do kůže druhého, takže zkrátka podlehnu. Musím brát v úvahu publikum. Když někdo prosí, jak mě v jejich městě lidé chtějí, jsem ztracená.
Je pro vás hodně důležitý potlesk? 
Nejde jen o potlesk. Když zpívám na městské slavnosti a diváci drží v jedné ruce párek a v druhé pivo, tleskat moc nemůžou. Vidím ale, jestli jsem je zaujala. Kdybych řekla, že odezva posluchačů pro mě důležitá není, lhala bych. Koneckonců kvůli ní toto povolání dělám.
Jak jste dřív trávila letní měsíce?
Kdysi jsme jezdili o prázdninách hrát do zahraničí. Členové mé ostravské kapely Flamingo (později Plameňáci) byli téměř všichni zaměstnaní v Ostravském rozhlasovém orchestru, a tak na delší dobu mimo město mohli jet jenom v tuto dobu. Měsíc jsme koncertovali a měsíc jsem držela prázdniny. Kluci to měli fajn, protože byli u babičky a dědečka. Neměla jsem obavu, že by trpěli nebo se nudili.
A kam jezdili synové s vámi?
Hlavně do Jeseníků na chalupu manželových rodičů. Do Ludvíkova, což jsou čtyři kilometry od Karlovy Studánky. 
Ven jste necestovali?
Ani ne. Vzpomínám si ale, že jsme byli v Polsku u moře. Třeba do Bulharska se mi nechtělo. A klukům se na chalupě opravdu líbilo. Naproti bydlel lesník, měl také dva syny, tak se společně vyřádili. Věděli přesně, kde rostou křemenáče a kde praváky, naučili se chytat pstruhy do ruky v potoce, který nám protékal zahradou... Bylo to tam romantické a krásné.  
Jste dnes hlídací babička?
Bruník a Maxík u mě mají azyl. Rádi se koupou a já mám pěkný bazén. Pustím je k počítači, takže jsou spokojení. Mají u mě všechno, co si můžou přát. Když je snacha v Praze, jezdí  s dětmi ke mně.
Ráda vaříte. Čím se svým vnukům zavděčíte především? 
Mají rádi mou svíčkovou, kachnu se zelím, po letních ovocných koláčích se pokaždé jen zapráší. Snacha si zase pochutná na mé čínské kuchyni. Vařím i podle italských a řeckých receptů: saláty, pečené papriky, rajčatové omáčky, gyros. V létě hodně grilujeme.
Jaké jste mívala prázdniny coby malá holka?
Úžasné. Bydleli jsme v ostravské části Hrušov. Byly tam tenisové kurty, krásné hřiště, vyhlášené koupaliště... Nic nám nechybělo, téměř pořád jsme byli venku. Dvakrát jsem byla na táboře, ale stýskalo se mi, tak mě tam rodiče přestali posílat. Já ani brácha jsme nebyli pionýři, tak jsme nemuseli. (úsměv) Raději jsme s tatínkem a maminkou podnikali krásné výlety do okolí Ostravy nebo do Beskyd. Vláčkem. A naše rodinná tradice bylo vždy čtrnáct dní v Luhačovicích.
Povídejte.
Chodili jsme na městské koupaliště Zelená žába a na přehradu. A hodně jsme střídali restaurace. Víte, na dobrém jídle a pití se u nás nikdy nešetřilo, protože tatínek byl bohém, potrpěl si třeba na kvalitní doutníky a víno. Vybírání z jídelního lístku nám připadalo tak vznešené! Brácha si vydělával na tenisových kurtech sbíráním míčků, já jsem každý den navštěvovala promenádní koncerty vážné hudby.
Vracíte se do Luhačovic?
Jistě. Kdykoli jimi projíždím, nezapomenu se zastavit v hospodě na hrázi. Venku se sedí pod kaštany, je tam starobylá kuželna... Dokonce jsme si poslední rok, co žila maminka, pobyt v Luhačovicích zopakovali. Já i brácha jsme s sebou vzali pejsky a prožili báječný týden na místech, která  jsme tak milovali.  
Kam vyrazíte letos?
Těším se na výlety. Na Šumavu, na Čeladnou do Beskyd. Rádi bychom jeli k moři... Možná se vydáme autem do Chorvatska. Nebo do severní Itálie. Kamarádka tam jezdí k nádhernému jezeru, není to daleko, cesta by tedy nebyla úmorná. V létě moc ráda chodím po horách, ale můj pejsek má úbytek chrupavky v kloubu na přední noze, proto nemůže na dlouhé trasy.
Letos si prý prázdniny prodloužíte.
Ano, na 2. září mám letenku do Kanady. Narodil se mi tam vnouček, Martinův první potomek. Zatím jsem ho viděla jenom na fotkách, je roztomilý! Strašně se těším.
Jak vycházíte se svými snachami? 
S Tamarkou, Vítkovou ženou, se snášíme velmi dobře. Vídáme se často, protože žijí v Praze. Společně dokonce každý rok jezdíme do Toskánska. Letos nám to poprvé nevyšlo, protože dům, který si pronajímáme, je bohužel obsazený. S druhou snachou se doufám sblížíme. Mluví jenom anglicky, tak se snažím zdokonalit, abychom se domluvily.
Bylo těžké smířit se s tím, že máte syna na druhém konci světa?
Nemůžu mít dospělé děti jako kvočna pod křídly, když je svět otevřený. Martin má v Kanadě dobrou práci, skládá hudbu a je spokojený. Je mi jasné, že by pro něj nebylo jednoduché vrátit se do Česka a začínat od píky.
Kvůli druhému manželovi jste také žila v zahraničí. Zvykla jste si tam rychle?
Jsem přizpůsobivý člověk. Nevadilo mi žít v Německu. Na druhou stranu doma je doma, mám tu rodinu, přátele. Už by se mi asi nechtělo nikam stěhovat. I když kvůli chlapovi... Říká se, že láska hory přenáší, a ženská opravdu dokáže jít za mužským, kterého miluje. V takovém případě bych šla. Jsem dobrodruh. (smích)
Není tajemství, že máte přítele v Česku, tak se nikam stěhovat nemusíte. Nemáte v plánu svatbu?
Svatba zatím nehrozí.
Přítel se nejspíš taky těší, že teď budete víc spolu.
Asi. (smích) Je stejně jako já rozlítaný, má hodně služebních cest. O to víc si společné chvíle užíváme.


Marie Rottrová (66)
- Zpěvačka s mimořádně kvalitním repertoárem. Texty Jaroslava Wykrenta (Řeka lásky), Jaromíra Nohavici (Lásko, voníš deštěm, Lakomá), Zdeňka Borovce (Zřejmě letos nikde nejsou kytky) nebo Jiřiny Fikejzové (Markétka, To mám tak ráda) si s ní posluchači na koncertech zpívají už desítky let.
- Poslední řadové album (Povídej) vydala před sedmi lety, v září se chystá natáčet nové. Na podzim vyjde i její profilové DVD. 
- Nejznámější ostravská zpěvačka přesídlila do Prahy v roce 1985. "Vůbec to pro mě nebyl problém," vzpomíná. "V Ostravě jsem se stěhovala čtyřikrát, pak jsem chtěla radikálnější  změnu. Z Ostravy 10 jsem se přestěhovala do Prahy 10. Desítky jsou pro mě asi osudné." Do rodného města se vrací za kamarády a bratrovou rodinou.


BLANKA KUBÍKOVÁ

Photobucket

zdroj: Květy

 

VESMÍRNÉ PŘELUDY

 

Vesmír - náhled

Většina kosmonautů vidí ve vesmíru světelné záblesky. Objevují se ve spánku i během bdělého stavu. Dají se spatřit i se zavřenýma očima. Co je způsobuje? Mohou být nebezpečné?

V prosinci 2006 usínal kosmonaut Christer Fugelsang poprvé na oběžné dráze po dni stráveném na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Vznášel se ve svém spacím pytli, když náhle před sebou spatřil záblesk, přestože měl oči zavřené. Fugelsang tím nebyl překvapen. Podobné zkušenosti měli i jiní kosmonauti už od časů výpravy Apolla.

ZA VŠÍM JSOU ČÁSTICE
Podle odborníků stojí za záblesky kosmické záření a vysoce energetické částice, které prostupují vesmírným prostorem a při průchodu okem astronauta za sebou zanechávají světelnou stopu. Vidělo je na osmdesát procent kosmonautů, které Christer Fugelsang oslovil. Všichni se shodli na tom, že zážitek nedoprovází pocit bolesti. Zatím se však nepodařilo zjistit, zda částice nemohou například vyvolávat přeludy a jinak ovlivňovat procesy v lidském mozku. Pokud by tomu tak bylo, byl by to důvod k obavám.


POKUS S MUONY
Kosmické částice létají vesmírným prostorem rychlostí blízkou rychlosti světla, při průchodu lidským okem se však zpomalí. Výsledkem je záblesk, který se vznikem podobá sonickému třesku, jemuž se říká Čerenkovova radiace.
Už v sedmdesátých letech se američtí vědci pokusili průchod částic mozkem napodobit v pozemských podmínkách. Pokus provedli sami na sobě. Použili k tomu urychlovač částic produkující proud muonů, částic vznikajících při průchodu kosmického záření atmosférou. Usedli tak, aby jejich hlavy  byly v proudů muonů, a popisovali své zážitky.
Podle očekávání viděli světelné stopy stejně jako ve vesmíru. Při dalším výzkumu se objevily do té doby neznámé skutečnosti. Když se paprskům postavila do cesty olověná překážka, rychlost muonů klesla tak, že by neměly být schopny vyvolat v oku žádný vjem. Vědci však světelné záblesky nadále vnímali. Závěr zněl: kosmické částice mohou kromě vlastního oka stimulovat přímo i nervové buňky za ním. Vytvářejí při tom fragmenty, které dokážou uvolnit elektrony z okolních atomů a vytvořit nepatrný elektrický proud. Ten může zachytit optický nerv a mozek jej interpretuje jako záblesk.

PŮSOBENÍ NA MOZEK
Co když však částice nestimulují optické nervy, ale přímo kůru mozkovou? Na konci šedesátých let vědci z univerzity v Cambridge umístili do této části mozku slepého pacienta elektrodu a nechali jí procházet elektrický proud. Výsledkem byl podle pacientova svědectví obraz podobající se světelnému záblesku.
Při dalších experimentech byly na tuto část mozku dobrovolníka nasměrovány nabité částice, žádný výsledek se však nedostavil. To ještě neznamená, že by se částice, které procházejí vesmírem, nemohly chovat jinak.
Zrakové orgány jsou zvláštní tím, že v mozku zabírají poměrně velký prostor a zrakové podněty musí urazit velkou vzdálenost. Je pravděpodobné, že za vznikem světelného vjemu nestojí pouze působení částic přímo na oko, ale i na jakoukoli jinou část cesty, kterou prochází zrakový podnět.

OSTATNÍ SMYSLY
Není dokonce vyloučeno, že vysoce energetické částice mohou působit i na jiná smyslová ústrojí než zrak, zejména na mozková centra čichu a sluchu. Při jednom experimentu částice vyvolaly u zkoumaných osob čichový vjem. Tvrzení však mohlo být subjektivní a nebylo možné ho objektivně ověřit.
Otázka správného smyslového vnímání je při vesmírných výpravách nesmírně důležitá. Pokud by se při určitých manévrech, například při přistání, náhle někomu z posádky zdálo, že slyší zvláštní zvuk nebo cítí neobvyklý zápach, mohlo by to ovlivnit rozhodování posádky. Ohrožení bezpečnosti bude nejvyšší během dlouhých vesmírných letů. Při nich jsou členové posádky podstatně více vystaveni působení částic než na oběžné dráze Země, kde působí ochrana zemského magnetického pole.


PROJEKT ALTEA
Už téměř deset let se na Zemi i ve vesmíru ověřuje dlouhotrvající působení částic na centrální nervovou soustavu člověka při projektu ALTEA. Kosmonauti, kteří mají být vystaveni proudu částic, si nasadí speciální helmu, na níž je umístěna šestice částicových detektorů. Jejich úkolem je sledovat směr dopadajících částic a porovnat je se světelným zábleskem, který zkoumaná osoba zaznamená. Kdykoli kosmonaut spatří záblesk, zmáčkne tlačítko, aby bylo možné události zpětně časově zařadit. Detektory určí směr, kterým se částice ubírala. Zda směřovala k oku, optickému nervu nebo k centru vidění. Experiment trvá zhruba hodinu. Za tu dobu je zaznamenáno asi deset částic. Ne každá se projeví světelným zábleskem. Nejnovější model helmy s detektory je vybaven elektroencefalografem (EEG), který prokáže, který oddíl mozku byl částicí zasažen. V laboratořích se zkoumá, zda letící částice mohou ovlivnit produkci rhodopsinu, což je protein, který hraje klíčovou úlohu při vidění.  (hh) n

ZDOJ: 100+1

 

Láskou léčím spoustu neduhů

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Lucie Borhyová nemá ráda plánování a tok životních událostí přijímá nejraději tak,
jak se jí staví do cesty.

Lucie Borhyová se v roli moderátorky hlavní zpravodajské relace televize Nova po boku Reye Korantenga objevila poprvé v srpnu roku 1999. Od té doby je jednou z nejpopulárnějších tváří televizní obrazovky. Jak sama říká, nemá ráda plánování a tok životních událostí přijímá nejraději tak, jak se jí staví do cesty. Média spekulují o tom, že svoji práci opustí a odstěhuje se do Řecka. Tam totiž loni v červnu potkala po krachu vztahu s podnikatelem Alanem Babickým novou lásku, movitého podnikatele Nika. Sama odchod z Česka nedementuje, ale ani nepotvrzuje. Jasno totiž zdaleka nemá. V polovině dubna oslavila třicáté narozeniny, a co bude dál, nechává osudu.

Doléhá na vás jarní únava?
Únava na mě doléhá spíš na podzim. Jak se blíží zima, mívám i trochu deprese. Jaro ve mně ale probouzí energii a nový život. A také se začínám těšit na to, že bude brzy hezké počasí. Když začnou pučet stromy, kvést kytky, zpívat ptáci, vysvitne sluníčko a je cítit jarní vzduch, působí to na mě velice pozitivně.

Máte v tento čas také na programu jarní úklid či výměnu šatníku?
Nesmýčím nějak zásadně byt ani neměním úplně šatník. Zimní oblečení jen zastrkám hluboko do skříně a dopředu vyskládám to letní. Zatím se ale kalendářem řídit nebudu. Přestože je podle něj už dávno jaro, počasí tomu nenasvědčuje, spíš nás šálí. Jednou to vypadá, že je léto, a druhý den sněží. S výměnou oblečení proto raději ještě počkám.

Na jaře má také člověk provést očistu organismu, detoxikovat ho – co vy na to?
Nemám vůbec takové záchvěvy, očistě organismu nepropadám. Řídím se vlastním pocitem a zatím jsem podobnou potřebu neměla.

Byla jste jako malá často nemocná a prošla všemi dětskými nemocemi?
Musím zaklepat, častými virózami jsem netrpěla. Trápily mě jen občas angíny a také alergie na pyl a trávu. Pamatuju si, jak jsem byla na prázdninách u babičky na chalupě, běhala jsem po poli a najednou jsem se vrátila domů s oteklýma očima, celá slzavá. Často jsme proto jezdili s rodiči k moři, to se na alergie doporučovalo. Pak jsem si prošla klasickými nemocemi, jako jsou plané neštovice, příušnice… Neštovice mě bohužel potkaly až ve starším věku, asi v šestnácti, a říká se, že čím je člověk starší, tak tyhle nemoci hůř snáší. A opravdu, trápily mne dost vysoké horečky, pupínky jsem měla úplně všude, hrozně svědily a já měla pocit, že to trvá věčnost a vůbec se to nelepší. Dodnes si na to vzpomenu, když si prohlížím fotky, na kterých jsem celá pomazaná tou bílou mastičkou, a musím se sama sobě smát, vypadám totiž hodně legračně.

Jste trpělivý pacient, nebo takový, který vyžaduje pozornost a politování?
Nejsem v tomto ohledu moc tvrdá a potřebuji, aby mě někdo litoval, obskakoval mě. Bývám někdy sebelítostivá, když mi něco je, což není úplně dobře. Tyto sklony ale prostě občas mám a potřebuji, aby se o mě někdo staral, když se zrovna necítím nejlíp.

Tanec jde se zdravím také dobře dohromady a vy o něm můžete po účasti v soutěži Bailando vyprávět…
Na Bailando často a ráda vzpomínám, i když to bylo hodně fyzicky náročné. Tanec je pro mě ale jedna z nejlepších věcí na světě, je úžasný. Patří k němu ovšem také různá zranění, protože když se člověk nerozcvičí, je snadné si například natáhnout sval. Při akrobatičtějších úkonech si můžete třeba narazit žebra, což se mi mimochodem během soutěže stalo. Dělat různé zvedačky pro mě bylo něco šíleného, nejsem tanečnice a nemám s tím zkušenosti. A právě při podobných kouscích se musíte naučit zpevnit tělo, aby člověk nezranil sebe ani druhého. Péťa (taneční partner Lucie Borhyové Petr Pik – pozn. red.) měl natržený stehenní sval a já měla naražená žebra. Byli jsme pak vděční, že jsme měli k dispozici šikovného fyzioterapeuta a maséra. Oba se o nás bezvadně starali a kromě toho, že to bylo příjemné, to bylo opravdu potřeba.

Pokračujete s tancováním dál? Spousta vašich kolegů tančí na různých akcích…
Dostali jsme také hodně nabídek na tancování a máme další, ale museli jsme jich dost odmítnout. Nestíháme trénovat a bez toho to nejde. Člověku sice tanec zůstal v těle, ale pakliže chce podat skvělý výkon, nestačí to, tréninky jsou důležité.

Který tanec vám v těle nejvíc utkvěl, který jste si oblíbila?
Musím říct, že všechny tance mají něco do sebe, ale já mám ráda ty temperamentnější, což je třeba čača. Také mám ráda passo doble, které je hodně o výrazu, o energii. Líbí se mi i street dance a disco.

Chodíte na nějaké masáže i dnes?
Ne. Co se týče kosmetiky, masáží a podobných věcí, nenavštěvuju vůbec žádné salony. Masáže probíhají doma. Když mě bolí záda, namasíruje mě partner. A já jeho. Není to sice profesionální masáž, ale pomůže.
Váš partner je z Řecka, poznala jste ho tam loni v červnu při focení kalendáře. Chystáte se tam jednou žít, jak se kdesi psalo?
O budoucnosti moc nepřemýšlím, nerada dělám velké plány a zásadní rozhodnutí, raději nechávám všechno volně plynout. Ze zkušenosti vím, že ze situace se samo vyvine to, co je správné. Budoucnost nechávám na osudu. O našem soukromí ale nechceme moc mluvit, domluvili jsme se na tom.

Láska je krásný cit a rozhodně ozdravuje duši…
Samozřejmě je to vedle zdraví jedna z nejdůležitějších věcí, protože léčí spoustu neduhů. Když je někdo zamilovaný, cítí se dobře, je psychicky vyrovnaný, všechno mu zkrátka funguje líp, než když lásku nemá a trápí se.

Zasvěcujete přítele do tajů golfu, který máte tolik ráda?
Přiznám se, že na to ještě nebyl čas. Sama jsem golf dlouho nehrála, měla jsem na starost jiné věci. Navíc mi z komory ukradli golfové hole, takže jsem momentálně bez nich. Už jsem si ale vyhlídla novou golfovou výbavu, tak už se na ni moc těším. Příští týden si ji půjdu vyzvednout a brzy začnu zase hrát a trochu víc se golfu věnovat.
 
Co vás tolik zaneprazdňovalo?
Cestování a práce. Jsme ve zpravodajství jenom dvě dvojice. To znamená, že nám přibylo víc práce, do toho moderujeme Víkend, nějaké akce mimo televizi a ve finále moc času nezbývá. A když je, poskytuji rozhovory, fotím. A když je ho víc, cestuji.
 
To je pro vás nejlepší relax?

Rozhodně. Ale také chvíle, kdy mohu být doma u televize nebo na procházce se svým psem. Moc jich ale od Bailanda nebylo, a tak se těším na léto a na nějakou delší dovolenou.
 
Kam to letos bude, která destinace vás láká?
Myslím si, že budu léto trávit v Řecku.
 
Tak to budete určitě kromě jiného zdravě jíst, to je jeden z moderních trendů života, držíte se ho také?
Mám ráda jídlo a hrozně ráda jím a nejsem ten typ, který by si vybíral vyloženě zdravá jídla. Když mám chuť na svíčkovou nebo na knedlo vepřo zelo, tak si to dám. Mám ráda i sladké, jím opravdu podle chuti. Čas od času to samozřejmě prokládám nějakými saláty, ale to většinou přes léto. V Řecku mimochodem zelenina chutná úplně jinak a kromě salátů tam miluju gyros, tzatziki a jehněčí maso. Během zimy mám ráda hutnější jídla. A když mám pocit, že bych potřebovala postavu zformovat, volím pohyb a ne nějakou drastickou dietu. Nejlepší jsou kolečkové brusle, kolo a právě již zmiňovaný tanec.

 

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics
 


Vaří váš partner tady v Praze řecká jídla?
Ano, pár jich uvařil, umí to dobře.
 
Dá si třeba s chutí naši svíčkovou?
Česká kuchyně mu chutná, ale je pro něj těžší. Svíčkovou má ale rád a občas si ji dá.
 
Mimochodem, netikají vám biologické hodiny a nepomýšlíte na založení rodiny?
Známé osobnosti teď rodí děti jedno za druhým…
Kdepak, ještě netikají. (směje se) Nechávám čas volně plynout a myslím, že všechno přijde přirozenou cestou. Nikdy netlačím na pilu.
 
Některé ženy se bojí mít děti, aby si nezkazily postavu. Předpokládám, že to není váš pro-blém.
Tohle mě nikdy nenapadlo, jak to bude, tak to bude. Ale přemýšlet takhle? To nejkrásnější na světě, co může být, jsou děti. Proto také žijete, abyste dala život někomu dalšímu. Rodina, to je to jediné, co v životě máte a o co se můžete opřít. Práce je pomíjivá a já si myslím, že rodina je základ a že člověk by se o ni měl co nejvíc starat, udržovat si ji a mít v ní hezké vztahy. Protože kdo jiný vás podpoří v životě než vaše vlastní rodina?
 
Jste spokojená se svým tělem? Přistoupila byste k plastické operaci, kdybyste ji náhodou potřebovala?
Já jsem se svým tělem celkem spokojená, navíc jsem spíš zastáncem přirozenosti. Neodsuzuji plastické operace, jestli někdo má potřebu, ať na ně jde, je to každého věc. Ale já si myslím, že není úplně dobré podléhat módním trendům. Teď je trend mít velká prsa, tak si všechny holky nechávají dělat velká prsa. Jeden čas byl zase vzor twiggy, holky bez prsou. Nebo se teď nějak často chodí na plastické operace nosů a dívky jsou si čím dál víc podobné. Jestli člověk není s něčím spokojený, měl by z toho udělat přednost. Podle mne je to asi spíš o psychice, o tom, jak se člověk cítí nebo jaké má sebevědomí.
 
Sáhla jste někdy po nějakých preparátech na hubnutí?
To ano. Už je to hodně let zpátky, jela jsem tenkrát s finalistkami soutěže Miss do Chorvatska, kde se moderovala Miss – Slunce Jadranu. Chodila jsem do posilovny, ale brala jsem i preparáty, které podporují hubnutí, L-karnitin a podobně. Nezkoušela jsem to ale dlouhodobě, nevím, jak to na tělo působí nebo co to s ním udělá v budoucnu.
 
Dopujete se nějakými vitaminy v chřipkových obdobích?
Musím zaklepat, ale letos v zimě jsem vůbec neměla chřipku a vlastně ani rýmu. Myslím, že to může korespondovat s psychickým stavem. Hodně podle mne záleží na tom, v jakém je člověk rozpoložení. Věřím tomu, že když je v pohodě a vyrovnaný, je odolnější a naopak. Možná jsem letos odolávala i proto, že jsem hodně cestovala a zažívala změnu teplot. Je to podobné principu sauny, když jsem do ní hodně chodila a zvykala si na změnu teplot, také jsem byla
odolnější.
 

Otužovali vás rodiče?
To ani ne. Mně ale zima nevadí, snažím se sama otužovat tím, že se v chladných dnech moc nenavlékám. Nejsem typ člověka, který by byl pořád zmrzlý, teplotní rozdíly zvládám dobře. Zkrátka odolávám.
 
Zmínila jste se, že často cestujete, zvládáte létání dobře? Někdo trpí na zaléhání uší.
Čas od času mi také zalehnou. Jinak se mi zdá, že čím jsem starší, tím spíš létání nemusím. Je to paradox, protože teď létám často. Nejsem ale úplně v pohodě, nasednu a řeknu si: Děj se vůle boží. Když jsem byla mladší, neřešila jsem, co se může stát jak v letadle, tak i v autě. Teď mám o sebe větší strach, asi proto, že už vím, co všechno se může přihodit, a víc o tom také přemýšlím.
 
Nedávno jste zažila autonehodu, naštěstí jste z ní vyvázla bez zranění. Jaký to byl ale pocit?
Byl to ohromný šok. Jsem řidič, který se snaží přemýšlet i za druhé. Ve zprávách máme bohužel nehody na denním pořádku a já vidím, že bezohlednost řidičů je opravdu velká. Znám také hodně případů, kdy je člověk nezaviní ani sám, ale někdo jiný. Uvědomuji si, že se to může stát komukoli, ale v momentě, kdy se to pak stane vám, tomu ani nemůžete věřit. Řídím dvanáct let a za tu dobu jsem neměla žádnou nehodu. Pak člověka překvapí, když se něco takového stane.

Řešíte věk a trápíte se přibývajícími léty?
Když se zastavím a v myšlenkách se vrátím zpátky, nepřijde mi, že jsem v televizi devět let, zdá se mi, že jsem začala vysílat včera. Hrozně to letí, někdy až moc rychle. Ale až od určité doby. V době, kdy není člověk plnoletý, chce popostrčit čas a být už dospělý a čas mu utíká pomalu. V momentě, kdy se začne starat sám o sebe, začne mu to najednou letět hrozně rychle. Jsem zastáncem toho, že je potřeba si život užívat se vším všudy opravdu každý den, protože nikdy nevíte, jak tady budete dlouho. Může to znít jako klišé, ale já jsem pro to brát všechno pozitivně a nezabývat se v životě malichernostmi a nepodstatnými věcmi.
 Vy budete asi vůbec pozitivní člověk od narození. Už podle toho, že se pořád usmíváte…
Asi to mám trochu dané z rodiny. A že mi ubíhají léta, to například opravdu neřeším vůbec, myslím si, že každý věk přináší hezké věci a každý má své hezké stránky. Třeba to, co pro vás bylo důležité ve dvaceti, najednou není ve třiceti, což je někdy docela fajn. Když si vzpomenu, jaké nesmysly jsem tehdy řešila, musím se smát. Kolem sebe mám mimochodem kamarády různých věkových vrstev a podle nich vím, že věk opravdu není důležitý. Je to spíš o tom, jak je člověk vnitřně založený, pak sice může tělo stárnout, ale myšlenkově jste někde jinde. A to je důležitější.
Andrea JEŽKOVÁ

Lucie Borhyová

Lucie Borhyová se narodila 16. dubna 1978. Vystudovala gymnázium, poté se neúspěšně hlásila na FFUK, kde se chtěla věnovat studiu oboru sociální práce. Vyšlo to až na Vyšší odborné škole publicistiky. Součástí studia byla odborná stáž ve zpravodajství TV Nova, kde pracovala jako pomocná redaktorka. V roce 1998 hledalo oddělení zpravodajství novou moderátorku pro Televizní noviny a na popud tehdejšího šéfa zpravodajství Pavla Zuny se zúčastnila konkurzu. Vyhrála ho a vytvořila dnes již notoricky známou black & white dvojici Borhyová & Koranteng. Letos získala na základě hlasování diváků prestižní cenu za Nejoblíbenější ženu TV Nova v Anketě ANNO. A nebyla první, Lucie jich má doma již několik. Golf, tenis, jízda na kolečkových bruslích, lyžování, to jsou její oblíbené sporty. Vždycky také ráda tančila, ale po účasti v soutěži Bailando, kterou Nova uvedla v roce 2007, se její vztah k tanci ještě prohloubil. Z lidských vlastností si nejvíc váží upřímnosti. Miluje cestování, i když v současné době každou volnou chvíli míří do Řecka, rodného místa jejího přítele Nika.


 

Zdroj: časopis Zdraví 5/2008
 

 

Na celulitidu punčochami?


myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Kvalitní punčochy ochrání nohy před chladem, ale i před celulitidou nebo křečovými žilami. Zformují postavu do večerních šatů a podepřou rostoucí bříško budoucím maminkám.

MILUJÍ JE ŽENY I MUŽI. Využití našly mezi bankovními lupiči i v americké armádě, proslavila je Madonna, Sophia Lorenová či Samantha Foxová. Punčochy jsou symbolem elegance a rafinovanosti, ale málokdo ví, že mohou působit i jako prevence pomerančové kůže, nepříjemných otoků nohou či trombóz. Některé dokonce léčí.

Léčivý kus oděvu
Na trhu dnes najdete zdravotní punčochy pro pacienty po operacích, pro diabetiky či lidi s vybočenými prsty na nohou. Punčochové kalhoty pro těhotné jemně podepřou rostoucí bříško a jsou i účinnou prevencí před opuchlými kotníky, zadržováním vody v těle a krásně uvolní namáhaná chodidla. Specialitou jsou punčochy s relaxačními a masážními účinky. Obsahují mikrokapsle s látkami, které vyživují pokožku, podporují její regeneraci a chrání ji před dehydratací. V nabídce některých specializovaných prodejen jsou i regenerační punčochy s aloe vera, mikromasážní punčochy s ionty stříbra, které zabraňují množení bakterií, a na své si přijdou i pánové. Především ti, kteří sportují, ocení spodní kalhoty s masáž-ním nebo tvarujícím účinkem. Skutečně je z čeho vybírat.

Ženská, nebo mužská zbraň?
Punčochy patří k velice starým druhům oblečení, i když na počátku tvořily součást výsostně pánské garderoby v období válek. Dámy si je oblíbily teprve asi před třemi sty lety a od té doby prošly zásadní a dramatickou proměnou. Samozřejmý doplněk každé ženy měl zpočátku čistě praktickou roli – měl hřát! Až postupně se z punčoch stal jeden z nejrafinovanějších kousků dámského oblečení, kterým bylo možné poplést hlavu nejednomu muži. Dramatický obrat nastal zejména po vynalezení nylonového vlákna, které začalo nahrazovat neforemnou bavlnu nebo drahé hedvábí. Dokonce i v období druhé světové války, kdy produkci nylonu spolkla armáda, si dámy poradily – na lýtka si malovaly falešné švy, aby to vypadlo, že mají módní „nylonky“. O několik let později se začal do nylonu přidávat elastický materiál lycra, který se používá dodnes. Dokáže se natáhnout více než sedm-krát, snadněji se obléká a na kolenou a kotnících se nekrabatí.

Vyberte si správnou velikost
Punčochy stejně jako každý jiný druh oblečení se řídí různými módními trendy. Například Evropanky dávají v poslední době přednost vyzývavým punčochám, zatímco u Američanek jsou více v oblibě cudné a praktické silonky. A v čem nejraději vidí své polovičky muži? Prý v lesklých punčochách a podvazkových pásech! Ale koneckonců záleží jen a jen na ženách, v čem se cítí pohodlně a krásně. Při jejich výběru platí jen jedno důležité pravidlo – musí mít správnou velikost. Nejen proto, aby vypadaly krásně a byly pohodlné, v případě punčoch s terapeutickými a léčebnými účinky správná velikost zaručuje i ideální efekt. Při výběru se proto vždy řiďte tabulkou na obalu. Jen když se nacházíte na rozhraní dvou velikostí, vyberte si raději větší. Neplatí to však o velice lesklých výrobcích, protože tam se musí kvůli dosažení kýženého efektu vlákno dostatečně napnout. V obchodech najdete i silonky pro vysokou postavu nebo silnější boky a pas.
Dobrý tip: Patříte-li mezi ženy, které punčochy nesnášejí, je tady řešení – vyzkoušejte punčochy ve spreji. Obsahují přírodní hedvábí, jsou odolné vůči vodě a mají také UV filtr. Sprej stačí nastříkat a rozetřít dlaněmi. Odstranit jej lze jednoduše vodou s mýdlem. Má i hydratační účinek a výrobci tvrdí, že je vhodný i pro alergičky.

Punčochy na problémy
Každá žena, která má v oblibě lodičky s vysokými podpatky, má sedavé zaměstnání, nebo naopak většinu dne stojí, by měla nosit punčochy s podpůrným efektem. Působí jako prevence křečových žil, podporují krevní oběh a přinášejí úlevu namáhaným končetinám. Vyrábějí se jako podkolenky, samodržící punčochy či punčochové kalhoty. Pro lidi s vážnějšími zdravotními potížemi jsou určené kompresní punčochy, které jsou na lékařský předpis. Kromě pacientů s křečovými žilami je využívají také letušky a častí pasažéři letadel. Volně prodejné zdravotní punčochy ocení také lidé po operacích, komplikovaných úrazech, neurologičtí pacienti a starší lidé při delších pobytech na lůžku. Pro diabetiky a ty, kdo trpí vybočenými prsty, jsou na trhu dostupné punčochy s otevřenou špičkou.

Co ještě dokážou?
Pokud vás trápí celulitida a nemůžete se jí zbavit ani pravidelným cvičením, vyzkoušejte mikromasážní punčochy obsahující ionty stříbra. Trojrozměrné zvlnění tkaniny využívá přirozené pohyby těla, pomáhá odvádět nadbytečné tekutiny a prokrvovat kůži. Stříbrné částečky navíc zabraňují zápachu a množení bakterií, udrží nohy čisté a svěží. Hodí se nejenom na běžné nošení, ale také na cvičení. Anatomicky tvarované stahující punčochy dokáží také kouzla. Zformují postavu, nadzvednou zadek, potlačí bříško a některé dokážou „zmenšit“ postavu až o jedno konfekční číslo. Moderním a dynamickým ženám, které nosí dlouhé sukně nebo kalhoty, lze zase doporučit podkolenky, které zlepšují krevní oběh. Navíc mají antistresovou podešev, která zaručuje chodidlům naprosté pohodlí a omezuje tvorbu pachů.
Simona JAROŠOVÁ

Triky na údržbu

Punčochy můžete prát nejenom v rukou, ale i v pračce. Teplota vody však nesmí přesáhnout třicet stupňů. Při praní také používejte vždy aviváž, aby zůstaly pružné. Mokré punčochy nikdy neždímejte a nenatahujte, jen je vymačkejte v suchém ručníku. Nikdy je také nesušte přímo na topném tělese.

Jakou barvu zvolit

Nikdy nekombinujte studené a teplé tóny punčoch
a oblečení.
Chcete-li vypadat vyšší a štíhlejší, slaďte barvu punčoch, bot a sukně do jednoho tónu.
Na formální příležitosti volte průsvitné punčochy s nižším den.
Nechybí vašim nohám daleko k dokonalosti? Upozorněte na ně tmavými, světlými nebo zářivými barvami.
Barvu punčoch přizpůsobte barvě obuvi. K robustnějším botám jsou vhodnější hrubší nebo vzorované, ke střevíčkům spíše jemné.

Co znamená den?

Číslo, které najdete na obalu punčoch, označené jako den, představuje jejich hustotu a pevnost. Čím je číslo nižší, tím jsou punčochy jemnější
a průhlednější.
 Ultralehké punčochy na léto mají 8 až 10 den.
 Na běžné nošení je
určených 15 den.
 Poloprůsvitné mají
20 až 40 den.
 Silné neprůsvitné jsou kolem
50 den a výš.
 Punčochy s podpůrným účinkem mají ale až 70 až 140 den.
myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

 

Česnek v kuchyni nesmí chybět




Česnek foto: Chovatelka


Je tak přirozenou součástí naší kuchyně, že si ho skoro ani nevšímáme, ovšem jen do té doby, než zjistíme, že schází. Česnek je jedním z nejpoužívanějších druhů koření v naší i světové kuchyni a kromě vynikajících chuťových vlastností má také blahodárné zdravotní účinky.

Jak správně připravit česnek

Česnek má intenzivní aroma a výraznou chuť. Vařením a pečením se ostrá vůně a chuť česneku výrazně ztrácí. Pokud ji chceme zachovat, přidáme česnek do jídla až těsně před podáváním.

 

Nejobvyklejším způsobem přidání česneku do jídla je nasekat ho na malé kousky. Pokud chceme kousky česneku co nejvíce rozmělnit, doporučuje se nasekaný česnek lehce posolit a plochou stranou nože se širokou čepelí rozdrtíme kousky česneku na kaši. V takovém případě přidáme česnek do jídla až těsně před dovařením, aby vůně a chuť česneku zůstala zachována.

 

Chceme-li do jídla nakrájet celé plátky stroužků, je naopak vhodnější přidat je o něco dřív, aby se provařily. Ne každý totiž snáší dobře česnekovou chuť a pálivost, obzvlášť u větších kousků.

4. 7. 2008 09:20

Česnek, původem ze Střední Asie, je dnes rozšířen po celém světě. Je pravda, že aromatická rostlina nevzbuzuje nadšení úplně všude, například v severských státech je na česnekovou vůni pohlíženo spíše jako na zápach. Česnek však stále zůstává pochoutkou, bez níž si mnohá jídla dovedeme jen těžko představit.

Léčivé schopnosti česneku

Česnek je přírodní antibiotikum. Pro své dezinfekční, antibakteriální a antivirotické vlastnosti (i jako prevence chřipky či nachlazení) je oblíbeným doplňkem pro zimní období. Kromě toho se používá pro zlepšení pocení a odkašlávání, při opakujících se zánětech horních cest dýchacích, chronickém zánětu průdušek nebo průduškovém astmatu.

Mezi jeho schopnosti patří i to, že uvolňuje křeče a snižuje tlak krve i hladinu cholesterolu v krvi, a také působí proti srážlivosti krevních destiček a zvyšuje celkovou odolnost organismu.

Česnek

 Chutná, aromatická a zároveň zdravá strava - to vše nabízí česnek. Foto: Chovatelka

A mohli bychom pokračovat, česnek se doporučuje při revmatických potížích, pro zmírnění negativních dopadů kouření (ať už aktivního nebo pasivního) ale má údajně pomáhat i proti šilhání.

Kam s ním

Česnek je oblíbenou přísadou do salátů i omáček a národních specialit, které se tradičně podávají ve státech okolí středozemního moře. Jako příklad můžeme uvést speciality z Řecka, Turecka a Itálie nebo provensálskou kuchyni.

Ve střední a západní Evropě bývá česnek často podáván v kombinaci s jinými výraznými bylinkami jako je oregáno, tymián nebo rozmarýn. Výborně se doplňuje i s bobkovým listem, kmínem či jalovcem.

Je téměř nezbytný při úpravě skopového masa, v uzeninách, v karbanátcích, do omáček, majonéz, salátů, polévek, při domácích zabijačkách, do bramborových jídel apod.

Kuchaři v jihoevropských státech přistupují k česneku s daleko věší fantazií a běžně ho kombinují například s ostrým chilli. V Chorvatsku je nadrobno nakrájený česnek s pažitkou v olivovém oleji často servírován ke grilované rybě. Česnek se výborně hodí i k na červeném či bílém víně připravovaným pokrmům (např. králík dušený na červeném víně, okořeněný česnekem a bobkovým listem).

Tip pro mlsné jazýčky

Delikatesou pro gurmány je smažený česnek. Vhodíme najemno nakrájená kolečka česneku na pánev s rozpáleným olejem či máslem a prudce po obou stranách osmahneme do zlatova. Výsledkem bude zajímavý doplněk k masům, rýži, či zelenině.

 

Coca-Cola: Fascinující příběh hnědavého moku


Coca-Cola představuje jednu z nejznámějších a nejhodnotnějších obchodních značek na světě. Tento osvěžující nápoj, v současné době prodávaný ve více než 200 zemích, započal svou historii před více než 120 lety. K dosažení dnešní popularity však musela Coca-Cola urazit velmi dlouhou cestu. Prvních několik měsíců po uvedení do prodeje se totiž prodávalo v průměru jen devět nápojů denně.


Rodištěm Coca-Coly je město Atlanta v americkém státě Georgia. V roce 1886 tady lékárník a farmaceut John Pemberton namíchal výtečný nealkoholický nápoj, který mimo jiných přísad obsahoval zejména listy jihoamerické koky a jádra ořechů koly. Jak přesně k magické kombinaci došel, zůstává zahaleno rouškou tajemna. Povídá se, že podobně jako u celé řady převratných vynálezů, tomu dopomohla náhoda.

V každém případě, nápoj byl na světě. Zpočátku se prodával ve formě neředěného sirupu v místních lékárnách jako povzbuzující tonikum a lék proti různým zdravotním problémům, jako nevolnosti či bolesti hlavy. Pozdějším smísením s perlivou vodou pak vnikl lahodný a osvěžující nápoj. Název Coca-Cola vymyslel Pembertonův účetní Frank Robinson, který také navrhl logo, jenž reprezentuje nápoj v nezměněné podobě dodnes.

Pemberton se hned od počátku snažil do podniku zapojit co nejvíce investorů. Jedním z hlavních důvodů byla zřejmě jeho nezáviděníhodná finanční situace, navíc on sám příliš nevěřil v kdovíjak velký úspěch svého nápoje. V prvním roce dokonce na jeho propagaci vynaložil více peněz, než kolik činil zisk z prodeje. Nakonec recepturu rozprodal a krátce nato zemřel.

Nevydařeným snem tvůrce naštěstí tento příběh nekončí. Coca-Cola jen potřebovala někoho, kdo ji dokáže prodat, a tím se stal Asa Candler. Ten v Coca-Cole viděl obrovský potenciál a do roku 1891 dokázal díky investici 2300 dolarů získat plné právo na recepturu. V následujícím roce Candler společně se svým bratrem Johnem S. Candlerem, Frankem Robinsonem a dvěma dalšími společníky založili společnost s názvem The Coca-Cola Company, jejíž počáteční kapitál činil 100 tisíc dolarů.

Candler pak nastartoval masivní reklamní kampaň, Coca-Cola byla propagována v novinách i na billboardech. Prostřednictvím novin také distribuoval kupóny pro získání sklenice nápoje zdarma. Investice se vyplatila, lidem osvěžující nápoj zachutnal a během posledních deseti let 19. století se prodej zvýšil o 4000%. Coca-Cola se tak stala jedním z nejoblíbenějších nápojů v Americe. V dalších městech vznikaly nové výrobny, aby bylo možné pokrýt stále se zvyšující poptávku. Roku 1916 si společnost nechala patentovat novou láhev, která je svým vzhledem a tvarem natolik jedinečná, že se stala jedním z nejsnáze rozpoznatelných produktových obalů planety.

Zlatá éra však měla teprve přijít. Coca-Cola sice vládla Americe, ale zbytek světa zatím zůstal nedotčen. A Evropa přitom představovala miliony potenciálních zákazníků, kteří by mohli ještě více navýšit zisky podniku. V roce 1919 Coca-Colu za v té době astronomickou částku 25 milionů dolarů odkoupil finančník Ernest Woodruff a vedení předal svému synovi, který započal celosvětovou expanzi.

Robert Woodruff řídil společnost přes šedesát let a dokázal z Coca-Coly vytěžit maximum. Začal ji propagovat v rádiu a televizi, dal světu Coca-Colu v plechovce i ve dvoulitrovém plastovém balení. Během necelých dvaceti let už měla společnost své výrobny ve více než 40 zemích světa. Výrazně tomu napomohla i druhá světová válka, kdy Woodruff z Coca-Coly udělal jeden ze symbolů amerického vlastenectví a to heslem: "Postaráme se o to, aby si každý americký voják mohl za 5 centů koupit láhev Coca-Cola, bez ohledu na to, kde slouží nebo kolik nás to bude stát." Nápoj se pak stal známým prakticky všude, kde se američtí vojáci objevili. Lidé poznali jeho chuť a se skončením války tak mohla Coca-Cola začít dobývat celý svět.

Jako každý správný příběh, i tento má svůj dramatický zvrat, v tomto případě jde o rozhodnutí, které je dnes považováno za jeden z největších marketingových omylů. Ve snaze vytvořit dietní verzi Coca-Coly byla objevena nová receptura, která měla podle všech provedených testů mnohem lepší chuť. Když byla potom v dubnu 1985 uváděna na trh, účastnilo se toho na 200 televizí. Během jednoho dne se tato zpráva dostala téměř ke každému Američanovi. Na Coca-Colu se okamžitě snesla vlna kritiky. Společnost denně přijímala tisíce rozhořčených dopisů a telefonátů, říkalo se, že společnost zradila národní důvěru a příznivci začali hojně prohlašovat, že přecházejí ke konkurenční Pepsi-Cole.

Vedení Coca-Coly nakonec uznalo, že tímto zašlo až příliš daleko, a o pouhé tři měsíce později se s omluvou vrátilo k původnímu složení nápoje. Zákazníci to přijali a začali oslavovat návrat. Akcie společnosti se během krátké doby vyšplhaly na nejvyšší hodnoty za posledních 20 let. Od té doby je proto Coca-Cola s dalšími výraznými zásahy do receptu mnohem opatrnější.

Za šestnáctiletého vedení dalšího prezidenta, Roberta Goizueta, vzrostla hodnota společnosti ze 4 na bezmála 150 miliard dolarů. Coca-Cola se stala dosažitelnou pro lidi prakticky na celém světě a vstoupila také na obrovské trhy, jakými jsou Čína, Indie nebo Rusko. V současnosti Coca-Cola propojuje celý svět, všechny kontinenty, rasy, náboženská vyznání i politické systémy. Každý třetí vypitý nealkoholický nápoj je Coca-Cola. Z maličké firmičky o jednom člověku vyrostl gigant o 90 tisících zaměstnancích. Pan Pemberton by se jistě divil, jak daleko to jeho sirup, ve který on sám nevěřil, dotáhl…

Čtěte také

 

Něco o labutích

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics
 

Labutě jsou krásní vodní ptáci, kteří se vyznačují především dlouhým krkem (více než 25 cm). Na suchu se labutě pohybují pomalu a neobratně, vzadu umístěné nohy jsou pro chůzi nevhodné. Při letu natáhnou krk dopředu, silně švihající křídla způsobují zvláštní šumivý zvuk. Velmi dobře tiše a impozantně plave.

Labutě jsou kromě tropů rozšířené ve všech pásmech , nejvíce ve studeném a mírném pásmu severní polokoule.
Páry se drží spolu celý život, a často labuť, která ztratí druha, žalem umírá. Žárlivě stráží svoje mláďata.
Nejznámějším druhem labutí je labuť velká s čistě bílým peřím a na zobáku před čelem má černou skvrnu. Mláďata mají peří šedivé.
Labutě mají rády stojaté, nebo pomalu tekoucí vody s břehy hustě zarostenými rostlinami, rybníky a jezera. Živí se rostlinami, hmyzem, měkkýši i rybami.
Hnízdo si staví v nepřístupném rákosí, krotké labutě hnízdí i na poli.
Divoké labutě jsou ptáci přelétaví a stěhovaví, vrací se obyčejně ke svému hnízdu. Některé labutě zůstávají tak dlouho, než zamrzne voda, polokrotké labutě tráví zimu i ve městech.
Labuť zpěvavá žije nejvíce v zimě v Německu, někdy se dostane až do severní Afriky a Asie. Nemá tmavý znak na zobáku jako labuť velká, a na rozdíl od ní letí tiše. Má bělostné peří a černé nohy. Charakteristický je její hlas. Pohádky o labutím smutném zpěvu se vztahují na tuto labuť.
Labuť malá je rozšířená na Sibiři a východní části severní Evropy. Každý rok se táhne na zimoviště v Holandsku, Anglii a Irsku.

Nejkrásnější z labutí je labuť černokrká, která má svůj domov v Jižní Americe Od Falklandských ostrovů po jižní část Peru.



zdroj: http://www.jablko.cz/

 

Začíná léto


myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

Začíná léto a my od něj očekáváme, že nám nadělí krásné počasí, teplou vodu na koupání, odpočinek a také nějaká dobrodružství. Již několikrát jsme si řekli, že dobrodružství čeká na každého, kdo se umí dívat kolem sebe. Ten, kdo to neumí, si proto vůbec nepovšimne, že se kolem děje něco zajímavého, že vedle něj může začínat dobrodružství.
Přestože se toho v přírodě děje po celý rok mnoho, je léto tak trošku dobou klidu. Po bouřlivém nástupu jara, se svým probouzením, se starostmi s novými pelíšky a mláďaty, s rašením a kvetením - v létě je největší díl "práce" hotov.
Mnoho jarních květin odkvetlo nebo již úplně zmizelo - zatáhlo. Vyzrávají, shromažďují dostatek zásob na příští rok.
Ovocné rostliny nám v této době poskytují sladké potěšení - ať už to jsou jahody nebo třeba třešně, které, jestli to nevíte, nejlépe chutnají na stromě.
Co se děje mezi zvířaty? Podívejme se spolu na trochu opomíjené skupiny živočichů.

Ropucha

 

 

Armáda obojživelníků, která se brzy zjara rozmnožovala, se také kamsi rozprchla. V horkém létě se skrývají ve vlhkých lesích nebo se zahrabávají. Nová generace žab postupně opouští vodu, v níž trávila první dny svého pulčího života. zajim_kalen_6_2.gif (29568 bytes)

Rosnička

Pozorování přeměny z pulce v žábu je nesmírně zajímavé dobrodružství. Když budete pulce pravidelně pozorovat na stejném stanovišti, zjistíte, že např. jednoho dne mají vedle ocásku ještě pár zadních nohou a opět za několik dní potom dojde k další změně - vyrostou jim přední nožky a zkrátí se jim ocásek. Podstatnou proměnou však projde jejich dýchací soustava. Z vnějších žaber se přemění na vnitřní plíce.
Teplé a suché dny jsou oblíbené u další skupiny obratlovců. Jsou to obratlovci stojící o jeden stupínek výše ve vývoji nad obojživelníky. Je to skupina, ze které jde strach! Řeč je o plazech.
Plazi v nás vyvolávají strach - odůvodněný i neodůvodněný.
Je to pro jedovatost - u nás jen jediného jedovatého hada - zmije obecné. Protože jsou plazi celkem nenápadní, snadno se může stát, že na ně šlápneme, vylekají nás prudkým neočekávaným pohybem, náhlým zašustěním trávy apod. V tu chvíli většinou nehledáme v paměti typické zmijí znaky - klikatou čáru a "trojúhelníkovitou" hlavu, ale dáváme se zběsile na útěk.

 zajim_kalen_6_3.gif (10431 bytes)
Když se vám poštěstí zahlédnout hada nebo ještěrku dříve, než je vyplašíte, udělejte si čas na pozorování těchto zajímavých živočichů. Mají hladkou šupinovitou kůži, dokonalý tvar těla, neobvyklý vysunovací jazyk, někdy i krásné zbarvení - např. u teplomilné ještěrky zelené. Prostě jsou krásní.
Na pozorování plazů se vypravíme na suché výslunné stráně s rozehřátými kameny. Výprava za poznáváním plazů je závislá na počasí, protože se rádi vyhřívají na slunci. Mají svůj celkem pravidelný režim (pokud ho nenaruší počasí) a svá oblíbená místa, kde je můžeme pravidelně, např. v poledne, nacházet. Plazy nechytáme a ani na ně nesaháme - jsou chránění a někteří na nás mohou i zaútočit (užovka, zmije).
Kdo se vydá o prázdninách za sluncem a mořskou vodou na jih, může se setkat s plazy častěji a seznámit se s větším množstvím jejich představitelů. Večer může narazit např. na noční ještěrky - gekony. Lze je najít např. na zdech, kde číhají na hmyz.

Na výpravy za obojživelníky, plazy nebo za jakýmikoliv přírodními zajímavostmi se nezapomeňte vybavit zápisníkem, tužkou, fotoaparátem, abyste si vše mohli zaznamenat. Platí podobné pravidlo, jako pro zapomenutý deštník. Když ho máte, neprší, když ho zapomenete, začne pršet. Když fotoaparát zapomenete, určitě uvidíte něco zajímavého, co by stálo za snímek. Přejeme vám hodně štěstí na lovu snímků i neobyčejných zážitků v přírodě.

Eva Pazourková

zdroj: http://www.jablko.cz/
 

Říše zvířat

Přímorožec arabský v přírodě vymírá kvůli svým rohům


Photobucket


Syn pouště
Jen kameny, písek, tu a tam osamělé keříky a trsy rostlin. Takové prostředí obklopuje přímorožce arabského od narození až do konce života. Není lehké v něm přežít, ale šlo to po tisíciletí. Do té doby, než se o sudokopytníka začali zajímat profesionální lovci.
Malou skupinu antilop uzpůsobených k životu v suchých oblastech charakterizují citlivé nozdry, které zachytí sebemenší stopy vody ve vzduchu. Vdechovaným vzduchem dovedou navíc v nosní dutině ochlazovat krev proudící do mozku, takže je nepoloží ani teplota šplhající se až někam k padesátce. Světlá hustá srst odráží sluneční žár, dlouhé štíhlé nohy oddalují tělo od teplem sálající země.
Stáda antilop přímorožců potkáme především v Africe, jen jeden druh, přímorožec arabský, "vycestoval" na Arabský poloostrov. Původně žil na území sahajícím od Izraele po Irák, ale poslední útočiště našel v Ománu. I tam byl však v roce 1972 vyhuben, přesněji řečeno vystřílen. Jeho rohy byly vždy ceněná lovecká trofej a proti moderním zbraním 20. století neměl tento syn pouště šanci.
Moderní zoologické zahrady naštěstí můžou některé druhy zvířat zachránit a navrátit do přírody. V 80. letech založil ománský sultán národní park v rozlehlé poušti Džidat-al-Harasis, kam byli po desítkách vypouštěni přímorožci arabští odchovaní v USA a dalších zemích. Bohužel vyhráno nemají. Do národního parku začali totiž pronikat pytláci lovící živé kusy pro soukromé zoologické zahrady ropných magnátů. Navíc Omán zmenšil rozlohu parku na polovinu kvůli rozšíření těžby ropy.
Přímorožci arabští prosperují v mnoha světových zoo a přežívají i v menších rezervacích na Blízkém Východě. Chybí jen dobrá vůle nechat je volně žít v jejich přirozeném prostředí.
RADKA BOROVIČKOVÁ

Příbuzní ze všech koutů
Do skupiny antilop, v níž je přímorožec arabský, řadíme i východoafrického přímorožce bejsu a přímorožce jihoafrického (zoologové je občas chápou jako jeden druh), na jihu Sahary přežívají stáda přímorožců šavlorohých. V širším příbuzenstvu ještě najdeme antilopu koňskou a vranou a adaxe.

Přímorožec arabský
Přežvýkavý sudokopytník ze skupiny přímorožců. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 80 až 110 cm. Dlouhé rohy mají samci i samice, ty samčí měří až 120 cm. Samice rodí jedno mládě, obvykle od října do května, kdy najde o něco více vláhy než po zbytek roku.

4x o přímorožci arabském
1. Za vodou a za potravou dokáže ujít i 100 km. Nejčastěji putuje přes noc.
2. K pití mu na dlouho stačí rosa, která se během noci usazuje na rostlinách, ale v době péče o mládě potřebují samice pít vodu v oázách nebo alespoň spásat šťavnaté rostliny.
3. V přírodě se stáda skládají z několika samic s mláďaty a jednoho samce. Ten při přesunech obvykle chodí vzadu za stádem, které vede nejzkušenější samice.
4. V Česku ho chovají pouze zoo ve Dvoře Králové a ve Zlíně.


Zdroj: Květy




Photobucket

 

Kolibříci

Jsou nejlepší letci a klidně zařadí i zpátečku


Photobucket

Živé drahokamy
Nejmenší opeřenci světa, kteří žijí v tropických i vysokohorských oblastech amerického kontinentu, se můžou pyšnit řadou rekordů. Jejich počet ale kvůli masivnímu odlesňování klesá.
Když francouzský zoolog G. L. L. Buffon v polovině 18. století spatřil kolibříky, byl "létajícími drahokamy" okouzlen. Pro jeho pozdějšího kolegu, amerického ornitologa a malíře J. J. Audubona, to byli "třpytící se úlomky duhy". Obě pojmenování jsou výstižná a kdo měl možnost kolibříky sledovat, dá vědcům zapravdu.

Duhoví drobečci
My už ale navíc víme, že za neuvěřitelnou paletu kovově duhových barev, která se při letu kolibříka stále mění, může lom a odraz světla. Kolibříci mají v opeření většinou jen šedé a černé barvivo, ale pod mikroskopem je vidět, že pera pokrývají miliony průsvitných destiček, které po dopadu slunečních paprsků rozloží světlo a vyvolají duhový efekt.
Nejmenší opeřenci světa jsou ze všech úhlů pohledu pozoruhodní tvorové. Je známo asi 320 druhů: od miniaturních ve velikosti čmeláka až po 20centimetrové exempláře. Vyskytují se na severu i jihu Ameriky a blízkých ostrovech (Trinidad, Kuba) a nedělá jim problém ani nadmořská výška. Třeba kolibřík velký žije v Andách těsně pod hranicí sněhu.

Skvělí bzučiví piloti
Na kolibřících jsou fascinující hlavně jejich letové a manévrovací schopnosti. Díky výjimečné stavbě křídel, extrémní pohyblivosti ramenního kloubu, mohutnému svalstvu a neuvěřitelné frekvenci kmitání křídla můžou ve vzduchu předvádět stejnou akrobacii jako hmyz. V tom jsou na ně všichni ostatní ptáci krátcí. Žádný jiný nezvládne zastavit uprostřed letu, "viset" ve vzduchu na jednom místě jako vrtulník, odbočit do pravého úhlu, letět do všech směrů nebo dokonce couvat!
Aby takové kousky dokázali, musejí kolibříci opravdu "kmitat": když stojí na místě, jejich křídla kmitnou až 60x za sekundu, při letu vpřed 80x a při námluvách až 200x za sekundu! Běžně poletují rychlostí 80 až 90 km/hod., ale dokážou svištět i stopadesátkou. Jejich křídla opisují ve vzduchu osmičku, okem to ale nezaznamenáte (vidíte jen něco jako mlžný závoj), zato je kolibříky slyšet. Zní to jako bzukot spokojeného čmeláka, jindy jako naštvaného sršně. Také proto jim Angličané říkají hummingbirds (bzučící ptáci).


Nenasytní labužníci
Fyzicky náročné letecké výkony vyžadují značný přísun potravy. Denně musejí navštívit okolo 2 000 květů a sát z nich nektar, ideální zdroj fruktózy a glukózy plný energie. O bílkoviny, vitaminy a další potřebné látky se postará drobný hmyz, který často sezobnou.
K nasávání šťávy jsou matkou přírodou dobře vybaveni: zobák tvarově odpovídá květům, které se v okolí vyskytují nejčastěji. Někteří mají proto zobáček krátký, jiní delší než jejich tělo, další je ohnutý dolů, nebo zase nahoru. Nektar sají jazykem podobným hadímu. Je dlouhý, na špičce rozeklaný a zakončený kapilárami, které vedou až k jeho kořeni. A považte, mají na něm vyvinuty chuťové buňky, jež jim umožňují rozlišovat šťávu z různých rostlin a díky tomu poznají i zkvašený nebo jinak znehodnocený mok.

Odvážní rváči, mizerní tátové
Navzdory své muší váze, drobným nožičkám a slaboučkému zobáčku jsou kolibříci zuřiví obránci svého území. Vystartují na každého vetřelce, kterého by zlákala vůně nektaru, troufnou si i na mnohem větší ptáky. Nejčastěji se ale porvou s motýly, kteří pak prchají s potrhanými křídly.
Jejich agresivita se nejvíc projeví v době rozmnožování, kdy se samečci střetávají mezi sebou. V přestávkách mezi souboji síly nešetří, ovšem namlouvají si samičky a předvádějí jim úchvatné svatební tanečky. Oplodněné samičky je ale přestanou zajímat - ty si musejí hnízdečko z pavučin, mechu a rostlinných vláken postavit samy. Většinou snesou 2 vajíčka a po 10 až 15 dnech se vylíhnou holá mláďata. Jsou krmena hmyzem, a kdy hnízdo opustí, záleží na kvalitě a množství potravy (nejčastěji to bývá po 20 až 30 dnech).

Zimní spáči
Při svém ohromném výdeji energie, kterou spotřebovávají nejrychleji ze všech živých tvorů, by museli létat za potravou i v noci. není to však třeba, dokážou zpomalit metabolismus a snížit tělesnou teplotu ze 41 na 14 oC a upadnou do tzv. noční spánkové letargie. Stejně reagují, pokud klesne teplota okolí pod určitou hranici. Zimu přežívají ve stavu hibernace, kdy se výrazně zpomaluje i dechová frekvence, dokonce můžou i na pár minut přestat dýchat.

Rekordy pro Guinnessovu knihu
Velikostí i hmotností nejmenší pták
Nejrychlejší kmitání křídly
Nejmenší počet per
Největší zobák v poměru k tělu
Nejmenší hnízdo
Nejmenší vejce
Nejlínější sameček

Za minutu 1 200 tepů
Nejmenší kolibříci měří od zobáku po ocas 5,5 cm: na zobáček připadá 1,5 cm, na tělíčko také, ocásek zabere 2,5 cm. Svaly tvoří 25 % hmotnosti, 20 až 25 % je srdce zabírající téměř polovinu tělní dutiny. A je to pumpa! V klidu má 500 až 600 tepů za minutu, za letu až 1 200.

Bůh, opylovač i vibrátor
Aztékové považovali kolibříka za symbol slunce, Mayové se domnívali, že je převtělení boha.
Nejmenší kolibřík světa je jamajský kolibřík jemný (Mellisuga minima), na paty mu šlape kubánský kolibřík včelový (Mellisuga helenae).
Jsou to zástupci řádu svišťounů a poprvé byli popsáni v roce 1745. U nás mají příbuzné v rorýsech.
Tito letečtí mistři neumějí plachtit. Dožívají se průměrně 3 až 5 let, v zajetí se chovají výjimečně, jejich nároky na potravu se těžko plní.
Při pijáckých orgiích sání nektaru přenášejí pyl z květu na květ, a tím je opylují.
V Kanadě je lidé krmí: do červených krmítek s pítky jim lejí koncentrovanou cukrovou šťávu a sypou speciální směs květinových semínek.
Kolibřík je malé letadlo, model kluzáku; pod tímto  milým jménem se prodává edice knižních miniatur, jmenují se tak obchod, občanské sdružení, hotel, počítačová hra, pokojový termostat i vibrátor.

Zdroj: Květy




Photobucket

 

Čokoláda: Nejsladší droga

Mňamky.... :)


Existuje jen málo jedinců, kteří této sladké pochoutce nepřišli na chuť. Faktem je, že se dlouhodobě drží na vrcholu žebříčku oblíbených sladkostí a nezdá se, že by byla její pozice někdy ohrožena. O čem je řeč? Samozřejmě o čokoládě...

...zapomeňte ale na tabulku, kterou si občas zajdete koupit do večerky přes ulici. Je ten nejvyšší čas stát se pravým „čokogurmánem“!
Potravinový výrobek z kakaa, cukru, aj.; tolik říká slovník. Ale takhle suchopárný popis nejpopulárnější lahůdky může někomu těžko postačit. Daleko poetičtějším pojmenováním je Pokrm bohů nebo také Afrodiziakum. Znamená to, že čokoláda má téměř „magické“ vlastnosti? Vlastně ano; jak je všeobecně známo, funguje totiž především jako účinné a rychlé antidepresivum, po kterém se cítí lépe každý bez ohledu na věk, pohlaví nebo velikost starostí.
Že čokoládové boby, stejně jako jiné plodiny, bez kterých si dnes neumíme představit náš jídelníček, přivezl z jedné ze svých výprav do Latinské a Střední Ameriky Kryštof Kolumbus, ví asi každý. Boby zpracovávaly v předkolumbovských dobách aztécké a mayské kmeny. Vznikal nápoj v noha podobách, který byl určen především vysoce postaveným kněžím. Tedy něco, co si opravdu nemohl dovolit popíjet každý, jak a kdy se mu zachtělo.
Po vypěstování prvních rostlin v Evropě ale nikdo příliš nadšený nebyl – recept na přípravu čokoládového moku zůstal „rodinným tajemstvím“ obyvatelů nově objeveného kontinentu. Ovšem v průběhu 16. století se už Evropané (především díky španělskému kolonizátoru Cortezovi) dozvěděli o přípravě čokoládové lahůdky něco víc a kakao se stalo důležitou hospodářskou plodinou, pěstovanou v indických a afrických koloniích.
Zakousněte se do běžného čokoládového zajíčka a do pravé belgické pralinky. Cítíte rozdíl? No samozřejmě. Přesně na tom stavějí nejlepší výrobci, kteří pocházejí ze zemí pro výrobu čokolády tak typických – z Belgie (jak jinak), Francie, Švýcarska, Německa a Rakouska. Kdy a kde byla založena první čokoládovna, se asi nedozvíme, i odborníci na slovo vzatí se nemohou dohodnout na jednotném datu a místě. Tato informace ale není tak důležitá – každého přece především zajímá, kde si může smlsnout na pravé nefalšované pralince či jiném sladkém kousku dnes.
Pokud se vám líbí obyvatelé mořské říše, ochutnejte ty od nejznámější belgické čokoládové značky Guylian. Ta totiž jako první uvedla na trh v šedesátých letech sladké mořské koníky a mušle všech tvarů. Mimochodem, firma také podporuje projekt Mořský koník (Project Seahorse) v londýnské zoo, jehož autoři usilují o záchranu podmořské fauny.
Poznávací značkou další belgické firmy Callebaut, vyrábějící jednu z nejkvalitnějších čokolád, je výrobek Acticoa – čokoláda s velkým obsahem polyfenolů a antioxidantů, které chrání před mnoha nemocemi a infekcemi.  
Nelze nejmenovat také světoznámou značku Lindt, založenou ve Švýcarsku roku 1845. Dnes se čokolády se známým logem vyrábějí nejen zde, ale také v Německu, Rakousku, Itálii a USA. Chloubou značky je především řada Excellence, která obsahuje i čokoládu s 99 procenty kakaa.
V neposlední řadě bychom také mohli zmínit značku Neuhas, která kromě vynikajících a na pohled dokonalých pralinek nabízí čokoládu v dózách s populárním detektivem Tintinem. Na velmi vkusných internetových stránkách (www.neuhauschocolate.com) si dokonce může každý zjistit v malém „čokotestu“, jaké pralinky se k němu nejvíc hodí.
Sbíhají se vám sliny? Pravé belgické pralinky si můžete odnést třeba z pražského „čokobutiku“ Chocolatérie, který sídlí v Kaprově ulici. Vyráběny jsou přírodní cestou z kvalitních a drahých surovin, 100 gramů pralinek stojí kolem 80 Kč. Kromě nich se prodává v obchůdku i domácí nugát nebo pravý vídeňský sachr dort. Pro věčné romantičky, ale i romantiky je jako stvořený Koruna Pralines na Malé Straně. Ceny jsou zde podobné, ale kromě pralinek všeho druhu tu najdete i dózy a krabičky s krásnými retro motivy víl, květin a dam ze začátku 20. století.   
Snad by někdo mohl namítnout, že tmavá pochoutka je stejně jen kalorická bomba, po které se nebezpečně rychle přibírá na váze. O pravé a kvalitní čokoládě tohle tvrzení úplně neplatí. Body k dobru si navíc může přičíst i za obsah mnoha významných látek, například theobrominu, který ničí volné radikály, hlavně hořká čokoláda pak posiluje cévní stěny a celkově podporuje funkci oběhového systému. Asi největším kladem je přítomnost endorfinů, který nejenže vysvobozuje od bolestí hlavy, ale také navozuje ten známý euforický pocit štěstí. A to už je důvod si dnes alespoň pár kostiček dopřát.

Čtěte také

 

Historie mobilních telefonů


nokia-6230i

Mobilní telefony jsou doslova zázrakem moderní doby a téměř nikdo z nás si bez nich nedokáže představit svůj život. Potřebujeme je v práci i v soukromí.

Jaká je vlastně historie těchto malých, „zázračných“ věciček?
Historie – první mobilní telefon

Jeden z prvních mobilních telefonů na našem trhu je pověstný Sony CM-DX 1000, na který vzpomínají „mobilní pamětníci“. Stalo se tak v roce 1996 a tento telefon si nemohl jen tak někdo dovolit. Jeho pořizovací cena totiž tehdy šplhala až ke dvaceti tisícům korun, za což jste v té době pořídili například 5 kvalitních praček nebo dvě velmi luxusní televize. Jeho displej byl pouze čtyřřádkový, mohli jste si do něj uložit padesát kontaktních telefonních čísel a mohli jste samozřejmě kromě volání také posílat smsky. Tento telefon patřil mezi špičkové, které na trhu neměly konkurenci.

Další typy historických mobilních telefonů

Podobně dobré funkce jako výše uvedený mobil měl také Siemens S4, který však na rozdíl od Sony CM-DX 1000 neměl tak luxusní vzhled. Co se týče funkcí, byl naprosto srovnatelný, a to také platí o ceně. Dalším historickým typem byl telefon Sharp TQ G450, který byl sice ještě o jeden tisíc korun dražší, ovšem, a co je důležité, zaznamenal přelom v počtu funkcí. Dalo se z něj nejen volat a smskovat, ale také byl o čtyřicet gramů lehčí, paměť kontaktů už byla na sto čísel a obsahoval také kalkulačku.

Firmy, kterým se podařilo prorazit

Společnosti, které na trh uvedly první mobilní telefony, tak svou pověst zapsaly do historie techniky. Podobně jako Sony nebo Siemens, také Nokia, Ericsson, Bosch nebo Alcatel patřily v té době mezi špičkové výrobce nabízející prvotřídní kvalitu. Některé značky se na výrobu mobilních telefonů začaly specializovat a je tomu tak dodnes.

Mobilní telefony dnes

Před deseti lety bylo módní mít telefon velkých rozměrů, s dlouhou anténou a v černé barvě. Dnes je tomu právě naopak. Antény se automaticky budují dovnitř telefonu, barvy jsou rozmanité a také platí, že čím menší, tím lepší. Pokud si myslíme, že design a funkce dnešních mobilních telefonů jsou na svém vrcholu, mýlíme se. Firmy přicházejí s mnoha dalšími typy mobilních telefonů, které zatím stále ještě nejsou na trhu, každopádně jsou to zatím vzhledem k budoucnosti
stále jen prapra předkové mobilních telefonů dalších generací.

Zdroj: Samuraj.cz

emban44.gif

 

MINCE

Kdo je má, je za vodou! :o))


Photobucket

 

Platívalo se mušlemi, korálky i velbloudy, ale nakonec se uchytily mince

Vůně peněz provází staletí

Je to prostředek směny, vyjadřují hodnotu zboží i práce a přispívají ke svobodě a štěstí - peníze. Byly, jsou a budou v nich skryty síla a moc.
Komu dřív cinkaly plíšky z drahých kovů ve váčku, měl se dobře. Kdo má dnes nadité bankovní konto, je za vodou. Naši prapředkové se ale bez peněz docela dobře obešli. Stačilo jim to, co si našli, vyrobili nebo ulovili. S dělbou práce vznikla i směna: ty mi dáš to a já ti zase dám nebo vyrobím toto. Ale časem přestala taková směna vyhovovat, každý si své zboží cenil jinak a z nejúspěšnějších výrobců, zemědělců a lovců se stali i obchodníci.
Od mušliček po mince
Proto se objevili předchůdci peněz. Byly to všeobecně uznávané a žádané materiálové hodnoty (třeba dobytek, nástroje, zbraně a obilí), nebo něco, co mohlo sloužit jako platidlo a oběživo a každý o to bude usilovat (opracované kameny, mušle, barevné peří, kokosové ořechy, kožešiny, velbloudi, šátečky, korálky apod.). Nejlépe se však uchytily věci vzácné, snadno přenosné, hůře dostupné a trvanlivé. Takové požadavky dobře splňovaly kovy - zlato, stříbro a měď. Jejich kousky postupně získaly stabilní tvar i hmotnost a staly se nositeli hodnoty.
První mince vznikly kolem roku 1000 př. n. l. ve staré Číně, antické mince o 300 let později v Lýdském království (dnes západní Turecko). Byly z elektra, slitiny zlata a stříbra, vážily asi 14 gramů a měly na sobě vyraženou značku lýdských králů - lví hlavu. Nápad vyrábět mince se během několika desítek let dostal do Řecka, Itálie, Libye i dál; nebyly to vždy placičky, měly třeba tvar nože, delfína, motyky, v Thajsku používali stříbrné kruhy, v Číně bronzové ulity kauri, v Japonsku lité destičky nebo slitky.
Přes duhovky ke koruně
První skuteční tvůrci mincí na našem území byli Keltové, kteří zvládali těžbu i zpracování kovů. Ze začátku používali získané řecké mince, ovšem později začali razit vlastní. Nejznámější jsou mističkové zlaté mince, tzv. duhovky. Panovníci Velkomoravské říše vlastní mince nedělali, denár, který zavedl francký král Karel Veliký, přišel až po nich a používal se až do 13. století. První zlatá mince ražená ve středověku v Čechách se nazývá florén (název je odvozen od Florencie) a za jejím vznikem stál král Jan Lucemburský. V první čtvrtině 14. století se objevil zlatý dukát, ale nejběžnější měnou se staly pražské stříbrné groše, jichž chrlila mincovna v Kutné Hoře tolik, že brzy ovládly měnové systémy v sousedních zemích. V 16. století nastoupily stříbrné tolary ražené v Jáchymově. Od roku 1892 na našem území začaly platit koruny a drobné haléře (podle mincovny v německém Halle).
Za padělání smrt
Ražba mincí z připravených plíšků nebyla nic složitého, po staletí se používaly kovadlina, razidlo a kladivo. Nejdříve měly mince ražbu jen na jedné straně. Později se plíšek položil na spodní razidlo zapuštěné do kovadliny, na něj se přiložilo razidlo svrchní a úderem kladiva došlo k vyražení obrazů na obou stranách. Jednoduchá výroba představovala samozřejmě velké lákadlo pro penězokazce, kteří proměňovali levné kousky kovu v ceninu. Jiní z mincí odstřihávali tenké proužky a z vyšetřeného kovu razili padělky. Za to ovšem vždy padaly nejtvrdší tresty a řada pokušitelů zaplatila životem. V 18. století se v Evropě jako ochrana proti falzům začaly zavádět mince po obvodu vroubkované.
Nastupuje papír a banka
Papírová platidla se nejdřív objevila ve formě stvrzenek nebo poukázek k vyplacení. Na výhody tištěných papírových dokladů přišli v 11. století - jak jinak - v Číně. Štůsky těžkých železných mincí s nízkou hodnotou lidé nosili k obchodníkům, kteří jim jako doklad o uložení vydávali stvrzenky, s nimiž šlo zaplatit jinde. Tento systém časem převzal stát a vytiskl vlastní stvrzenky s vyznačenou pevnou hodnotou, takže se mohly používat jako peníze. Papírové doklady byly dobré i z bezpečnostních důvodů: loupežníků bažících po zlatě a stříbře bylo při cestách vždycky dost.
Na stoupající potřebu peněz rychle zareagovali lichváři, kteří je půjčovali za vysoké úroky. Na obranu proti jejich nekalému působení vznikly v Itálii ve 14. a 15. století banky, jež poskytovaly půjčky za příznivějších podmínek. S bankami vznikly i bankovky coby bezúročné dluhopisy fungující jako platidlo i oběživo. Mohlo se za ně buď nakupovat, nebo se daly směnit (proto směnky) za zlato.
Obchody bez peněz
Někde se taková platidla udržela do relativně nedávných časů, např. v Grónsku se ještě před 100 lety platilo divokou husou za čtvrtletní předplatné novin pro Eskymáky; celý rok vyšel na jednoho tuleně.
Případy směny se ale vyskytují stále, viz inzeráty typu: Vyměním auto za motorku, nový mobil za starší počítač, sbírku pivních tácků za LP desky Beatles. A ještě nedávno se běžně v řadě profesí částečně platilo deputátem (horníci dostávali uhlí, lesáci dřevo, zemědělci obilí, zaměstnanci pivovarů samozřejmě pivo). Dodnes se za nájem zemědělské půdy platí jejím majitelům třeba bramborami. Obchod bez peněz probíhá rovněž formou tzv. barteru: zboží nebo služba se mění za zboží nebo služby jiné firmy, např. suroviny za výrobky a naopak.

 

 

Photobucket



Vášeň zvaná sběratelství
"Měl jsem doma mince, byly po mamince mého nevlastního strýce, z mincí na mě civí císař jako živý, škoda že jich nemám více..." zpívá Jiří Suchý. Ale asi každý má doma někde v šuplíku pár drobných, které mu zbyly z cest v cizině. Jsou to marky, pesety, liry, escuda, franky? Už za ně nic nepořídíte, ale hrstička plíšků se může stát základem sbírky. Mince lidé začali shromažďovat už v antice, avšak to správné sběratelství propuklo v 17. století, kdy se stalo kratochvílí na evropských panovnických dvorech. V 18. století vznikly základy velkých muzejních kolekcí v Londýně, Petrohradě a Vídni, v 19. století se o tento koníček začaly zajímat i střední vrstvy. Zřejmě největší soukromou sbírku mincí v Evropě má britská panovnická rodina.

Dnes je sběratelství mincí, obecně numismatika, v oblibě hned na druhém místě za filatelií. Začátečníci schraňují vše, co se jim dostane pod ruku, specialisté si mlsně vybírají. Na popularitě získává i shromažďování papírových platidel (notafilie). Kdo by si těmi milými barevnými ceninami chtěl zaplnit alba, má nejvyšší čas: doba tak pokročila, že dnes už mnozí z nás s bankovkami do styku moc nepřijdou. Výplata chodí do banky jen ve formě čísel, platíme šeky, poukázkami, kreditními a platebními kartami, jídlo stravenkami. Téměř by to mohlo vést k úvaze o světě bez bankovek a mincí, ale to je zatím velmi vzdálená budoucnost. V té bližší nás čeká přijetí a zavedení jednotné evropské měny a budeme si zvykat na 8 druhů mincí a 7 bankovek. Pak už si v případě váhání nad možností začít sbírat mince nebo bankovky budete moci hodit jen eurem.
IVO PODSKALSKÝ

Naše nejvzácnější mince
+ Pětihaléř 1924. Při ražbě v Kremnici na Slovensku, prasklo razidlo a celá emise byla zrušena. Desítky vyražených pětníků ale zmizely. Byla to vzácná mince už za první republiky, do roku 1938 se v oběhu objevilo asi 10 kusů. V roce 2006 byl pětihaléř vydražen za 253 000 Kč.
+ Pětikoruna 1937. Byla ražena z niklu. Cena mezi sběrateli je 40-50 000 Kč.
+ Desetikoruna 1933. Stříbrná mince má mezi sběrateli cenu 30-40 000 Kč.
+ Nejvzácnější pamětní mince je zlatý dvoudukát 1937. Dochovalo se jen 8 kusů. V roce 2006 byl vydražen za 1,2 milionu Kč.

Největší, nejdražší a nejkrásnější
+ Slovu platidlo daly základ plátěné šátečky, které na našem území tuto úlohu plnily kolem roku 1000.
+ Největší dochované platidlo jsou v Africe nalezené opracované kameny ve tvaru prstenu o průměru 2,5 metru.
+ Nejdražší mince současnosti je americký zlatý dvacetidolar z roku 1933 Double Eagle. Na aukci v New Yorku byl roku 2002 prodán za 7,56 milionu dolarů.
+ U mincí neplatí čím starší, tím dražší - běžné bronzové římské mince ze 3. století se dají (v horší zachovalosti) koupit i za pár desítek korun až několik stovek.
+ V Kutné Hoře se v letech 1300 až 1305 vyrazilo několik milionů pražských grošů! Tou dobou se tam těžilo 40 % evropského stříbra.
+ Největší mincovna na světě je ve Philadelphii v USA. Ročně vyrazí asi 15 bilionů mincí.
+ První úvěrová karta, Diners Club, byla vydaná v USA roku 1950.
+ V roce 1946 se v Maďarsku roztočila inflační spirála a vše vyvrcholilo vydáním bankovky v hodnotě miliardy bilionů pengö (měla 24 nul!). Šlo o největší inflaci v dějinách.
+ Název dolar vznikl ze jména německých stříbrných tolarů, které se původně označovaly Joachimstaler (razily se v Čechách Jáchymově, něm. Joachimsthal), zkráceně thaler. Odtud byl už krůček k českému tolaru a posléze k dolaru.
+ V roce 1993 se stala nejkrásnější oběžnou mincí světa naše padesátikoruna.

+ Za Karla IV. platil v Čechách měnový systém: 1 zlatý dukát = 16 pražských grošů; 1 groš = 12 parvi; 1 hřivna = 64 grošů (253 g stříbra)
+ První antické stříbrné mince se jmenovaly didrachmy (kolem roku 290 př. n. l.) a byla na nich vyražena vlčice kojící Romula a Rema. Pak se objevily statéry (217 př. n. l.) o hmotnosti asi 6,8 g a v roce 213 př. n. l. následovaly denáry o hmotnosti zhruba 4,5 g, jež se dělily na 10 měděných asů.
+ V 16. století kolovalo mezi obchodníky tolik různých mincí ze všech koutů světa, že museli používat příručky k jejich určování.

Mušličky, nebo život!
Zhruba od roku 1200 př. n. l. se začaly v Číně jako platidlo používat malé mušle (zavinutec kroužkový a penízkový). Pocházely z Indického a Tichého oceánu, říkalo se jim kauri a staly se nejdéle používaným platidlem v dějinách. Odhaduje se, že bylo vyloveno před 70 miliard kusů. V Indii a Africe se za kauri nakupovali otroci, cestovatelům, kteří v 18. a 19. století zkoumali neznámé končiny, mušličky několikrát zachránily život.

Sbohem, hliníku
V roce 2003 skončila platnost hliníkových 10- a 20haléřových mincí. Stejný osud čeká letos i 50haléře. Proč? Protože i tato drobná mince přestala plnit svou funkci oběživa: z oběhu se do centrální banky totiž vrací jen 10 % mincí. Proto České národní banka rozhodla o ukončení platnosti padesátníků k 31. srpnu 2008.

Zdroj: Květy 17/2008




Photobucket

 

Satelitní navigace zavedla taxikáře do koryta řeky

Řidiči by neměli slepě spoléhat na navigaci.


 

Taxikář z anglického Norfolku si snažil ulehčit práci a svěřit vyhledávání
cílového místa své cesty "bezchybné" satelitní navigaci. Jenže ani ta není
dokonalá, takže nakonec se svým minibusem skončil v korytě řeky Nar. Naštěstí neměl ve vozidle žádné zákazníky, pro ně teprve mířil k hradu Acre poblíž King´s Lynn.
25. 4. 2008 11:22 - LONDÝN

"Trvalo nám celou věčnost, než jsme ho našli, a nemohli jsme uvěřit tomu,
kde je. Autu stále ještě běžel motor a svítila světla, řidič seděl uvnitř a
měl vyhrnuté nohavice ke kolenům. Svítil jsem baterkou do řeky a ke kuželu světla připlouvaly ryby," vyprávěl novinářům jeden z majitelů taxi služby Keith Jarvis.

Jeho kolegyně Pat Bowlesová dodala: "Normální člověk by zastavil a couvnul, ale protože mu to říkala jeho satelitní navigace, aby jel pořád rovně, tak to udělal."

Kolegové pak taxikáře druhý den odměnili řadou vtípků, mnozí z nich přišli
do práce s potápěčským šnorchlem na hlavě. "Také nám volali lidé a posílali textovky,
jestli si mohou rezervovat výlety po řece," dodala Bowlesová.
 

Famous
 

 

Mýdlo je ekologičtější a mnohdy účinnější než dezinfekce

Obyčejné mýdlo je ekologičtější a mnohdy účinnější než některé dezinfekce.


 

Zvláště tam, kde se vyskytují děti, používáme často k dezinfekci řadu
prostředků, o nichž reklamy tvrdí, že zničí téměř vše. Jenže používání
takových přípravků nemusí být ekologické a zdravotně zcela bezpečné. Američtí odborníci se snažili zjistit, zda není stejně účinný a mnohem bezpečnější a ekologičtější prostředek.
A objevili obyčejné mýdlo.
30. 4. 2008 06:44 - HAWTHORN

Louise Dunnová a Enzo Palombo z Fakulty životních a společenských věd při Swinburne University of Technology zjistili, že naprostou většinu bakterií dokáže zlikvidovat již roztok teplé vody a mýdla.

"Náš projekt pomohl podpořit používání bezpečného, biologicky rozložitelného a ekologického prostředku při čištění, aniž by člověk musel přidávat do roztoku takové věci, jako je ocet či jedlá soda," tvrdí Dunnová.

Aby zhodnotila se svým kolegou účinnost ekologických metod čištění, požádala dvě dětská centra, aby uklízela jednak běžnými čistícími přípravky, ale poté zkusila na čas obyčejné mýdlo a vodu.

"Zjistili jsme, že v redukci počtu bakterií nebyl žádný rozdíl mezi použitím obyčejných rostlinných detergentů rozpuštěných ve vodě a dezinfekčními prostředky.
Střediska pečující o děti většinou používají široké spektrum čističů. Pokud se však chceme chovat ekologicky, můžeme používat jen teplý roztok mýdla ve vodě bez jiných přídavných látek a funguje to stejně dobře," dodala Dunnová.

Famous

ec1096c401f1468e0b6512c8fa7b17a7_we.gif picture by darmar_album

 

 

Třináctiletý chlapec nafoukl nosem 213 balónků za hodinu

Tak to je super... :o)


o

 

Třináctiletý Američan Andrew Dahl se minulý týden stal držitelem bizarního světového rekordu. Během jediné hodiny dokázal nosem nafouknout neuvěřitelných 213 balonků. To většina obyčejných smrtelníků nezvládne ani ústy a za mnohem delší dobu. Na jeden balonek tak potřeboval Andrew zhruba šestnáct sekund.

16. 4. 2008 20:52 - WASHINGTON

Jeho výkon zaznamenali a uznali úředníci z organizace pro Guinnessovy
světové rekordy.

Výkon tak bude publikován ve vydání pro rok 2009. Během pokusu držel před chlapcovým obličejem speciální měřidlo na průměr balonků jeho otec Doug Dahl.
Tak bylo zaručeno, že každý je nafouknut správně na minimální průměr dvacet centimetrů.

Poprvé se Andrew o světový rekord pokusil letos v únoru. Za hodinu nafoukl 184 balonků. Ačkoli to byl úctyhodný výkon, úředníci jeho snažení zamítli s tím, že otec mu balonky pomáhal svazovat motouzem. Tentokráte tak mladík musel všechno zvládnout sám - uchopit balonek, nafouknout, svázat a zajistit před vypuštěním a odložit. Za hodinu to dokázal 213krát.


zdroj: Novinky.cz

 

Britská náhradní matka porodila jiným už 12 dětí


Photobucket

 

Poprvé se náhradní matkou stala v roce 1995 a od té doby porodila bezdětným párům osm holčiček a čtyři chlapce (včetně dvojčat a trojčat).

Carole Horlocková je nejplodnější náhradní matkou v Británii - přivedla na
svět pro jiné už 12 dětí. Jejím nejnovějším počinem jsou trojčata, která
porodila v polovině března pro bezdětný řecký pár. Většina matek si neumí představit nic horšího, než že by se s dítětem, které porodily, musely rozloučit a už ho nikdy neviděly. Ale Carole to těžkou hlavu nedělá.

31. 3. 2008 10:14 - LONDÝN

"Nikdy jsem neměla žádný problém s předáním miminek," prohlásila po porodu trojčat - svého desátého, jedenáctého a dvanáctého potomka pro jiné. "S dětmi v děloze mě nepojí žádné pouto," dodala jednačtyřicetiletá Carole, která má také dvě vlastní dcery.

"Pouto s mými vlastními ratolestmi se vytvořilo, až když přišly na svět a já o ně pečovala a krmila je," řekla Carole..

Carol Horlocková ze Stevenage v anglickém hrabství Hertfordshire byla déle než deset let téměř neustále těhotná.

Poslední tročata přišla na svět císařským řezem

Trojčátka porodila řeckému páru ve věku kolem třiceti let. Ona je učitelka, která se před dvěma lety kvůli rakovině musela podrobit hysterektomii, chirurgickému odnětí dělohy.

Lékaři na Carole Horlockovou apelovali, aby přistoupila na interrupci
jednoho ze tří plodů. Varovali ji, že vzhledem k jejímu věku hrozí větší
nebezpečí, že se děti narodí s vrozenou vadou nebo zemřou při porodu.

Upozornili ji také, že by mohl být ohrožen i její život. Ona ale odmítla.
Trojčata přišla na svět císařským řezem 15. března v Aténách přibližně ve 35. týdnu těhotenství.

Jako první se narodil chlapec pojmenovaný Panagiotis, vážící 2,55 kg. Druhá přišla na svět holčička Paraskevi (2,67 kg) a po ní další děvčátko Helen (2,49 kg). Všechny děti jsou zdravé.

Od roku 1995 porodila osm holčiček a čtyři chlapce

Carole má z prvního manželství dceru Steffanii, která se narodila v roce
1991. O tři roky později se jí z jiného vztahu narodila Megan.

Poprvé se náhradní matkou stala v roce 1995 a od té doby porodila bezdětným párům osm holčiček a čtyři chlapce (včetně dvojčat a trojčat).

ČTK

zdroj: Novinky.cz

 

Veronika Žilková: Letos se budu vdávat

Víte, že Veronika Žilková ráda očichává chlapy? Letos se chce vdát, napsala knihu a hraje Adinu ve skvělé hře...


 

Dostala jsem lístek na divadelní představení Adina, kde exceluje Veronika Žilková. Představení, o kterém se hodně psalo, které propíral bulvár nejen pro
obsazení Veroniky v hlavní roli (hru režíruje Martin Stropnický, její druh), ale také kvůli souvislosti se smrtí malého Melichara – Adině ve hře zemře
při porodu holčička… Nicméně kritiky představení vynášely do nebes a já s nimi mohu jen souhlasit.

Těšila jsem se – také proto, že po představní bylo domluveno příjemné posezení s hlavní aktérkou hry. Veronika Žilková, žena malého vzrůstu, působila hodně
energicky a otevřeně. Až přidrzle, ale zdá se, že to je její tvář, image... Je jedno, jak to nazveme, je to prostě ona. S ničím se nepárat, co jde vyřešit,
tak to udělat, zorganizovat, zařídit, a co se jí nelíbí, to pošle do pr…

Její život s šesti dětmi a množstvím aktivit asi ani jinak zvládat nelze. Vypadá unaveně, její vrásky prozrazují věk zralé ženy, ale je deset hodin večer
a ona má za sebou celý den aktivních činností. Navíc dvě hodiny na jevišti.

Stejně je ale usměvavá a čeká na otázky…

Jak vám vyhovuje role Adiny?

Je to náročná role, podle mě je spíš ta divadelní hra dokumentem o jejím životě. V tak krátkém čase stejně nelze přesně pokrýt nuance jejího života, který
byl dost šílený. Cítím i paralelu se svým životem – Adina byla provokativní, stále o ní psal bulvár, přisuzovali jí milence, které nikdy neměla, neustále
ležela někomu v žaludku. To byla cena za to, že se s nikým moc nemazala a řekla na plno, co si myslí. Bohužel se to neslo ještě v duchu doby, byla válka
a ona točila filmy a po válce ji zavřeli. Kdyby opravdu byla kolaborantka, nezamilovala by se šíleně do komunisty Šmerala a nečekala s ním dítě, které
umřelo… Ta role mi vyhovuje také proto, že Adina nakonec přijela z Malty jako padesátnice do Prahy, aby hrála tady v divadle na Vinohradech hlavní roli
v muzikálu „Hallo Dolly“, což komunistické herečky nemohly vydejchat a psaly proti ní petice. Proti mně sice nikdo petice nepíše, ale taky tady nejsou,
podle bulváru, ze mě nadšený. Martin hledal v divadlech po celých Čechách herečku, kterou obsadí do téhle role. Byl z toho špatný, že ji nemůže najít,
a jednou mi povídá, že neví, proč ji hledal, když Adinu má doma u plotny. Myslím, že je dobře, když tuhle roli hraje někdo z venčí.

Veronika Žilková

Narodila se v Praze 16. října 1961. Po studiu na DAMU hrála v Činoherním Klubu, účinkovala v nejednom televizním seriálu, stala se spoluaktérkou oblíbeného
pořadu Tele-Tele. Dnes ji můžete spatřit například v seriálu Ošklivka Katka, kde excelentně ztvárnila roli mírně pomatené Kristýny Konečné. Za největší
herecký úspěch lze považovat ocenění Český lev, které získala v roce 1996 za svůj výkon ve filmu Zapomenuté světlo.
Veronika loni prožila smutný rok. V květnu pochovala tatínka (hudebníka Václava Žilku, který byl známým propagátorem hry na flétnu mezi dětmi a mládeží),
o měsíc později zjistila, že její očekávané dítě trpí těžkou brániční kýlou. Drama skončilo smrtí Melichara 27. listopadu.
S Martinem Stropnickým žije Žilková od roku 2004, mají spolu dceru Kordulu (2,5). Dohromady pak mají devět dětí, šest Veronika, z toho jsou dvě adoptované,
a tři Martin.
Jakou jinou roli si teď užíváte?

No rozhodně tu ženskou, jakou hraji v seriálu Ošklivka Katka. Vypadám úděsně, moc nemluvím a ještě se mnou chodí ten masér. Jediné, co tuhle ženskou trápí,
jsou plastické operace, a to mě baví. Hlavně jsem tam bezdětná a mám krásné kostýmy. Je to malá role, která je příjemná.

Co Martin Stropnický, žárlí? Jak se vám s ním pracuje? Je přísný?

Jestli žárlí? Já doufám! Jinak by mě nemiloval! Pokud spolu pracujeme, je hodně přísný. Víc než na ostatní. Připomíná mi mého otce. K tomu jsem chodila
na flétnu, on mi dal čtyřku ve škole a doma jsem za ni ještě slízla vejprask. Je přísný a ta malá holčička je po něm, taky je jako on... No myslela jsem
si, že s tím exvelvyslancem to bude jiné, ale je to taky jenom chlap (smích).

Jak vnímáte média?

Je to pro mne nutné zlo. Nemám s novináři dobrou zkušenost. S nikým. Já vím, že se novináři musí ptát na vše a hledají zajímavé informace, které mně se
třeba nelíbí, protože zasahují do mého soukromí. A navíc některá média jsou schopná hrozných sviňáren. Volají, že je třeba někdo kamarádka mé sestry a
chce mě politovat, co se děje s Melicharem, a tak ze mě vytáhne něco, co pak hned obrátí do časáku. Takový Agátě je to úplně jedno. Říká mi, jak se stejně
kouká jenom na ty fotky, a to ostatní je fuk.

Vypadáte skvěle a jste taková štíhlá…

Ale já se strašně trápím a nejím. Když jsem točila My všichni školou povinní, měla jsem o 15 kilo navíc. Teď mám 49 kilo. Mám sníženou váhu díky smutným
věcem, takže bych byla ráda tlustší.

Jak to má Veronika s vůněmi?

Ze všech smyslů mám nejvíc vyvinutý čich. Poznám divadla podle smradu. Kolegy taky. Je hrozný, když má někdo z kolegů k večeři něco s česnekem nebo výrazné
vůně, to se pak pere s parfémem. Je fakt, že to na jevišti pak řeší víc chlapi o ženských. Když jsem učila ve škole, hned jsem ve třídě řekla, že toto
je intimsprej a toto je holítko a toto je kartáček na zuby. Protože tyhle intimní smrady a věci jsou pak hrozně nepříjemný. Třeba smrad starýho chlastu,
když nějaký žák propařil noc a dopoledne má předvádět milostnou scénu.

Ráda očuchávám kolegy, ti chlapi mají někdy tak pěkný vůně! Třeba Honza Šťastný mi voněl moc. Dokonce jsem se ho jednou ptala, co je to za vůni, a pak jsem
mu ji dávala jako dárek k narozeninám.

Veronika na sebe ještě prozradila, že se bude letos vdávat, že právě vydala knížku a... bere mobil, že už fakt musí domů, protože jí volá syn, že malá Kordula
ještě nespí, jestli si ji může vzít k ní (k Veronice) do postele…

Zajímá vás tato neobyčejná žena? Chtěli byste se jí na něco zeptat? Pokud ano, těšte se na on-line rozhovor!

Klára Křížová



Zdroj: Žena-in
 

 

Kouzlo jarních cibulovin


 

narcissus15.gif




Po studené a dlouhé zimě se každý těší na jaro - hřející sluníčko, zpívající ptáky a první květiny. Nádhernou paletu barev pro toto období nabízejí cibuloviny.

Narcisy (Narcissus)
Jarní zahrada bez narcisů, to by nebylo to pravé. Tihle krásní poslové jara mají květy v různých barvách a tvarech. Do rodu Narcis patří asi 40 botanických druhů, které pocházejí z oblasti Středozemního moře, hlavně ze Španělska a Portugalska.
Květ narcisu vyrůstá na konci lodyhy buď jednotlivě, nebo v květenství. Okvětí se skládá z korunky se šesti okvětními lístky a různě tvarované a zbarvené pakorunky. Mnoho odrůd má dvoubarevné květy. Existují i plnokvěté odrůdy.
Narcisy mají rády slunná stanoviště, snášejí však i stín a polostín. Můžou se tedy vysazovat rovněž pod stromy a keře. Ve stínu se ale může stát, že přestanou kvést a vytvoří jen listy. Vyhovuje jim humózní na živiny bohatá půda.
Náš tip
Rostou-li narcisy v trávě, lze plochu kosit teprve po odumření listů.

Krokusy (Crocus)
Křehké květy krokusů rozzáří každou skalku a zahrádku. Tyto drobné cibuloviny vykvétají již pod sněhem. Jsou to vděčné rostliny, milují však slunce nebo polostín. Vyžadují propustné, humusem dostatečně zásobené půdy. Krokusy mohou zůstat na stanovišti několik let.
Zvláštní druh jsou podzimní krokusy. Mají "obrácený" růst. To znamená, že nejdříve na podzim vyrůstají květy a až na jaře listy. Květy jsou většinou jednoduché, některé bývají žilkované. Vykvétají od září do listopadu.
V pěstování převládají jarní krokusy. Květy většinou mají bílou, fialovou, modrou a žlutou barvu.
O něco později (na přelomu března a dubna) kvetou velkokvěté krokusy. Dorůstají velikosti 8 až 10 cm. Vyznačují se pestrou paletou barev.
Přírodně plané druhy jsou botanické krokusy. Nevyžadují žádnou zvláštní péči. Některé jsou však velmi vzácné a mají spíš sbírkový charakter.

Zajímavost
Řekové říkali šafránu krokos. Podle Homéra i sám Zeus voníval šafránem, když sestupoval z Olympu. Od Řeků se šafrán dostal k Římanům, kteří ho nazývali crocus.

Tulipány (Tulipa)
Tulipány není snad třeba ani představovat, pěstují se od nepaměti. Rozeznáváme 13 skupin. Nejznámější jsou jednoduché rané, které jsou vysoké asi 30 cm a kvetou velice brzy, a plné rané, jež mají květ složený z mnoha okvětních lístků. Velice atraktivní svým tvarem a barvou květů jsou pivoňkovité, papouškovité nebo exotické druhy.
Tulipán potřebuje dostatek slunce. Také tyto cibuloviny můžou zůstat na jednom stanovišti i několik let. To platí především pro botanické tulipány. Zahradní druhy je lépe v červnu vyjmout ze země a na podzim zasázet na jiné místo, nikdy ne na totéž. Jeden až dva roky pak pěstujeme na tomto stanovišti nepříbuzné rostliny a tím zamezíme šíření nemocí tulipánů.
Nadbytek vláhy mimo vegetační období tulipánům škodí, proto je vysazujeme do propustné středně těžké až lehké hlinitopísčité půdy dostatečně zásobené humusem. Pozemek, kde budeme tulipány vysazovat, musí být dobře odvodněný. Nevhodné jsou půdy jílové, těžké, zamokřené a také velmi suché.
Náš tip
Doporučujeme vysadit na záhon několik druhů tulipánů od raných až po pozdní druhy. Tak budou zahradu krášlit dlouhou dobu.

Řebčík královský (Fritillaria imperialis)
Této tradiční jarní květině venkovských zahrad se lidově říká císařská koruna. Řebčík královský je až 1 metr vysoká vytrvalá cibulovitá bylina. Na konci listnaté lodyhy vyrůstá trs velkých zvonkovitých květů v počtu 5 až 12, nad nimiž je chochol krátkých listenů. Na rozdíl od květů, které visí dolů, jsou jejich tobolky postaveny vzpřímeně.
Císařská koruna se pěstuje v několika odrůdách s různou barvou květů (červené, oranžové i žluté). Rostlina vyžaduje slunné stanoviště, půdu hlubokou, výživnou a vlhčí. Řebčík může zůstat na jednom místě i 10 let. Pokud ho chceme přesadit, cibuli vyryjeme s co největším balem a zasadíme na nové místo.
Upozornění!
V celé rostlině jsou přítomny toxické alkaloidy (fritillarin, vercitin a cevanin). Otrava se projevuje nevolností, alkaloidy mají nepříznivý účinek i na srdce.

Jak pečovat o cibuloviny
* Jarní cibuloviny vysazujeme od září do prosince, tedy i po prvních nočních mrazících. Důležité je, aby půda nebyla zmrzlá a dalo se s ní ještě pracovat.
* Pro výsadbu použijeme klasickou lopatku nebo sázecí kolík.
* Pro to jak hluboko cibuloviny vysazovat platí všeobecně známé pravidlo: cibuli či hlízu sázíme dvakrát hlouběji než je její výška, tedy do hloubky mezi 10 až 20 cm.
* Větší cibule, například hyacintů, tulipánů a narcisů, vysazujeme asi 10 cm od sebe. Pro ty menší (krokusy, sněženky nebo botanické tulipány) stačí vzdálenost zhruba 5 cm.
* Těmto květinám vyhovuje propustná půda, kterou je nutno před výsadbou zkypřit. Nikdy nepoužíváme čerstvý hnůj!
* Odkvetlé druhy, jimž už odumřely listy, vyndaváme z půdy většinou v červnu až červenci, listy odstraníme, cibule očistíme od hlíny a zkontrolujeme, nejsou-li poškozené. Pak je uložíme na lísku a skladujeme v suché tmavé a větrané místnosti.
* Od září můžeme cibule opět začít vysazovat na vhodné stanoviště.
* Cibuloviny můžeme vysazovat také do nádob a truhlíků. Na dno nasypeme vrstvičku drenážního materiálu (štěrk, keramzit či střepy hliněného květináče), kterou zasypeme zeminou asi do poloviny. Cibuloviny do nádob vysazujeme jednu vedle druhé tak, aby se nedotýkaly. Pak dosypeme zbytek zeminy a zalejeme.

 

Posezení na zahradě


CHECK OUT PROFILEANGELS.COM FOR THE HOTTEST PICS!

Je příjemné relaxovat na trávníku nebo terase v pohodlném křesílku. Víte, jaký nábytek je nejvhodnější pro takové chvíle pohody?
Existuje několik možností. Plastový nábytek je pohodlný, odolný a levný. Nevýhoda je, že po čase zašedne a stává se křehký, což vede k jeho zničení. Židle a stůl můžou být také z kovu. Dlouho vydrží, ale jsou těžké a navíc potřebují pravidelnou údržbu. Stále oblíbenější jsou dnes sedací kouty ze dřeva, a to také díky široké nabídce různých druhů tohoto přírodního materiálu.

Problém dřeva bývá jeho povrchová úprava. Ovšem nábytek vyrobený z tropické dřeviny (za svou odolnost vděčí vysokému obsahu oleje) získává po několika týdnech na slunci a dešti šedou patinu a lze ho nechat bez povrchové úpravy. Všechny ostatní druhy dřeva je nutné jednou za dva roky ošetřit. Nejlépe lazurou (savý, matný materiál typu luxol) nebo krycím lakem. Zanedbáním povrchové úpravy časem dojde k trvalému znehodnocení nábytku.
 

 

Výborná babská rada

Mokré ponožky



Nedám dopustit na studený zábal, srazí horečku rychleji než prášky. Děti jsem balila do mokrého prostěradla, ale manžel protestuje. Tomu vždycky navléknu mokré bavlněné ponožky a přes ně natáhnu suché vlněné.
Věra Chábová, Zlín

Zdroj: KVĚTY
 

Antonín Jedlička


 

Dobrosrdečný umělec dokázal děti často rozesmát, ale někdy i rozplakat
* "Byl hravý a vymýšlel si neuvěřitelně dětinské fóry, kterými měl políčeno nejen na publikum, ale i na své kolegy. Vždycky měl ohromnou radost, když nás těmi šprýmy doběhl," vzpomíná Karel Štědrý.
Antonín Jedlička
Strýček, který mluvil řečí zvířat
Rozzářil tisíce dětských tváří úsměvem, našli se ovšem také malí diváci, jimž po jeho vystoupeních museli utírat oči od pláče. Legendární imitátor Antonín Jedlička († 70).
Talent se u něj projevil už ve škole. Jeho první nadšený posluchač byl učitel, jenž si všiml, že Toník nepřeslechnutelně dobře zpívá. Zavedl svůj objev do rozhlasu k profesoru Janu Kühnovi a ten chlapci hned svěřil sólové party.
Netrvalo dlouho a malý zpěvák se objevil v dětských rolích na prknech, která znamenají svět, a čekat na sebe nenechali ani filmaři. První snímek natočil v 15 letech, poté se jeho filmografie začala rozrůstat o tituly jako To byl český muzikant, Madla zpívá Evropě, Dům za městem a Rozina sebranec. "Filmu vděčím za moc," vyznal se. "Při natáčení jsem měl možnost poznat lidi, od nichž jsem se mohl učit za pochodu a v každodenním kontaktu s nimi si uvědomovat, jak málo toho ještě vím. Tehdy jsem se naučil skromnosti, ale na druhé straně i ctižádosti. Chtěl jsem umět víc než ostatní, osvojit si něco, co jiný nedokáže. Možná právě tady je prvopočátek mých pozdějších nároků na výkony dětí na jevišti."
Stačil natočit celkem pět desítek snímků, přestože povětšinou coby "velký herec malých rolí". Ostatně těžiště jeho herecké práce se velmi brzy přesunulo od dospělého publika k dětskému.
Zázrak v hrdle
Bylo mu 25 let, když se postavil do čela Souboru strýčka Jedličky jako jeho umělecký vedoucí. S nápadem využít hercovy mimořádné imitátorské schopnosti přišla Marie Štichová, spoluzakladatelka divadla a autorka první hry Za pohádkou se strýčkem Jedličkou.
Nad jeho hlasivkami prý lékaři kroutili hlavou. Herci nedělalo problém naučit se dokonale napodobit jakýkoli zvuk. "Děti, já znám řečí! Vím, co koza mečí. Rozumím, co kočka mňouká, co hvízdá kos na pavouka, co si chrochtá kanec, děti, to je tanec," chlubil se v písničce a pak před užaslými malými diváky rozmluvil každé zvířátko, na které si vzpomněli. Legendárním se stalo jeho mluvící prasátko, u slepice děti dostávaly na výběr, zda chtějí rozzlobenou nebo klidnou, koza mohla být veselá i zoufalá, ve volbě psích plemen neexistovalo omezení. Jeho umění také často využíval dabing, protože skvěle napodoboval i klaksony, rozjíždějící se automobily, zvonění a podobně.
Nejdéle si lámal hlavu nad otázkou režiséra Oldřicha Lipského, co se bude ozývat při hodování masožravé rostliny v komedii Adéla ještě nevečeřela. Nikdy údajně netrpěl chrapotem, na obstřik hlasivek chodil jen v čase předvánočních besídek, kdy musel stíhat až sedm vystoupení za odpoledne.
Štípnul i Dádu
Ve svých pořadech nesázel jen na legraci. Snažil se publikum seznamovat s nejrůznějšími divadelními žánry a zbavovat ho ostychu z vystupování na veřejnosti. Pravda, ne každému se jeho neotřelé metody zamlouvaly. Z legračního strýčka se totiž stával i nesmlouvavý režisér vyžadující na jevišti bezpodmínečnou kázeň. Aby ze svých malých herců dostal emoce, jaké potřeboval, nerozpakoval se na ně křičet nebo je štípnout. Děti pak mnohdy odcházely z pódia nejen s uplakanýma očima, ale také s mokrými punčocháčky. Není divu, že se ho mnohé přímo bály. Své o tom ví například současný dětský idol, herečka a zpěvačka Dáda Patrasová: "Nezpochybňuju, že strýček Jedlička je pojem a že se na jeho pořadech děti bavily. Ale já na vlastní kůži zažila, jaké to bylo, když potřeboval, aby se na pódiu nějaké děcko rozbrečelo. I mě jako malou holčičku štípnul."
Trénováním zvuků doslova žil, k dosažení jejich dokonalosti si vymýšlel nejrůznější pomůcky, používal převleky a sám konstruoval originální předměty, jež sloužily k pobavení velkých i malých. "Kdysi na vystoupení v Rokycanech mi jeden chlapeček řekl: ,Chci si hrát od mala až do velika.' Jednak mě zaujal výrazem veliko, který je vlastně logický - když je malo, musí být i veliko. Ale hlavně vystihl i mé přání. Umění uchovat se v dospělém věku dítětem totiž považuju za umění nejdůležitější," tvrdil.
Poslední zápas
"Byl hravý a vymýšlel si neuvěřitelně dětinské fóry, kterými měl políčeno nejen na publikum, ale i na své kolegy. Vždycky měl ohromnou radost, když nás těmi šprýmy doběhl," říká hercův kamarád a soupeř z tenisových kurtů, zpěvák Karel Štědrý. "Toník byl opravdu vášnivý tenista a své protihráče rozkládal chrochtáním, kokrháním či štěkáním, při servisu zase kukal. Když jsem prohrál set, nakázal mi: ,Tak, teď hezky zachrochtej, protože jsi hrál jako čuník.' A já musel chrochtat. Kde byl Tonda, tam se neustále něco dělo, nikdy jste se s ním nenudili," dodává.
Sport se Antonínu Jedličkovi nakonec stal osudným. "Právě se mnou dohrál svůj poslední set," vzpomíná Karel Štědrý. V srpnu 1993 se při zápase známých osobností v areálu Houšťka ve Staré Boleslavi složil k zemi a už nevstal. Tentokrát ovšem nešlo o další z jeho fórků, z čehož ho přítomní kamarádi zpočátku podezírali. "Měl jsem od té doby pocit, že mu jsem něco dlužen, a tak jsme společně s Karlem Bláhou pět let po této smutné události založili na Toníkovu počest Memoriál strýčka Jedličky."
Letos v srpnu se uskuteční už 10. ročník této tenisové exhibice kumštýřů. Jistě se bude stejně jako v předchozích devíti letech mezi jednotlivými sety na strýčka vzpomínat. A možná že někdo vyloví z paměti i slova, s nimiž se jednou ohlédl za svou kariérou: "Chci lidem ukázat, jaká je škoda, že neumějí poslouchat přírodu a svět kolem sebe. Vždyť taková kulisa nabízí každému tolik odpočinku!"

Antonín Jedlička
+ Narodil se 18. února 1923 v Březových Horách a zemřel 28. srpna 1993 v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi.
+ Svou první divadelní roli získal jako kluk hned v pražském Národním divadle.
+ Strýčkem Jedličkou se stal ve svých 25 letech a dětské diváky bavil 45 sezon.
+ Manželku Miroslavu si vyhlédl ve svém rozhlasovém souboru.

JAROSLAV PANENKA


zdroj: květy
Photobucket

 

Antonín Jedlička


 

Dobrosrdečný umělec dokázal děti často rozesmát, ale někdy i rozplakat
* "Byl hravý a vymýšlel si neuvěřitelně dětinské fóry, kterými měl políčeno nejen na publikum, ale i na své kolegy. Vždycky měl ohromnou radost, když nás těmi šprýmy doběhl," vzpomíná Karel Štědrý.
Antonín Jedlička
Strýček, který mluvil řečí zvířat
Rozzářil tisíce dětských tváří úsměvem, našli se ovšem také malí diváci, jimž po jeho vystoupeních museli utírat oči od pláče. Legendární imitátor Antonín Jedlička († 70).
Talent se u něj projevil už ve škole. Jeho první nadšený posluchač byl učitel, jenž si všiml, že Toník nepřeslechnutelně dobře zpívá. Zavedl svůj objev do rozhlasu k profesoru Janu Kühnovi a ten chlapci hned svěřil sólové party.
Netrvalo dlouho a malý zpěvák se objevil v dětských rolích na prknech, která znamenají svět, a čekat na sebe nenechali ani filmaři. První snímek natočil v 15 letech, poté se jeho filmografie začala rozrůstat o tituly jako To byl český muzikant, Madla zpívá Evropě, Dům za městem a Rozina sebranec. "Filmu vděčím za moc," vyznal se. "Při natáčení jsem měl možnost poznat lidi, od nichž jsem se mohl učit za pochodu a v každodenním kontaktu s nimi si uvědomovat, jak málo toho ještě vím. Tehdy jsem se naučil skromnosti, ale na druhé straně i ctižádosti. Chtěl jsem umět víc než ostatní, osvojit si něco, co jiný nedokáže. Možná právě tady je prvopočátek mých pozdějších nároků na výkony dětí na jevišti."
Stačil natočit celkem pět desítek snímků, přestože povětšinou coby "velký herec malých rolí". Ostatně těžiště jeho herecké práce se velmi brzy přesunulo od dospělého publika k dětskému.
Zázrak v hrdle
Bylo mu 25 let, když se postavil do čela Souboru strýčka Jedličky jako jeho umělecký vedoucí. S nápadem využít hercovy mimořádné imitátorské schopnosti přišla Marie Štichová, spoluzakladatelka divadla a autorka první hry Za pohádkou se strýčkem Jedličkou.
Nad jeho hlasivkami prý lékaři kroutili hlavou. Herci nedělalo problém naučit se dokonale napodobit jakýkoli zvuk. "Děti, já znám řečí! Vím, co koza mečí. Rozumím, co kočka mňouká, co hvízdá kos na pavouka, co si chrochtá kanec, děti, to je tanec," chlubil se v písničce a pak před užaslými malými diváky rozmluvil každé zvířátko, na které si vzpomněli. Legendárním se stalo jeho mluvící prasátko, u slepice děti dostávaly na výběr, zda chtějí rozzlobenou nebo klidnou, koza mohla být veselá i zoufalá, ve volbě psích plemen neexistovalo omezení. Jeho umění také často využíval dabing, protože skvěle napodoboval i klaksony, rozjíždějící se automobily, zvonění a podobně.
Nejdéle si lámal hlavu nad otázkou režiséra Oldřicha Lipského, co se bude ozývat při hodování masožravé rostliny v komedii Adéla ještě nevečeřela. Nikdy údajně netrpěl chrapotem, na obstřik hlasivek chodil jen v čase předvánočních besídek, kdy musel stíhat až sedm vystoupení za odpoledne.
Štípnul i Dádu
Ve svých pořadech nesázel jen na legraci. Snažil se publikum seznamovat s nejrůznějšími divadelními žánry a zbavovat ho ostychu z vystupování na veřejnosti. Pravda, ne každému se jeho neotřelé metody zamlouvaly. Z legračního strýčka se totiž stával i nesmlouvavý režisér vyžadující na jevišti bezpodmínečnou kázeň. Aby ze svých malých herců dostal emoce, jaké potřeboval, nerozpakoval se na ně křičet nebo je štípnout. Děti pak mnohdy odcházely z pódia nejen s uplakanýma očima, ale také s mokrými punčocháčky. Není divu, že se ho mnohé přímo bály. Své o tom ví například současný dětský idol, herečka a zpěvačka Dáda Patrasová: "Nezpochybňuju, že strýček Jedlička je pojem a že se na jeho pořadech děti bavily. Ale já na vlastní kůži zažila, jaké to bylo, když potřeboval, aby se na pódiu nějaké děcko rozbrečelo. I mě jako malou holčičku štípnul."
Trénováním zvuků doslova žil, k dosažení jejich dokonalosti si vymýšlel nejrůznější pomůcky, používal převleky a sám konstruoval originální předměty, jež sloužily k pobavení velkých i malých. "Kdysi na vystoupení v Rokycanech mi jeden chlapeček řekl: ,Chci si hrát od mala až do velika.' Jednak mě zaujal výrazem veliko, který je vlastně logický - když je malo, musí být i veliko. Ale hlavně vystihl i mé přání. Umění uchovat se v dospělém věku dítětem totiž považuju za umění nejdůležitější," tvrdil.
Poslední zápas
"Byl hravý a vymýšlel si neuvěřitelně dětinské fóry, kterými měl políčeno nejen na publikum, ale i na své kolegy. Vždycky měl ohromnou radost, když nás těmi šprýmy doběhl," říká hercův kamarád a soupeř z tenisových kurtů, zpěvák Karel Štědrý. "Toník byl opravdu vášnivý tenista a své protihráče rozkládal chrochtáním, kokrháním či štěkáním, při servisu zase kukal. Když jsem prohrál set, nakázal mi: ,Tak, teď hezky zachrochtej, protože jsi hrál jako čuník.' A já musel chrochtat. Kde byl Tonda, tam se neustále něco dělo, nikdy jste se s ním nenudili," dodává.
Sport se Antonínu Jedličkovi nakonec stal osudným. "Právě se mnou dohrál svůj poslední set," vzpomíná Karel Štědrý. V srpnu 1993 se při zápase známých osobností v areálu Houšťka ve Staré Boleslavi složil k zemi a už nevstal. Tentokrát ovšem nešlo o další z jeho fórků, z čehož ho přítomní kamarádi zpočátku podezírali. "Měl jsem od té doby pocit, že mu jsem něco dlužen, a tak jsme společně s Karlem Bláhou pět let po této smutné události založili na Toníkovu počest Memoriál strýčka Jedličky."
Letos v srpnu se uskuteční už 10. ročník této tenisové exhibice kumštýřů. Jistě se bude stejně jako v předchozích devíti letech mezi jednotlivými sety na strýčka vzpomínat. A možná že někdo vyloví z paměti i slova, s nimiž se jednou ohlédl za svou kariérou: "Chci lidem ukázat, jaká je škoda, že neumějí poslouchat přírodu a svět kolem sebe. Vždyť taková kulisa nabízí každému tolik odpočinku!"

Antonín Jedlička
+ Narodil se 18. února 1923 v Březových Horách a zemřel 28. srpna 1993 v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi.
+ Svou první divadelní roli získal jako kluk hned v pražském Národním divadle.
+ Strýčkem Jedličkou se stal ve svých 25 letech a dětské diváky bavil 45 sezon.
+ Manželku Miroslavu si vyhlédl ve svém rozhlasovém souboru.

JAROSLAV PANENKA


zdroj: květy
Photobucket

 

Kaleidoskop


1. Bývala důstojníkem
Angličanka Margaret C. McPhersonová (65) strávila skoro celý život jako Malcolm McPherson. Bývala důstojníkem jednotek komandos! Až při odchodu do důchodu se rozhodla stát se ženou. Nyní žije v bulharské Julunici.
2. Haf - a jedu!
Buldoka Henryho velmi otravovalo neustálé běhání po schodech nahoru a dolů. Proto mu páníčkové, manželé Schraderovi z německé obce Nützen, nechali zbudovat speciální výtah.
3. Trochu tě vidím
Otravuje vás celý svět? Pořiďte si přilbu Use-Thing! Dokonale vás odizoluje od všech zvuků i pachů a většiny vizuálních vjemů. Neviditelní se v ní ale bohužel nestanete.
4. Kňour Pig-asso
"Viděl jsem v televizi, jak delfíni malují, a napadlo mě, že to přece můj Smithfield dokáže taky," říká chovatel z americké Virginie. Jeho vepřový miláček (10 let, 80 kg) nezklamal a skutečně vytváří "hodnotná" díla.
5. Takhle vypadal?
Antropologové z univerzity ve skotském Dundee zrekonstruovali tvář slavného hudebního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Použili přitom jeho lebku, takže jde zřejmě skutečně o podobu věrnou.
6. Suší nezůstanete!
Od svých osmi let sbírá Američan Chris Reid (25) pistolky na vodu. Teď jich má rovných 320, a jak říká, každou z nich aspoň jednou ročně použije.
7. Maják sněhulák
Monstrozního sněhuláka si uplácali v americkém státě Maine. Na výšku měří přes 37 metrů, takže je téměř stejně vysoký jako Nuselský most v Praze.
8. Hebké kamení
Senzace francouzského designu je nábytek Stephanie Marinové napodobující kameny. Jeho zásluhou prý do bytu může vstoupit "nálada nespoutané přírody".
IVO BARTÍK


zdroj: Photobucket

 

Ze špatných bot bolí nohy, ale také třeba hlava nebo záda


Photobucket


Ano, je tomu tak.
Nevhodné postavení nohou totiž má vliv na celé tělo. Koho tedy pálí plosky nohou, má otlačeniny či kuří oka, nebo se mu už dokonce začínají vytáčet palce, měl by se poradit s lékařem.

Někdy stačí jen správná vložka do bot a problém je vyřešen. Podle lékařských studií se 99 procent dětí narodí se zdravýma nohama. Třetina prvňáků ale už má nohy zdeformované. S věkem vad přibývá.

"Diagnostikou a léčením bolestivých stavů nohou se zabývá podiatrie. Center s touto specializací je ale zatím v Česku poskrovnu," řekl ČTK podiatr František Picek. Velký výskyt obtíží, od popraskané kůže na patách přes plíseň až po pokleslou klenbu a vbočené prsty, svědčí podle Picka o tom, že většina lidí se o nohy moc nestará. Neuvědomují si, že prevencí se mohou řadě obtíží vyhnout.

Noha je z anatomického hlediska dolní část končetiny od kotníků k prstcům, jak se prsty na nohou správně nazývají. Tvoří ji 26 kostí navzájem pospojovaných v kloubech. Nohou prochází přes 1,5 kilometru nervů, žil a tepen, nachází se tu stovky tisíc potních žláz.

"Pravděpodobně nejčastější vadou, s níž se v ordinacích setkáváme, jsou poruchy klenby a statické deformity přednoží," uvedl lékař. Vliv na tyto vady má podle něj dědičnost, ale také prodělané úrazy a přetěžování nohou nevhodným sportem či špatným typem obuvi.

Prevence tedy začíná výběrem vhodného typu obuvi, jiná bota se hodí do práce a jiná na výlet či na doma. Boty označené jako zdravotní nemusejí být vždy nejvhodnější, zdaleka ne všechny výrobky na trhu splňují požadavky. Také každá noha potřebuje něco jiného.

Zásadou je, že pohodlí není hlavní známkou kvalitní boty. Je-li pohodlná jako bačkora, nedává noze potřebnou oporu. Bota by měla být z prodyšného materiálu a vždy by měla mít zpevněnou část v oblasti paty. Takzvaný opatek by měl být co nejvyšší a nejdelší směrem k prstcům, aby bránil rotaci nohy, která vede až k bolestem zad.

Uvnitř boty by měla být dostatečná opora pro klenbu, toho lze dosáhnout vhodnou vložkou. S poklesem klenby se mění tlak na nohu při chůzi, což vede až k vybočení prstu a zvětšení kloubu u palce. K deformování nohy přispívají i jehlové podpatky. Ideální jsou podpatky 3,5 centimetru vysoké, popsal lékař.

Pomůcky, které se dají koupit v lékárnách a specializovaných obchodech, omezí bolestivost, ale příčinu neléčí. Vložka podepře klenbu, návleky na prsty chrání před otlaky a chodidlové polštářky rozloží tlak na celou oblast, takže ploska nebolí. Pokud už ale je palec vbočený, nezbývá než operace.

Autor:ČTK

Photobucket

 

 

Tříletý kluk zavolal záchranku umírající matce


Photobucket

Tříletý Australan Noah Opris se stal národním hrdinou. Skutečně ocenit jeho výjimečnou pohotovost dokáže především jeho matka, jíž zachránil život.

Když upadla do bezvědomí na podlahu, chlapeček vytočil telefonní číslo pohotovosti a přivolal policii i záchranku. Za tento výkon se možná dočká medaile za statečnost.

Chlapeček operátorce do telefonu oznámil, že jeho maminka spinká na podlaze a krvácí. Žena měla přitom velmi silný epileptický záchvat, během něhož jí hrozilo zadušení. Operátorka vyslala do domu na melbournském předměstí sanitku a policejní hlídku, která skutečně našla ženu v bezvědomí, u ní tříletého chlapce a v postýlce ještě jeho devítiměsíčního bratra.

„Tohle je pozitivní memento, abychom učili děti velmi nízkého věku, co je potřeba v případě pohotovosti dělat. Aby dokázaly vytočit to číslo (v Austrálii je to 000) a věděly, kde bydlí,“ uvedl mluvčí melbournské záchranky Wayne Debernardi.

Zdroj: Famouz.cz

Photobucket

 

Éčka v potravinách

jsou škodlivá?


Photobucket

Zajímá vás, jaké látky se skrývají pod kódy začínajícími písmenem E, které jsou uváděny na obalech potravin a pro které zobecněl název éčka? Tyto stránky byly vytvořeny za účelem zodpovězení otázek týkajících se problematiky éček v potravinách.

Při průmyslové velkovýrobě se do potravin přidávají látky, které prodlužují dobu jejich trvanlivosti, upravují a zvýrazňují jejich chuť a barvu. Tyto látky se nazývají přídatné látky (aditiva). Seznam přídatných látek musí být uveden na obalu výrobku, každá z látek musí být v tomto seznamu uvedena názvem, nebo mezinárodním kódem E + číslo, v sestupném pořadí dle množství, v jakém jsou v potravině obsaženy.

Číselný kód E je kód, pod kterým je přídatná látka mezinárodně označována. Shodný číselný systém má Evropská unie i Codex Alimentarius, který vychází z evropského systému. U látek, které náležejí do kategorií antioxidanty, barviva, konzervanty, kyseliny, regulátory kyselosti, tavicí soli, kypřicí látky, náhradní sladidla, látky zvýrazňující chuť nebo aroma, zahušťovadla, želírující látky, modifikovaný škrob, stabilizátory, emulgátory, protispékavé látky, odpěňovače, lešticí látky, látky zlepšující mouku, musí být kromě názvu nebo kódu E uveden i název příslušné kategorie, do které látka patří. Některé přídatné látky spadají dle účelu použití do několika kategorií, ale uvádí se pouze název kategorie, která odpovídá účelu, pro který je látka v potravině použita.

V právním řádu České republiky upravuje používání přídatných látek vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 304/2004 Sb. Potraviny dovážené do ČR ze zahraničí mohou obsahovat přídatné látky, které u nás není povoleno při výrobě potravin používat.

Photobucket


Rozdělení přídatných látek ( éček ) dle jejich technologické funkce

Antioxidanty

Antioxidanty jsou látky, které prodlužují údržnost potravin a chrání potravinu proti zkáze způsobené oxidací. Oxidace je reakce potraviny s vzdušným kyslíkem. Vzdušný kyslík s potravinami vytváří řadu sloučenin. Projevem oxidace je např. žluknutí tuků, barevné změny potraviny atp.

Barviva

Barviva jsou látky, které udělují potravině barvu, kterou by sama o sobě neměla a nebo obnovují barvu, která byla poškozena nebo zeslabena během výrobního procesu. Potravina tak získá lákavější vzhled. Některé potraviny není povoleno dobarvovat. Patří k nim např. dětská výživa, med, ovocné šťávy a nektary. Pro máslo se mohou používat pouze karoteny.

Konzervanty

Konzervanty jsou látky, které prodlužují údržnost potravin. Zamezují růstu mikroorganismů, které by mohly být pro lidský organismus škodlivé. Mezi nejznámější přírodní konzervanty patří např. kuchyňská sůl, ocet. Z uměle vyrobených konzervačních látek je nejznámější např. oxid siřičitý, kyselina sorbová, kyselina benzoová a jejich soli a estery. Oxid siřičitý může vyvolávat u citlivých osob alergické reakce. Je jedním z předních alergenů.

Regulátory kyselosti

Regulátory kyselosti jsou látky, které mění či udržují kyselost či alkalitu potraviny.

Kypřící látky

Kypřící látky jsou látky nebo směsi látek, které vytváří plyny. Tím se zvyšuje objem těsta.

Sladidla

Náhradní sladidla jsou látky, které udělují potravinám sladkou chuť, ale nepatří mezi monosacharidy a disacharidy. Za náhradní sladidla se nepovažují potraviny se sladkou chutí - např. fruktóza a med. Náhradní sladidla se používají i k výrobě stolních sladidel. Stolní sladidla musí obsahovat jako součást označení text: "Stolní sladidlo na bázi..." a doplní se název náhradního sladidla. Pokud potravina obsahuje aspartam E 951 musí být na obale uveden text: "Obsahuje zdroj fenylalaninu". Potraviny obsahující více než 10 % náhradních sladidel polyalkoholických cukrů éčka E 420, E 421, E 953, E 965, E 966 nebo E 967 musí být na obalu určeném pro spotřebitele označeny výstrahou "Nadměrná konzumace může vyvolat projímavé účinky".

Látky zvýrazňující chuť a vůni

Látky zvýrazňující chuť a vůni jsou látky, které zvýrazňují již existující chuť nebo vůni potraviny. Patří sem hlavně kyselina glutamová, kyselina guanylová, kyselina inosinová a jejich soli. Ve žvýkačkách se používá i acesulfam K, aspartam, thaumatin a neohesperidin.

Zahušťovadla

Zahušťovadla jsou látky, které zvyšují viskozitu potraviny. Mezi nejznámější patří kyselina alginová a její soli, agar, karagenan, karubin, guma guar, arabská guma, pektiny, celulózy a různě upravovaný škrob.

želírující látky

želírující látky jsou látky, které vytváří gel a udělují tím potravině její texturu.

Modifikované škroby

Modifikované škroby jsou látky, které se vyrábějí chemickými změnami jedlých škrobů. Mohou se měnit vlastnosti škrobů přímo v nativním stavu nebo škrobů, které byly předtím pozměněny fyzikálními nebo enzymovými postupy a nebo škrobů již pozměněných působením kyselin, zásad nebo bělících činidel.

Stabilizátory

Stabilizátory jsou látky, které pomáhají udržovat fyzikální vlastnosti potraviny. Stabilizátory pomáhají udržovat homogenní disperzi dvou nebo více nemísitelných látek v potravině, např. při výrobě zmrzlin, emulgovaných tuků, emulzních likérů, studených omáček, dezertů atp. Stabilizátory se dále používají ke stabilizaci, posilování a udržování zbarvení potraviny.

Photobucket

 

Emulgátory

Photobucket

 

Emulgátory jsou látky, které umožňují tvorbu stejnorodé směsi dvou nebo více nemísitelných kapalných fází nebo které tuto směs udržují. Patří sem lecitiny, estery mono- a diglyceridů mastných kyselin, polysorbáty, cukroestery, stearoyllaktáty a sorbitanmonostearát. Používají se při výrobě celé řady potravin - jemného pečiva a cukrářských výrobků, emulgovaných tuků, zmrzlin, dezertů, cukrovinek, kakaových a čokoládových výrobků, žvýkaček, emulgovaných omáček, tepelně opracovaných masných výrobků, práškových náhrad mléka a smetany, emulzních likérů, různých doplňků stravy a potravin ke snižování hmotnosti a mnoha dalších.

Nosiče a rozpouštědla

Nosiče a rozpouštědla jsou látky, které se používají k rozpouštění, ředění, disperzi (rozptylování) a jiné fyzikální úpravě přídatných látek, potravních doplňků a aromat. Nesmí přitom měnit jejich technologickou funkci. Používáním těchto látek se usnadňuje manipulace, aplikace nebo použití přídatné látky. Za nosiče a rozpouštědla se nepovažují látky obecně považované za potraviny a látky, které mají primárně funkci kyseliny nebo regulátoru kyselosti a které se používají v nezbytném množství. Používání nosičů je omezeno u dětské výživy. Pro její výrobu se smí používat jako nosiče pouze některé látky.

Protispékavé látky (protihrudkující)

Protispékavé látky jsou látky, které snižují tendenci jednotlivých částic potraviny ulpívat vzájemně na sobě. Patří sem hlavně oxid křemičitý a křemičitany. Protispékavé látky se přidávají do potravin jako je rýže, práškovité potraviny, jedlá sůl a náhrady soli, plátkované nebo strouhané sýry, tabletované potraviny, doplňky stravy, koření atp. Používají se i k ošetření povrchu drobných masných výrobků a cukrovinek.

Leštící látky

Leštící látky jsou látky, které se nanášejí na vnější povrch potraviny a tím udělují potravině lesklý vzhled nebo vytváří lesklý povlak. Povlaky, které jsou jedlé nebo jsou snadno odstranitelné se nepovažují za leštící látky. Leštící látky se používají hlavně k úpravě povrchu ovoce nebo leštění (glazování) potravin, např. cukrovinek, čokolády, drobného trvanlivého pečiva s polevou, snacků, ořechových jader, zrnkové kávy a doplňků stravy. K leštění a úpravě povrchu se používají hlavně vosky - včelí, kandeliový a karnaubský a šelak.

Balicí plyny

Balicí plyny jsou plyny jiné než vzduch, které se zavádí do obalu před, během nebo po plnění potraviny do obalu. Používá se argon, helium, dusík. Potraviny u kterých byla trvanlivost prodloužena použitím balicích plynů, se na obalu označí slovy "Baleno v ochranné atmosféře".

Propelanty

Propelanty jsou plyny jiné než vzduch, které vytlačují potravinu z obalu.

Odpěňovače

Odpěňovače jsou látky, které snižují pěnění nebo zabraňují vytváření pěny.

Pěnotvorné látky

Pěnotvorné látky umožňují vytváření stejnorodé disperze plynné fáze v kapalné nebo tuhé potravině

Zvlhčující látky

Zvlhčující látky jsou látky, které chrání potravinu před vysycháním. Působí proti účinkům vzduchu s nízkou relativní vlhkostí. K zvlhčujícím látkám se počítají i látky, které, které podporují rozpouštění práškovitých potravin ve vodném prostředí.

Plnidla

Plnidla jsou látky, které pomáhají zvětšovat objem potraviny a nezvyšují přitom významně její energetickou hodnotu.

Zpevňující látky

Zpevňující látky jsou látky, které činí tkáně ovoce a zeleniny pevnými nebo křehkými a nebo pomáhají pevnost udržovat. Za zpevňující se považují i látky, které reakcí se želírujícími látkami ztužují gely.

Sekvestranty

Sekvestranty jsou látky, které vytvářejí chemické komplexy s ionty kovů.

Látky zlepšující mouku

Látky zlepšující mouku jsou látky jiné než emulgátory, které se přidávají do mouky nebo těsta. Jejich účelem je zlepšení pekařské kvality.


Ne všechna éčka (přídatné látky) v potravinách jsou škodlivá. Některá z éček jsou neškodná. Jiná naopak mohou mít nepříznivý vliv na zdraví člověka, který je konzumuje. Mohou být příčinou nejrůznějších zdravotních potíží od alergie až po vznik rakoviny.

Při stanovení bezpečného množství přídatné látky v potravině je toto množství určeno pro jednu dávku přídatné látky na den, málokdo z nás však jí pouze jedno jídlo denně, takže ve skutečnosti může člověk toto množství v několika jídlech překročit.

Dalším nebezpečím je skutečnost, že v různých potravinách jsou různé přídatné látky. Testy jaký mají jejich kombinace vliv na lidské zdraví se neprovádějí.

Dalším závažným nedostatkem testů, při kterých jsou zkoumány účinky éček na lidský organismus je fakt, že zatímco člověk je vystaven účinkům éček v potravě celý život, testy, jak působí éčka na lidský organismus dlouhodobě se neprovádějí.

Photobucket
zdroj: http://yin.cz/odkazy/

 

Šestiletý chlapec pomáhal matce s porodem





Šestiletý syn pomáhal své matce při porodu v obce Carballino nedaleko města Ourense na severozápadě Španělska. Sanitka, kterou žena zavolala, přijela, když už bylo dítě na světě.

19. 3. 2008 05:35 - OURENSE

"Byla jsem s chlapcem sama doma a porodní bolesti přišly velmi náhle," vysvětlila mladá žena.

"Poprosila jsem synka, aby děťátko z mého břicha opatrně vytáhnul," líčila rodička agentuře EFE. Šestiletý hrdina se pochlubil: "Musel jsem matce trochu pomoci. Jinak by to byla nezvládla."

Mladá žena telefonovala do nemocnice, že jí začaly porodní bolesti. Ovšem dříve než sanitka do vesnice dorazila, bylo děvčátko na světě. Otec nedlouho předtím musel odjet do práce.

emban44.gif

zdroj: http://www.novinky.cz/

 

Žebříček nejčastějších psích plemen v Česku - Nejoblíbenější jsou jezevčíci!


Jezevčíky a německé ovčáky mají Češi nejraději! Národní registr
majitelů psů vydal žebříček oblíbenosti plemen v Česku. Z čistokrevných ras jsou na pomyslném vrcholu německý ovčák, jezevčík, yorkšírský teriér a pudl.

Pokud by se ale dělal žebříček všech plemen, pak jednoznačně vedou první
kříženci.

Za oblibou psích stálic jako jsou jezevčíci, pudlové, yorkshirští teriéři
nebo extrémně malé čivavy, stojí podle informací Národního registru majitelů psů jistá praktičnost, která spočívá zejména v menších tělesných rozměrech. V žebříčku registru jsou na prvním místě všechny rasy jezevčíků, následují německý ovčák, yorkšírský teriér a pudl. Do první desítky se dostal labradorský retrívr, kokršpaněl, zlatý retrívr, knírač a beagle. Podobné je pořadí také u Českomoravské
kynologické unie. Tam se na prvním místě co do obliby umístil německý ovčák, po něm následovaly drobnější rasy: jezevčík a yorkšírský teriér.

Do první desítky se vešel ještě německý ohař krátkosrstý, bernský salašnický pes nebo kavalír king Charles španěl.„Oblibu psů však nejvíce ovlivňují okolnosti jako film, vývoj životního stylu a ‚novost‘ plemene. Největší vlny zájmu o kterékoli plemeno vyvolaly v minulosti na prvním místě filmy Rin Tin Tin o legendárním německém ovčákovi a o mnoho let později komisař Rex také v případě německého ovčáka,“ řekla Markéta Císařovská z registru.

Ve své době udávali krok filmoví hrdinové jako kolie Lassie, německý ovčák komisař Rex nebo roztomilí dalmatini ve filmu 101 dalmatinů. „Film vedl k tomu, že modelky začaly nosit puntíkované šaty a známí lidé si vodili puntíkovaného psa jako módní doplněk. Vlna přešla a dnes foxteriéry ani dalmatiny v první desítce plemen nenajdeme, přestože chovná základna byla v jejich době ohromná,“ podotkla CísařovskáZájem o plemeno může vyvolat i to, že se objeví nové, jak se stalo v nedávné době u šarpeje, dříve v Česku málo viděného rhodéského ridgebacka, čínských naháčů a v poslední době u jack russel teriéra. Zájem o určité plemeno nebyl takřka nikdy vyvolán okolností, že se s ním ukazovali
filmové hvězdy, zpěváci nebo významní politici.

Oblíbenost psů se počítá v delších časových obdobích, řádově letech. Je řada plemen, která si udržují svou popularitu dlouhodobě a desítky let se
pohybují v »top ten«. K nim patří právě německý ovčák, jezevčíci, knírači, labradorští retrívři a další.

Tohle jsou nejslavnější psí hrdinové na světě Lajka - Fenka Lajka byla první živou bytostí, která v roce 1957 zavítala do vesmíru. Zemřela pár hodin po startu na následky stresu a přehřátí.

Bella - Příběh francouzské spisovatelky Ćecile Aubry vypráví o věrném
přátelství sirotka Sebastiána a jeho fenky Belly.

Lassie - Do role populární kolie ve filmu Lassie se vrací byl v roce 1940
obsazen pes se jménem Pal. Pal (Lassie) pracoval sedm hodin denně a měl
dvojníky.

Šarik - Polský televizní seriál Čtyři z tanku a pes překonal všechny rekordy ve sledovanosti. Přibližuje příběhy čtyř vojáků a psa Šarika ve válce. Maxipes Fík - Jeden z nejoblíbenějších českých večerníčků vypráví o obřím psu jménem Fík. Letos už Fík oslaví 33. narozeniny!

Bílý Tesák - Bílý tesák je hlavním hrdinou stejnojmenného románu spisovatele Jacka Londona. Po otci byl vlk, po matce pes.

Goro bílý pes - Japonský film z roku 1979. Věrný pes Goro podniká dlouhou a náročnou cestu za svou paničkou do Tokia.
Komisař Rex - Rex je profesionální policejní pes, který pomáhá svému
páníčkovi odhalovat zločince. Film byl dabován i do čínštiny.
Dášenka - Dášenka je hlavní hrdinka vtipné knihy Karla Čapka. Štěňátko
foxteriéra spisovatel sám vychoval.

Rin Tin Tin - První psí filmovou hvězdou byl německý ovčák Rin Tin Tin.
Zahrál si ve 22 černobílých filmech. Zemřel v roce 1932.

Co o jezevčíkovi možná nevíte

? je to lovecký pes, který vyniká v nejrůznějších disciplínách. Dobře
stopuje a hlavně je i výborným norníkem.
? svérázný, sebevědomý, chytrý, vynalézavý
? nesnáší dril a tvrdý výcvik
? miluje teplo, pohodlí a přítomnost lidí
? je mazaný a občas tvrdohlavý
? je ostražitý, ale není uštěkaný
? je nejstarším německým loveckým psem
? vyvíjel se současně s teriéry na Britských ostrovech
? jezevčíka vlastnil i herec Vlastimil Brodský

10 nejchytřejších psích ras

PRAHA – Které psí plemeno je nejchytřejší? Podle výzkumů kynologů vyšla jako nejchytřejší bordercolie. Tady je pořadí nejchytřejších psů:

Mezi psy existují velké rozdíly v inteligenci. V hledání ukryté potravy a v
odhadu situace před venčením nejrychleji chápe příslušné signály border
colie, pudl a ovčácký pes. Strašně dlouho to trvá buldokovi a
basenjimu. Za největšího troubu mezi psy je považován afghánský chrt.
1.Border colie.
Výjimečně učenlivá. Nejlépe poslouchá.
2. Pudl
Extrémně vnímavý ke svému okolí.
3. Německý ovčák
Záchranář, hlídač, vodí slepce, jeden pes pro všechno.
4. Zlatý retrívr
Vždy připravený pomoci, ideální pes do domácnosti.
5. Dobrman
Rozhodný, když je to vážné, dokáže být velice prudký.
6. Shetlandský ovčák
Chytrý, miluje těžké úkoly.
7. Retrívr
Miluje děti, naučí se hrát i fotbal.
8. Papilon
Rozumný, čestný, doporučen pro psí sporty.
9. Rotvajler
Chytrý, disciplinovaný. Musí být u dobrých učitelů.
10. Australský ovčák
Rozumný, nepotřebuje vodítko.

Retrívr dobyl svět

Retrívr je vhodný pes i k dětem.Na celém světě se v relativně krátké době, od konce 80. let minulého století, prosadil labradorský retrívr. „Jeho popularita vylétla nejprve ve Švédsku, ale během přibližně deseti let dobyl celý svět včetně Spojených států,“ uvedla Markéta Císařovská z Národního registru majitelů.
Retrívra totiž podle ní lze bez obtíží držet ve městě, je však dostatečně
odolný i pro život na venkově, je vynikajícím a mimořádně přátelským domácím společníkem, spolehlivým průvodcem nevidomých, ale také výkonným loveckým psem. Retrívři vypadají dobře a jejich krátká srst nevyžaduje žádnou zvláštní péči.

emban44.gif

Autor: (lt, ČTK)

 

Štěpánka Haničincová

Životopisy slavných


Photobucket

Když krásná a mladá dívka plachého charakteru vstoupí do světa showbyznysu, málokdy to zůstane bez následků…

emban44.gif

Dějství první

Holčička, která se narodila 30.září 1931 v Kvíčovicích byla prý tak ošklivá, že ji její vlastní maminka schovávala v kočárku pod záclonkou. Do vínku dostala jméno Štěpánka a tatínka alkoholika. To, co jako dítě zakusila, muselo nutně poznamenat celý její život. Krátké úseky vzpomínek na hodnou a laskavou babičku nedokázaly umlčet vzpomínky na otce, který ji v opilosti dusil, na otce, který v kartách prohrál dům, na věčně utrápenou a plačící maminku.

Štěpánka bydlela v Židovské ulici a tak většina jejích kamarádů a kamarádek zmizela v německých plynových komorách. Laskavá babička zemřela. Štěpánce zůstaly z celého světa jen dva poslední pevné a světlé body – mladší bratříček Pepoušek a maminka. Osud jí ale připravil i o tyto dvě poslední jistoty. Pepouška krátce po válce zabil nevybuchlý granát, maminka spáchala sebevraždu. Na poslední chvíli byla sice vzkříšena, ale Štěpánka už sotva mohla věřit ve šťastný a veselý svět – její svět byl jen krutost a bolest.

Následovalo několik let s druhým náhradním tatínkem, který ji nenáviděl. Potom léta prožitá v naprostém opuštění, protože maminka odešla i od druhého tatínka a kvůli práci musela Štěpánku nechat samotnou. Vystudovala obchodní akademii, ale nakonec zatoužila po herectví. Do jejího života také vstoupil třetí tatínek, tentokrát milující. Štěpánka nastoupila do zaměstnání, ale stále zkoušela dostat se na DAMU. To se nakonec povedlo.

O dva roky později ji už nepodtrhl nohy špatný osud, ale její vlastní charakter. Po dvou letech zkoušení divadelních kousků pojednávajících o natěšených komsomolcích a rolích šťastných továrních a zemědělských dělnic, jí bylo doporučeno, aby pro nedostatek talentu přešla na jiný obor. Nedostatek talentu byl odborný termín pro nedostatečné ztvárnění budovatelského nadšení – Štěpánka byla příliš opravdová, než aby s vervou hrála to, co se jí upřímně příčilo.

emban44.gif

Dějství druhé

Štěpánka se vdala za Petra Haničince a porodila dceru Sašu. V roce 1953 byla mladá paní Haničincová oslovena jako ideální kandidátka na vyprávění dětských pohádek v televizi. Z neúspěšné mladé herečky se stala Štěpánkou, kterou nade vše milovalo několik dětských generací. Jméno Štěpánka se stalo symbolem šťastného a spokojeného dětství socialistických dětí. Její soukromý život ale dál připomínal bouřlivé počasí v Karibiku. První manželství se rozpadlo. Druhé manželství s režisérem Janem Valáškem také. Na obrazovce vždy vyrovnaná a maminkovsky krásná Štěpánka v soukromí prožívala deprese, kouřila a zoufale toužila oddělit se od ctnostně dokonalé televizní Štěpánky, za jakou ji všichni automaticky považovali.

Tehdy do jejího života vstoupil třetí muž - Jan Přeučil, a po komplikovaném začátku přišla třetí svatba, kterou následovalo nejšťastnější životní období Štěpánky Haničincové. Jediným a ne právě malým škraloupem jinak sladkého rodinného života se stalo politické pronásledování STB, vydírání a manipulování.
Milovaná dcera Saša se totiž provdala za nepřítele režimu a nakonec byla už i se Štěpánčinými vnoučaty přinucena k emigraci, což mělo pro její matku tragické důsledky – musela zmizet z obrazovky, aby svými pohádkami neohrozila mravní vývoj socialistických dětí. Podle dostupných zdrojů mohla dopadnout lépe, kdyby byla, jako stále velice krásná žena,  přijala pozvání na společnou večeři od tehdejšího ředitele České televize Jana Zelenky. Štěpánka však byla zásadová.

Přišla o svou práci pro děti, která byla z velké části smyslem jejího života. Lidé se od ní odvraceli a podávali na ní nesmyslná udání. Dosud vždy bojující Štěpánka začala ztrácet půdu pod nohama. Slavná a krásná žena, podle které se česalo půl Prahy o sebe přestávala dbát a vše nasvědčovalo tomu, že její životní part se chýlí ke konci.

emban44.gif

Dějství třetí

Sametová revoluce ale Štěpánce vlila do žil novou naději. Mohla se vrátit ke své práci a milovaným dětem, tedy tak si to alespoň představovala. Nový režim ale nezajímalo, jak byla ona sama i celá její rodina pronásledovaná komunisty – hordy spisů STB s jejím jménem jakoby nebyly. Lidé, kteří nově stanuli ve vedení České televize viděli  ve Štěpánce hlavně "starou komunistickou personu". Těžko říci, co bylo pro ni horší. Zda-li to, že ji už nechtěli kvůli nejnutnější spolupráci s bývalým režimem, nebo to, že ji označili za starou.

Štěpánka se přesto nechtěla vzdát – podstoupila plastickou operaci a prosadila několik svých pořadů. Dětem se ale nelíbily. Doba si žádala nové a neokoukané americké grotesky, ve kterých po sobě zvířátka střílela a do té doby milovaný čertík Bertík byl příliš hodný a poslušný na to, aby obstál v takové konkurenci.

To byla ale pro Štěpánku smrtelná rána. Je téměř vedlejší, že následovalo ještě několik let, několik dalších drobných radostí a také dalších drobných ran, protože ve chvíli, kdy samy děti Štěpánku odmítly, ona začala dobrovolně odcházet z tohoto světa. Léky kombinovala s alkoholem a jen pro své nejbližší se každé ráno snažila vstát.

Zemřela okamžitě po pádu na topné těleso 27.října 1999 a protože byla v tu chvíli sama doma, zůstaly jen spekulace o tom, proč k tomu došlo.

Na televizním místě Štěpánky se od té doby vystřídalo již mnoho tváří, nikdo však nedokázal vzbudit v dětech tolik upřímných sympatií. Odborníci říkají, že Štěpánka se na rozdíl od všech svých nástupců nestylizovala do někoho, kdo miluje děti. Neměla důvod, ona je prostě strašně milovala.

emban44.gif

Autor: Mirka Kolářová
Zdroj: Femina.cz

 

 

Pár zajímavostí:





Kaleidoskop

Photobucket


1. Louskáček pro Popelku?
V muzeu v Neuhausenu na německé straně Krušných hor mají nejmenší louskáček ořechů na světě. Je vysoký pouze 4,9 milimetru! Za 50 hodin ho z párátka vyřezal místní občan Günter Götz.

2. Míč ohlídá sudí
Útroby supermoderního fotbalového míče vypadají jako sputnik. Cílem zařízení je nastolit na hřišti spravedlnost. Míč neustále hlásí svou polohu počítači a ten zase sudím oznamuje, když překročí postranní čáry.

3. Tý brďo, ta je supr!
Japonci zjevně nevědí co s penězi. Nejnovější v řadě luxusních předmětů, které jejich obchody nabízejí, je kabelka ze zlata, diamantů a perel. Kdo si ji za v přepočtu 35 milionů Kč asi koupí?

4. Homer Singh
Obrovskou popularitu získala v Indii místní verze seriálu Simpsonovi, pojmenovaná The Singhsons. (Jestlipak by se dal taťka Homer přesadit i k nám? Co třeba na Valašsko.)

5. Olivu? Ale jen bio!
V newyorském baru The Counter podávají koktejl a la Martini. Je namíchán pouze z organických surovin: především vína, vodky, granátového a broskvového džusu. Cena činí v přepočtu 10 000 Kč. To se člověk asi moc neopije...

6. Eééé, uááá!
V Madridu se tradičně konají zimní "dostihy batolat". Zúčastnit se smějí pouze děti ve věku do tří let. Je to ovšem trochu podvod: aby se robátka obtěžovala úprkem do cíle, táhnou před nimi rodiče jejich oblíbené hračky!

7. Skočíme na jedno?
Oblíbené postavy londýnské čtvrti Enfield jsou Gordon Elliot (65) a jeho sob Dobbey (5). Přátelé spolu chodí na procházky, po nákupech a dokonce i na pivo do hospody!

8. Ó, jak jsme roztomilí!
Už 15 let fotografuje Jeanne Heilmanová psy všech ras na pohlednice a kalendáře. "Jsou to skvělí modelové, milují pózování," tvrdí Jeanne. Jestli ale spíš nezbožňují pamlsky, které na konci akce za odměnu dostanou?

IVO BARTÍK
Zdroj: Květy

Photobucket

Tajemno

Perpetuum mobile objeveno - a znovu ztraceno!

Linje2010.gif picture by darmarka3

Dočkáme se energie zadarmo?
Perpetuum mobile, stroj vydávající nekonečný zdroj energie, zajímalo lidstvo už od úsvitu věků. Zatím však všechny návrhy skončily nezdarem. S tím posledním přišli dva irští inženýři.

Podle "legendy", která se o irském stroji nazvaném Orbo vypráví, začalo všechno velmi jednoduše. Dva dublinští podnikatelé, Sean McCarthy a Richard Walshe, se po 20 letech práce pro ropný průmysl vrhli na podnikání a založili společnost Steorn specializovanou na "výzkum a technologický rozvoj".

Zrodilo se perpetuum mobile
Když se na ně obrátila policie se žádostí o pomoc při stíhání zlodějů zneužívajících bankomaty, instalovali na ně miniaturní kamery. Zároveň ale museli řešit jejich napájení. Chtěli použít nějaký malý zdroj nezávislý na elektrické rozvodné síti, třeba větrnou elektrárničku. Bylo však třeba zvýšit její výkon. Problému se věnoval jeden z majitelů a spoluzakladatel společnosti Mike Daly a v roce 2003 přišel s tím, že se "děje něco divného". Podle počítačových výstupů měl vylepšený generátor účinnost 285 %. Jinými slovy: vydával téměř 3x více energie, než jí přijímal. Vzniklo perpetuum mobile, "věčný samohyb".

Zjednodušeně řečeno ho tvoří obyčejné kolo uložené v kruhovém pouzdře, v němž se může volně otáčet. Obě části, kolo i pouzdro, jsou osazeny magnety. Jakmile se kolo jednou roztočí, magnety na něm a na pouzdře na sebe začnou navzájem působit, a tak se točí stále dál. Může tudíž neomezeně dlouho pohánět cokoli dalšího, především vyrábět elektřinu. Nadšení inženýři svůj stroj pojmenovali Orbo a následující 3 roky do něj investovali 2,7 milionu liber. Počítali s tím, že v první fázi by jejich generátory dokázaly napájet něco menšího (rychlovarné konvice, počítače, spotřební elektroniku), později i větší stroje (např. elektromobily, čerpadla a tovární zařízení).

Všichni tedy netrpělivě čekali na veřejné předvedení přístroje ohlášené na 4. července 2007 v londýnském Kinetica Museum. To se však nekonalo a bylo odloženo, zatím na neurčito, což se ostatně v dějinách perpetua mobile nestalo poprvé.

Podobný osud stihl před více než 100 lety také tzv. Keelyho stroj. Sestrojil ho americký vynálezce John Keely (1827-1898) a tvrdil o něm, že si "bere energii přímo z jádra hmoty". Svá zařízení neustále zdokonaloval a pořádal senzační veřejné prezentace. Tam jeho stroje před zraky žasnoucích diváků trhaly kotevní lana, dokázaly rozžhavit železné ingoty nebo vrtaly ocel, což zcela překračovalo možnosti tehdejší techniky. John Keely ovšem nikdy neprozradil, jak jeho vynálezy energii vlastně získávají, ba co hůř, až do konce života odmítal jejich komerční využití. Zemřel prakticky v bídě ve věku 71 let.

Keely, Tesla, Einstein, Steorn?
Takový osud akcionáře Steornu zřejmě nečeká, jejich firma pochopitelně nestojí a nepadá s jedním nepodařeným generátorem. I když - nepodařeným... Kdyby opravdu existoval a bylo ho možné prakticky používat v každé domácnosti, dílně či továrně, znamenalo by to technickou revoluci, jejíž celosvětové důsledky si snad ani nelze představit. Možná tedy Orbo raději potkal stejný osud jako jiné stejně převratné vynálezy.
Podobně jako o Keelyho strojích se vypráví o Teslových "paprscích smrti" a jeho vynálezu umožňujícím bezdrátové rozvody elektřiny, o některých aplikacích údajné Einsteinovy teorie jednotného pole umožňující přesuny v prostoru a čase a tím i neviditelnost, o technologiích převzatých přímo z mimozemských UFO... Fantasmagorie? Jistě. Stejně jako perpetuum mobile.
JITKA LENKOVÁ


Svatý grál fyziky
Jedním slovem nesmysl, tak hodnotí perpetuum mobile seriózní věda a jeho domnělé vynálezce považuje rovnou za šílence. Inženýři ze Steornu pochopitelně nebyli první, kdo si mysleli, že tento fyzikální svatý grál drží pevně v rukou. První dochovaný náčrt perpetua mobile pochází již ze 13. století. Navrhl ho jistý Villard de Honnecourt a domníval se, že kolo lze uvést do věčného pohybu systémem závaží nebo přeléváním rtuti. Samozřejmě nefungovalo, i když se ho později pokoušeli zdokonalit Leonardo da Vinci a další velikáni. Postupně vznikaly konstrukce s ozubenými koly, přesypávajícími se kuličkami a nakonec i s magnety.

Linje2010.gif picture by darmarka3

Zdroj: Květy

 

Říše zvířat

Bílá velryba byla vorvaň, největší z ozubených kytovců


Linje2010.gif picture by darmarka3




Moby Dick žije
Vraždící obří živočichové bývají často hrdinové podřadných hororů. Román Hermana Melvilla Moby Dick u nás známý jako Bílá velryba je výjimečný tím, že vorvani napadající lodě existovali a měl svůj reálně žijící předobraz.

Český název díla neodpovídá jeho hlavnímu hrdinovi. Jde v něm totiž o vorvaně. Je to stejné, jako kdyby román Bílý kůň vyšel pod jménem Bílý nosorožec: oba dva jsou sice lichokopytníci, ale tím příbuznost končí.
Vorvaň je největší z ozubených kytovců. Do jeho příbuzenstva patří delfíni a kosatky. Zatímco však delfíni běžně mívají 100 i více zubů, tento obr se musí "spokojit" s pouhými 40 až 50, a to ještě jen ve spodní čelisti. Svou kořist proto polyká vcelku. Jeho strava jsou především hlavonožci, často gigantických rozměrů. Mezi oběťmi nechybějí ani čtyřtunové krakatice měřící včetně chapadel 20 metrů. Svědectvím marných zápasů krakatic o život bývají velké jizvy na kůži vítězných kytovců.

Ačkoli vorvani vezmou zavděk i velkými rybami, rejnoky nebo žraloky, hlavonožci tvoří plných 90 % jejich jídelníčku. Potápějí se za nimi do úctyhodných hloubek: sonar potvrdil jejich výskyt 2 500 metrů pod hladinou moře. Na jediný nádech vydrží pod vodou až 1,5 hodiny, pak se ale musejí asi 15 minut "vydýchat" u hladiny.
Potápěče ohrožují na životě bublinky dusíku, které se jim při rychlém ponoru utvoří v krvi - to vorvaň bezkonkurenčně přetrumfne člověka nejen v hloubce, ale i v rychlosti potápění a vynořování, aniž by mu dusík v krvi škodil. Jak to dělá? Zoologové předpokládají, že se u kytovců tento plyn váže na olejovitý výměšek dýchacích cest a do krve se vůbec neuvolňuje. Inu, matička příroda se dovede o své děti postarat!
RADKA BOROVIČKOVÁ

Je libo ambru?
Velrybáři nelovili vorvaně jen kvůli tuku a masu. Důležitá látka byl i olejovitý spermacet, tzv. vorvaňovina, používaný ve farmacii, kosmetice a dalších odvětvích. Dutiny obrovské lebky vyplňuje až 1 900 litrů spermacetu. Ještě cennější je ambra, voskovitá hmota nacházející se ve střevech některých samců. Dříve tvořila základ voňavek a dodávala aroma i některým druhům vína. Její původ stále není objasněn.

Vorvaň
Ozubený kytovec dorůstající délky až 20 metrů při hmotnosti do 70 tun. Samice s mláďaty žijí ve skupinách, samci bývají samotáři. Březost trvá až 19 měsíců. Jediné mládě vážící kolem tuny se rodí ocasem napřed a samice ho musí vynést k hladině, aby se mohlo poprvé nadechnout.

4x o vorvaňovi
1. Všichni ozubení kytovci mají z nejasných důvodů nesouměrnou lebku. I vorvaň má dýchací otvor posunutý doleva a levé oko výrazně menší než pravé.
2. Dnes je chráněn a jeho počty se odhadují na 20 000 jedinců. Vzhledem k pomalému rozmnožování však mu stále hrozí nebezpečí vyhynutí.
3. Spisovatel Herman Melville pracoval také jako harpunář na velrybářské lodi. Útočný samec pojmenovaný velrybáři Mocha Dick, o kterém tam slyšel, se v knize nazývá Moby Dick.
4. Příběh biblického Jonáše se v roce 1947 opakoval, ovšem bez šťastného konce. Velrybáře spolknutého vorvaněm jeho kolegové sice v nejkratší možné době vyprostili celého, ale s rozdrcenými žebry a zadušeného.

Linje2010.gif picture by darmarka3

Zdroj: Květy

 

 

Mrazivá krása ledu


 Linje2010.gif picture by darmarka3

Photobucket

Šikmá věž v Pise, fungující hotel, betlém nebo brána z ledu? Ledový tančící pár, kočár či obří ještěrka? Žádná pohádka ani sci-fi, ale chladná realita vesměs v nadživotní velikosti! Lze ji vidět, osahat a do některé i vejít. Vstupte...
Sochy, které samy zmizejí. A na vždy. Šílenství? Kouzlo? Led je pomíjivá, ale magicky přitažlivá matérie. Uhranula řadu umělců, kteří z ní tvoří divy. Na pár dnů, hodin, chvil... Obří, menší, malé. Jedni se věnují chladným sochám jen v zimě, druzí po celý rok. Přehlídky "ledů" teď drží žezlo.
Boje a vítězství
Řady umělců volících led jako materiál pro svá díla rostou. Touha ukázat, co ze "zmrzlé vody" vykřešou, dala následně vzniknout škále ice festivalů: v Mongolsku, Itálii, Číně, Finsku... Z tamního Art Meets Ice přivezli loni zlato našinci - restaurátor Jakub Ďoubal a sochař Jan Fedorčák. 
Copak nechtějí, aby po nich něco zbylo?
"Mně jako restaurátorovi přináší tvorba soch z ledu zajímavý moment: vytvářím dílo bez nároku na jeho další život v čase. Vědomí, že za pár dní samo přirozeně zanikne, je svým způsobem osvobozující a dává větší volnost než v případě ‚klasických' materiálů, kdy se počítá, že sochař vytvoří něco trvalého, nadčasového," vyznává se Jakub Ďoubal, který led považuje za velmi dobrý materiál.

Největší chladná socha
Letos největší socha z ledu a sněhu stojící na 20. ročníku Ledového festivalu v čínském Harbinu, který začal 5. ledna, měří 35 metrů do výšky a 162 metrů na délku. Festivalové město byla dřív rybářská ves, ale tentokrát se tu "hraje" i na ledové piáno. Čím větší mráz, tím pevnější exponáty. A také silnější rukavice tvůrců a návštěvníků. Zdejší chladna dosahují asi -30 °C!

"Ideální podmínky pro práci jsou kolem minus pěti stupňů, čemuž je třeba přizpůsobit oděv. Na druhou stranu se u té práce člověk zahřeje. Navíc organizátoři a kolegové dbají na dodržování pitného režimu," usmívá se muž, jenž sochy tvoří. Na té vítězné z Finska se duo Ďoubal - Fedorčák "hřálo" 12 hodin dělených do tří dnů.

Na umění i kýč s motorovkou
Tanečnice z ledu stejně jako císařský kočár a úchvatné abstrakce často střídají ledová Sněhurka, mamuti a postavy hokejistů, a to notně podpořené světelnými efekty. Co ledosochař, to osobitý vkus. Ale ať už pracuje na kýči, či symfonii, je to pěkná dřina. Ledové kvádry, které tvoří základ, se musejí často dělit a opracovávat řetězovou pilou, mačetami, noži i jinými nástroji. Lopaty na odhazování sněhu a zbytků tříště nejsou neobvyklé, naopak. Například na stavbu zimního Pohádkového lesa v lednu v belgickém městě Bruggy potřebovalo 50 umělců 250 tun ledu a 400 tun sněhu.
"Led se vlastně krájí, k čemuž jsou nutné ostré nástroje s dlouhou násadou, aby se dalo pracovat obouruč," doplní odborník. Přehlídky ledoumu se konají stále častěji i v Česku, třeba v Beskydech.
Dovolená v ledu a nestálá mísa domů.

Exotika láká! Tou se staly před pár lety funkční hotely z ledu v Kanadě, Finsku i Švédsku. Například v posledně jmenované zemi vždy na konci října začnou budovat z 30 000 tun přírodního i umělého sněhu Ice hotel snů. Klientele je k dispozici od prosince se vším všudy: s ledovým barem, recepcí, kinem, kaplí a postelemi se sobí kůží či speciálními spacáky. Noc vyjde na 10 000 Kč, přesto tam mají stále nabito. Všichni se snaží ten zážitek stihnout - životnost budovy není věčná. Od května se pozvolna roztápí...

Uskromníme-li se a vrátíme-li se "jen" k sochám z ledu, vězte, že si je můžete pořídit. Firemní loga stejně jako sošky na oslavy, mísy na ovoce či nádoby na víno se už běžně prodávají. Na zakázku. V různé velikosti. A trvalé místo v příborníku jim dělat nemusíte...

Linje2010.gif picture by darmarka3

 

33 expertů radí...

Existuje knížka s názvem Jak si poradit úplně se vším. Jenže kam ta se hrabe na náš manuál! Například adresu na náhradního manžela v ní nenajdete. Ani radu, jak skvěle investovat, a už vůbec se z ní nedozvíte, jak být v lásce realistická...

 My vám to řekneme. A ještě mnohem víc. Víte třeba, jak se nebát šéfa?

Při vyklápění na bábovku nikdy nepoklepávejte! Mohla by se utrhnout. Nechte ji klidně převrácenou i deset minut, někdy to chvíli trvá, než se pustí. Ze silných litinových forem se lépe vyklopí, když ji přikryjete mokrou a studenou utěrkou.
Martin Pokorný
cukrář

Chcete-li investovat do akcií, zvažte, jak moc jste ochotni riskovat. Pro ty, kdo si potrpí na jistoty, doporučuji investovat maximálně 15 % peněz, které uspoříte za měsíc.
Simona Vecsey
investiční poradkyně ČSOB

Nemáte k ruce chlapa, který by vás spasil, nebo by aspoň spravil ledničku? Nezoufejte, seženete ho na internetu. Ale vážně! Poradíme vám, na jakých webových stránkách bydlí.

Dřív jsem si myslela, že být zamilovaná znamená zešílet. Ale to se nedá žít. Později jsem se zamilovala ‚jen tak trochu‘ a zjistila jsem, že šílí ten druhý…
Irena Obermannová
spisovatelka

Opravdu atraktivními se stáváte ve chvíli, kdy dokonale ovládáte pravidla společenského chování.
Ladislav Špaček,
odborník na etiketu


 



Jak rychle zhubnout 5 kilo?
Hana Kynychová
majitelka fitness centra

V prvé řadě začínejte v klidném období, nevybírejte si dobu, kdy se rozcházíte s partnerem, stěhujete se, měníte práci… Pro hubnutí je nutně potřeba pevné zázemí.
Při nákupech si začněte vybírat jídlo, které je dietní. Bílé pečivo vyměňte za tmavé, zařaďte hodně zeleniny a ovoce, uzeninu nahraďte kvalitní šunkou, jezte rýži místo těstovin, preferujte bílé maso a ryby, vybírejte si nízkotučné jogurty. Toto zkombinujte do pravidelných dávek pětkrát denně a večer se vyhněte přílohám. Hodně pijte, a hlavně: nehladovte! To by totiž vedlo k jojo efektu. Úpravou jídelníčku zhubnete, ale nezpevníte se. Proto dvakrát až třikrát týdně cvičte.


Jak rychle vyléčit chřipku?
Marta Šimůnková
lékařka, pediatrička

Pravou chřipku lze zvládnout ještě dříve, než vypukne – očkováním. Jinak nás chřipka skolí minimálně na týden tak, že se z postele nevyhrabeme. Trpíme totiž bolestmi a horečkou i přes 40 stupňů. Pro jinak zdravé lidi platí: klid na lůžku, na horečku paralen nebo panadol, pít hodně tekutin, vitaminy. To, čemu běžně říkáme chřipka, se správně nazývá choroby z nachlazení. Ty můžeme přecházet, ale lépe bychom učinili, kdybychom alespoň první dva dny zůstali v klidu v posteli. V té době jsme pro okolí nejnakažlivější. Klid je také jediným pravým lékem. Všechny doporučované přípravky pouze tlumí příznaky, takže je nám lépe, ale proti virům nepůsobí – neléčí.

Radomír Klimeš
léčitel a bylinkář

Nejrychlejším a účinným prostředkem proti nachlazení – jak preventivně k povzbuzení imunity, tak ve chvíli, kdy se nám zdá, že už nachlazení propuká – jsou určitě čaje. Zkuste čaj se skořicí, zelený čaj s plátkem zázvoru, čaj z malin, ostružin, lichořeřišnice nebo rakytníku. V zásadě bychom neměli onemocnět, pokud máme dostatečný přísun antioxidantů (jako je vitamin C) a jsme otužilí. Proto je důležité chodit za každého počasí na procházky. Podle tradiční čínské medicíny nachlazení znamená zablokování obranné energie ‚či‘ nebo ‚čchi‘, která sídlí v ledvinách a ve slezině. Proto se doporučuje pít také ledvinové čaje. Jezte jídla, která jsou podle staré čínské medicíny ‚zahřívající‘: to jsou například ta obsahující koření.


Jak si poradit bez chlapa?
www.nahradnimanzel.unas.cz

Jste zrovna ‚Bridget‘, tj. nemáte k ruce muže, který by vás spasil, když vám právě začne zlobit bojler a lednička si jako na potvoru vzpomene, že místo chlazení bude hřát? Přihlásíte-li se na www.nahradnimanzel.unas.cz, určitě vám nějakého chlapa pošlou. A vemte jed na to, že tohohle můžete otravovat naprosto, ale naprosto se vším. Třeba i s banalitou typu prasklá žárovka. Na rozdíl od manželů nenáhradních tenhle navíc přispěchá bez řečí, a ještě se bude usmívat.


Jak vyhrát domácí hádku?
Václav Hradecký
kreslíř, humorista, autor knížky kreslených vtipů o manželském soužití Manželský dvoutakt

Moje žena se hádat odmítá. Naši snad jedinou hádku už dávno před lety vyhrála tím, že z ní odešla ve chvíli, kdy jsem ji začal, a nepřipustila, aby se vůbec rozvinula. Byl jsem v tu chvíli vysloveně zklamán, protože jsem se chystal krásně něco odventilovat, zjistil jsem ale, že nemám kam. V momentě, kdy vám druhý člověk neodpovídá, to není ono.
Než jsem si na to zvykl, tak mi tenhle ventil docela chyběl.
Po nějaké době jsem však pochopil, že to není proto, že by se v tu chvíli moje žena nějak zatvrdila, ona se zkrátka jen hádat nechce. Nehádáme se – tak alespoň neexistuje riziko, že si řekneme něco, co by nás později mrzelo.


Jak být sexy?
Veronika Freimanová
herečka

O to jsem opravdu nikdy nebojovala a asi nejvíc sexy jsem byla, když jsem to nevěděla. Moje rada tedy zní: čím méně se tlačí na pilu, tím více to vychází.


Jak na proudový úklid?
Pavlína Blahotová
Marianne Bydlení

Doporučuji využít před neohlášenou návštěvou.

  1. Srovnejte boty v předsíni.
  2. Posbírejte poházené oblečení a všechno bez milosti hoďte do prádelního koše.
  3. Umyjte umyvadlo, dřez a toaletu.
  4. Přeleštěte zrcadlo.
  5. Přehoďte přes stůl ubrus a postavte doprostřed vázu s květinou.
  6. Zameťte podlahu (vyplatí se mít opravdu velký smeták).
  7. Naskládejte nádobí do myčky a setřete pracovní desku v kuchyni.
  8. Upravte si vlasy a přetřete rty leskem. Budete vypadat, jako byste se deset minut parádila v koupelně.

 

Jak být v lásce realistická?
Irena Obermannová

spisovatelka

Dřív jsem si myslela, že být zamilovaná znamená zešílet, onemocnět láskou, blouznit, nespat a jen milovat a milovat klidně až k smrti. Ano, párkrát jsem se takhle pomátla na rozumu. Což o to, vzpomíná se na to hezky. Ale žít se to nedá. A tak když jsem se později několikrát zamilovala ‚jen tak trochu‘, ke svému překvapení jsem zjistila několik příjemných věcí – že šílí ten druhý, že být trochu sobec je božský pocit a že už jsem asi velká holka, co zná svou cenu (vysokou) a nehodlá se nechat vykolejit. Neměla jsem pocit, že kdyby mě ten druhý opustil, zbývá mi jediné – skok z mostu, ale naopak mě několikrát napadlo, že kdyby mě náhodou opustil, rozhodně se budu umět dobře zabavit i bez něj. Říká se, že láska je jako jablko – když si jeden z partnerů ukousne víc než půlku, na toho druhého už zbude míň než půlka – miluje o to míň. Zkrátka nemáme právo milovat víc, než je záhodno, protože tím užíráme tomu druhému z jeho porce. A to je přesné. Láska znamená dávat a brát.


Jak skvěle investovat?
Simona Vecsey
investiční poradkyně ČSOB

Investujte do akcií, nejdřív ale přemýšlejte, jak moc se bojíte riskovat. Vyhledejte raději odborníka, který vám dá vyplnit dotazník, z něhož vyplyne, jak vysokou míru rizika jste ochotni přijmout. Jestliže si potrpíte na jistoty, investice by měla tvořit maximálně patnáct procent z peněz, které jste každý měsíc schopni uspořit. Nečekejte ale výsledky hned. Po pár letech pak můžete být opravdu příjemně překvapeni, kolik vaše finance vydělaly. Ten, kdo chce skvěle investovat, by měl určitě myslet na budoucnost. Sama mám stavební spoření, penzijní a životní pojištění a pravidelně posílám peníze do podílových fondů.

Mona Nechvátalová
prezidentka Moravské asociace podnikatelek a manažerek

Co nejvíce studujte. Do dobrého vzdělání vložte síly, čas i peníze, které se vám určitě mnohonásobně vrátí. O jaké jiné investici lze říci totéž?

Kateřina Palková
ředitelka společnosti Partners for Life Planning
 

  1. Jeďte do cizí země, žijte tu alespoň půl roku, učte se jazyk, pracujte, studujte… Životem v zahraničí se naučíte být samostatní a cílevědomí. Z této zkušenosti budete čerpat mnoho dalších let v soukromí i v práci. A určitě vám ve finále vydělá peníze.
  2. Chcete investovat a nemít s tím starosti? Doporučuji tzv. portfolio životního cyklu. To je program pro pravidelné investování, v němž se nejprve několik let investuje agresivně, s maximálním výnosem, a potom se přejde do konzervativnějšího režimu. Touto kombinací se výrazně eliminuje riziko.


Jak zazářit ve společnosti?
Ladislav Špaček
odborník na etiketu

Rozhodně nikoho nezaujmete nápadným vystupováním, hlasitým hovorem a křiklavým oblečením. Ve společnosti zazáří lidé empatičtí, kteří se zajímají o ostatní a dokážou jim naslouchat. K těm, co agresivně prosazují sami sebe, se každý brzy otočí zády. Lidé si raději všimnou té tajuplné ženy, co stojí jakoby v pozadí… To ale neznamená, že ve společnosti musíte nutně jenom mlčet. Zasahujte do konverzace, ale dejte vždycky dost prostoru ostatním.
Jestliže vyrážíte do společnosti kvůli novým kontaktům, budete muset lidi, na nichž vám záleží, sami oslovovat. Jinak byste se hovoru s nimi nemuseli dočkat nikdy. Každá žena by měla vědět, že může sama jako první oslovit kohokoli, třeba prezidenta. Neexistuje žádná společenská norma, která by jí to znemožňovala. Musí se ale postupovat vhodným způsobem. Nejlepší bude, když se nejprve postavíte do zorného úhlu osobnosti, a tím upoutáte její pozornost. V okamžiku, kdy si vás všimne, dejte úsměvem a úklonem hlavy najevo, že stojíte o rozmluvu. Potom přistupte blíž, představte se a požádejte ‚svého člověka‘, zda by byl tak laskav a našel si pro vás chvilku. A už ho máte zamluveného. Pozornost ale upoutáte také zdánlivými maličkostmi. Mužům dejte šanci, aby mohli být galantní. Když vám vrací šatnářka kabáty, nevrhejte se hned na ten svůj. Počkejte chvilku. Každému muži musíte dát prostor, aby vám mohl pomoci.


Jak zvládnout malou autonehodu?
Ondřej Horázný, předseda Asociace autoškol ČR

V případě, že do vás někdo takzvaně ťukne (nebo vy do něj), máte dvě možnosti. Buď se spolu dohodnete, anebo na čísle 158 přivoláte policii.
Kdy je možná domluva: Jestliže nedošlo ke zranění nebo usmrcení, výše škody nepřesáhla na jednotlivém vozidle nebo jiných věcech 50 tisíc korun a nebyl poškozen majetek třetí osoby. Určitě si nechte podepsat prohlášení s přiznáním viny, jinak by si to mohl dotyčný časem rozmyslet a těžko byste mu ji později dokazovali. Ten, kdo nehodu nezpůsobil, uplatňuje škodu u pojišťovny viníka.
Kdy voláme policii: Když je škoda nad 50 tisíc korun, někdo je zraněn, byl poškozen majetek třetí osoby nebo když se účastníci neshodnou na tom, kdo nehodu způsobil. Ať už se ale domluvíte, nebo ne, auta je potřeba označit výstražným trojúhelníkem, asi 50 metrů před nimi. Pokud byste bránili silničnímu provozu, můžete je odstavit, předtím ale musíte jejich obrysy zakreslit na silnici. Doporučuji s sebou pro tento případ vozit křídu, kvůli dešti nejlépe voskovou, nebo sprej. Předejdete tak zácpám, které často zbytečně vznikají.


Jak brát vitamíny?
Jitka Mašková-Švejdová, lékařka

V životě se dá předávkovat všechno, i láska, natož vitaminy! Zdravý člověk, který konzumuje vyváženou stravu, by měl mít vitaminů dostatek, takže dbejte hlavně na pestrý jídelníček. Je ale vhodné přidat rozumně vitaminy na jaře, při velkých stresech nebo po nemoci. Také v těhotenství a při kojení někdy poklesne hladina vitaminu E, ale o jeho správných dávkách se poraďte s gynekologem. Děti v růstu většinou potřebují vitamin D, více vitaminů a minerálů obvykle prospěje starým lidem. Snadno předávkovat bychom se mohli vitaminem C, takže se držte doporučených dávek.


Jak postavit dům, a nepřijít o rozum?
Miroslav Špinar, spolumajitel firmy Lang & Špinar Atelier

5 zásad, které byste měli znát předem:

 

  1. Základem kvalitního bydlení je dobrý pozemek a lokalita. Sebekrásnější a honosnější dům v neutěšené lokalitě působí rozpačitě a smutně. Nebude-li vám pozemek či jeho okolí plně vyhovovat, nedělejte kompromisy a dopřejte si čas na další hledání. Dům se dá v budoucnu jakkoli přestavět, avšak s tím, že se vám nelíbí pohled do polí nebo že musíte do zaměstnání denně dojíždět v dlouhých kolonách, už nic nenaděláte.
  2. Dopřejte si dostatek času na promyšlení záměru. Poté, co dům dokončíte, začnete postupně objevovat, co jste měli udělat jinak. Nespěchejte proto a promyslete i detaily tak, aby věcí, které měly být jinak, bylo v budoucnu co nejméně.
  3. Rozhodně nešetřete na detailním projektu, ten se vám vždy vyplatí. Kvalitně zpracovaný projekt, jehož cena se pohybuje v řádech desítek tisíc korun, může ušetřit při vlastní stavbě statisíce. V každém případě si určitě nechte zpracovat u renomovaného architekta alespoň kvalitní architektonickou studii. Veškeré nedostatky technického řešení projektu lze většinou napravit, byť za cenu mnohdy nemalých nákladů. Se špatně navrženou dispozicí nelze už většinou nic dělat.
  4. Nehrajte si na manažera, ale stavějte vždy na klíč. Budete-li si pro stavbu najímat jednotlivé řemeslníky, většinou hodně proděláte. Stavba potrvá déle, bude vás to stát velké množství času a nervů, nehledě na problematické vymáhání jakýchkoli budoucích záruk jednotlivých řemesel.
  5. Neopomeňte a nepodceňte smlouvu o dílo. Je důležité mít smluvně podchyceno vše podstatné. Vlastně je potřeba podrobně popsat vaši stavbu od zdí až po vodní baterie.



Jak se nebát šéfa?
Renáta Futerová, asistentka generálního ředitele O2

Dělejte svoji práci na sto procent a nenechávejte věci na poslední chvíli. Pak není důvod se bát. Samozřejmě existují situace, kdy musíte říci nadřízenému nějakou nepříjemnost, a je pochopitelné, že přitom máte trochu obavy. Také se necítím úplně dobře, když jdu řediteli oznámit, že letadlo, v němž nutně potřeboval být, je už plné. Vysvětlím mu, že jsem udělala maximum, a pokusím se zároveň navrhnout náhradní řešení. A vážně nemám strach.

 

Autor: Marianne
http://www.marianne.cz/clanek/1090/33_expertu_radi.html

 

Medvědi... že nic nevědí? .))


medvidek.jpg picture by darmarka2

Na rumunskou psychiatrii přišli medvědi
Medvěd vyděsil pacienty rumunské psychiatrické kliniky.

Neobvyklí návštěvníci zavítali na rumunskou psychiatrickou kliniku. Do zdravotnického zařízení, stojícího uprostřed lesa v centrální části země, k údivu
místních pacientů vlezla medvědice se dvěma mláďaty. Trojici huňáčů dohnal k návštěvě nemocnice patrně hlad.

Medvědici se podařilo rozbít okno a poté tlakem otevřela dveře, kterými se i se svými potomky dostala dovnitř a začala se přehrabovat v plechovém kontejneru.
Vyděšený personál okamžitě zavolal lovce, kteří na kliniku v horské oblasti Predeal, ležící asi 120 kilometrů severně od Bukurešti, přijeli nevítané návštěvníky
zahnat.

"Zasáhli jsme ji uspávací střelou," komentoval akci Aurel Iordache. Záběry televizní stanice Realitatea TV ukázaly medvědici, jak po zásahu odvrávorala
omámena střelou zpět do lesa.

V Rumunsku žije asi polovina evropské populace hnědých medvědů. Ne vždy zde však setkání člověka s touto šelmou končí takto poklidně. Medvědi mají v této
karpatské zemi na svědomí již také několik lidských životů. Naposledy v červnu usmrtilo zvíře Američanku, která byla v Rumunsku na svatební cestě, a o
měsíc později roztrhal medvěd muže v centrální části země.

ČTK

 

 

Gorilí samice Shinda

 


shinda.jpg picture by darmarka2
SHINDA

Gorilí samice Shinda z pražské zoologické zahrady je zcela zdravá a může se jí narodit potomek. Potvrdilo to dnešní vyšetření,
které v zoo provedlo pět lékařů poté, co gorilu uspali. Antikoncepční tělísko, které v těle má, by už mělo ztratit účinek, a Shinda by tak mohla brzy zabřeznout.
Další pokus o početí se samcem Richardem by se mohl uskutečnit do týdne, řekl chovatel Marek Ždánský.
    Lékaři dnes Shindu nejprve bez komplikací uspali a poté jí mimo jiné odebrali krev a vyšetřili ji ultrazvukem. Gorile bránilo dosud v zabřeznutí antikoncepční
tělísko, které jí zavedli v Austrálii, odkud přijela. "Tělísko se najít nepodařilo a zřejmě už se to ani nepodaří," řekl dnes Ždánský. Shinda ho však podle
něj má v těle deset let, a tak by v současnosti už nemělo účinkovat.
    Ždánský tvrdí, že jinak je gorilí samice v dobré kondici a lékaři jsou po vyšetření přesvědčeni, že ji případná březost nijak zdravotně neohrozí. Chovatel
očekává, že se Shinda bude tak do týdne s Richardem pářit, asi 14 dní poté jí chovatelé odeberou moč a nechají udělat těhotenské testy.
    Shinda je v gorilí skupině jednou ze tří samic a je tetou populární Moji, která se narodila samici Kijivu. Letos v květnu se stejné samici narodilo
další mládě, dostalo jméno Tatu, což ve svahilštině znamená Třetí. Březí byla nedávno také samice Kamba, její mládě však přišlo v dubnu 2007 na svět mrtvé.

 

LAMY

Velbloudi bez hrbů


Largest Database of Images For Comments And Profiles at FreeCommentTags.com

Skromné a odolné lamy nezapřou příbuznost s velbloudy. Přežijí na skalách pokrytých ledovci, na náhorních kamenitých pouštích s jezery zasolené horké vody i v pampách pod nápory bodavého hmyzu.
Známe dva divoce žijící druhy - guanako a vikuňu, a dva domestikované - alpaku a lamu krotkou.
Vikuňa je ze všech nejštíhlejší a nejlehčí. Dovede však odolávat drsným vysokohorským podmínkám zejména díky mimořádně jemné vlně. Nikdy se ji nepovedlo domestikovat, ale Inkové její stáda naháněli do ohrad a stříhali. Někteří zoologové předpokládají, že křížením vikuní s domácími lamami vznikla alpaka - plemeno o velikosti ovce chované kvůli bohatému rounu.
Guanako je robustnější a v současnosti hojnější z volně žijících druhů. V zoo si ošetřovatelé pochvalují, že celé stádo ukládá trus na jedno místo, a výběh je tedy uklizený raz dva. Tohle chování má v přírodě několik důvodů: předně pastvina se neznečistí možnými parazity a vzniklé úctyhodné kopy trusu slouží k vyznačení teritoria. A konečně tlející trus uvolňuje teplo a guanaka se k oněm nevoňavým přírodním ohřívačům tisknou za mrazivých nocí.
Lama krotká je pro indiány pravé dobrodiní: vozí náklady, dává srst na přikrývky a provazy, mléko, maso, kůži i trus, který po vysušení slouží jako palivo. Dokonce hlídá obydlí svých majitelů a vetřelce zahání kousanci a pliváním. Jen k jízdě se nehodí (uveze nanejvýš 50 kg - i to je však v nadmořských výškách, kde Evropan lapá po dechu a domorodec přežívá jen díky žvýkání listů koky, úctyhodný výkon).
RADKA BOROVIČKOVÁ

Společné kořeny
Bezhrbý velbloud na čtyři? Křížovkáři odpovědí lama! Společní předkové velbloudů a lam pocházejí z Ameriky, bylo by tedy naopak správnější říkat velbloudům hrbaté lamy.


Lamy
Obývají hory a pampy Jižní Ameriky. Jako příbuzné velbloudů mají mimochodný krok a došlapují na spodní plochu prstů, nikoli na kopýtka. Jejich červené krvinky jsou oválné a dokážou pojmout mimořádně velké množství kyslíku. Samci lamy krotké dosahují výšky v kohoutku 1,3 m a hmotnosti 150 kg, samice a ostatní druhy jsou menší. Samice rodí po bezmála roční březosti 1 mládě.

4x o lamě
1. Její páření je odlišné od ostatních kopytníků: samice při něm totiž leží na břiše s nohama složenýma pod tělem a samec za ní musí pokleknout.
2. Je mistr v plivání díky rozpolcenému hornímu pysku. Ještě nepříjemnější je její kousnutí, které směřuje na nohy a je bolestivé jako od koně.
3. Lama krotká je tak učenlivá a příchylná, že ji lidé začínají chovat jako domácího mazlíčka a společníka pro sporty v přírodě. Může táhnout lyžaře, nosit turistům zavazadla, ochotně cestuje autem a snadno si zvykne na vedení na ohlávce.
4. Z alpaky lze každoročně získat 2 kilogramy kvalitní vlny dlouhé až 15 cm. Tato vysokohorská zvířata však v našich podmínkách strádají deštěm a vlhkem, což se odrazí na jejich zdraví i na kvalitě rouna.

 

JEJÍ VELIČENSTVO MOUCHA

 


ec1096c401f1468e0b6512c8fa7b17a7_we.gif picture by darmar_album

Patří k nejpočetnějším obyvatelům naší planety, ale také k nejméně oblíbeným. Přenášejí řadu nebezpečných chorob, přesto mají na zemi nezastupitelné místo. Jejich letové schopnosti lze srovnávat s výkony moderních letadel. Mouchy domácí.
Americký entomolog E. Steinhuas našel na povrchu těla jediné mouchy více než tři a půl milionu bakterií. V jejích orgánech jich žije osmkrát až desetkrát víc. Je vědecky dokázáno, že moucha přenáší desítky nejrůznějších velmi nebezpečných chorob. Po staletí se ji lidé marně snaží vyhubit. Moucha domácí patří k těm druhům živočichů, kterým blízkost člověka svědčí, a o svou budoucnost se zřejmě obávat nemusí. Žije na celé zeměkouli kromě oblastí daleko za polárními kruhy. Řada jejích vlastností dodnes není zcela prozkoumána a je inspirací pro inženýry, techniky i další odborníky.
Jestliže mluvíme o mouchách, máme obvykle na mysli širokou paletu zástupců drobného hmyzu patřících do různých čeledí. Vedle několika tisíc druhů, které řadíme mezi mouchovité (Muscidae), se v běžné mluvě vejdou pod stejné označení i střečci, bzučivky a masařky.

MOUCHA DOMÁCÍ
Od ostatních druhů se dá rozlišit podle šedé hrudi se čtyřmi tmavými podélnými pruhy. Po stranách zadečku má žluté skvrny. Dospělý jedinec dosahuje délky devíti milimetrů a váží jednu sedmdesátinu gramu. Tělo je zpevněno chitinovým krytem, který odpuzuje vodu a chrání organismus před odpařováním tekutiny. Chitin je rovněž odolný vůči chemickým látkám, někdy i ve značných dávkách. Proto se moucha dokáže vypořádat s většinou užívaných pesticidů.

FYZICKÉ VYBAVENÍ
K pohybu slouží mouchám pouze jeden pár křídel (odtud i název celé čeledi – dvoukřídlí, Diptera). Zadní pár zakrněl v pomocný orgán – kyvadélka.
Šest ochlupených nohou (po jednom páru na každém hrudním článku) má několik funkcí. Vedle vlastní chůze jsou sídlem hmatu, čichu a chuti.
V hlavové části se zpracovávají smyslové podněty a tady se také scházejí signály z jednoho z nejzajímavějších orgánů hmyzu – ze složeného oka. Zhruba tři tisíce malých oček je složeno do dvou vypouklých zrakových orgánů, které umožňují panoramatický pohled na široké okolí. Moucha se proto zpravidla nenechá zaskočit a při prudším pohybu ihned vzlétne. Nejdříve se katapultuje kolmo do vzduchu a teprve pak použije křídla k letu vpřed.

ec1096c401f1468e0b6512c8fa7b17a7_we.gif picture by darmar_album


 

ZAJÍMAVÉ VLASTNOSTI


Moucha domácí nedovede kousat potravu, protože je vybavena jen sosákem. Může přijímat potravu jen v tekutém stavu. Sosák je k tomu výborně uzpůsoben. Prodloužená trubice je zakončena dvěma polštářky, které vytvářejí vzlínavou sílu. Navíc sací pohyby v hrdle mouchy vyvolávají podtlak, kterým potrava putuje do těla. Výkaly a kazící se organické zbytky, které tvoří jejich hlavní potravu, nacházejí mouchy už v polotekutém stavu, zrnka cukru si ale musejí nejdřív rozpustit slinami a sát až cukerný roztok.
Mouchy domácí běžně vyvrhují natrávenou potravu, která je zdrojem infekcí. Například bakterie způsobující úplavici v těle mouchy bezpečně přežívají a prostřednictvím much, které se živí výkaly, se rozšiřují. 

ŘEČ FEROMONŮ
Stačí, aby místo, kde je dostatek potravy, objevila jedna či dvě mouchy a najednou je jich tam celý roj. Není to jen odezva na pach jídla samotného, ale především na pach, který moucha vydává, když ochutná vhodnou potravu. Je to dorozumívání chemickou řečí pomocí feromonů, které věda začala zkoumat až ve druhé polovině minulého století. Feromony v hmyzím světě představují prostředky komunikace – dopisy, telegramy, přesná sdělení srozumitelná jen adresátům. Například pomocí pohlavních feromonů nacházejí samečci samičky, agregačními feromony se svolávají na určité místo.
Moucha domácí je velmi odolná. Dokáže si rychle vypěstovat imunitu vůči nejrůznějším druhům pesticidů. V průběhu let získala například odolnost vůči DDT, které bylo proti ní dříve úspěšně používáno. Je dnes imunní dokonce vůči dávkám, které mnohonásobně převyšují původní smrtelné množství. Imunitu dědí potomstvo.

VÝBORNÝ LETEC
Za minutu dokáže moucha domácí uletět vzdálenost, která překoná 15tisíckrát délku jejího těla. Pro srovnání: čmelák za stejnou dobu uletí vzdálenost rovnající se 10tisícímu násobku délky těla a lišaj 25tisícímu násobku. Za sekundu provede moucha křídly asi 190 kmitů, což je v hmyzí říši solidní průměr. Například motýl otakárek kmitne křídly za sekundu jen pětkrát, vážka dvacetkrát, lišaj padesátkrát, vosa 110krát, samička komára 300krát a sameček komára dokonce 600krát.
Moucha má vynikající schopnost orientovat se v prostoru a vyrovnávat let při častém kličkování. Je to především díky kyvadélkům, což jsou zbytky druhého páru křídel. Nejsou jen  k tomu, aby s nimi moucha udržovala rovnováhu, jako když člověk na laně používá tyč. Po celou dobu letu kyvadélka kmitají, podobně jako se točí dětská káča. Když mění moucha polohu, kyvadélka ještě nějakou dobu udržují polohu dřívější, při tom se deformuje políčko citlivých buněk na kořeni kyvadélka, ty předávají signál do mozku a moucha okamžitě vyrovnává polohu. Signál putuje reflexním obloukem od místa podráždění k mozku a pak ke svalu rychlostí pět metrů za sekundu. Je to bezvadně fungující přístroj, obdoba autopilotu v moderních letadlech. Mouchy ho vynalezly před miliony let.
Mouchy domácí se obvykle pohybují rychlostí osmi kilometrů za hodinu, dost rychle na to, aby sehnaly potravu a nespotřebovaly při tom nadbytek energie. Existují však druhy, které létají podstatně rychleji.

JAK RYCHLE?
Guinnessova kniha rekordů dlouhou dobu uváděla, že zástupci čeledi podkožních střečků (Hypodermatidae) jsou nejrychlejším druhem létajícího hmyzu. Podle těchto údajů měli střečkové létat rychlostí téměř tisíc tři sta kilometrů za hodinu, tedy rychleji než zvuk. Podrobnější pozorování provedené nositelem Nobelovy ceny za chemii Irvingem Langmuirem tento závěr nepotvrdila.
Pokud by to byla pravda, střeček by musel každou sekundu spotřebovat sto padesát procent své tělesné hmotnosti, což je nemožné. Při nadzvukové rychlosti by nebyl viditelný pouhým okem a při překonání hranice zvuku by musel produkovat sonický třesk. Srážka takovéhoto druhu hmyzu s tělem člověka nebo zvířete by měla podobné účinky jako dopad kulky vystřelené z malorážní zbraně. Langmuir odhadl skutečnou rychlost střečků na zhruba čtyřicet kilometrů za hodinu.

ZDATNÝ CHODEC
Moucha nejen dokonale létá, ale i chodí. Na svislých stěnách i hlavou dolů, po skle nebo po stropě. Málokdo si uvědomuje, že tím porušuje základní fyzikální zákony, popírá působení zemské přitažlivosti. Moucha, stejně jako řada druhů jiného hmyzu, má na konci chodidel malé drápky a měkké polštářky. Když leze po stěně, zachycuje se drápky drobných nerovností. Na skle nebo na stropě, kde se pomocí drápků neudrží, používá polštářky. Původní teorie, že se tak vytváří vzduchoprázdný prostor a polštářky přilnou k povrchu, se nepotvrdily. Stejně se nepodařilo dokázat, že moucha vylučuje lepkavou látku, která jí v lezení pomáhá. Její obratnost a pohrdání zákony zemské přitažlivosti jsou stále předmětem výzkumů.
Moucha má i další jedinečné vlastnosti. Dokáže rozlišit více než třicet tisíc různých látek. Během okamžiku získává podrobné informace o jejich složení a vlastnostech. Za tuto schopnost vděčí krátkým chloupkům na chodidlech, které jsou citlivými přístroji i chemickými činidly, která provádějí příslušné analýzy.

DOKONALÁ PROMĚNA
Mouchy patří k hmyzu s dokonalou proměnou, která trvá zhruba jeden týden, v chladnějších oblastech trochu déle. Samička klade na rozkládající se organické látky až devět set bílých vajíček ve snůškách po 120 až 150. Bílá vajíčka měří necelý milimetr.
Během jediného dne (dvanácti až čtyřiadvaceti hodin) se z nich  vylíhnou beznohé larvy. Několikrát se svlékají a prakticky nepřetržitě žerou.
Po třech až čtyřech dnech od vylíhnutí se larvy zakuklí. K tomu si vybudují pevnou soudkovitou schránku o velikosti asi osmi milimetrů. Když je vývoj kukly u konce, nadme se měchýřek na čele mouchy, která je v kukle, a odstraní víčko na předním konci schránky.
Dospělí jedinci, kteří se líhnou z larev, mají zcela vyvinutá křídla. Samičky jsou už po třech dnech schopny klást vajíčka. Délka života obvykle nepřesáhne jeden měsíc, ve stadiu kukel jsou mouchy schopny přečkat několik měsíců.

MASAŘKY
Blízkou příbuznou mouchy domácí je masařka (Sarcophaga carnaria), jejíž larvy se živí odumřelými i živými tkáněmi a exkrementy, napadají larvy jiného hmyzu a významně pomáhají omezovat jeho počet. Larvy masařky se mohou vyvíjet i v tělech savců včetně člověka a proniknout do tělních dutin i nervové soustavy. Jejich schopnost živit se odumírající tkání lze využít i v lékařství k ošetření dlouhodobě hnisavých ran.
Životní cyklus masařky je poměrně pravidelný. Sledování larev lze využít v soudním lékařství pro určení doby, po níž se mrtvé tělo rozkládá. Larvy jsou rovněž zdrojem potravy pro ptáky a bývají proto pěstovány uměle pro chovatelské účely.

CIZOPASNÍCI
Mnoho druhů dvoukřídlých podobných mouchám patří mezi parazity. Jsou to například střečci, kteří napadají domácí zvířata, zejména hovězí dobytek a koně (Hypodermatidae – podkožní střečci). Jiné druhy střečků tráví část životního cyklu v trávicím ústrojí zvířat a působí zdravotní obtíže.
Cizopasným druhem mouchy je i bezkřídlá včelomorka (Braula coeca), která se přichytí na těle včely a nechá se zanést do úlu, kde se její larvy živí voskem a medem.
Jedním z nejnebezpečnějších druhů parazitů je Wohlfahrtia magnifica z čeledi masařkovitých. Pochází ze severní Afriky, v posledních letech se však rozšířila i po Evropě. Napadá hospodářská zvířata a vyvolává onemocnění zvané myiáza, které často končí smrtí. Z Turecka je znám případ, kdy mouchy druhu Wohlfahrtia magnifica napadly ústní dutinu člověka.

PŘÍNOS
Mouchy mají velkou zásluhu na likvidaci odpadků a hnijících organických materiálů. Málo známá je schopnost některých druhů opylovat rostliny podobným způsobem jako včely. Navíc jsou mouchy zdrojem potravy pro řadu živočichů – ryb, plazů a obojživelníků.
Pro současnou genetiku mají značný význam octomilky, jejichž genom byl přečten jako jeden z prvních v roce 2004. Velmi rychle se množí a představují ideální nástroj pro výzkum dědičnosti.

 

Welsh pony

Welsh pony: malí dříči, kteří milují děti


Free Image Hosting at www.ImageShack.us 

Kůň mnoha podob
Když se setká největší příslušník tohoto druhu s nejmenším, jako by si vyšel rodič s potomkem. Jsou bílí, hnědí, rezaví - můžou mít všechny barevné rázy kromě strakáče. Společný mají jen původ v drsném Walesu a vynikající jízdní vlastnosti.
Welsh pony má za sebou dlouhou historii. Jeho vlastnosti formovaly tvrdé zimy a chudá vegetace hornatého kraje. Polodivoká stáda klisen s hříbaty se toulala po kamenitých kopcích a spala pod stromy, kde se dalo. Výsledkem jsou velmi tvrdí a odolní tvorové. Hrozila jim záhuba od Jindřicha VII., který nařídil vybít všechny koně nižší než 15 pěstí, protože se nehodili pro armádu. Zvířata ukrytá v nedostupných horách však přežila.
Nejmenší ráz welsh pony má původ už u starých Keltů. Kohoutkově vyšší jedinci vhodní k jezdectví pro odrostlé děti vznikli připojením krve arabských koní. Kromě toho se ve Walesu už řadu století vyskytují i fortelněji stavění pony typu cob a samotní welsh cobové. Jejich konstituce byla posilována krví těžších plemen.
Obyvatelé Walesu své oře využívali vskutku mnohostranně - pony a cobové pracovali na farmách, v dolech i jako koně poštovní. To, že jim ani v moderní době neodzvonilo, způsobily jejich skvělé vlohy pro sportovní ježdění při zachování menší velikosti. Není vhodnějšího koně pro nejmladší adepty jezdectví než právě welsh pony.
Přesvědčili jsme se o tom na nedávné Slavnosti jara pořádané v Řitce u Prahy. Nejmenšímu ze závodníků docela postačilo, že se za jízdy jen hrdě udržel v sedle, ale o něco málo starší děvčata se na welsh pony utkala ve skocích mohutnosti. Vítězka skončila na 120 centimetrech. Zdá se, že koně z nehostinného Walesu se v přívětivé české kotlině zabydlí natrvalo.
ZDENĚK ROLER

Co je pony?
V očích laiků jsou to prostě všichni malí koně do kohoutkové výšky 130 cm, ale největší pony tuto míru přesahují a naopak některá malá plemena nemůžeme označit za pony. Rozhodující znak je totiž utváření těla - silné krátké nohy, podsaditost a typický tvar hlavy.


Welsh pony
Ušlechtilý pony velšského původu chovaný v následujících variantách:
+ Welsh mountain pony (WP-A): v kohoutku do 122 cm
+ Welsh pony (WP-B): 123 až 137 cm
+ Welsh pony cob (WP-C): do 137 cm, s mohutnějším rámcem těla
+ Welsh cob (WP-D): 138 až 147 cm
Kromě toho chovatelé registrují i polokrevníky welsh part-bred (WPBR), pokud má alespoň 12,5 % velšské krve.


4x o welsh pony
1. U nás v současnosti žije kolem 60 hřebců a zhruba 250 plemenných klisen náležejících do některé z kategorií welsh pony.
2. Oproti shetlandským poníkům mají pružnější krok. Jízda na nich tedy tolik nezatěžuje páteř začínajících adeptů jezdectví.
3. Jejich talent se uplatní nejen v drezúře a skokových disciplínách, ale jedinci typu cob můžou být používáni i v zápřahu nebo v hospodářství.
4. V žilách současných welsh pony koluje krev arabských koní i anglických teplokrevníků (norfolk, yorkshire, hackney). Zvýšila se tím jejich ovladatelnost a učenlivost při zachování odolnosti.


 

Světem záhad




Byli příliš chytří?
O neandertálcích toho mnoho nevíme. Převládá názor, že byli spíše neohrabaní, hrubí a měli pomalejší myšlení. Jak ovšem uvádí odborný časopis Current Anthropology, ve skutečnosti mohli být minimálně stejně bystří jako my a navíc zřejmě nevymřeli ani kvůli nedostatečně vyvinutému mozku. Podle amerických archeologů spíše doplatili na své antisociální chování. Nedokázali totiž udržovat společenské vztahy s jinými tlupami. Oproti tomu příslušníci druhu Homo sapiens sapiens si dovedl získat spoustu přátel a v těžkých časech se potom mohl spolehnout na jejich pomoc.

Vesmírná DNA
Neuvěřitelnou hříčku náhody objevili astronomové z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Ve vzdálenosti asi 300 světelných let od středu Galaxie nalezli mlhovinu připomínající dvojitou šroubovici DNA. Tým pod vedením Marka Morrise na rotující útvar přišel pomocí Spitzerova kosmického dalekohledu, který sleduje infračervené záření. Dvojspirála je dlouhá asi 80 světelných let a její charakteristický tvar zřejmě vznikl rozložením prachu podél magnetického pole.

Nazca opět překvapuje
Japonští archeologové našli na planině Nazca v jižním Peru na 100 nových obrazců a čar. Tým profesora Masata Sakaie z univerzity v severojaponské Jamagatě nejprve analyzoval satelitní snímky planiny a teprve potom jeli badatelé v březnu prozkoumat oblast osobně. Většinu kreseb tvoří rovné čáry, některé však mají i dosud neznámé tvary. Nacházejí se hlavně na jihu planiny, poměrně daleko od turisticky nejnavštěvovanější oblasti s řadou již známých obrazců.

* Jako jedna ze složek jihoamerického halucinogenního nápoje ayahuasky byl nedávno identifikován i jedovatý brazilský keř Brunfelsia pauciflora z čeledi lilkovitých, užívaný také proti hadímu uštknutí a jako oblíbená okrasná rostlina. Masivní pěstování brunfelsie našimi narkomany však nehrozí, neboť její rozšíření mimo tropy je značně obtížné.

* Pozůstatky zatím největšího dravého dinosaura byly objeveny v Argentině. Pravěký predátor dostal vědecké jméno Mapusaurus roseae a dorůstal údajně délky až 12,5 metru. Vzhledem k množství kostí nalezených na jednom místě se předpokládá, že tento živočich žil a lovil ve smečkách.

* Unikátní nález zveřejnila archeoložka Ivana Vojtěchovská. Na staveništi rodinných domků v obci Statenice (okr. Praha-západ) odhalila u nás zatím jedinou slévárnu bronzu z časného laténu (cca 450 př. n. l.). Svými výrobky zásobovala blízké i vzdálenější okolí.

Kachny
* Rumunsko má první ženu oficiálně provozující čarodějnictví. Gabriela Ciucurová (31) po měsících odmítání přesvědčila úředníky, aby její profesi akceptovali. Tamnímu deníku se svěřila: "Zaregistrovala jsem si svou živnost, ve které se specializuju na předvídání budoucnosti, čtu ve hvězdách a spojuju se s duchy."

 * "Nejdřív jsme si mysleli, že jde o velkou rybu, ale najednou jsme uviděli, že to má vlasy a jakoby vyvinutá ňadra," popisovali námořníci, kteří se právě vrátili z plavby po Kaspickém moři, podivné obojživelné stvoření, jež prý zhruba čtvrt hodiny plavalo podél jejich lodě.


* Policie v Indii se v posledních dnech potýká s nelehkým úkolem. Musí pochytat všechny buvoly a krávy vyskytují se v okolí ruin starodávných chrámů. Tato zvířata jsou zde totiž posvátná a měla by se jako vážení hosté zúčastnit každoročních oslav pořádaných na jejich počest.

1. Neandrtálci doplatili na neschopnost chovat se společensky

2. Za podivný tvar mlhoviny může její magnetické pole

3. Stovku nových obrazců odhalily satelitní snímky.

 

VODNÍ SOPKY






Jsou jedním z největších tajemství přírody. Najdete je u nás i ve vesmíru
Pravidelné výbuchy horké vody z nitra Země si lidé dlouho nedokázali vysvětlit. V dávných dobách věřili, že v každém gejzíru je zakletý duch. Dnes jsou považovány za jednu z nejkrásnějších atrakcí naší planety.
Gejzíry jsou opravdová přírodní vzácnost - na celém světě jich je pouhých 700! Snad nejznámější jsou ty na Islandu (ostrov se jimi ostatně proslavil). Pokud se vydáte asi 100 kilometrů na východ od hlavního města Reykjavíku, spatříte proslulý Geysir (velký gejzír), který dal jméno všem ostatním horkým pramenům tryskajícím ze země. Podívaná je to pořád úžasná, i když Geysir dnes už chrlí vodu a páru jen jednou za hodinu, a to do výšky "pouhých" 60 metrů.
Největší koncentrace horkých pramenů je v americkém Yellowstoneském národním parku, kde jich napočítali téměř 300. Chráněné území totiž leží na místě bývalé sopky, jejíž nevyhaslé podzemní ložisko ohřívá velké množství podzemní vody. Ta se pak silou vlastní páry dostává na povrch. Podzemní teplota zde byla naměřena 273 °C, což je nejvíc na světě.
Pokud chcete vidět úkazy velmi se podobající gejzírům, nemusíte jezdit nijak daleko. Najdete je i u nás - v rezervaci Soos, kousek od Františkových Lázní, která je naprostý unikát ve střední Evropě. Celoročně tady totiž vře horké bahno v tzv. bublajících sopkách, jichž jsou tu desítky.
A na druhou stranu, gejzíry pro změnu ledových částic loni objevili astronomové na Enceladusu, jednom z měsíců Saturnu!



Voda pracuje
Horké prameny sloužily v historii lidem nejen ke koupání, ale i k vyhřívání domů. Jejich teplo zahřívalo už staré Římany a dodnes ho využívají Islanďané a Japonci. Ještě výhodnější je však využití geotermální energie při výrobě elektřiny. První elektrárna tohoto druhu vznikla v roce 1904 v Itálii. Dnes stojí ve 20 zemích světa; největší stojí v Kalifornii a zásobuje elektřinou milion domů.

 

Kaleidoskop zajímavostí



1. Na žárovkách, s kolem v zubech
Na sázkách v hospodě by tenhle čínský stařík vydělal majlant. Udrží totiž v zubech bicykl a přitom stojí na třech docela obyčejných žárovkách!
2. Raketový brouk
Hned dva motory má "vylepšený" volkswagen. Jeden obyčejný původní - a k tomu turbínu z letadla! "Může jet rychlostí až šest set kilometrů za hodinu!" tvrdí tvůrce vozítka Ron Patrick. "Zatím jsem to ale raději nezkoušel..."
3. Pro sladký spánek
Polštáře ve tvaru ženských ňader začali vyrábět ve Velké Británii. K dostání jsou v bělošském, asijském a černošském provedení. Všechny však ve stejné velikosti.
4. Vyšinuté brusle
Velkou budoucnost prý čeká nový vynález: brusle s kolečky posunutými na stranu. Mají být stabilnější a lépe ovladatelné než normální typ s kolečky uprostřed.
5. Chvíli jedu, chvíli bydlím
Pro milovníky kočovného života je určen nový typ automobilu, který se dá snadno přeměnit v útulný domeček. Na letní toulky je přímo ideální.
6. Čoklomyčka
Vedle automobilových myček začali ve švédském Stockholmu stavět i samoobslužné myčky na psy. Zatímco se vůz myje, může páníček vydrbat svého chlupatého miláčka.
7. Chodím, chodím, chodím
V 90 letech se Alan Waddell rozhodl důkladně poznat své rodné město Sydney. Během roku v jeho ulicích nachodil 3 000 kilometrů!
8. V Bosně jako v Egyptě?
V okolí bosenského města Visoko je několik kopců ve tvaru pyramid. Místní archeologové tvrdí, že se v nich pyramidy skutečně skrývají! Ověřit to teď ovšem musejí vykopávkami.
9. Krysy policistky
Jemného čichu bílých krys využívají kolumbijští policisté k hledání min; těch jsou v zemi statisíce. Krysy dokážou zachytit pach výbušniny, i když je zakopaná hluboko v zemi.
10. Galejemi proti otroctví
Silou svých paží hodlá Američan Victor Mooney překonat oceán z Dakaru do New Yorku. Cestou, kterou podnikne na člunu pojmenovaném Jan Pavel Veliký, chce připomenout temnou historii otroctví.

Rekord...
To pařížská Eiffelovka ještě nezažila: u jejích široce rozkročených nohou se rovných 50 hodin hrál fotbal! Při rekordním výkonu, který měl připomenout 50. výročí prvního finále Evropského poháru, se vystřídalo přesně 500 fotbalistů.

Špek týdne
"Štafetou smíchu" oslavili Mezinárodní den smíchu (7. květen) v japonském Tokiu. Během 24 hodin si zde více než 2 000 lidí za pomoci mobilů vyprávělo žerty! Podmínka byla, že vtip musel posluchače rozesmát. Ten ho pak zavolal někomu dalšímu.
Akci připravila Univerzita smíchu, která po celém světě pořádá kursy "správného prožívání humoru"...

Perličky
Mrkev místo koly

Ve školách USA a Velké Británie chystají zákaz automatů na sladké limonády, čokolády a podobné nezdravé pochutiny. Místo nich by přístroje měly nabízet minerálky, zeleninové saláty a ovoce. Kdypak tohle napadne někoho u nás?
Co se líbí hadovi?
Kalifornská striptérka Devine proslula číslem, při kterém jako "partnera" používá hada škrtiče. Nyní se však kvůli tomu dostala do soudního sporu s ochránci zvířat, podle nichž jde o týrání! Doloros naopak tvrdí, že hadovi se show líbí.
Pes vyčenichá vítěze?
Věšteckými schopnostmi je zřejmě nadán foxteriér Rock, který patří správci fotbalového stadionu v britském Bathu. Když ho páníček o poločase přivede doprostřed hřiště, psík vyrazí vždy k brance toho týmu, jenž nakonec vyhraje!

 

1. Půl litru časopisu
Časopis jako etiketa na láhvi limonády, to je novinka v USA i řadě západoevropských zemí. Stačí, když si člověk jednou týdně koupí půl litru svého oblíbeného roztoku - a dostane i standardní časopis.
2. Když já se stydím
Seznamovací rituály tučňáků zvěčnil americký fotograf Any Rouse. Je prý až s podivem, jak často jejich gesta připomínají chování lidí.
3. Autorem je celý úl
Italský výtvarník Tomas Gabzdil Libertiny udělal úl ve tvaru vázy. Pak do něj nasadil včelí roj, jenž prostor vyplnil plástvemi! Výsledkem je unikátní "váza", kterou nyní obdivují návštěvníci výstavy designu v Milánu.
4. Kdy už tam budeme?
Unikátní devítikolo vytvořil Robert Wechsler z Los Angeles. Jeho dílo zaručuje naprosto bezpečné vyjížďky (srážky jsou vyloučeny!). Moc daleko se ovšem nepodíváte.
5. Tak vyskoč, osle!
V americkém Belmontu se utkaly basketbalové týmy místních učitelů a policistů. Všichni hráči se přitom pohybovali na oslech! Parodie na aristokratické koňské pólo sloužila dobročinné sbírce.
6. Teď si ulevím
Za velkou louží prodávají postavičky politiků vyvedené jako figurky kultu vúdú. Komu živé originály pijí krev, ten si může do jejich zmenšenin po večerech zapichovat špendlíky.
7. Závodní záchody
Zvlášť pro recesistické závody začala firma Evento vyrábět záchody na kolečkách. Borci se na těchto "strojích" odrážejí i brzdí nohama. Pro pokročilejší vtipálky pak slouží vany vybavené motory z mopedů.
 

 

Kijivu opět kojí a stará se o Tatu.


Praha 6. srpna (ČTK) - Gorilí samice Kijivu z pražské zoologické zahrady opět kojí a stará se o své dvouměsíční mládě Tatu. O víkendu ji postihla střevní kolika, přestala žrát a péči o mládě zanedbávala, po podání medikamentů se jí ulevilo a už v neděli dala mláděti pít. "Je jí líp, dostane další léky. Je na nás ale agresivní kvůli tomu, že jsme ji a Tatua oddělili od ostatních. Po podání léků ji proto pustíme ke skupině," řekl ošetřovatel Marek Ždánský. 
V neděli večer nechal Kijivu lahev s čajem, přes noc ji nemocná gorila vypila. Stále ale ještě nemá moc chuti k jídlu. Tatu podle ošetřovatele vypadá spokojeně a Kijivu už ho neodkládá. Matku s mládětem umístili ošetřovatelé do ložnice oddělené od výběhu pouze mřížemi, ostatní gorily ji stále chodí navštěvovat ke dveřím. Pavilon goril dnes ještě zůstane zavřený a gorily nepůjdou ani do výběhu, dokud nebudou známy důvody onemocnění. Podle ředitele zoo Petra Fejka si gorilí skupina v kritické situaci poradila dobře. Péči o mládě v noci ze soboty na neděli převzaly ostatní gorily a Kijivu zřejmě dokonce donutily, aby ho nakojila. Vzorně si podle Fejka počínala zejména dominantní samice Shinda, která mládě nosila, čistila a nespustila z něj oči.
 Péči si prý na chvíli vyzkoušel i samec Richard a dvouletá sestra mláděte Moja.

Moja... :o))

 

NEZAPOMENUTELNÝ TOMÁŠ HOLÝ

Byl naší největší dětskou hvězdou, ale svět filmu mu nikdy neučaroval


Z dětských postav, které Tomáš Holý ztvárnil před kamerou, měli diváci pocit, že jejich gesta a průpovídky nejsou dílem scenáristů a režisérů, nýbrž že tryskají ze samé podstaty jeho já. Vlastně to tak i bylo.
Před více než 16 lety Tomáš Holý tragicky zahynul při autonehodě. Smutná zpráva zaskočila snad každého, kdo ho viděl hrát byť v jediném filmu, protože lepšího dětského herce jsme u nás nikdy neměli. V následujících letech začala vznikat v médiích mozaika, která měla ukázat, jaký byl v době slávy i poté, kdy za tímto obdobím udělal tlustou čáru. Dodnes není úplná. Jeho blízcí o to nestáli, nemínili se s veřejností o Tomáše už dělit.
Může za to strýček
Vyrůstal v Praze a nebýt toho, sotva by ho znal celý národ. Jeho strýc, jenž pracoval jako rekvizitář na Barrandově, ho přivedl k režisérovi Oldřichu Lipskému, zda by se mu náhodou takový klučina nehodil... Lipskému se okamžitě zalíbil, a tak se už jako sedmiletý objevil v komedii Marečku, podejte mi pero! v roli žáka, který se snaží předat roztržitému profesoru chemie oběžník.
Zaujal i Marii Poledňákovou během konkurzu na rodinnou komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku o baletce Anně (Jana Preissová), horolezci Lubošovi (František Němec) a jejich synovi Vašíkovi, jejíž úspěch - a zvlášť výkon nejmenšího hrdiny - přiměl režisérku k natočení volného pokračování (Jak dostat tatínka do polepšovny). Všichni hlavní protagonisté na vznik dnes už legendárních filmů rádi vzpomínají, neboť malý Tomáš se velmi záhy stal oblíbencem celého štábu. S láskou o něm vyprávěl třeba Josef Karlík, jenž hrál v Polepšovně jeho dědečka. Vzpomněl i na Tomášovy pověstné hlášky, v nichž se někdy projevovalo, že část dětství strávil kvůli filmování mezi dospělými... Během natáčení jedné horolezecké scény se zranil František Němec a musel do nemocnice. Tomáš trval na tom, že se za ním musejí vydat a vzít mu buchtičky, což ho uzdraví. Na otázku pana Karlíka, zda tvarohové, či povidlové, odvětil, že jednu blond a druhou tmavovlasou... Copak by jiný 10letý kluk na něco takového přišel?
Svým projevem si získal i filmového režiséra Václava Gajera, který ho obsadil do šumavského triptychu Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem: "Stačilo, když se usmál, a člověk měl hned lepší náladu..." Možná právě příběhy o vztahu dědečka a vnuka, které spojuje láska k lesu a zvířatům, v Tomášovi probudily náklonnost k přírodě a ke koním zvlášť. Nebyla to však jeho jediná vášeň. Měl rád westerny a Ameriku, rychlé motorky, sbíral staré zbraně, bavilo ho lyžování či, jak přiznal v jednom z posledních rozhovorů, "jen tak sedět, poslouchat muziku a přemýšlet o všem možném".
Proč nechtěl být herec
Bude z něj nový Tomáš Holý? Podobná otázka se objevuje vždy, když v dětské roli někdo zaujme. Jednou provždy bychom se ale měli smířit s tím, že nikdo jako on už nebude. Neznamená to, že by se nemohl objevit lepší malý herec. Ti, kteří Tomáše ve filmu viděli, ho však vesměs budou mít v srdcích navždy pevně zakotveného jako toho nej.
O tom, zda by byl výtečný herec i v dospělosti, můžeme jen spekulovat, protože si zvolil jinou cestu. Nejde přitom jen o to, že s přibývajícími lety částečně mizela jeho prvotní kouzelná bezprostřednost. Přes příjemné zážitky a kamarádský vztah s mnoha herci v Tomášovi zřejmě zůstal i pocit trochy falše, která se ve filmové branži objevuje. "Skončí natáčení a jeden druhému říká: ,Bylo to báječné!' A když odejde, povídá jinému: ,Ten tomu dal...'" jsou přece jeho slova.
Nezviklal ho ani zájem vrstevníků. Často postávali před domem, kde bydlel, a chtěli podpis nebo ho jen vidět. Hřát se na výsluní popularity však nebylo to, co od života chtěl. Ostatně i při filmování na něm prý bylo občas vidět, že by si daleko raději hrál s kamarády.
Setkání jiného druhu
Nešel proto na konzervatoř, ale vybral si gymnázium a posléze studoval práva. Téma svého někdejšího účinkování ve filmu sám neotevíral. A pokud to udělal někdo jiný? "Bylo vidět, že by nejraději zalezl pod stůl," svěřil se jeho spolužák z právnické fakulty.
V této souvislosti připomeňme příhodu manželů Zámečníkových z konce léta 1988, kteří tehdy vzali za Prahou mladého stopaře. Moc toho prý nenamluvil, ale dozvěděli se alespoň tolik, že jede na nějakou farmu, kde mají jeho velkou lásku, koně. "Byl velmi milý. Když vystupoval, manželka mu řekla, že jí pořád někoho připomíná, ale zaboha si nemůže vzpomenout... Usmál se a špitl, že kdysi byl trochu v televizi," vyprávěl Zdeněk Zámečník. Až po chvíli si jeho žena dala všechno dohromady: "Jé, nebyl to ten Holý, Tomáš Holý z Velryby, víš!?"
Plné hrsti člověčiny
Už jako student vysoké školy se seznámil s Lucií Bílou. Tedy seznámil... Všechno spunktoval jejich společný kamarád; dal zpěvačce jeho číslo a ona sama mu zavolala. Jí se v té době o dnešní slávě ještě ani nezdálo a on po té, kterou zažil v dětství, dávno netoužil. I když byl naturelem každý jiný -ona divoká rockera, on spíš přemýšlivý typ - možná právě proto jim to tolik klapalo. "Kamarádi mu říkali Božskej. Opravdu takový byl," charakterizovala ho zpěvačka. Přišel však nešťastný 8. březen 1990, kdy Tomáš Holý krátce před svými 22. narozeninami vrazil cestou na chalupu v severních Čechách v plné rychlosti autem do stromu a zabil se...
O jeho životě jsme měli vědět víc díky dokumentárnímu seriálu Osudy hvězd režisérky Aleny Činčerové o dětských hercích. Tomášův příběh měl celý cyklus uzavírat, ale několik dní před zahájením natáčení se jeho otec postavil proti. Možná je to tak dobře, protože Tomáš o mediální zájem nikdy nestál. A hlavně - podstatné není, zda snad v jeho životě bylo ještě nějaké tajemství, ale to, co tady díky osmi letům své herecké kariéry zanechal: převážně postavy prima kluků rozdávajících člověčinu plnými hrstmi.

 

Tomáš Holý
(* 17. 3. 1968 - † 8. 3. 1990)
V zahraničí ho srovnávali s nejproslulejší představitelkou dětských rolí Shirley Templeovou-Blackovou. Točil od svých 7 do 14 let. Hrál mj. ve filmech Marečku, podejte mi pero!, Ať žijí duchové, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem, Tajemství ocelového města, Útěky domů, Prázdniny pro psa. Miloval koně a knížky Oty Pavla.

Možná nevíte, že...
...Lucie Bílá měla velmi blízko k mamince Tomáše Holého. Vybrala si ji i za kmotru videokazety Život je zebra, která mapuje kariéru nejpopulárnější české zpěvačky.
...Gustáv Valach, představitel dědečka malého Vény v šumavském triptychu Václava Gajera, v jednom časopisu pro děti na otázku, jak by měl vypadat správný rošťák, odpověděl: "Jako Tomáš Holý."
...v roce 1997 tenista Petr Korda poprvé na kurtu "zastřihal" nohama. Když se ho novináři ptali, jak ho napadlo udělat právě takové vítězné gesto, odvětil, že to okoukal v televizi od Tomáše Holého.


 

 

Nápoje s kofeinem chrání srdce


Tvrzení o škodlivosti kofeinu popírají výsledky rozsáhlého výzkumu, který provedli vědci z Brooklynské univerzity (New York, USA).

Rozborem údajů od 6 594 lidí zjistili, že osoby (zejména pak lidé starší 65 let), které pijí víc než čtyři šálky kávy nebo černého čaje za den, mají poloviční riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění.

Tento jev si vysvětlují skutečností, že kofein předchází snížení krevního tlaku po jídle, jež je u starších lidí velmi časté a podílí se na progresi srdečních onemocnění.

 

Výhody pití kofeinových nápojů se však týkají jen těch, kteří netrpí vysokým krevním tlakem.

 

 

 

Domácí mazlíčci, pejsci a kočičky

 
sfsfsf.jpg

 

Máte rádi domácí mazlíčky? Hodně o rozdílu mezi psími a kočičími mazlíčky napoví tento vtip. Pes si říká: „Ten můj páníček, to je Bůh, on mi dá najíst, jde mě vyvenčit, stará se o mě. Ten páníček je fakt Bůh.“ Zato kočka si říká:

„Hmm, to já budu asi Bůh, když mi ten páníček takhle hezky slouží, dává mi najíst, češe mi srst, kupuje hračky, hmm, to já budu asi Bůh.“
 

Pravda je, že si kočky nenechají do své osobnosti mnoho mluvit. Ale právě to se mi na kočkách líbí. Nemůžete od nich čekat poslušnost, jakou s radostí předvádějí pejsci.

S povely typu „sedni“, „lehni“ nebo „čekej“ u koček opravdu nepochodíte.

 

DF.jpg


 

Říká se, že kočky mají léčivou sílu. Mohu potvrdit. Agáta a Mendy, jak se mé dvě kočičí spolubydlící jmenují, bezpečně poznají, kdy mě bolí hlava, prošlapáváním mi udělají masáž temene a bolest je záhy pryč. Mám ráda i chvíle, kdy si mi sednou jen tak na břicho, občas vylezou i výše. Pak sice koukám na televizi s vykroucenou hlavou, abych přes huňatou kouli viděla, prskám chlupy z pusy a následně těžce srovnávám krční páteř, ale držím.

AČ už máte doma pejska, kočičku nebo jen plyšáky, vše je fajn. Američtí vědci dokonce zjistili, že nejen děti, ale i dospělí, kteří mají u sebe v nemocnici plyšovou hračku,

se rychleji uzdravují. I když nejpříjemnější je přitulit se k lidské bytosti.

 

HDSSDS.jpg

 

ŠIMPANZ

Šimpanzi mají téměř stejný genom jako člověk a můžou mu dát krev


 

Pane, vy jste opice!

Nazveme-li v budoucnu někoho "opice", nebude to možná nadávka, ale prosté konstatování původu. Výzkumy genetiků i etologů totiž jednoznačně říkají: se šimpanzi máme společného tolik, že rozlišovat zvlášť je a člověka představuje z biologického hlediska pouze neopodstatněný anachronismus.

Pěkně se nám to pootočilo: od "opičích procesů" na počátku 20. století, kdy se církev v USA pokoušela zakázat Darwinovu tezi o společném původu člověka a opic, až po začátek 21. století, kdy u našich bratrů šimpanzů nacházíme řeč, výrobu nástrojů, vědomé lhaní, politiku, války i náboženské obřady. Šimpanz může dokonce člověku se stejnou krevní skupinou poskytnout transfuzi. Bude na začátku 22. století na pořadu dne otázka šimpanzího volebního práva?

Jsme stejní?

Opravdu jsou jako my? Podobně pochybovačně se ve středověku stavěli muži k ženám, později Američané k indiánům a černochům... A teď jsou na řadě úvahy o šimpanzích.

Jak se vlastně vědecky zjišťuje míra příbuznosti dvou živočišných druhů? Zásadní vodítko je množství rozdílů ve stavbě jejich DNA (nukleových kyselin nesoucích dědičné informace). Čím je jich méně, tím méně času uběhlo od doby, kdy oba druhy vznikly ze společného předka. DNA určí příbuznost přesně a neomylně, zatímco vnější znaky mají jen podružný, někdy dokonce zavádějící význam. Vždyť soudě podle stavby ruky by nám byla příbuznější gorila než šimpanz, ale tenhle anatomický znak ve skutečnosti svědčí jen o tom, že gorila stejně jako my málo šplhá po stromech.

Hrdlem láhve

Pocházíme z Afriky, kde jsme se spolu se šimpanzi vyvinuli ze společného předka zvaného Proconsul. Genetici i antropologové dnes tvrdí, že populární australopitékové nemuseli být naši předci, ale jen sourozenci nebo dokonce bratranci; po určitou dobu dokonce naše potrava! Stále více se prosazuje názor, že za rozvoj našeho mozku nevděčíme životu na savanách, nýbrž tomu, že naši předkové nějakou dobu žili na mořských březích, kde jedli ryby a plody moře. Obsah mastných kyselin v takové potravě prý umožnil rozvoj mozku dokonaleji než sbírání semínek a lov antilopích mláďat.

Náš vývoj byl nelehký a vůbec jsme nemuseli přežít. Rod Homo prokazatelně prošel takzvaným genetickým hrdlem láhve, tedy situací, kdy naši předkové přežili jen prostřednictvím nepatrné skupinky jedinců a veškeré současné lidstvo je jejich potomstvo. Všechno mohlo být jinak, planetu mohli ovládnout australopitékové a lámat si teď hlavu nad svou příbuzností se šimpanzi.

Šimpanz nenamaluje Monu Lisu

Co lze proti podobnosti člověka a šimpanze namítnout?

* Šimpanzi mají srst.

Když si ale dáte tu práci spočítat počet lidských chloupků a chlupů šimpanze, nenajdete výrazný rozdíl. Naše ochlupení je pouze jemnější a řidší, protože je rozloženo na větší ploše kůže. Ostatně lidský plod je před narozením celý porostlý výraznou embryonální srstí zvanou lanugo.

* Šimpanzi jsou malí.

My sice nejsme, ale naši předkové byli. První zástupci rodu Homo dosahovali výšky 100 až 130 cm. Koneckonců Pygmejové, namibští Sanové nebo obyvatelé jihovýchodní Asie také nijak zvlášť "nenarostli" a procházka chodbami hradů vás přesvědčí, že ani středověcí rytíři nedosahovali průměrné výšky dnešního Evropana.

* Šimpanzi nemluví.

Nezvládnou vydávat artikulované zvuky, protože nemají k tomu uzpůsobený hrtan, ovšem řeknou si mezi sebou vše, co potřebují. A když je vědci naučí třeba posunkovou řeč, zvládnou vyjádřit i hodně abstraktní myšlenky a vytvoří si podle potřeby nová slova.

* Šimpanz by nenamaloval Monu Lisu.

Nesložil by také Devátou symfonii a nevymyslel teorii relativity. Ale ruku na srdce: vy snad ano? Nemá smysl srovnávat výkony výjimečně nadaných lidí se šimpanzi, jestliže mezi nimi ty výjimečně nadané jedince neumíme rozpoznat. Z hlediska šimpanzů jsme primitivové my, protože se nedokážeme pořádně naučit jejich řeč, šplháme neladně a s námahou, o poznávání stovek důležitých afrických rostlin a živočichů hanba mluvit.

Jako pětileté děti

Jeden pokus se šimpanzí inteligencí vypadal takto: experimentátor vhodil do automatu minci, otočil páčkou a vypadl mu banán. Poté pár mincí zapnul do malé peněženky, pomocí tyče ji zavěsil ke stropu klece, tu zamkl a klíč nechal ležet opodál. Šimpanz nejen že si tyčí přisunul klíč a odemkl, ale před tím, než se vydal ven k automatu, sundal tyčí peněženku, otevřel ji a teprve s mincemi se vydal pro banány!

Vědci přisuzují šimpanzům inteligenci pětiletého dítěte. To není málo - děti do pěti let tvoří řekněme desetinu lidstva. Pokusy a pozorování u šimpanzů prokázaly humor, lhaní, soucit bolesti, ba dokonce i erotické představy. Poznají se v zrcadle (nejsou sami, totéž prý zvládnou například i sloni). Šimpanzi v Africe uctívají vodopády zvláštním tancem a stejně se chovají při příchodu deště.

Jsou nám zkrátka hodně podobní. Jenom je proboha neučme prát se na fotbale, cpát se hamburgery, kouřit či sledovat nekonečné televizní seriály. Nechceme přece, aby se jejich IQ snižoval.

RADKA BOROVIČKOVÁ a ZDENĚK ROLLER

 

Černá budoucnost šimpanzů

V posledních letech se bohužel v Africe rozmohl lov pralesních zvířat kvůli masu. Postiženi jsou i šimpanzi, bonobové a gorily. Je tedy možné, že lidoopi budou v nejbližších letech vyhubeni a snězeni. Co když se ale na tuto tragédii podíváme z hlediska genetické podobnosti člověka a šimpanze (mnohé prameny uvádějí, že se oba genomy shodují v 96 %)? Naši předkové vyvraždili Slavníkovce, Španělé vymazali ze světa Inky atd. Ale nikdy se takové vraždění neodehrálo kvůli kanibalismu.

Kdo je kdo

Mezi nejbližší příbuzné člověka moudrého (Homo sapiens) patří šimpanz (Pan troglodytes) a o něco menší bonobo (Pan paniscus). Bude se někdy mluvit o druzích člověk moudrý, člověk šimpanz a člověk bonobo?

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics

 

 

 

Spánek: Jste ranní "mrtvola"?




"Návod na přežití pro muže" je  vhodný i jako manuál pro ženy. Autor MUDr. Igor Bukovský  připravil pro naše čtenáře výběr ze své knihy, která je momentálně na Slovensku bestsellerem. Vy se na ni můžete těšit v listopadu.

Ještě donedávna se spánek pokládal "za vypnutí". Jako by člověk odložil baterku a zůstal v režimu stand-by. Dnes víme, že spánek je aktivní proces, který je řízen chemicky i elektricky a je to celá věda. Nabízím vám několik informací a tipů, které vám pomohou spánku nejen lépe rozumět, ale zejména si ho chránit a dopřát.

Neudělejte ze sebe gorilu

V jednom pokusu nechali skupinu čtyř dobrovolníků neustále zaměstnanou nějakou činností tak dlouho beze spánku, jak to jen bylo možné. Po několika dnech "nespaní", se začaly objevovat záchvaty "bdělého snění" lidé spali a snili s otevřenýma očima a při jídle a hygienických potřebách se chovali jako malé děti. O něco později se první osoba zhroutila na zem a v křiku a křečích se chovala násilnicky a vydávala zvuky připomínající gorilu. (Později se ukázalo, že prožívala sen, ve kterém hlavní postavou byla skutečná gorila.) Takovýto drastický pokus není samoúčelný, jak by se mohlo zdát. Hovoří, kromě jiného o tom, že nedostatek kvalitního spánku je pro člověka nebezpečný a může být i smrtelný. Samozřejmě, normálně se neocitnete v takových extrémních situacích, ale svoje ovoce přinese i dlouhodobé zanedbávání správného, kvalitního a dostatečně dlouhého spánku.

Důsledky nedostatku spánku

- Změny nálady, podrážděnost, poruchy paměti a koncentrace- tohle všechno je způsobeno tím, že mozek při snížené kvalitě spánku anebo spánkovém deficitu nemá dost času regenerovat energetické systémy a zásoby komunikačních molekul (mediatorů). Je to, jakoby jste nechal dveře ledničky otevřené a stále z ní pouze vyndaval: nic v ní nezůstane, dokonce ani ten chlad.
- Hlad -  nedostatek spánku podporuje tvorbu hormonu grelin, který stimuluje hlad a tlumí produkci leptinu- hormonu, který hlad potlačuje. Výsledek: jste "falešně" hladový a sníte více. (Podrobnosti najdete v kapitole "Nadváha a obezita".)
- Nadváha až obezita -  jsou přirozeným důsledkem zvýšeného hladu a narušené rovnováhy regulačních mechanizmů kontroly příjmu potravy (hlad versus sytost).
- Zvýšený krevní tlak - nedostatek spánku má za následek zvýšenou koncentraci látek, které zvyšují krevní tlak, a zejména u mladých přepracovaných lidí může být spánkový deficit hlavní příčinou hypertenze.
- Oslabená imunita- možná máte i vy zkušenost podobnou té mojí: pokud onemocním, stane se to tehdy, když jsem dlouhodobě nevyspalý.
- Poruchu srdečního rytmu - zvýšený krevní tlak a vliv vegetativního nervového systému negativně ovlivňují také činnost srdce. Důsledkem mohou být poruchy rytmu, jako bušení, návaly až krátce trvající zastavení srdeční činnosti. Jestliže se u vás vyskytly někdy tyto příznaky, okamžitě vyhledejte pomoc lékaře!
- Narušení hormonálních regulací - nejen vegetativní nervový systém, ale i žlázy s vnitřním vylučováním trpí nedostatkem spánku. Hypotalamus, hypofýza, nadledvinky, pohlavní žlázy, ale také pankreas, endotel, tuková tkáň, trávicí orgány- všude se tvoří hormony, které zasahují do regulace různých procesů. Nedostatek spánku může vést k poruchám libida, erekce, účinku inzulinu, k oslabení imunity, zvýšenému hladu apod.
- Zvýšené riziko dopravních nehod v důsledku "mikrospánku"- o tomhle se už napsalo dost a všechno je pravda. A ty žvýkačky opravdu pomáhají

Chrápání je zvuk blízkého nebezpečí

Trápí vás zvuky, které se ozývají z hrdla člověka spícího vedle vás? Anebo jste přímo ten, kdo takové zvuky ve spánku vydává? Nevyspí se ani jeden, ale ten, co chrápe, o tom neví. Chrápání je projeven zúžení horních dýchacích cest (nosohltan). Příčiny mohou být různé (nejčastěji obezita), ale následky jsou stejné: nedostatečně okysličená krev nemůže přiměřeně zásobovat orgány. Nejvíce to pocítí srdce a mozek. Srdce může v noci rozbolet (angina pectoris) anebo i dostat infarkt. Nedostek kyslíku v krvi mozku způsobí "vyrušení" ze spánku, mírné zvýšení aktivity mozku a jeho center, která automaticky regulují dýchání. Proto se chrápající člověk ve spánku častěji otáčí a sám přestane na chvíli chrápat. Měkká tkáň horního patra se však zase uvolní a ucpe proudění vzduchu.
Děti, které pravidelně chrápou, jsou nevyspalé a dostávají 3 až 4krát častěji špatné známky ve škole. Chrápající dospělí jsou na tom o mnoho hůře: mají ohrožené zdraví i život. Poruchám dýchání ve spánku se věnuje stále více pozornosti nejen proto, že vedou k ospalosti, únavě a podrážděnosti. Souvisejí také s větším rizikem dopravní nehody, infarktu, mozkové mrtvice, různých infekcí apod. Pokud vás trápí chrápání, poraďte se s lékařem. I v těch nejtěžších případech existuje pomoc a váš život se může neuvěřitelně změnit k lepšímu. Pokud trpíte nadváhou či obezitou a chrápete, měl byste udělat všechno pro to, abyste se zbytečných kil zbavil.

Jste "ranní mrtvola"?

Pokud patříte k lidem, kteří se ráno dlouho nemohou probrat k životu, má to nejčastěji dva důvody:
 buď jste závislý na kofeinu to poznáte podle toho, že vás probírá šálek kávy, bez které nemůžete začít den,
 anebo máte v mozku hodně melatoninu to poznáte podle toho, že ten šálek kávy s tím téměř nic neudělá.
Pokud jste závislý na kofeinu, doporučuji vám detoxikační kúru (podrobnosti najdete v kapitole "Káva, kofein a energetické nápoje").
Jestliže vás ale ráno na nohy nepostaví ani káva, tak vám určitě pomůže pořádná dávka slunečního světla. Příčinou vaší ranní nemohoucnosti může být zvýšená dávka koncentrace melatoninu v mozku. Melatonin je hormon, který se v mozku začíná tvořit ve větší míře večer vlivem nedostatku světla a podporuje útlum a spánek. Ráno se částečně odbourá světlem a vy můžete žít. Pokud tvoříte melatoninu příliš, anebo se vám odbourává pomalu, je jedinou pomocí hodně světla. Zkuste si ráno najít čas na to, abyste byl alespoň 30 minut na denním světle a budete příjemně překvapen, jak vás to postaví na nohy.

Sny nechť zůstanou pouhými sny

Už se to stane. Už! Jako kdybyste to ani nebyl vy, ocitáte se uprostřed děje, kterému byste se raději na míle vyhnul. Teď je to ale příjemné. Jak divné výplody! Celý zhrozený se probouzíte ze snu, který byl tak "hříšný". Jak je to vůbec možné? Jak se vám to jen mohlo zdát? Je to varovný signál anebo důsledek nějakého selhání?
Psychologové tvrdí, že to, čím disponujeme jako lidé, tedy náš rozum, logika, morální zábrany a postoje získané výchovou jsou ve spánku "vyřazeny" z činnosti. A tak se stává, že naše sny jsou často časově a prostorově nesouvislé, fantastické, nereálné. Zdají se vám i věci, na které byste v bdělém stavu ani nepomyslel. (To je důvod, proč není možné sny spolehlivě "vykládat" a zároveň je to také důkaz, že lidské pokusy o takovéto výklady stojí na pochybných základech.) Jinými slovy: může se vám zdát sen, který byste nejraději ukryl "do hlubin moře" a nemusí to znamenat, že tento sen je projevem vaší slabosti a "hříšnosti" kvůli které se musíte bičovat za účelem "lepšího snění". Chybu možná děláte právě tehdy, když se snem zabýváte neúměrně dlouho a věnujete mu příliš velkou pozornost. Tehdy se může jeho obsah přenést do vědomí, kde vyvolá buď pocit viny, anebo vás podvědomě "programuje" na podobné jednání. Proto se některé sny vyplní.
Určité psychologické směry (zejména S. Freud) přikládají snům velký diagnostický význam, protože podle jejich názoru souvisí s úzkostmi, přáními, intimními pocity a problémy člověka. To je však oblast medicíny, kde se dokáže úspěšně pohybovat jen zkušený psycholog.
Jak jednoduché to mají ti, kterým se sny nikdy nezdají! Mohu vás ujistit, že takoví lidé  nejsou. Sny se zdají každému. Jsou jen lidé, kteří si sen vybaví a ti, kteří si na sen nedokážou vzpomenout.

 

Autor: MUDr. Igor Bukovský : Návod na přežití pro muže

zdroj: http://zena.centrum.cz/

 

Když hladoví duše

Je to váš případ?
 

 

Kdybychom jedli proto, abychom žili, stačily by nám geniální pilulky. Neměli bychom hlad a ještě by nám spadly do klína hodiny strávené vařením. Jenže co duše? Bez oříškové čokolády či křupavé kůžičky od kuřete by sešla smutkem!

Autor: Marianne, Martina Riebauerová

Myspace Layouts

Nedávej to přede mě, nebo to zase všechno sním a zase mi bude zle,“ říkám svému kolegovi v práci, když nestíhám uzávěrku a myšlenky jako navztek zadrhávají. Na stole se střídají pytlíky s česnekovými suchary Bake Rolls, chipsy a buráky, z šuplíku potají ulamuju kousky čokolády.

Hotovo, dopsáno. A aby nikdo nebyl na pochybách, zase jsem to všechno – jinak se to říct nedá – sežrala. A zase je mi zle. Na těle a nějak i na mysli. Že by to spravila ještě jedna tabulka čokolády? Docela malá, ať nežeru... Anebo větší, už to byl beztak jen zbytek.

Před několika dny mi jedna kolegyně poslala britský časopis She, který mi mluvil z duše (ano ano, z duše). Pocity mně podobných požíračů popsal takto: „Máte knedlík v krku, vaše srdce je jako sušená švestka – a zatímco duše se smrskla, žaludek se chová jako nenasytný Otesánek...“

Není to nemoc ani diagnóza, ale doktoři pro to jméno mají. Říkají tomu citové (chcete-li emoční) přejídání (chcete-li obžerství).



Čokoláda na depku, chipsy na nervy
Pokud člověk cítí neodolatelnou touhu spořádat kopec zmrzliny a jindy zas kus jehněčího, řeší tak svou momentální náladu – tak smýšlejí experti. Za nezkrotnou nenasytností se podle nich mnohdy skrývá psychologický moment: jídlo odsunuje do pozadí nutnost řešit nevyřízené rodinné účty, nízký plat, partnerovu nevěru...

Podle nedávné americké studie, která probíhala na webových stránkách týkajících se správné výživy a životosprávy (DietSmart), je následující pětice jídel, po nichž ženy lačně sahají, jsou-li na dně: Big Mac, porce zmrzliny, oříšková čokoláda, gumoví medvídci a kyselé okurky či nakládaná zelenina. Já přidávám kompoty a sunar v prášku a vynechávám hamburger. Zda Američanky dokážou spořádat zmíněnou pětici pěkně pohromadě, se v časopise nepíše, já však ano.

Že to nemá lad a sklad? Experti namítají, že ne tak docela. Organismus si prý říká o to, co mu zrovna chybí.
Nevím, jak je to s mými frustracemi, nicméně s oblibou požírám tyčinku Snickers – tajně, s rozkoší, každopádně však hned, jak si ji koupím. Představa, že by vydržela domů ke kávě, je nemyslitelná. Zásoby čokolády si ukládám do šuplíku psacího stolu podobně jako si alkoholičky ukrývají své lahve do prádla. A ejhle, co se o sobě nedozvím: čokoláda otvírá cestu ven z deprese a taky dodává energii, když aktivita umdlévá.

Je-li tělo unavené nebo se přímo nudí, žene vás to údajně hledat něco kořeněného, ostrého. Co takhle čínu nebo pizzu go home? Ano, i tyhle choutky znám. Slané pokrmy zase působí jako hever na pozdvižení nálady, a tak se prý smutné ženy zásobují solenými brambůrkami. Je-li organismus nervózní, žádá si chipsy či těstoviny, prostě uhlovodany. Ty podle expertů na výživu působí na mozek zklidňujícím účinkem, neboť do dvaceti minut zvýší v mozku hladinu serotoninu, nazývaného ’posel dobrého rozmaru‘. Prahnete-li po zmrzlině, chybí vám ve skutečnosti nějaký silný, opravdový prožitek.

V citovém obžerství se promítají i situace, které sledujete v televizi. Podle průzkumu na zmíněné webové stránce DietSmart spořádá 77 procent žen při napínavém filmu různé ’fast food‘ pochoutky. Obvykle velmi kalorické, obvykle na posezení.

A poslední zjištění mudrců: za radostné jídlo číslo jedna považují ženy banán, zatímco muži dávají přednost šťavnaté hrušce. Povšimněte si prosím těch výmluvných tvarů a vyvoďte si z toho své.

Myspace Layouts

Jídlo, ale i droga
Skoro by stálo za to udělat si seznam, abych mohla podle toho, po jakém pytlíku sáhnu, zjistit, co mi zrovna je. Ovšem tohle řešení je špatné – a ze špatného taky vychází.

„Jídlo spojujeme se strašnou spoustou životních situací, což je nedobrý návyk,“ míní specialista na poruchy příjmu potravy František D. Krch z psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. „Tělo je sice chytré a říká si o to, co potřebuje, jenže chaoticky. Když je unavené, žádá cukry, protože tak nejsnáze získá energii. V čokoládě zase najde stimulující látky. Jídlo nás opravdu umí zklidnit nebo odvést od něčeho nepříjemného, ale organismus si to dobře zafixuje. A my se pak odnaučíme řešit problémy jako takové, prostě si místo toho dáme čokoládu. Je to podobné, jako když si někdo dá po hádce s manželkou pravidelně panáka. Pak už se hádá často jen proto, že se těší, až se opije.“

Tohle všechno platí podle doktora Krcha tisícinásobně ve chvíli, kdy má organismus hlad. „Ten mohu mít tehdy, jestliže si připadám natolik zaměstnaný, že nemám čas na pořádné jídlo. Takže jen ujídám. Tím vytlačuji z jídelníčku normální potraviny. Když si dám totiž čokoládu, pak už se bez toho oběda opravdu obejdu.“

Nejohroženější jsou tedy pracovně hodně vytížení lidé, kteří bývají často vystaveni stresu. A také, jak připomíná psycholog, ženy držící různé diety navzdory tomu, že nejsou psychicky fit: „Ty, které mají problém v citové oblasti, obtížněji zvládají hubnutí a různé diety, zatímco ženy v relativní pohodě snadno přejdou na prospěšnou zdravou výživu.“

 

Jste taky levák? Já ano. Zaujalo mě tedy, že existuje ...

OBCHOD PRO LEVÁKY

 

http://www.levaruka.cz/

 

 

 Pero, nůžky, hodinky, pravítko, škrabka

 na brambory či dortová forma, to vše je

 přizpůsobeno pravákům. Přitom až 15 %

 populace je levorukých. I v Praze proto

 vznikl obchod pro leváky.

 

 Majitelé hledají kontakty na české

 výrobce a dovážejí zboží ze zahraničí.

 Nabízejí například nože, příbory, vý-

 vrtky, odměrky, pánve, nůžky i manikú-

 ru, pera, pastelky, pravítka, odměrky,

 obstarají i sekačky, vrtačky, sbíječky.

 Jako žert jsou v nabídce nástěnné hodi-

 ny, jejichž ručičky se otáčejí opačně.

 

 Bližší o nabídce i o tom, jak leváctví

 vzniká a co děti traumatizovalo při

 přeučování, jsou na

www.levaruka.cz

 

 

Tajemno

Malé postavičky na papíře prozradí, co můžete od druhých čekat

Panáčci místo psychologa

Chcete vědět, jak to s vámi kdo myslí? Nechte si namalovat tzv. automatickou kresbu. Na první pohled primitivní malůvky vám odhalí pravou tvář lidí kolem vás.

"Jmenuju se Jana, jsem rozvedená a mám dvě děti, osmiletou Pavlu a šestiletého Káju. Teď se mi líbí jeden muž. Je taky rozvedený a z prvního manželství má patnáctiletou dceru Hanu," říká drobná tmavovláska odbornici na automatickou kresbu JUDr. Zuzaně Topolářové z Brna.

Ta si nejprve na pravou stranu bílého papíru píše jména a věk zmíněných lidí. Pak zavírá oči a za chvíli tužka jakoby sama jezdí po listu a vytváří podivné postavičky. Každá je jinak velká, má jiný tvar a především je zajímavé, kam je v prostoru terapeutka umisťuje.

"Uprostřed jste vy a partner, vy jste vlevo od něj. On je větší, jakoby na vás dohlížel, máte v něm oporu. Napřahuje k vám ruku, chtěl by vás držet; to svědčí o tom, že to s vámi myslí vážně. Vaše děti jsou těsně vedle vás. Máte s nimi moc hezký vztah, nejsou problematické a i vašeho přítele dobře přijímají," vysvětluje Zuzana Topolářová a významně poťukává tužkou na poslední postavičku, která jako by se "vecpala" mezi Janu a jejího partnera.

Pozor na dceru!

"Jeho dcera Hana se s vaším vztahem nebude moci vyrovnat," varuje Zuzana Topolářová.

"Ale já ji přece ještě vůbec neznám! V péči ji má její matka a partner si ji bere jen na víkendy, když spolu nejsme," reaguje okamžitě Jana.

"Tak si tam nakreslíme ještě bývalou manželku. Jak se jmenuje?" ptá se hned Zuzana Topolářová a zakresluje paní Evu do schématu. "Od té vám nic nehrozí. Je úplně stranou a zřejmě je šťastná v novém vztahu. Na bývalého muže si žádné nároky nedělá. Dcera však odloučení rodičů nese extrémně těžce, buďte na to připravená. Pokud vás bude někdy hodně štvát, říkejte si, že ji přece zplodil váš partner, patří k němu a byla v jeho životě před vámi. Posílejte jí lásku a snad si na vás časem zvykne," radí Zuzana Topolářová, která se automatickou kresbou rodinných i pracovních vztahů zabývá čtyři roky. O této metodě tvrdí, že díky ní na povrch vyplavou věci, jichž si v běžné realitě většina lidí není plně vědoma nebo je nevnímá.

Diktát vyšší moci

"Odhalím tak například, jak vypadá vztah mezi partnery, jak se bude vyvíjet, kde je příčina krizí rodičů a dětí, ale také proč vznikají spory spolupracovníků a podobně," dodává Zuzana Topolářová. O tom všem vypovídá právě umístění postaviček. "Nejdůležitější jsou informace, které k povaze a vzájemným pocitům jednotlivých zobrazovaných lidí dostávám."

Aby byla komunikace dětí s rodiči v pořádku, měli by podle odbornice stát rodiče vedle svých potomků. O člověku se silným egem vypovídá to, že se nachází buď uprostřed, či nad ostatními. Když je žena menší než muž, buď k němu vzhlíží, nebo je ve vztahu utlačovaná a má malé sebevědomí. Hodně napovědí i ruce: jedna postava někoho táhne, další napřahuje ruce. "To, kde budou a jaké jsou jejich vztahy, mi diktuje moje Vyšší Já.

Pouze říkám, co vidím a na koho by si lidé měli dávat pozor, u koho by se měli snažit, aby vztahy mezi sebou zlepšili

a zbytečně se netrápili. Tím, že jim dám nahlédnout do nitra jiných lidí, se je totiž zároveň naučí chápat jejich vzájemný vztah a můžou ho zlepšit," uzavírá Zuzana Topolářová.

 

1. S rozhodnutím neotálejte

Klientka Jana (46) má manžela Pavla (49), sobeckého despotu. S jeho chováním není spokojená Janina maminka Jiřina (71). K Janě má nejblíž dcera Pavla (10), otce se bojí. Syn Martin (26) k němu vzhlíží. Synovi Adamovi (21) chybí sebevědomí - Jana by vůči němu měla být pozornější. Janina tchyně Růžena (69) ji nikdy nepřijala a deptá i svého manžela Josefa (73). Jana má přítele Petra (47), který ji má rád a chce s ní i jejími dětmi žít. Na její rozhodnutí čeká dlouho a začíná se cítit osaměle, proto by se měla "rozhoupat" co nejdříve.

 

2. Vaše rodina je při vás

Bývalý manžel Josef (40) klientku Evu (30) hlídá: má velké ego a manipuluje s ní. Evě chybí láska, cítí se unavená, opuštěná, navíc ji zmáhá péče o syna Jana (5). Potřebuje pomoc rodičů, Jiřiny (57) a Petra (62), s nimiž má pěkný vztah. Pomoc může čekat i od bratra Emila (25) a jeho manželky Petry (24). Rodiče bývalého manžela Hana (65) a Pavel (65) stojí při synovi, příliš citů vůči Evě a vnukovi neprojevují. Nedávný vztah Evy s přítelem Davidem (32) je z obou stran definitivně uzavřený.

 

3. Nezapomínejte na vnuka Ondru

Klientka Hana (55) je sebestředná, vše musí být podle ní. K manželovi Jaroslavovi (56) se chová slušně, ale neváží si ho, měla by ho chválit. Manžel ji má rád, potřebuje však volnost a odpočinek, je velmi unavený. Dcera Romana (22) je tatínkův mazánek, není samostatná, pozornost a lásku hledá u přítele Luboše (22), který k ní však nic necítí. Dcera Petra (26) je rovněž dominantní - matku kritizuje, otcem pohrdá. Vnuk Ondra (5) se cítí odstrčený, potřebuje lásku, kterou všichni projevují hlavně vnukovi Vojtovi (2).

 

4. Otec se vám snaží pomoci

Klientka Dana (35) je opuštěná a smutná, přestože má manžela Mirka (40) ráda. Ten je totiž samorost, který si dělá, co chce: rád by od ní a rodiny odešel a žil sám. Dcera Klára (14) má maminku ráda, ale je kritická a nic jí není dost dobré; to se však časem srovná. Syn Miloš (7) je pod tlakem otce, situace v rodině je pro něj hodně těžká. Matka Marie (58) se Daně plete do života, je zapšklá - nevyrovnala se s odchodem otce. Otec Antonín (63) má Danu rád a snaží se jí i s novou manželkou pomoci. Bratr Karel (28) stále hledá své místo v životě.

 

Tajemno

Zavřete oči a vnímejte poselství, které k vám přichází

 

 

Osud ukrytý ve snech

"Vyjadřují, kdo jsme, kam kráčíme a co bychom měli změnit, abychom byli šťastní," říká o snech Martin Beneš, kněz, který jejich prostřednictvím pomáhá lidem objevovat vlastní já.

Devětadvacetileté Petře se opakovaně zdálo o podivném porodu: praskla jí plodová voda, avšak bolestivé stahy se nedostavily. Dítě nemohlo ven, lékaři stáli bezradně nad ní, ale císařský řez je kupodivu jako řešení vůbec nenapadl. "Tento sen byl plný rozporů stejně jako situace této ženy. Aniž by si to uvědomovala, přála si rodinu, ale její přítel měl jiné priority. Ona už ovšem couvnout nemohla, cítila, že přišel její čas, a tento pocit se odrážel právě ve snech," vysvětluje Martin Beneš.

Umění vyložit to, co se druhým zdá, považuje za dar od Boha, který si sám uvědomil na základě jednoho velmi zvláštního snu. Když v roce 1987 studoval teologii na Univerzitě Karlově v Litoměřicích, zašel si jednou na nedaleký kopec Radobýl, kde se podle dávných legend prolínají podsvětní a nebeské síly.

"Po výstupu na tento vrchol jsem při odpočinku usnul. Najednou jsem byl na točitém schodišti, které se vinulo kamsi do hlubin. Vydal jsem se dolů, ale schody neměly konce. Obrátil jsem se proto vzhůru, ale bylo to stejné. Usedl jsem bezradně na jeden schod a najednou se vše proměnilo," popisuje.

Letěl s jakýmsi dravým ptákem povětřím až do palestinského města Nábulus, jak mu bylo ve snu řečeno. "Tam jsem v pouštní studni vylovil diamant, na němž bylo vyryto mé jméno. Později jsem se dověděl, že v Nábulusu byl pochován starozákonní patriarcha Josef, který proslul svými výklady snů egyptskému faraonovi." Tak Martin Beneš zjistil, že to je i jeho cesta.

 Zvířata značí city

Od zájemců o jeho služby vždy vyžaduje, aby svůj sen vlastnoručně napsali, uvedli dobu, kdy se jim zdál, pohlaví a alespoň přibližný věk. Je dobré udat i rodinný stav, počet dětí (případně vnoučat) a profesi. "Užitečné také je, když mi popíšou svůj ‚denní' vztah k osobám, místům či věcem, které se v jejich vizi vyskytují." Pak už může Martin Beneš s tazateli navázat intuitivní kontakt a vycítí, v čem potřebují poradit.

"Sen má svůj zvláštní jazyk, který racionálně uvažujícímu, tedy bdícímu člověku připadá nelogický. Já s ním pracuju jako s biblickými texty - i v těch je několik rovin výkladu," upozorňuje. Nejprve sleduje doslovný význam, který ovšem většinou bývá nejméně důležitý. "Jedna paní například měla jet do Tater a zdálo se jí, že ji sežral medvěd. Rozhodla se proto zůstat doma, ale tady přitom šlo o něco jiného," dodává vizionář, který se už zamýšlí nad psychickým a nakonec i nejvyšším duchovním významem tohoto snu. "Zvířata zpravidla vyjadřují emoce člověka. Paní měla strach, že jí ublíží, což značí, že se cítí ohrožena svými city, bojí se sama sebe a měla by to překonat."

 Mají nás varovat

Když se člověku opakovaně zdá, že je někde uzavřený, někdo ho honí nebo že se před ním například bortí schody, znamená to, že ve svém životě potřebuje něco zásadního vyřešit. Jinak se však význam konkrétních symbolů zobecňovat nemá. "Přesně tak to dělají snáře. Nic se ale nedá vyložit jen jedním způsobem. Vždy záleží na tom, komu se co zdá a v jaké je situaci," říká Martin Beneš.

Stejně tak se nedá odhadnout, co se stane bezprostředně po snu. Jeho poselství je totiž dlouhodobější a v něčem i trvalé.

"Osud, který se v něm zrcadlí, přitom není nic, co by se nedalo změnit. Sny nám bývají seslány, abychom díky nim pochopili naši cestu. Varují nás před falešnými rozhodnutími, možnými pastmi, ale často třeba bývají i výzvou, abychom se do něčeho pustili. Vždy přijdou v ten pravý moment a je jen na nás, zda je vyslyšíme a necháme si pomoci," uzavírá Martin Beneš.

ZUZANA TARABUSOVÁ

 Hledači snů

Pro severoamerické indiány (Siouxy z kmene Lakotů) byl Obřad snové vize zásadní moment v jejich životě. Než se chlapci stali muži, vydali se na vzdálený kopec, kde se v osamění někdy i několik dnů modlili, hlasitě volali a plakali, dokud je nenavštívil božský sen. Zkušení rádci je pak podle toho, co se jim zdálo, zařadili do určitého spolku (bizonů, jelenů, vlků, orlů...) a také jim zvolili povolání (např. ten, komu se zdálo o medvědu, se stal léčitelem...).

 

1. Martin Beneš při výkladu snů vychází ze studia posvátných textů i psychologie

 

2. Při snění prý ožívá to, co v bdělém stavu nevnímáme nebo úmyslně nechceme vidět...

 

 


 

"Za zdraví je třeba poprosit," říká žena, která má "dar léčivých rukou"

* "Prošla jsem neuvěřitelnou bolestí. Cítila jsem, že vystupuju z těla a odcházím. Zároveň jsem ale vnímala úžasný stav svobody a neskonalé lásky."

 

Síla modlitby

Před devíti lety zažila klinickou smrt, ztratila paměť, opouštěli ji blízcí. Pak Magdalena Ria Kovaříková přestala utíkat před problémy a začala se věnovat duchovnu. Našla v sobě skryté schopnosti a dnes pomáhá nemocným dětem.

"Podstoupila jsem gynekologickou operaci. Nebylo to nic závažného, jenže po zákroku se dostavil hnisavý proces a doktoři to zjistili až desátý den. Prošla jsem neskutečnou bolestí. Cítila jsem, že vystupuju z těla a odcházím. Zároveň jsem ale vnímala úžasný stav svobody a neskonalé lásky," vzpomíná Magdalena Ria Kovaříková.

Několik měsíců byla zcela otupělá, ztratila paměť i sluch a začaly ji sužovat další nemoci. "Trvale jsem kašlala, dusila se a ztrácela sílu. V nemocnici si se mnou nevěděli rady. Vystupovala jsem z těla, ale vždy jsem byla něčím nebo někým vrácena zpět. Nakonec jsem přestala brát léky, které mi nepomáhaly, a podepsala jsem ze špitálu revers," popisuje období, kdy její jedinou oporou byly dcera a malý syn.

 

Zázračné dlaně

Hledala příčiny událostí, jež se jí děly. Začala chodit na akupunkturu, učila se meditovat, věnovala se józe, studovala buddhismus, vydala se do Indie... "Zjistila jsem, že doktoři mi nemohli pomoci, protože jsem měla nemocnou duši. Cítila jsem, že začal uzdravující proces. Změnily se moje životní hodnoty, stával se ze mě jiný člověk."

Další věc ji však vyděsila. Magdalena Ria Kovaříková cítila v dlaních bolestivý tlak. "Měla jsem strach ze stigmat. Když jsem ruce přiložila na nemocné místo, lidé tvrdili, že bolest polevila." Tehdy prý našla cestu k Bohu. Rozhodně se z ní však nestala žádná náboženská fanatička. "Jen jsem zjistila, jak velkou sílu má modlitba, když ji vysíláme přes své srdce. Za člověka se pomodlím a rukama přitom i přes oděv jemně masíruju postižené místo," upřesňuje.

Tělo i duše se musejí čistit

 

Kromě tohoto, jak říká, "daru" však ještě přišla na to,

jak se samy můžou uzdravovat děti trpící astmatem nebo atopickým ekzémem. Stačí prý, když ony i jejich rodiče budou dodržovat jistá pravidla. "Možná to zní podivně, ale lidé v sobě potřebují najít pokoru, za zdraví je třeba poprosit. Měli by se vrátit ke kořenům nemoci a zjistit, kdy a proč mohla vzniknout. Zdravotní problémy jsou důsledek disharmonie s přírodou - tady je třeba začít vyhozením neekologických prostředků na úklid z domova," vyjmenovává Magdalena Ria Kovaříková.

Kromě toho doporučuje každé ráno čistit tělo propláchnutím úst

olejem. "Devadesát procent všech toxických látek v našem těle

se vylučuje do úst a olej tyto toxiny pohlcuje. Olej dáte do úst, požvýkáte ho a bílou pěnu, která se vytvoří, nakonec vyplivnete a ústa propláchnete vlažnou vodou. Tím dochází k pročištění těla," vysvětluje.

Poslední ingredience zdraví je podle ní práce s pozitivním myšlením. "Touha po uzdravení je léčivý proces, kdy se učíte mít rádi sami sebe, přijímáte s láskou své nedokonalosti a odpouštíte druhý. Nakonec přijde poznání a harmonie." uzavírá.

 

1. Magdalena Ria Kovaříková je mimo jiné odbornice na barevnou terapii a dokonce o ní napsala knihu

 

2. "Když lidé nemají víru, nedostává se jim při problémech podpory a není nikdo, kdo by pomohl," říká Magdalena Ria Kovaříková


 

Víno :)

Na zdravííí... :))


André Dominé - Víno


Víno od Andrého Dominé je skutečně exkluzivní publikace (928 stran formátu A4), v níž přední vinařští odborníci za použití nádherných fotografií názorně a srozumitelně představují jednotlivé země a oblasti.
V této knize je do jednoho svazku shrnuto vše, co se můžete dozvědět o víně: je to atlas vína, příručka, v níž najdete vše o vinné révě i víně, průvodce po zemích a oblastech, v nichž se pěstují hrozny, a také ideální rádce při nákupu vína. Každý, kdo se zajímá o víno, tu najde informace – od základních pravidel degustace po doporučení, která vína ke kterým jídlům, od vegetačního cyklu vinné révy po zásady jejího ekologického pěstování. Kniha obdržela prestižní Cenu Prix Edmond de Rothschild za nejlepší publikaci o víně vydanou ve Francii.

 Knihy o víně


KVALITA VÍN

Označování vína se u nás i v zahraničí řídí přísnými, zákonem danými pravidly, která pomáhají odlišovat horší vína od těch kvalitních a mimořádných. V zahraničí se vína dělí dle oblastí, pak už je pouze na Vás jakou odrůdu a z jaké oblasti si vyberete.
více zde

Vína světa - Velký ilustrovaný průvodce

100 legendárních vín

Nakoukněte s námi do ideálního vinného sklepa a poznejte sto nejprestižnějších vín světa, sto ideálních lahví, výtečné šampaňské nebo nejvzácnější červené a bílé víno z celého světa.

 

 

DEKANTACE aneb zamilujte si karafy!

Dekantace je přelití vína před konzumací z láhve do karafy. Využívá se jak pro mladék, tak pro staré víno. Víno tímto přelitím zbavíme usazenin a provzdušněním ve velké dekantační nádobě se jeho chuť plně otevře a harmonizuje.
více zde

 

VÍNO & JÍDLO aneb co k čemu?

Jistě jste si všimli, že ze spojení vína s jídlem lze udělat doslova vědu. Samozřejmě že většinu vín lze pít samotné jen tak, ale ten pravý gastronomický zážitek ale může vzniknout i správnou kombinací různých vín a kompletního jídelního menu.
více zde

 

(TIŠTĚNÝ KATALOG V PDF )

Zdroj:

Víno klub


 

Dětský kaleidoskop ... :)

Při záchvatu vzteku

85.gif

Jak postupovat, když vaše batole dosáhne takového stupně rozčilení, že u něj dojde k záchvatu vzteku? Zkuste k jeho zklidnění využít následující rady:
•Záchvat vzteku je extrémní způsob, jak upoutat vaši pozornost. Dá se mu proto zabránit, když dítěti věnujete dostatek pozornosti, a to především v době, kdy je zvýšeně podrážděné.
•V době, kdy má batole záchvat vzteku, se snažte zachovat klid. Pokud zareagujete také nepřiměřeně, situaci můžete ještě zhoršit.
•Zkuste batole stisknout v náruči, obejmout ho. Fyzický kontakt pomáhá některým dětem ke zklidnění.
Často je nejlepším způsobem záchvat vzteku ignorovat. Napomínání, vysvětlování či tělesné trestání má většinou opačný účinek. Po chvíli, kdy se dítě samo uklidní, s ním můžete probrat, co ho tak vyvedlo z míry.
 
24.gif
 
Stříhat,
nebo ne?


Hustotu vlasů neovlivníte ani stříháním, jak vám možná budou radit kamarádky. Je to jen pověra. Pravda je taková, že jestliže vlásky zastřihnete na určitou rovnou nebo přibližně stejnou délku, vypadají jako hustější. Stříhání však neovlivňuje ani kvalitu vlasů, ani hustotu, může vzbudit jen opticky lepší dojem a pěstěný vzhled. Kvalita vlasů je zejména genetická záležitost, tvrdí odborníci.
 
9.gif
 
Proč většina dětí nemá ráda zeleninu?

Je to spojeno s pozůstatky z minulosti. Miminka se totiž rodí se sladkými chutěmi, vždyť mateřské mléko je sladké a plné výživných látek. Většina druhů zeleniny není sladká, takže se dítě musí naučit mít tuto chuť rádo. Zkuste proto ze začátku sladší druhy - mrkev nebo kukuřici.


Jen si hraj a povídej!

Dítě potřebuje ke svému rozvoji hru nebo jinou volnou aktivitu, při které relaxuje a vybírá si, s kým si bude hrát a čím se bude zabývat, samo si určuje, kdy skončí. Při hře nebo volné činnosti dítě svobodně ventiluje pocity, konflikty, nevyslovené problémy, jindy si opakuje nedokonale osvojené způsoby jednání. Zkuste se příště nezlobit na svou dceru, když si dlouhé hodiny vykládá s kamarádkou. Dětští psychologové tvrdí, že díky takovýmto rozhovorům si ujasňuje názory k nejrůznějším otázkám, učí se je formulovat, konfrontuje je a podporuje prostřednictvím souhlasného názoru kamarádky.
 
25.gif

Předčítání prospívá i školákům

Vede předčítání skutečně ke ztrátě motivace k samostatnému čtení? Spíše opak je pravdou! Právě z dětí, jimž se hodně čte, se později stávají dobří čtenáři. Je mnoho důvodů, proč i po příchodu dítěte do školy pokračovat v předčítání i jiných formách kontaktu s řečí. Rodiče, kteří si pravidelně udělají čas na rituál předčítání, poskytují dětem cennou pomoc na jejich cestě k samostatnému čtení. Línými číst se stávají spíše ty děti, kterým tato zkušenost chybí.

 

Máte rádi růže? Já moc!


Nádherou růžových keřů se honosí nejeden zámecký park, ale i řada prostých zahrádek

Podívej, kvete růže...

Svým půvabem a krásou jsou často připodobňovány k ženám. Poupata jsou něžná, plná příslibu, a když se plně rozvinou do krásy, omámí svou vůní i smyslností.

Již od nepaměti patří k nejobdivovanějším květinám a bývaly chloubou šlechtěných zámeckých parků. Často vznikaly i samostatné růžové zahrady, takzvaná rosaria.

Původních druhů, z nichž byly vyšlechtěny všechny dnešní odrůdy, je odhadem 100 až 200. Mnoho z nich dnes již běžně neexistuje, ale objevíme je ještě ve sbírkách botanických zahrad nebo specialistů, kteří se jejich pěstování věnují.

Které dát přednost

Do malých zahrádek se hodí především záhonové růže - ušlechtilé čajohybridy nám poskytnou krásné velké květy k řezu a polyantky zase nabídnou spousty okrasných drobnějších kvítků. Ve větších zahradách najdou své uplatnění stromkové formy, které však hůř přezimují a musíme je chránit zakrytím. V prvních letech, než zesílí kmínek, je ohneme a korunku zahrneme zeminou. Na pergolách, v loubích či kolem plotů nadělají hodně parády pnoucí růže, jež nejsou skoupé na květy. V poslední době jsou také stále rozšířenější půdopokryvné druhy.

Jak se rozmnožují

Růže se ve většině případů množí očkováním na šípkové růže. Můžeme je také libovolně řízkovat, ale zvláště u velkokvětých čajohybridů není kořenový systém tak mohutný a květů je pak mnohem méně. Výjimku však tvoří pnoucí odrůdy a polyantky.

Co se jim líbí?

Pěstování růží není náročné, je však nutné dodržovat několik pěstitelských zásad:

+ Když si rostlinku přineseme od zahradníka, umístíme ji do kbelíku s vodou, aby nezaschla.

+ Keříky vysazujeme nejlépe na podzim do vyhloubených jam 30 x 40 x 40 cm, jež naplníme kvalitní kompostovanou zeminou.

+ Vysazujeme je tak, aby krček byl v úrovni terénu nebo těsně pod ním. Nezapomeneme zeminu upěchovat a důkladně zalít.

+ Při výsadbě hnojení nevyžaduje, ale dopřejeme jí 2x ročně (zjara a v červenci až srpnu) 1 lžíci kompletního hnojiva.

+ Na jaře prostříháme zaschlé či poškozené větvičky a zdravé zkrátíme. Nejsilnější míň a slabé víc. Čím častěji ji stříháme, tím víc kvete.

+ Na podzim přihrneme zeminu do výše 10 až 15 cm nad krček, čímž chráníme rostlinu před mrazem.

+ Nejvhodnější je hlinitopísčitá půda s dostatkem živin. Růže nesnáší kyselou reakci, proto nepoužíváme rašelinu.

Víte, že...

+ okvětní lístky růží se již tisíce let používají v kuchyni? Dnes se jimi saláty zdobí nebo zmrzlinové poháry, kandují se a dělají se z nich sirupy.

+ na výrobu 15 ml přírodní silice, která se přidává do parfémů, je zapotřebí 100 kg růžových plátků?

PETR PROKOP

Připravila JARMILA KULTOVÁ

1. Zahradní architekti při parkových úpravách rádi využívají pnoucí růže, neboť tak vzniknou příjemná voňavá zákoutí

2. Drobounkými kvítky nejrůznějších barev se můžou pochlubit polyantky

3. Na záhonech se pěstuje oranžová Bettina, jejíž keř dosahuje výšky až 60 cm; hodí se k řezu

4. Hodna svého jména je fialová Magic Carusel. Vskutku okouzlující podívaná!

5. Od žlutého do červeného odstínu přechází květ odrůdy Samba

6. Rozrostlé keře mnohokvětých růží můžou vytvářet zcela přirozený živý plot

Ovocný sad

+ U jabloní, hrušní, švestek či meruněk provádíme při nadměrné násadě probírku plodů, protože ovlivňuje kvalitu sklizně příští rok.

+ Přerostlé stromy třešní můžeme snížit ořezáním větví i s plody. Ty pak pohodlně očešeme na zemi.

+ Před nedostatkem vláhy chráníme stromy nastýláním. Použijeme piliny, drcenou kůru, slámu či posekanou trávu (u té ale musíme dát pozor, aby neobsahovala semena plevelů).

Zeleninový záhon

+ Pravidelně vylamujeme boční výhony u rajčat. Pokud je necháme bujně růst, zpozdí se násada květů a úroda bude menší.

+ U okurek zaštipujeme hlavní výhon za 3. až 5. listem. Tím podpoříme růst bočních výhonů, na kterých bývá více samičích květů, tedy i plodů.

PETR PROKOP

Jak na to

Kompostéry v sestavě

Recyklováním zahradního a organického domovního odpadu vznikne kompost. Můžeme ho založit volně, ale efektivnější je sestava dvou až tří uzavřených kompostérů. Cena každého z nich je od 800 do 2 500 Kč (podle velikosti).

Organický materiál promícháme s trochou kvalitní půdy. Dospod dáme vrstvu drcené dřevní hmoty vysokou asi 25 cm, na ni naložíme organický odpad, posypeme tenkou vrstvou mletého vápence a trochou dusíkatého hnojiva a kvalitní půdy. Tuto skladbu zalejeme vodou a vše vrstvíme od začátku. Nahoru doplníme zavadlou trávou nebo drcenou slámou.

První ze tří kompostérů naplníme a uzavřeme na začátku jara - otevřeme ho až za rok. Druhý kompost založíme v dubnu a doplňujeme ho až do srpna; na podzim ho zapravíme do půdy, kde do jara dozraje. Třetí založíme na začátku léta a dáváme do něj převážně drcený dřevní odpad a suché listí. Na podzim kompostér uzavřeme a obsah použijeme až za rok a půl na jaře.

V systému dvou kompostérů oba na jaře naplníme a uzavřeme. První otevřeme již na podzim a hmotu zapravíme do půdy, aby kompost dozrál. Druhý necháme odpočívat přes zimu: ten bude k dispozici na jaře.

 

 

ATOL JMÉNEM ALDABRA




Jméno zní jako z pohádky. Patří druhému největšímu korálovému atolu na naší planetě. Sir David Attenborough jej právem označil za div světa. Od roku 1982 je Aldabra na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Jak získal atol své tajemné jméno, nikdo přesně neví. Mohlo vzniknout z arabského Al-Chadrá, což znamená zelená. Vyloučen není ani další, ještě poetičtější výklad. Dostal název podle nejjasnější hvězdy z pěti hvězd v souhvězdí Býka – Aldebaranu, hvězdného obra šestatřicetkrát většího, než je naše Slunce.

Atol sám vypadá jako z jiné planety. Je vytvořen z korálového vápence a tvoří jej čtyři větší ostrovy (Grande Terre, Malabar, Střední ostrov, ostrov Picard neboli Západní ostrov), Polymnie a bezpočet menších ostrovů uspořádaných do oválu.

Atol Aldabra leží v Tichém oceánu severozápadně od Madagaskaru a východně od afrického kontinentu. Vznikl ve čtvrtohorách. Je 34 kilometrů dlouhý, maximálně 14 a půl kilometru široký o celkové ploše 350 kilometrů čtverečních. Jeho povrch ční zhruba osm metrů nad mořem. Laguna měří 224 kilometrů čtverečních. Při nízkém přílivu je ze dvou třetin bez vody a je porostlá mořskou trávou.

Dešťová voda vyleptává do vápence ostrovů hluboké brázdy a vytváří terén s ostrými hranami, který je téměř neschůdný. Podél pobřeží se táhnou houštiny mangrovníků. Vnitrozemí ostrovů je porostlé většinou trnitými houštinami.

FLÓRA A FAUNA

Atol si uchovává nedotčenou panenskou přírodu. Přibližně pětina ze 180 kvetoucích rostlin je tu endemitních. Patří k nim například aldaberská lilie s trnitými masitými listy a ornažovorudými květy, purpurová kleome či mračňák s krvavě rudými kalichy.

   

Žije tu největší populace želv obrovských (Geochelone gigantea). Jejich počty se odhadují na 150 až 180 tisíc. Tyto želvy jsou až 140 centimetrů dlouhé a dosahují hmotnosti až 300 kilogramů a dožívají se i 150 let. Živí se trávou a bylinami, spásají i listí keřů a stromů, pokud na ně dosáhnou. Jeden čas je ohrožovaly kozy, které se na atolu nekontrolovatelně rozmnožily a užíraly želvám potravu. Jejich počty byly zredukovány a želvu obrovskou už dnes na atolu prakticky nic neohrožuje.

Na Aldabře žije i další gigant – největší pozemní krab, který dosahuje délky až jeden metr. Dostal přízvisko palmový zloděj, protože se kromě ptačích vajec a mláďat živí kokosovými ořechy. Velmi zručně je otvírá velkými klepety.

Nejproslulejším ptákem je zřejmě malý hnědý nelétavý pták s bílým hrdlem – chřástal bělohrdlý nebo také Cuvierův.

Na Aldabře jich žije asi pět tisíc. Endemitní je i kaloň aldaberský, který se živí ovocem, či aldaberští ibisové s porcelánově modrýma očima, kteří jsou zvláštním poddruhem ibisů žijících v Africe.

Žije tu vzácný terej rudononohý (Sula sula) i různé druhy faetonů a fregatek. Samečci v době námluv lákají samičky nafouklými modročervenými hrdelními vaky a hlasitými klapavými zvuky. Fragatky jsou dokonalými letci. Dokážou provádět doslova leteckou akrobacii, stát nehybně ve ve vzduchu nebo střemhlav útočit a opět bleskurychle vzlétnout. Tato schopnost jim umožňuje krást jiným ptákům zejména terejům a faetonům ulovenou potravu. Dostali proto přezdívku piráti moře.

 

TROCHA HISTORIE

Atol Adabra je součástí Seychelské republiky, dalo by se říci její nejodlehlejší částí. Už v roce 1509 se objevuje na mapách portugalských mořeplavců jako Aldahra a o dva roky později Portugalci u tohoto ostrova přistáli. V té době byl atol už evidentně znám arabským námořníkům.

V osmnáctém století byl atol připojen k francouzskému území Réunion. Během napoleonských válek se Seychel i Aldabry zmocnili Britové a oficiálně do jejich držení přešly pařížským mírem. Ostrovy byly spravovány z Mauricia a teprve v roce 1903 vyčleněny jako samostatná kolonie. Roku 1976 získaly Seychely nezávislost jako republika v rámci Britského společenství národů.

Aldabra se ocitla v centru zájmu v roce 1966 v době, kdy ve Velké Británii byl ministrem obrany Denis Healy. Ten tehdy chtěl z Aldabry udělat základnu britských leteckých sil, vybudovat tam přistávací dráhy a další potřebná zařízení. Světová veřejnost se tehdy postavila na odpor a Aldabru zachránila. Velkou měrou k tomu tehdy přispěla i Londýnská královská společnost. (sei) n

SEYCHELY (úředně Seychelská republika)

Malý ostrovní stát v Indickém oceánu nedaleko Madagaskaru. Vedle vlastních Seychelských ostrovů zahrnuje i sousední Amiranty a mnoho dalších ostrovů ležících na jih či na jihozápad včetně známých ostrovů Providence, Assumption či atolu Aldabra.

 

Hlavní město: Victoria na ostrově Mahé

Počet obyvatel: 77 000

Rozloha: 454 km2

Člen Britského společenství

Úřední jazyky: kreolština, angličtina, francouzština.

 

ROBOTI JAKO MOTÝLI

 

btrfly057_1a.gif

 

Vypadat budou sice docela jinak, ale létat budou jako hmyz. Někteří by měli mít hmotnost deset gramů, jiní jen gram nebo i méně. Malí létající roboti. Konstruktéři přišli na to, že je daleko výhodnější sestavit roboty podle vzoru hmyzu než vytvářet miniaturní kopie helikoptér či letadel.

Malí roboti si najdou sami cestu, kam budou potřebovat. Třeba létat do oken jako hmyz a provádět špionáž, vykonávat strážní službu nebo monitorovat znečištění ovzduší.

Velký zájem o ně mají armády všude na světě. Americký Pentagon financuje v současné době čtyři výzkumné projekty zaměřené na malé létající roboty tzv. robobugs. Každý z nich váží necelých deset gramů a rozpětí křídel mají sedm a půl centimetru. Jeden z prototypů by měl být připraven v roce 2008.

Malí létající roboti jsou velkou výzvou pro konstruktéry. Je třeba vytvořit dostatečně velkou sílu, která by vynesla přístroj do výše. Dále zajistit pohyb přístroje pomocí křídel a vytvořit senzory, které by létajícímu robotu umožnily orientovat se v prostoru a vyhýbat se překážkám, podobně jako to dělá hmyz.

Aby byli létající roboti co nejlehčí, používají se k jejich konstrukci ve velké míře karbonová vlákna. Potřebují vynést do vzduchu nejen vlastní konstrukci, ale i různé senzory, podle toho, jaké je jejich určení.

Na jednání Společnosti pro experimentální biologii, které se konalo letos začátkem dubna ve skotském Glasgow, bylo předvedeno několik modelů malých létajících robotů. Andrew Conn z bristolské univerzity předvedl robota o velikosti kolibříka. Jeho křídla se pohybovala velmi rychle nahoru a dolů a zároveň ještě rychlejším krouživým pohybem, přesně jako to dělá kolibřík.

Další tým ve složení Fearing – Dickinson předvedl mikromechanický létající hmyz (MFI – Micromechanical Flying Insect) vybavený čtyřmilimetrovými karbonovými křídly po obou stranách, patnácti klouby a mechanikou napodobující svaly k pohybu křídel.

Řadu problémů je třeba řešit v oblasti navigace, která hmyzu umožňuje orientovat se podle krajiny, bezpečně přistát a podobně. Řešením není létající robot ovládaný na dálku, ale robot s automatickou navigací, která bude dokonalá díky senzorům podobným těm, jaké používá hmyz.


 

ZÁZRAČNÍ POČTÁŘI

Máte rádi matematiku??? :))

 

 

Jsou schopni provádět z hlavy neuvěřitelně složité výpočty. S těmito schopnostmi se zřejmě rodí. Nezískávají je učením. Jsou často podprůměrně inteligentní nebo dokonce retardovaní.

 

Pro geniální počtáře bývají společné některé základní charakteristiky. Řada z nich pocházela z chudých nebo mimořádně chudých poměrů. Obvykle neměli ambice využít svých mimořádných schopností ke zlepšení svého postavení. Zázračný počtář Thomas Fuller, který žil v osmnáctém století ve Virginii, byl otrokem. Mnozí byli velmi nemocní, trpěli často epilepsií, synestezií nebo savant syndromem, případně autismem. V jejich době tyto choroby nikdo nedovedl ani pojmenovat, natož diagnostikovat.

Zázrační počtáři bývají obvykle děti nebo velmi mladí lidé. S přibývajícím věkem se tato schopnost vytrácí. Obvykle nejsou schopni vysvětlit, co jim umožňuje podávat výkony srovnatelné v některých aspektech s výkony moderních počítačů. Zerah Colburn, jeden z nejslavnějších počtářů devatenáctého století, se při otázce, jak dokáže tak rychle a správně pracovat s mnohamístnými čísly, rozplakal.

SYNESTEZIE A SAVANT SYNDROM

Někteří zázrační počtáři trpěli synestezií. Je to stav, při němž si člověk zvuky, slova či čísla okamžitě spojuje s nějakým pachem nebo barvou. Uranie Diamandiová, jedna z mála zázračných počtářek, neboť tuto schopnost obvykle mívají především muži, tvrdila, že jednička je černá, čtyřka hnědá a nula bílá. Tato Řekyně, která žila v druhé polovině devatenáctého století, přiřazovala konkrétní barvy všem číslicím od jedné do deseti a také některým dnům v týdnu.

Savant syndrom je handicap, s nímž se setkáváme u některých autistů, u mentálně retardovaných a u pacientů s určitými typy postižení mozku. Objevují se u nich výjimečné izolované schopnosti – například počtářské, hudební, paměťové, vizuální nebo kreslířské.

BUXTON A FULLER

Zřejmě prvním historicky doloženým zázračným počtářem byl Jedediah Buxton (1707 až 1772), zemědělský nádeník z anglického hrabství Derbyshire. Buxton se nikdy nenaučil číst nebo psát.  Dnes by byl zřejmě považován za autistu, jeho současníci ho měli za hlupáka. Jednou pozvala Royal Society Buxtona do Londýna. Chtěla prověřit jeho počtářské schopnosti a při této příležitosti byl také pozván na divadelní představení Richard III. se slavným hercem Davidem Garrickem v hlavní roli. Buxton nebyl vůbec schopen sledovat děj. Na konci představení ale věděl, že herci pronesli celkem 12 445 slov a udělali 5202 kroků.

Podobným případem byl Thomas Fuller přezdívaný také virginský nebo černý počtář. Fuller (1710 – 1790) se narodil v Africe, ve čtrnácti letech byl chycen otrokáři a odvlečen do Virginie. Nikdy se nenaučil číst ani psát, ale ještě v sedmdesáti letech podával neuvěřitelné počtářské výkony. Když dostal otázku, kolik vteřin má rok a půl, trvalo mu jen dvě minuty, než odpověděl: 47 340 000.

ZERAH COLBURN

Narodil se v roce 1804 v USA ve státě Vermont. Počítat začal v pěti letech, když ještě neuměl číst a psát. Jeho otec Albia se rozhodl na jeho talentu vydělat. Zavezl ho do Bostonu a  Zerah tam způsobil senzaci. Na otázku, kolik je 1449 na druhou, dostal tazatel bleskovou odpověď: 2 099 601. Kolik sekund má 2000 let, ptal se další. 63 072 000 000, zněla odpověď. Bostoňané pak vybrali 5000 dolarů, aby se Zerah už nemusel účastnit veřejných vystoupení, která s ním pořádal otec. Ten měl dostat polovinu částky, druhá měla Zerahovi umožnit studovat v Bostonu. Albia Colburn odmítl. Chtěl vydělat více. Odvezl syna do Londýna a pak do Paříže. Bohatství ale nezískal. Obě metropole brzy ztratily o zázračné dítě zájem. Zerah studoval v Paříži i v Británii, ale ukázalo se, že jeho talent je striktně omezen na počtářské výkony. Tuto schopnost ve dvaceti letech bez zjevného důvodu ztratil. Zerah vykazoval také určité degenerativní znaky. Stejně jako jeho otec měl na každé ruce a noze místo pěti prstů šest.

ZÁHADA

Klasická psychologie tento zvláštní typ nadání neumí vysvětlit. Lépe řečeno vysvětlení, které dává, je nedostačující. Podle klasických psychologů je zázračný počtář vybaven mimořádnou vizuální pamětí a schopností asociace a také se dokáže bleskově soustředit na komplikované operace. To vůbec neobjasňuje, proč jsou geniálními počtáři často mentálně postižení lidé a proč zázrační počtáři obvykle nejsou schopni vysvětlit, jak provádějí své komplikované výpočty.

Ti, kteří jsou dostatečně inteligentní, aby dokázali o této věci diskutovat, obvykle uvádějí, že jejich výkony jsou zcela intuitivní. Někteří vědci soudí, že u lidí disponujících mimořádnou schopností počítat se do této činnosti nějakým zatím neznámým způsobem zapojuje i podvědomí.            

 

KALEIDOSKOP

 

 

MRAZUVZDORNÝ HMYZ

Většina druhů hmyzu přezimuje pod zemí nebo v hlubokých skulinách a probouzí se k životu s příchodem jara. Jsou však i takoví, kteří si v mrazivém počasí přímo libují a sníh nebo mírný mráz jim nijak neuškodí. Jedním z otužilců je horský chvostoskok (Isotoma saltans), který se nejlépe cítí při teplotách od minus čtyř do plus pěti stupňů. Dosahuje velikosti pouhých 1,5 až 2,5 milimetru a žije trvale v oblasti ledovců. Teplota nad 12 °C je pro něj smrtícím vedrem. I v nížinách můžeme během zimy pozorovat čilé příslušníky hmyzího společenství. Ve vzduchu poletují tipličky (Trichocera hiemalis) a po sněhu se prohánějí larvy páteříčka sněhového (Cantharis fusca). Při bedlivém pozorování najdeme i píďalky nebo žluťáska řešetlákového. Tento motýl přezimuje jako jediný středoevropský druh volně mezi vegetací a vydrží i dvacetistupňové mrazy. Jak dokážou v tak chladném prostředí přežít? Chladnomilné druhy hmyzu používají podobný trik jako některé ryby studených moří. Jejich tělní tekutiny obsahují nemrznoucí látky, například glycerin, a snižují tak bod tuhnutí.


emban44.gif

 

STEGOSAURUS V EVROPĚ

Fosilie stegosaura objevená v Portugalsku je důkazem, že tito dinosauři žili i v Evropě. Před tím byly jejich kostry nalezeny pouze v USA a v Kanadě. Praještěři, které řadíme k dinosaurům, měřili od hlavy k ocasu až devět metrů a na hřbetě měli kostěný štít z několika plátů s mohutnými trny. Na naší planetě se pohybovali v druhohorách v období jury až křídy. Podle paleontologů z Autonomní univerzity v Madridu nový nález podporuje teorii, že stegosauři (Stegosauria) přecházeli z jednoho kontinentu na druhý v době, kdy zemské desky byly ještě blízko sebe a na řadě míst existovaly mezi nimi zřejmě přirozené mosty.

 

emban44.gif

 

25 MILIONŮ DOLARŮ

To je odměna vypsaná pro člověka, který dokáže odstranit z atmosféry dostatečné množství skleníkových plynů. Odměnu vypsal Richard Bronson a vyplatí ji tomu, kdo předloží uskutečnitelný plán, jak zbavit ovzduší nejméně miliardy tun uhlíkových sloučenin. Cena má poetický název Virgin Earth Challenge.

 

emban44.gif

 

PROPOJENÁ TUNELY

Nové čtyři velké železniční tunely vyrostou pod Alpami a budou propojovat severní a jižní Evropu. Do roku 2020 vyroste a má být v provozu tunel dlouhý třiapadesát kilometrů na železniční trase Lyon – Turín. Bude jen jedním z podobných nových gigantů, které spojí například maďarskou Budapešť s portugalským Lisabonem. Proč se ale pouštět do stavby nových tunelů, když podle některých názorů existuje dost starých v dobrém stavu? Jde o železniční tunely. Ve srovnání s automobilovou dopravou je železniční daleko méně škodlivá pro životní prostředí, a proto ji státy EU budou rozvíjet. Podle odhadů by emise z aut měly vzrůst v alpských údolích do roku 2020 o 75 procent a tomu je třeba zabránit. Existují i další projekty tunelů pod Alpami: ve Švýcarsku takzvaný Lötschbergův tunel a Brennerův tunel mezi Rakouskem a Itálií.

 

emban44.gif

 

ZAMOŘENÉ HORY

Horský vzduch zdaleka není tak čistý, jak si člověk představuje. Zjistili to kanadští vědci z Torontské univerzity při výzkumech v Kostarice. Pesticidy používané na kávových, banánových a rýžových plantážích kontaminují středoamerické tropické deštné lesy. Řada druhů obojživelníků, zejména horské žáby, tam vykazuje časté degenerativní změny. Překvapením bylo zjištění, že v horách v Národním parku Braulio Variolo je desetkrát více nebezpečných látek než v nechráněných nížinách. Podle počítačových modelů se pesticidy do hor dostávají se vzdušnými proudy nebo je tam přinese déšť. Počet horských obojživelníků ve Střední Americe dramaticky klesá. Například žába na obrázku Hyla calypsa je na pokraji vyhubení.

 
emban44.gif

 

SLONÍ STROM

Marula



 

 

Roste v savanách střední a jižní Afriky. Téměř posvátný strom domorodců. Jeho plody mají široké použití a jsou oblíbenou pochoutkou slonů. Marula.

 

Ve vhodných podmínkách dorůstá marula do výšky osmnáct metrů. Pro domorodce je to pravý poklad. Patřičně si těchto stromů cení a ohraňují je. Jeden strom rodí až deset tisíc světlezelených oválných plodů zhruba velikosti švestky. Dozrávají až poté, co spadnou nebo jsou utrženy podobně jako banány. Zralé mají voskově žlutou barvu a vydávají pronikavou sladkou vůni.

Plody maruly jsou velmi chutné, osvěžující a výživné. Bílá dužnina má osmkrát vyšší obsah vitaminu C než pomeranče nebo citrony stejné váhy. Ve velmi tvrdé pecce jsou skryta dvě až tři olejnatá semena s vysokým obsahem proteinů.

Z maruly se používá všechno: plody, semena, listy i kůra. Plody jsou vhodnou surovinou pro výrobu džemů a marmelád a také se z nich vyrábí likér, který si získal slávu pod jménem Amarula Cream. Má čokoládovou příchuť a je to jeden z nejúspěšnějších exportních výrobků Jihoafrické republiky.

Z plodů maruly vyrábějí místní obyvatelé velmi jednoduchým způsobem i další alkoholické nápoje podobné vínu nebo pivu. Plody na dva dny vloží do kontejneru naplněného vodou, aby nasákly. Když změknou, vylisují z nich šťávu a slupky i šťávu ponechají v původním nálevu v kontejneru dalších několik dní. Směs zkvasí a výsledkem je nakyslý nápoj, údajně neobvykle silný, který ale nemá následky jako jiný alkohol. Na výrobu jednoho litru nápoje se spotřebuje kolem dvou set plodů.

VŠESTRANNÉ POUŽITÍ

Slupka plodů se někdy praží a užívá se jako náhražka kávy. Zuluové drtí pecky maruly a z olejnatých semen vyrábějí masážní léčivé oleje bohaté na antioxidanty. Jiné kmeny používají olej ze semen ke konzervování masa.

Rozemletá kůra stromu marula se používá jako profylaxe proti malárii. Kůra obsahuje antihistaminy a výluh z ní se používá při hadím uštknutí, štířím bodnutí a při revmatických bolestech. Při zánětech dýchacích cest se kůra přidává do vroucí vody a pára se inhaluje. Listy žvýkají domorodci v případě zažívacích potíží.

Léčivé účinky různých částí maruly potvrdily nedávné laboratorní testy. Farmaceutické společnosti jsou přesvědčeny, že marula by se dala využít i pro léčení dalších potíží a chorob.

Dřevo stromů je měkké. Místní obyvatelé z něj tradičně vyřezávají mísy, bubínky a hračky, ale také úly, stoličky a další předměty. Z kůry se vyrábí červěnohnědé barvivo.

STROM S HISTORIÍ

Archeologické nálezy dokazují, že plody maruly se živili lidé už před dvanácti tisíci lety. Už tehdy to bylo oblíbené ovoce především na území dnešní Jihoafrické republiky, Botswany a Namibie, kde jsou tyto stromy dodnes domovem.

Marula (Sclerocarya birrea) roste v savanách v sousedství akácií a baobabů a je velmi hojná v Krügerově národním parku. Má podobné postavení, jako mívala u nás lípa. Pod její košatou korunou se scházejí večer obyvatelé vesnice, často stojí jediný košatý strom marula uprostřed políčka a nabízí stín.

Maruly kvetou od září do listopadu a plody rodí od ledna do března. Jsou to stromy dvojdomé a podle domorodých legend lze kůrou patřičného stromu ovlivnit pohlaví očekávaného dítěte. Výluh kůry samčího stromu zajistí mužského potomka, ze samičího stromu děvče.

 

ZVÍŘECÍ POCHOUTKA

Plody maruly chutnají nejen lidem. Říká se, že sloni po nich doslova šílí a je to jejich nejoblíbenější pochoutka. Nepohrdnou ale ani listím a kůrou maruly. Proto dostala přezdívku sloní strom. Zcela jednoznačně zatím z neznámých důvodů dávají sloni přednost kůře a listí ze samičích stromů. Listy maruly spásají žirafy, její plody milují kromě slonů i šimpanzové, antilopy kudu, vodušky a prasata bradavičnatá.


slon indický

 

Zajímavosti




ČÍNSKÁ ČERVEŇ

Její zbytky se nacházejí na figurách proslavených terakotových válečníků starých 2000 let. Vědci nyní zjistili, že šlo o čínský vynález a jednu z mála barev, které se ve starověku nevyráběly z přírodních látek, ale chemicky. Druhou takovou barvou byla například egyptská modř. Tým ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii zkoumal strukturu čínského purpuru a došel k závěru, že při jeho výrobě se vycházelo z technik výroby a barvení skla, které v Číně dovedli na vysokou úroveň taoističtí mniši. Zhruba v letech 450 př. n. l. až 220 n. l. vyráběli taoističtí mniši sklo barvené baryem, které dokonale napodobovalo jadeit, a dokázali prý chemicky vyrábět i červenou barvu.

 

 emban44.gif

 

HROZBA ZVANÁ SÓJA

Sójové plantáže, kvůli kterým se kácejí amazonské deštné lesy, ohrožují klima více než pastviny pro dobytek. Vědci zjistili, že plantáže sóji snižují dramaticky dešťové srážky až čtyřikrát víc než pastviny. Zdůvodňují to tím, že sója absorbuje méně slunečního záření než tráva na pastvinách, povrch země se pod ní méně zahřívá a vytváří se méně mraků. Zatím bylo z vykácených brazilských deštných lesů zhruba 85 procent přeměno v pastviny a patnáct procent v sójové plantáže. Tento poměr se prudce mění. Sója se stala světově velmi žádanou potravinou a navíc se stále více používá k výrobě biopaliv. Její produkce poroste i díky nové transamerické dálnici, která spojuje brazilské atlantské přístavy s tichomořskými přístavy v Peru a s modernizací dálnice BR-163. Vývoz zemědělských produktů na mezinárodní trhy v celém světě tak bude velmi jednoduchý.

 

 

 NEJTĚŽŠÍ NA SVĚTĚ

Největší známé hmotnosti ze suchozemských savců dosáhl africký slon zastřelený v roce 1955 v Angole. Vážil 12,274 tuny. Za největšího mořského savce je pokládána modrá velryba ulovená v roce 1947. Dosáhla hmotnosti 190 tun. 240 tun podle odhadů zřejmě vážil nejtěžší brontosaurus, který žil v jižní Indii, a nejtěžším známým hadem byla zřejmě krajta barmská nazývaná něžně Baby, která vážila 182 kilogramů. Prvenství v hmotnosti mezi lidmi si udržuje Američanka Carol Yager. Dosáhla váhy 680 kilogramů, nemohla kvůli své hmotnosti chodit a zemřela v roce 1994 ve čtyřiatřiceti letech.

 

emban44.gif

 

OHROŽENÝ KRÁL VZDUCHU - Na pokraji vyhubení

Kondor kalifornský.

Gymnogyps californianus - kondor kalifornský

Původní obyvatelé mu říkali pták – hrom. Patří k největším na světě. Domovem je v Severní Americe. Občas bývá chybně přiřazován k supům, protože má podobný způsob života. Patří však do úplně jiné kategorie. Je zřejmě příbuzný s čápy. Kondor kalifornský.


 V roce 1953 žilo na naší planetě posledních šedesát kondorů kalifornských. O třicet let později navzdory zákonné ochraně jich zbylo jedenadvacet. Bylo jasné, že bez rychlého zásahu vyhynou. Po dlouhých sporech začal intenzivní program na jejich záchranu. Poslední volně žijící jedinci byli odchyceni a rozděleni do několika chovných skupin. Největší byla v zoologické zahradě v americkém San Diegu. Záchranáři využili nejnovějších poznatků vědy a odvedli vynikající práci. Oplozená vejce putovala do inkubátorů. Ke krmení mláďat ošetřovatelé používali speciální rukavice, které napodobovaly kondoří matku, aby si malí kondoři nezvykli na člověka. Úspěch se dostavoval, i když pomalu. V roce 1992 byli první dva uměle odchovaní kondoři kalifornští vypuštěni do volné přírody. Nejprve se ročně líhla jen čtyři až pět mláďat, pak už patnáct a v současné době se další kondoři kalifornští vypouštějí do přírody každý rok. V  Kalifornii, Arizoně a v Mexiku jich dnes volně žije 127. Dalších 140 je v chovných stanicích.

ZÁKLADNÍ ÚDAJE

Po kondoru andském je kondor kalifornský (Gymnogyps californianus) největším létajícím ptákem na světě. Má rozpětí křídel dva a půl až tři metry a dosahuje hmotnosti osm až čtrnáct kilogramů. Samička je menší než sameček. Patří do čeledi kondorovitých (Cathartidae), v níž je pouhých sedm druhů. Všechny žijí na americkém kontinentě, z toho dva jen v Jižní Americe.

SHODY A ROZDÍLY

Na západní polokouli plní kondoři roli supů, k nimž bývali dříve chybně řazeni. Podobají se jim vzezřením i způsobem života, ale příbuzní s nimi nejsou. Podle nejnovějších poznatků jsou spíše příbuzní s čápy. V průběhu evoluce se optimálně přizpůsobili danému způsobu života nezávisle na tom, z jakých předků pocházejí.

Podobně jako supi mají kondoři holou hlavu a části krku. Barva těchto holých částí se může během několika sekund měnit od bělavě šedé až po purpurově rudou zúžením nebo rozšířením krevních kapilár. Je významným ukazatelem emocí, například dominantního postavení ptáka zvláště v bojích o mršinu nebo při námluvách. Kondoři podobně jako supi jsou mrchožrouti. Někteří mají vzdušné vaky na krku, které při námluvách nafukují.

V porovnání se supy mají kondoři slabší kráčivé nohy s krátkou blanou mezi prsty. Její význam není přesně znám, ale někteří vědci se domnívají, že má zpomalit rychlost při přistávání. Prsty jsou rovné, v žádném případě  to nejsou pařáty jako u supů nebo jiných dravých ptáků. Třetí prst je podstatně delší. Kondorům také chybí kostěné štítky nad očima proti oslnění, které mají supi i jiní dravci. Kondoři je nemají. Kromě těchto drobných rozdílů v anatomii mají někteří kondoři také lepší čich než supi. Mršiny hledají nejen zrakem, ale i čichem.

KONDOR KALIFORNSKÝ

Podobně jako další kondorovití s výjimkou kondora královského má kondor kalifornský tmavě šedé až černé zbarvení. Typické je pro něj bílé zbarvení vnitřní strany letek, které vynikne při rozpjatých křídlech.

Kondor kalifornský dospívá v pěti až v šesti letech. Vytváří stabilní pár na celý život. Může žít padesát nebo i více let. Samička snáší jediné vejce každý druhý rok. Vejce má hmotnost asi 280 gramů, je dlouhé devět až dvanáct centimetrů a široké 67 mm. Na vejci sedí střídavě oba členové páru třiapadesát až šedesát dní. Pokud se vejce rozbije nebo ztratí, samice snese další.

Mladí kondoři mají velmi dlouho šedavé prachové peří. Mění ho, teprve když dorostou téměř do dospělé velikosti. V pěti až šesti měsících začínají létat, ale v péči rodičů zůstává mládě až do dvou let, kdy samice snese další vejce.

PLACHTĚNÍ

Opeření je pro kondora kalifornského a kondory vůbec velmi důležité. Výměna křídelních letek probíhá velmi pomalu až několik let, protože v křídlech nesmí nikdy zůstat větší mezera. Narušilo by to vynikající schopnost plachtit ve vzduchu, odkud kondoři vyhlížejí mršiny, které jim slouží jako potrava. Využívají stoupavých vzdušných proudů, které jim i při jejich velké hmotnosti pomohou nabrat výšku. Pak dlouho plachtí, zvolna při tom výšku ztrácejí a opět se s dalším proudem vznesou do výše. Podle Charlese Darwina, který je kdysi sledoval, za celou půlhodinu ani jednou nepohnuli křídly. Jen majestátně plachtili.

Aby si udrželi kvalitní letky, kondoři se velmi často sluní. Co nejdříve po přistání, protože sluneční paprsky působí na keratin v peří a pomohou tak obnovit správný tvar letek, které se při dlouhém plachtění obvykle prohnou.

Jiný účel má ranní slunění, kdy kondor sedí s široce roztaženými křídly. Je to jakási sluneční koupel, která kondorům po chladné noci zvýší tělesnou teplotu i o několik stupňů.

 

Kondor kalifornský.

pokračování...


Sarcoramphus papa - kondor královský


KOŘIST

Kondoři kalifornští, kteří žijí v přírodě, jsou velcí cestovatelé. Za den uletí zhruba 250 kilometrů. Nejoblíbenější potravou jsou pro ně uhynulí velcí savci – vysoká, kozy, ovce, koně, prasata a další, ale nepohrdnou ani uhynulými králíky, kojoty, malými tuleni nebo lososy. Nelákají je zdechliny ptáků a plazů.

Kondor kalifornský je velký jedlík. Protože v přírodě nemá nikdy jistotu, kdy sežene další potravu, doslova se přejídá. Dokáže zkonzumovat najednou až osm kilogramů masa, takže často nemůže vzlétnout a čeká několik hodin, až vytráví. Když vzlétnout musí v případě nebezpečí, část potravy nejdřív vyvrhne.

OHROŽENÍ

Kondor kalifornský byl popsán v roce 1779 a už na konci osmnáctého století byl řídkým druhem. Kdysi dávno byl na americkém kontinentě poměrně hojný. Nemá jiného nepřítele než člověka a ten ho vyhubil dokonale. Kritické bylo pro něj osídlení Ameriky a klimatické změny na konci poslední doby ledové, které vedly k zániku megafauny z dob pleistocénu. To byl jen první krok. Osadníci, kteří viděli kondory nad mršinou ovce nebo telete, chybně usoudili, že je kondor ulovil, a důsledně ho hubili. Plachtící kondoři ve velkých výškách byli vítaným terčem pro sportovní lovce. Hynuli také na otravu jedy, kterými farmáři ničili hlodavce nebo po požití mršiny kojota či vlka, který pozřel otrávenou návnadu. Nejnověji ohrožují kondora kalifornského nejvíce elektrické vedení vysokého napětí a otrava olovem z kulek, kterými je nějaké zvíře zastřeleno a jeho mršinu pak kondor sežere. V současné době američtí ochranáři přírody prosazují, aby se v místech výskytu kondorů nepoužívaly olověné kulky, ale dražší náhradní střelivo. To by mělo být dotované státem.

DALŠÍ DRUHY

Ještě větší než kondor kalifornský je kondor velký neboli andský (Vultur gryphus). Je největším létajícím ptákem naší planety. Dosahuje rozpětí křídel více než tři metry a hmotnosti kolem patnácti kilogramů. Vyskytuje se v jihoamerických Andách. Létá ve výšce až 7000 metrů a dožívá se i sedmdesáti let. Pohlavně dospívá ještě déle než kondor kalifornský – až v osmi letech. Starší název kondor americký.

Kondor královský (Sarcoramphus papa) jako jediný z kondorovitých není jen tmavě šedý až černý, ale má v horní části zad bílé peří a kolem krku šedé límcové okruží z prodloužených per. Rozpětí křídel 180 cm až dva metry, hmotnost 3 až 4 kilogramy. Byl to kultovní pták starých Mayů. K jeho uctívání zřejmě přispěla i zajímavá kresba hlavy a světlé oči lemované červeným kroužkem. Na rozdíl od kondora kalifornského a andského, kteří žijí v horách, obývá lesy, zejména deštný prales.

Kondor krocanovitý (Cathartes aura) má přibližně stejné rozpětí křídel jako kondor královský – 180 až 200 centimetrů, má však nižší hmotnost kolem dvou kilogramů. Je rozšířen na obou amerických kontinentech od jižní Kanady až po Ohňovou zemi. Vyhubení mu nehrozí. V Mexiku bylo během tahu napočítáno milion těchto ptáků. Hnízdí často i na zemi a jako jediný kondor snáší skvrnitá vejce. Starší název: sup krocanovitý.

Kondor havranovitý (Coragyps atratus) je celý černý skutečně jako havran. I lysou hlavu má černou. Je podstatně menší než zmíněné druhy. Dosahuje rozpětí křídel půldruhého metru a hmotnosti jeden až dva kilogramy. Je rozšířen od středu USA až do Chile a Argentiny. Je jedním z nejhojnějších dravých ptáků na americkém kontinentě. Zdržuje se s oblibou u sídlišť. Na mršinu se slétá ve velkých hejnech, v nichž je někdy až dvě stě ptáků. Loví i živou kořist a v případě nouze nepohrdne ani plody. Starší název: sup havraní.

 

HOMO URBANUS

Co že to je? :o)


Po celá tisíciletích žila většina obyvatel naší planety na venkově. Situace se mění. Právě v těchto dnech se váhy naklánějí na druhou stranu. Převahu bude mít Homo urbanus, člověk městský.

Ať už hledáme původ člověka v biblickém ráji nebo prozaičtěji v savanách východní Afriky, je jasné, že Homo sapiens nezačínal jako městské stvoření. Místa, kde žil, mu musela poskytovat potravu a pro sběr plodů i lov zvířat potřeboval žít v přírodě.
První bydliště, která je možno alespoň vzdáleně považovat za vesnice, si začal člověk budovat až koncem poslední doby ledové, tedy před 11 tisíci lety. Trvalo dalších šest tisíciletí do starověku, než vyrostla první stotisícová města. Ještě v roce 1800 žila ve městech jen tři procenta obyvatel. V těchto dnech přesáhl počet městských obyvatel naší planety poprvé v historii padesátiprocentní hranici.
CENTRA POKROKU A VÝVOJE
Nelze upřít, že na venkově vznikla spousta užitečných věcí i vynálezů, například hrnčířský kruh. Byl a je to venkov, který zajišťuje lidstvu obživu. Nicméně pokrok se vždy vázal k městům. Kolem roku 2000 př. n. l. vznikají města v údolích velkých řek či na úrodných planinách – Jericho, Ur, Ninive, Babylon. S nimi se rodí i celé civilizace v údolí Eufratu a Tigridu, v Indii vyrůstá Harappa a harappská civilizace či Mohendžo-dáro, v Egyptě Memfis a Théby, Mykény v Řecku, Knossos na Kypru, Ugarit v Sýrii. A také Řím, který jako první metropole v dějinách dosáhl milionu obyvatel.
Města se stala centrem výměny zboží i myšlenek, místy, kde se rozvíjely vědy i umění. Během staletí přibývají na mapě světa  další jména: Konstantinopol, Alexandrie, Amsterdam, Londýn, Lisabon, Teotihuacán či Tenochtitlán. Ve městech přestávali být lidé připoutáni k půdě a měli čas rozvíjet své zvláštní schopnosti, učit se, studovat, vymýšlet.
Každé město mělo vlastní tvář, v minulosti výraznější než dnes. Města byla centrem říší – například Konstantinopol či  Řím, italská Bologna střediskem věd a umění, Hamburk centrem obchodu, španělské Toledo proslulo výrobou toledské oceli. Některá kvetla a existují dodnes, jiná po období slávy upadla v zapomnění.
NEDUHY A NEDOSTATKY
Už od svého vzniku trpěla města klasickými neduhy. Byla přeplněná, chudí žili ve slumech v otřesných hygienických podmínkách, trpěli podvýživou, šířily se tam nemoci.
V létech 1000 až 1300 se počet obyvatel evropských měst zdvojnásobil a dosáhl 70 milionů. Vzápětí černá smrt, jak se říkalo moru, počet městských obyvatel snížila o čtvrtinu. Umírali i lidé na venkově, ale nejvíce postihla epidemie města. Většina lidí neměla přístup k pitné vodě. Kanalizaci sice znali už starověké kultury, ale měli ji jen ti nejbohatší.
PRŮMYSLOVÁ REVOLUCE
Významný skok vpřed v rozvoji měst přinesla průmyslová revoluce. Vynálezy nových strojů a vznikající továrny sice nezlepšily kvalitu života ve městech, ale vytvořily množství pracovních příležitostí. Koncem osmnáctého století nastává nová éra. Rolníci hromadně opouštějí půdu a hrnou se do měst. Tento trend nejdříve zachvátil severní Anglii, poté postupně celou Evropu a také Severní Ameriku. V roce 1900 už žilo v městech 13 procent světové populace.
NÁHLÝ SKOK
K prudkému skoku ze třinácti procent na více než padesát procent došlo za pouhých 107 let. Postaraly se o to věda a moderní technologie, pokroky v medicíně, nové léky a prevence. Lidé jsou dnes schopni žít ve velkých aglomeracích a nepodléhat epidemickým chorobám, jako je TBC, cholera a nejrůznější další nemoci. To vše ovlivnilo i život lidí na venkově. Tam se rovněž prodloužil lidský věk a vzrostl počet obyvatel. Životní podmínky se ale nezlepšovaly úměrně k tomu, a tak docházelo k dalšímu přesunu obyvatel z venkova do měst.
Tento trend pokračuje dodnes. Podle předpovědí OSN vzroste počet obyvatel měst z dnešních 3,2 miliardy do roku 2030 na téměř pět miliard. Z každých pěti obyvatel planety tři budou žít ve městech. Nejdramatičtější nárůst zaznamenají chudé kontinenty Afrika a Asie a tamější města, která se s masivním přílivem obyvatel budou jen těžko vyrovnávat.
MĚSTA A MEGAMĚSTA
Podle odhadů bude do deseti let na světě 500 měst s více než milionem obyvatel. Prudce vzroste počet měst s více než pěti miliony lidí a na mapách se objeví další megaměsta definovaná jako města pro deset a více milionů lidí. V roce 1950 do této kategorie patřilo jen Tokio a New York. V roce 2020 bude mít podle OSN devět měst na světě dokonce více než dvacet milionů obyvatel. Budou to indická města Dillí a Bombaj, bangladéšská Dháka, indonéská Djakarta, nigerijský Lagos, Mexiko City, New York, brazilské S~ao Paulo a japonské Tokio. Už dnes má Tokio s předměstím 35 milionů obyvatel, tedy víc než celá Kanada.
NOVÉ PROBLÉMY
Snad všechna velká města se dnes potýkají s podobnými téměř neřešitelnými problémy – kritickou situací v dopravě, znečištěním ovzduší, energetickými problémy a chudinskými slumy.
Je velmi obtížné definovat, co dělá město úspěšným a životaschopným. Některá mohou trpět velkým znečištěním a přesto být živoucí. Jiná jsou čistá, ale sterilní jako bez života. Tvář města formuje jeho poloha, komunikace i historie.
Dvě pětiny světových měst s počtem obyvatel od jednoho do deseti milionů a také patnáct z dvaceti největších měst leží na březích řek nebo na pobřeží moře. Jsou proto snadno zranitelná záplavami a s globálním oteplováním se situace bude zhoršovat. Londýn například začátkem osmdesátých let nechal připravit protipovodňové zábrany. Jen během deseti let od roku 1986 do roku 1996 je použil celkem sedmadvacetkrát. V dalších deseti letech (1996 až 2006) dokonce šestašedesátkrát. Meteorologové tvrdí, že nejde o výjimečné situace, ale o celkový trend, a že protipovodňové zábrany budou muset být v Londýně používány stále častěji.
Velkoměsta v rozvojovém světě nejsou schopna zpracovávat odpadní vodu a splašky. Vypouštějí je většinou přímo do řek nebo do moře včetně odpadů z továrem, které často obsahují jedovaté látky, například arzen. Tato situace spolu se znečištěným ovzduším si vyžaduje vysokou daň na lidských životech. Podle OSN například v Číně umírá každoročně vlivem zamořeného vzduchu nejméně 400 tisíc lidí. Stejně nebezpečné jsou haldy odpadků, na nichž žijí statisíce lidí, například v předměstích Nairobi.
MODERNÍ LÁKADLA
Až do šestnáctého století mohlo dostat v Anglii titul City (velkoměsto) jen takové město, které mělo diecézní katedrálu. Význam měst byl úzce vázán na jejich význam náboženský. Ve vyspělém světě role katedrál ustupuje do pozadí. O to víc se  města snaží vytvořit si nová architektonická díla, která mají lákat návštěvníky a městu dát novou tvář a image. Příklady není třeba složitě hledat.
S australským Sydney si dnes každý spojuje unikátní budovu Opery (viz 100+1 3/2007). Španělské Bilbao bylo nezajímavým, málo významným průmyslovým španělským městem. Jen do doby, kdy v něm vyrostl architektonický zázrak Franka Gehryho – futuristická stavba Guggenheimova muzea. Bylo otevřeno v roce 1997. Od té doby přitahuje návštěvníky z celého světa a Bilbao se rázem vyšplhalo mezi nejzajímavější města světa.
Americké Milwaukee se zviditelnilo galerií, kterou navrhl slavný španělský architekt Santiago Calatrava. Jeho dílem je i budova opery ve španělské Valencii. Přiřadila se k řadě muzeí, obrovskému akváriu a dalším budovám, které tvoří unikátní Město umění a věd. Výčet by mohl pokračovat. Řada měst sází na výškové budovy, Peking má nejnověji i své obří kolo, tchajwanský Tchaj-pej se pyšní nejvyšší současnou budovou světa, jiná města lákají futuristickými stavbami netypických tvarů. Patří k nim například dubajský hotel Burdž Al Arab, který připomíná velkou plachtu, Muzeum ovoce v japonském Yamanaši, kde skleníkové kupole připomínají tvary ovoce, či stanice TGV v Lyonu (autor Santiago Calatrava), která připomíná vzlétajícího ptáka. 

 

 

VÍTE O TOM, ŽE ...?

PROČ ROSTOU DOLŮ

 



 

Rostliny poznají, kde je nahoře a kde dole. Lidé o tom vědí  minimálně od té doby, co se zabývají zemědělstvím. Jak přesně tento mechanismus funguje, zjišťují vědci teprve nyní, mimo jiné i s využitím vesmírných letů.

Rostliny reagují na změnu pozice vůči gravitačnímu poli posílením či potlačením růstu určitých buněk. Rostlina se dokáže napřímit i po částečném sesuvu půdy a kořeny si najdou cestu dolů, i kdybychom celou rostlinu otočili vzhůru nohama. Této životně důležité vlastnosti se říká gravitropismus (geotropismus).

Při zkoumání gravitropismu rozlišují odborníci tři fáze, které lze sledovat odděleně. Za prvé je to vnímání (percepce) zemské přitažlivosti, které probíhá pomocí drobných pevných tělísek (statolitů), podobně jako ve vnitřním uchu člověka. Za druhé přenos informace prostřednictvím transportních proteinů, například auxinu, a za třetí reakce na podnět, tedy potlačení či povzbuzení růstu konkrétních buněk v rostlinném těle. Tím dochází k zakřivení příslušné části rostliny tak, aby se opravil případný nesprávný směr růstu.

Přesný průběh vnímání gravitace rostlinami je pro vědce stále určitou hádankou. Pravděpodobně v něm působí pohyb statolitů, které dotekem aktivují senzory a spustí tak řetěz následných reakcí a pochodů.

Existenci speciálních molekul reagujících na dotek statolitů prokázal Markus Braun z bonnské univerzity u řasy parožnatky. Jsou obsaženy v buněčné stěně rhizoidů (kořínků). Jejich vrcholová buňka je silná jen tři setiny milimetru, ale její délka může dosahovat až několika centimetrů. Nedaleko zakončení buňky jsou takzvaná lesklá tělíska o velikosti dvou tisícin milimetru, která obsahují těžký síran barnatý. Za normálních okolností jsou uložena asi jednu až tři setiny milimetru od špičky buňky a jsou uchycena vlákny aktinu. V beztížném stavu se jejich vzájemná vzdálenost zvětšuje. Při několikadenním letu v raketoplánu se rhizoidy normálně vyvinuly, ale rostly chaoticky všemi směry.

Pokud rostlina vybočí ze směru gravitace, přesunou se statolity k citlivým molekulám buněčné stěny pod sebou. Molekuly se dotykem aktivují a zahájí řadu biochemických reakcí, které například usměrňováním distribuce vápníku oslabí růst určité části buňky. Protože horní část buňky roste normální rychlostí, zakřiví se rhizoid směrem dolů. Podobný mechanismus působí zřejmě i u vyšších rostlin, kde funkci statolitů přejímají amynoblasty, tělíska s vysokým obsahem  škrobu. I tam je základem mechanismu aktivace citlivých molekul a ovlivnění růstu pomocí regulace vápníkového režimu.

 

 

 

VÍTE O TOM, ŽE ...?

NEBEZPEČNÉ KOVY

 

 

Stačí jich málo. Mohou i být i hluboko pod úředně stanovenou normou, a přesto velmi negativně ovlivňují vodní život. Jde o těžké kovy, hlavně zinek a měď. Ve Velkých jezerech na kanadsko-americké hranici i malé koncentrace mědi a zinku poškozují smysly ryb a dalších živočichů, dokonce i zooplanktonu.

Nathaniel Scholz z výzkumného rybářského centra v Seattlu zjistil, že stačí minimální obsah mědi ve vodě a lososům vážně poškodí čich. Nejde o katastrofu, při níž by ryby umíraly okamžitě a houfně. Nesou však těžké následky, na které umírají postupně. Ztrácejí schopnost vycítit predátora nebo nebezpečné chemikálie. Úniku mědi, zinku a dalších těžkých kovů do vody je velmi obtížné zabránit. Dostávají se tam se srážkami i s přítokovou vodou z průmyslových oblastí. Jde o tak nízké koncentrace, že to ani nebudí protesty ochránců přírody.

Scholzův tým zkoumal chování lososů v nádržích výzkumného ústavu. V jedné byla voda bez těžkých kovů, v druhé s minimálními příměsemi a ve třetí s trochu vyšším obsahem, ale stále pod doporučenou normou.

Na kapku látky extrahované z lososí kůže a přidané do vody reagovaly ryby v čisté vodě přirozenou obranou. Přidaná kapka signalizovala mrtvého lososa a nebezpečí, že je nablízku predátor. Lososi přestali plavat, klesli ke dnu a nehybně tam vyčkávali. Ryby ve vodě, která obsahovala minimální příměs těžkých kovů (2 částečky z miliardy), nejprve zareagovaly, ale vzápětí se uklidnily a nebezpečí dál neregistrovaly. V nádrži, kde byla koncentrace mědi a zinku pod normou, ale běžná pro  Velká jezera (10 částeček z miliardy), nebezpečí nezaznamenaly. Měly poškozený čich. Koncentrace 10 z miliardy je o tři body nižší, než je maximální doporučená hranice – 13 z miliardy.

Vliv těžkých kovů se projevuje nejen u lososů a ryb, ale i v dalších úrovních potravního řetězce.

Pijavice (Hirudinea) například ztrácejí schopnost najít si ve vodě čichem potravu, kterou pro ni představují převážně larvy hmyzu a červi. Zooplankton podobně jako lososi necítí nebezpečí a malé rybky nerozeznají vlastní jikry a požírají je, místo aby je chránily.

Předpokládá se, že podobné účinky mají těžké kovy i na lidi. V USA například nedávno proběhla aféra, kdy pacienti žalovali farmaceutickou firmu ze ztráty čichu. Prostředek proti rýmě  ve spreji do nosu byl sice velmi účinný, ale obsahoval zinek. Následky byly podobné jako u lososů.

 

VÍTE O TOM, ŽE ...?

SLYŠÍ ČELISTÍ...

               

 

 

 Zmije rohatá

 

... dokáže lovit v noci a velmi přesně útočit, i když leží celá zavrtaná do písku. Jak je to možné? Biologové si nad tím dlouho lámali hlavu. Odpověď našel Bruce Young z univerzity v Topece v americkém Kansasu. Vytvořil počítačový model sluchového systému zmije rohaté a názorně tak dokázal, jak had slyší kořist, i když nemá uši a v noci nevidí.

Příslušníci čeledi zmijovitých (Viperidae), do které zmije rohatá patří, mají vnitřní sluchový orgán, který může slyšet zvuky o frekvenci 200 až 1000 hertzů. Tento rozsah ale nezahrnuje například pištění myši, která je možnou kořistí. Pokud by si nevzala boty a nedupala, had ji neslyší. Zmijovití také necítí vibrace pronikající pískem, protože nemají na kůži potřebné senzory.

Zmije rohatá (Cerastes cerastes) dorůstá délky čtyřicet až osmdesát centimetrů. Je typicky pouštním druhem, který se  vyskytuje v severní Africe od Maroka až po Sinaj a jižní Izrael. Nad očima mívá špičaté růžky tvořené protáhlou šupinou, podle nichž dostala jméno. Na rozdíl od jiných hadů nevaruje syčením. Údajně proto, že v horké poušti by při syčení nabíráním a vypouštěním vzduchu ztrácela cenné tekutiny. Na lov se vydává zásadně v noci, kdy povrch písku chladne. Zavrtává se do něj od ocasu pohyby do stran. V písku je skryto celé tělo, na povrch ční jen oči a růžky.

Nejnovější výzkumy Bruce Younga a jeho týmu naznačují, že odpověď, jak v noci zmije rohatá slyší, je skryta v její dolní čelisti. Je extrémně pohyblivá, aby had mohl spolknout vcelku velkou kořist. Na každé straně čelisti je drobná kůstka, která spojuje čelist s centrem sluchu.

Vytvořený počítačový model ukázal, že jakékoli vibrace v půdě mají za následek mírný pohyb dolní čelisti ze strany na stranu. Tím se stimuluje sluchový orgán, aby se naladil na správnou frekvenci, která pak umožní slyšet přicházející zvuk. Mozek hada vnímá a dokáže rozlišit zvuky přicházející z obou stran a dokonce i vyhodnotit časový posun mezi nimi. Myš, která je přímo před hadem, podráždí neurony uprostřed mozku, myš na levé straně podráždí neurony na straně pravé a naopak. Podle specialisty na hady Kennetha Kardonga si hadi vypěstovali v průběhu věků vysokou schopnost vyhodnocovat vibrace a převádět je na jiné smyslové vjemy třeba sluchové.  O Youngově teorii diskutoval vědci letos v březnu na konferenci v Denveru ve státě Colorado.

 

Gorily

O gorilách toho ještě spoustu nevíme, tak je nezabíjejme pro maso


  gorila.jpg

  

Budoucnost v mlze
 

Když filmaři stvořili King Konga jako gorilu, dopustili se zásadního omylu. Všichni chovatelé těchto lidoopů se totiž shodují v tom, že neznají mírnější zvíře.

Jako první začal bořit mýtus o nebezpečnosti goril teprve v 60. letech minulého století zoolog George Schaller. Na výsluní popularity vynesla mírumilovné obry Dian Fossey, autorka světoznámé knihy Gorily v mlze. Její titul se hodí i na současnou situaci těchto zvířat a ještě víc na jejich perspektivy.

Horské gorily jsou pro svou mírnost turistické lákadlo první kategorie. Je o ně takový zájem, že bylo nutné zpřísnit pravidla pro gorilí fotosafari: omezit velikost i počet skupin návštěvníků a zavést něco jako potvrzení bezinfekčnosti, aby se vyloučila možnost, že lidé nakazí gorily chřipkou nebo angínou. Bylo by smutné, kdyby poslední horské gorily sice přežily pytláky, ale pak podlehly bacilům z USA nebo Japonska.

Gorily nížinné z pralesů západní Afriky nejsou tak populární jako ty horské, proto místní obyvatelé nevidí jediný důvod, proč je chránit. Vždyť každý ulovený kus znamená spoustu masa! Smutné je, že "maso z pralesa" (bushmeat) nemá nasytit domorodce umírající hladem. Prodává se tu jako výraz blahobytu podle zásady "po mně potopa".

Gorily vymírají - a přitom jsme je ještě nestačili dokonale poznat. Překvapují vědce například častým pobytem v bažinách, kde chodí po zadních. Používají nástroje; to se dřív vědělo jen o šimpanzích. Využívají léčivé rostliny dosud neprozkoumané farmaceutickým průmyslem. Zabíjet je pro maso představuje z tohoto pohledu větší hřích než rozebírat kámen po kameni Sixtinskou kapli.

RADKA BOROVIČKOVÁ

 

 

Banánové překrmování
 

Gorily se dřív chovaly v malých klecích, často jednotlivě. Ošetřovatelé je zhusta překrmovali banány. Tito otylí flegmatičtí tvorové neměli s pravými gorilami nic společného. Až kvalitní výběhy a chov v přirozených skupinách ukázaly, jak zajímavá a inteligentní zvířata to jsou.

 

 

Gorila
 

Největší lidoop. Samci měří ve vzpřímené pozici 180 cm a váží přes 200 kg. Nejpočetnější je západoafrická gorila nížinná, vzácnější gorila východní z lesnatého okraje východoafrických savan a nejvzácnější gorila horská žije pouze v pohoří Ruwenzori. Dospívají až v 7. roce života, samice je březí 280 dní a rodí obvykle 1 mládě. Jedná se o býložravce.

 

4x o gorile
 

1. Rozpětí paží samce je neuvěřitelných 2,4 m. V pražské zoo názorně uvidíte, kolik vám do gorilí náruče chybí.

 

2. Když se samec vztyčí na zadní a buší si do hrudi, jde pouze o první varování. Pokud soupeř neustoupí, začne ho obíhat v kruhu a nakonec se mu zahledí upřeně do očí. Teprve poté by došlo ke střetu, ale měření sil většinou skončí kapitulací jednoho ze soků mnohem dřív, než padne první "facka".

 

3. Mládě se musí pevně držet matky, která ho nosí na hrudi nebo na zádech. Někteří mrňousové místo toho obejmou matčinu zadní nohu a vytvoří si tak zábavnou houpačku.

 

4. Samec Jambo ze zoologické zahrady na ostrově Jersey se proslavil jako zachránce života malého chlapce, který spadl do gorilího výběhu. Jambo bezvládně ležícího hocha hlídal, aby ho jeho "kolegové" nechtěně neporanili, až do příchodu ošetřovatelů.

 

 

Tajemno




Záhadné bytosti obývají naše lesy možná dodnes
* Vojáci odmítali chodit do strážních služeb, protože v blízkosti skladu se prý objevovala ženská s kosou a nešťastným mužům na stráži stínala hlavy!
Strašidelné divé ženy
O tom, že v lesích žijí nadpřirozené bytosti, naši předkové nepochybovali. Moderní civilizace vytlačila takové báchorky do pozadí. Opravdu se ale v našich hvozdech neskrývá nic jiného než zvěř, houbaři a odpadky?
O nebezpečné lesní bytosti ženského rodu si mezi sebou donedávna vyprávěli vojáci, kteří sloužili u muničního skladu na Táborsku, nedaleko obce s příznačným názvem Hroby. Odmítali dokonce chodit do strážních služeb, protože v blízkosti skladu se prý objevovala ženská s kosou a vojáčkům na stráži stínala hlavy. Muži se dušovali, že několik z nich zmizelo (žádný případ setnutého vojáka však armáda nikdy nevyšetřovala a neexistují o nich ani žádné záznamy).
Historka o vraždící ženě s kosou podle odborníků vykazuje všechny znaky tzv. městského mýtu, tedy hororového, zábavného příběhu, jenž se prý určitě stal, ovšem neví se přesně komu. Co když však má taková smyšlená bajka skutečnou předlohu?
Lesní matka miluje mladíky
Na nedalekém Bechyňsku se dochovala pověst o bytosti zvané Lesní matka. Bývá spojována s poněkud strašidelným místem, houbařům dobře známou Černínskou oborou u Bechyňské Smolče. Zvláštnost lesní matky spočívá v tom, že nikdy není jasné, zda se k dotyčnému zachová laskavě, či zle. Obvykle mívá setkání s ní šťastný konec: poradí zbloudilému, doporučí bylinky nemocnému, zažertuje s dřevorubci. Jednou za rok však za dobré skutky žádá odměnu, a když narazí na mladíka, odvede si ho.
Větší štěstí než ztracení muži měl 10. října 1993 pan V. z Náchodska. Jeho zážitek hraničí až se šílenstvím, a proto si nepřeje být jmenován. Všechno začalo kolem sedmé hodiny večer mezi obcí Lipí a Náchodem-Bražcem. Pan V. šel zkratkou přes les; chodíval tudy často, cestu dobře znal, přesto nečekaně spadl do potoka.
Spíš však měl pocit, že ho tam něco přistrčilo. Jako by v té chvíli zaslechl smích... Když se podíval do stráně, spatřil dvě siluety, světlou a tmavou. Světlá ho varovala, aby se nevracel dolů k potoku, protože tam mu ta tmavá chce zlomit nohu. Pan V. se snažil bránit a kopl nohou proti hlavě tmavé postavy. Nenarazil však na žádnou překážku. Upadl a bytost ho prý nějak, aniž by se ho dotkla, hodila do křoví a nakonec jím mrštila asi 15 metrů proti kmenu stromu.
Světlé zjevení panu V. poradilo, aby utekl, jinak že mu od tmavé hrozí smrt. Muž poslechl, domů se však vrátil zmáčený, špinavý a samý škrábanec asi v půl jedenácté večer.
Od té doby pociťuje po celém těle mravenčení a svědění. Občas mu naskočí vyrážka a mokvavé puchýřky, které se slévají ve skvrny. K lékaři se bojí jít, aby ho neposlal na psychiatrii. S kým se to v lese setkal a proč se mu tak "odvděčil"?

1. Lesní panny, které lákají do záhuby mladé muže, bývají neodolatelně přitažlivé

2. Na procházce v lese můžete nafotit ledacos podivného. Odborníci většinu takových úkazů vysvětlují jako nečistoty či odrazy světla na čočce fotoaparátu. Platí to ale opravdu ve všech případech?

 

 

Pravý muž musí být nevěrný!


Evropská morálka nás učí, že žena má být věrná svému muži a muž své ženě. Pravda, mužům bývala nevěra obvykle odpouštěna snáz než ženám. Ale aby byla nejen tolerována, ale přímo požadována? Kdo to kdy slyšel? A přece tomu tak v jedné epoše evropských dějin bylo.

První trubadúr
Vévoda Guillaume neboli Vilém IX. z Akvitánie byl současníkem filosofa Abélarda, kterého pro lásku ke krásné Heloise vykleštili. Jeho osud však nebyl zdaleka tak chmurný. Prohlašoval, že každý statečný muž musí toužit po všech ženách, a tato svá slova rád uváděl ve skutek. Když se po dlouhém váhání vypravil na křížovou výpravu do Svaté země, provázelo ho celé hejno kurtizán a podle historika Geoffroye de Vigeois přispěly nezřízené sexuální radovánky tohoto muže k neúspěchu výpravy. Guillaume samozřejmě nebyl prvním vášnivým milovníkem, ale je považován za prvního, který svou touhu promítl do trubadúrských písní, z nichž se nám naneštěstí zachovaly jen zlomky.

Dvorská láska
Guillaume brzy nalezl následovníky nejen ve svém milostném životě, ale především ve formě jeho vyjádření. Mezi nejslavnější patřili melancholik Jaufré Rudel a bouřlivák Bernart de Vantadour. Tito trubadúři, severněji nazývaní též minnesängeři, položili základy kultuře dvorské poezie a lásky. Pravý ctný rytíř si od té doby musel zvolit dámu svého srdce a usilovat o její přízeň v nejrůznějších kláních. To, jestli byl ženatý, nebylo podstatné. Milovat vlastní ženu bylo považováno za zastaralé. Vyvolená dáma samozřejmě měla rytíři projevovat svou náklonnost - udělit mu v zástavu pentli či závoj, pečovat o něj, když byl zraněn - mohla ho ovšem také odmítnout, nepřipadal-li jí dostatečně statečný a ušlechtilý.

Patronka tajné lásky
Tato dvorská láska jen málokdy zůstávala čistě platonickou - rytíři a trubadúři usilovali o to dobýt nejen srdce svých vyvolených dam. Dokonce dámám byla v této době jistá sexuální volnost tolerována - samozřejmě těm výše postaveným. Vše muselo být diskrétní a patřičně zaobaleno do slov o lásce. Patronkami těchto mileneckých záletů se přitom stávaly nejrůznější světice, mezi nimiž vedoucí postavení zaujímala Matka Boží. Čas od času se sice vyskytli i moralisté, kteří tyto volné mravy kritizovali, ale vzhledem k tomu, že dvorská zábava kvetla i mezi vysokým klérem, bývali málokdy vyslyšeni.

Imaginární dáma
V pozdním středověku se rytířství začalo stávat výnosným řemeslem. Leckterý potulný rytíř už v kláních neusiloval o to, získat si lásku a posléze i tělo ctné panny, stačilo mu, když obdržel příslušnou finanční odměnu. Za tu si mohl snáze a rychleji koupit přízeň kdejaké pohledné děvečky, která byla méně upejpavá. Ale protože rytíř musel mít dámu svého srdce, stalo se zvykem bojovat pro imaginární krásku. Jacques de Lalaing, který patřil k přeborníkům mezi potulnými rytíři, nechal na ostrově Saone vybudovat pavilon, v němž stálo socha plačící neznámé dámy. Jí mohli sloužit všichni ti, kteří se nechtěli obtěžovat s dámami skutečnými.

Zvykem této doby bylo také zakládat nejrůznější rytířské řády, které měly bránit čest a půvab žen. Se ženami samými obvykle neměly nic společného - byly to spíše jakési mužské kluby, v nichž muži oslavovali své milostné úspěchy. Svou vyumělkovaností ovšem byly předzvěstí úpadku doby, v níž nevěra byla otázkou cti a tajné milostné pletky probíhaly pod patronací Panny Marie.

zdroj: http://www.zena-in.cz/

 

 

KÁVA .CZ Nejvoňavější místo na českém webu

Co je to káva?"


coffee.jpg (9206 bytes)

Káva, kterou pijeme, je vlastně pecka plodu, který je podobný naší třešni. Tato maličká zrnka, skrývající mnohá tajemství chutí a vůní, jsou semena kávovníku
s bílými květy, červenými plody a sytě zelenými listy. Listy jsou oválné s vlnitými okraji, deset centimetrů dlouhé. Rostlina Coffea, z čeledi mořenovitých,
kvete jen několik málo dní, zato však několikrát ročně. Bílé květy vypadají jako květy pomerančovníku a jejich vůně je omamná jako vůně jasmínu a jemná
jako vůně růže. Zvláště úchvatnou podívanou jsou kávovníky, které současně kvetou a nesou plody. Pestrá paleta barev na každém keři: hnědé ohebné větve
se zelenými listy, voňavými bílými květy a sytě červenými plody. Jako čarovný pás bíle kvetoucích kávovníků s jasnými červenými plody se podél rovníku
táhnou země, ve kterých se pěstuje káva. Všechno jsou to velmi rozmanité, útlé plazivé rostlinky, liány, keře, či stromy. Ze 60 druhů kávovníků, pocházejících
pravděpodobně z Etiopie, je nejvýznamnější kávovník Arabica a kávovník Robusta.

Plody kávovníků jsou vejcovité. Pod tuhou slupkou je nasládlá dužina a v ní dvě zelená semena v pergamenové slupce. Tato semínka se podobají spíše jablku,
než třešni. Pokud se v pergamenu nachází jen jedno semínko, nazývá se "perlová káva". Nezralé plody rostliny Coffea jsou zelené, zráním mění barvu na špendlíkově
žlutou, postupně červenají do barvy brusinek až fialoví do barvy zralých švestek. Barva a zralost plodů je pro kvalitu kávy velmi důležitá.

Druhy kávy

Kávovník je malý, stále zelený strom, pěstovaný ve vlhkém tropickém pásmu. Ze 60 druhů kávy, které jsou nám známy, se jen tři druhy pěstují extenzivně.
Káva arabika, špičkové chuti. Káva robusta, která se těžko sklízí, ale je velmi odolná.

Káva liberica se pěstuje pouze v západní Africe a Malajsii. Poptávka po této kávě je, pro její velmi specifickou chuť, velmi malá. Nejvýznamnější v produkci
je samozřejmě káva arabika. Největšími rozdíly mezi kávovníkem arabika a robusta jsou především v rozmanitosti chutí a obsahu kofeinu. Káva arabika je
aromatičtější a obsahuje méně kofeinu než robusta.


•· Vysoký keř, dosahující výšky 3 metrů.
•· 70% celosvětové kávové produkce.
•· Pěstuje se ve vyšších výškách než robusta (cca 1000 až 1800 m).
•· Přináší plody po třech až čtyřech letech od vysazení a nese je cca 25 let.
•· Sklízí se dvakrát až třikrát ročně. Sklizeň je nákladná.
•· Kávovník kvete a zraje současně.
•· Plody zrají až devět měsíců.
•· Sklízí se většinou ručně.
•· Kávovník arabika není tak odolný vůči nepřízni okolí jako kávovník robusta.
•· Káva s výraznou, velmi variabilní chutí.
•· Méně hořká.
Konec seznamu
Seznam 12 položek
•· Keř či strom dosahující až 15-metrových výšek.
•· 25% světové produkce.
•· Vznikl zkřížením kávovníků arabika a mauritian.
•· Pěstuje se ve výškách 500 - 800 m.
•· Přináší plody již po dvou letech.
•· Semena jsou menší než u kávovníku arabika, jsou horší kvality. Používá se často do kávových směsí.
•· Obsahují třikrát více kofeinu než semena kávovníku arabika.
•· Méně náročný na kvalitu půdy.
•· Větší výnosy.
•· Strojový sběr.
•· Odolnější vůči nemocem a nepřízním počasí.
•· Více hořká.

zdroj: http://www.kava.cz/

 

 

Říše zvířat

Jak neukrást roh mezi očima

 

 
 

Nosorožci jsou fosilie

Vypadají, jako by přikráčeli rovnou z dávných třetihor. Však také ano! Nosorožci žijí na Zemi už 50 milionů let. Svůj zenit ale mají dávno za sebou a jsou na pokraji vyhynutí.

Dnes tato mohutná zvířata obývají výhradně tropické oblasti Afriky a Asie. Víte ovšem, že ještě v poslední době ledové se proháněla i u nás ve střední Evropě a naši praprapředkové je tady lovili zároveň s mamuty? To ale vypadala značně jinak: největší druhy měřily až 5 metrů a vážily 20 tun. Tehdejší nosorožci byli hlavně porostlí hustou srstí, jež je chránila před mrazy. Chlupatá kůže zůstala už jen jednomu z pěti druhů jejich dnešních potomků, nosorožci sumaterskému.

I když jsou nosorožci vlastně předpotopní zvířata, která jako by zapomněla vyhynout, zvládali předlouhý běh času a proměnu matičky Země úspěšně, dokud se jim nepostavili do cesty lidé. Stačilo jedno až dvě poslední století, kdy člověk začal masově používat zbraně, a zařadili se mezi nejkritičtěji ohrožené druhy. Není totiž pravda, že jejich kůže je tak silná, že odrazí i střelu!

Stavy nosorožců dramaticky poklesly především kvůli pytláctví. Miliony lidí totiž věří magické síle nosorožčího rohu, který údajně léčí nemoci a působí jako afrodiziakum (což moderní věda popírá). A tak v zemích, kde pár dolarů znamená bohatství, jež dokáže uživit celé rodiny, nemají ochránci přírody šanci bojovat proti organizovaným pytlákům, pašerákům a zkorumpovaným úředníkům. V některých národních parcích Afriky či Nepálu proto přistoupili k absurdnímu opatření: uspaným kolosům amputovali rohy. Příliš to nepomohlo. Pytláci je lovili dál, orientální medicína totiž "pracuje" s více částmi těla nosorožce.

Nezbývá než zbylá zvířata převážet na lépe kontrolovatelná území. Možná by ale pomohla i osvěta: vysvětlit těm, kdo za obrovské peníze prášek z nosorožčích rohů užívají, že nastejno by je vyšlo, kdyby si okusovali vlastní nehty. Obě tyto rohoviny totiž tvoří keratin...

TÁŇA TUČKOVÁ

 

 

Jsme nosorožčí velmoc

Světová velmoc v chovu nosorožců je Zoo Dvůr Králové. Odchovali tam už 40 mláďat, v současnosti mají 25 těchto zvířat ve třech druzích. Letošek prohlásili za Nosorožčí rok a pro návštěvníky i tlustokožce připravili zajímavé akce.

 

Šipka

 

Nosorožci

Celkem je jich 5 druhů. V Africe žijí 2 druhy: dvourohý a tuponosý, v Asii 3: indický, jávský a sumaterský. Indický neboli pancéřový je jednorohý a největší (je vysoký až 2 metry a váží až 2,5 tuny). Nosorožci pohlavně dospívají v pěti letech, samice rodí jediné mládě jednou za 3 až 5 let. Ve volné přírodě se dožívají 40 let.

 

4x o nosorožcích

1. Každé zvíře si musí uhájit tak velké území, jaké ho uživí. Jeho velikost se tedy mění podle nabídky potravy (je býložravec) a vody. K vymezení hranic svého teritoria užívá značky z moči a trusu, který si otírá o chodidla.

2. V klidu kráčí maximálně rychlostí 4 km za hodinu. Je-li ale vydrážděný, dokáže vyvinout rychlost až 50 km/hod.

3. Má velmi dobrý čich a skvělý sluch, který funguje i ve spánku. Hůř je na tom se zrakem. Je silně krátkozraký, proto při vyrušení běží směrem k nebezpečí, aby se podíval zblízka, co ho ohrožuje. Dobře vidí maximálně na 30 metrů.

4. Mimořádně riskantní je rozruch kolem nosorožčí maminky, která si střeží svého jedináčka. Velmi nebezpečný může být rovněž roztoužený samec; je popsán případ, kdy si živý kolos spletl automobil turistů v safari parku se samicí a zcela ho zdemoloval.

 

 

 

Tajemno

Moc smutné...




Ve vykonstruovaných procesech zemřely miliony lidí


Hon na čarodějnice

Renesanční zámek velkolosinského žerotínského panství se ukládá k nočnímu spánku. V kronice času se píše rok 1678. Zatýkání žen, které se údajně paktují s ďáblem, je v plném proudu.
Nakvašený inkvizitor František Jindřich Boblig zahání žízeň trpkým zámeckým vínem. "Běž a přiveď mi z mučírny tu špinavou čarodějnici, Davidku z Vernířovic," nakazuje losinskému katu Joklovi.
Jakmile zbídačená žena pocítí, jak jí kat svírá paži, z posledních sil zasípe do Bobligových kalných očí: "Ty sám jsi Ďábel..." Zámecké noční ticho náhle prořízne smrtelně bolestivý výkřik. Na jeho konci naposledy vydechne další oběť severomoravských čarodějnických procesů.

Zhoubná kniha

Ve Frývaldově a Cukmantlu byly upáleny téměř dvě stovky domnělých čarodějnic, většinou zcela nevinných; pokud se provinily, pak jen nějakou drobnou krádeží.
Ve Velkých Losinách a později i v Šumperku je na hořící hranice posílal právě nedostudovaný olomoucký právník František Jindřich Boblig z Edelstadtu, údajně zkušený inkvizitor s 40letou praxí! Jaké měl proti nim důkazy? Ty, které uvádí jediný spis v jeho knihovně - Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice).
Tato hrůzná latinská kniha byla od samého počátku zahalena ponurým tajemstvím a po celá desetiletí bývala obávanou noční můrou. Pochází z dílny dvou dominikánských mnichů a inkvizitorů. Heinrich Institoris Kramer, doktor teologie a převor dominikánského konventu v Schlettstadtu, a Jakob Sprenger, doktor teologie a pozdější profesor a děkan kolínské univerzity, ji vydali roku 1486. Do němčiny byla přeložena až o 420 let později, do angličtiny v roce 1928 a do češtiny dokonce teprve před šesti lety.
Středověkou čarodějnickou bibli později studovali historici a její obsah považují doslova za zhoubný. Obsah díla Malleus maleficarum tvoří učená rozprava, v jejímž počátku stojí několik možných názorů na posuzovaný problém, následují argumenty pro a proti a v závěru kapitoly ho autoři uzavřou vlastním postojem. To vše s opakovaným detailním odkazem na bibli, popřípadě na vybrané starověké filozofy.
Výklad čarodějnictví a boje proti němu v tomto spisu ale každopádně připouští nevinu obžalovaných. Nařizuje svědky a umožňuje přítomnost obhájce. Navíc neobsahuje pozdější praktiky útrpného mučení zavánějící pornografií.

Zatemňované pravdy

Katolická církev ve středověku tvrdě odsuzovala pohanské pověry o čarodějnicích - ženách, jež se pohlavně stýkají s ďáblem, jenž jim úplatou dává nadpřirozenou moc. Teprve ve 14. století, kdy se do jejich stíhání zapojila světská moc, začaly padat první rozsudky smrti.
Vlna procesů vyvrcholila v letech 1550 až 1650. Tehdy byl papežem Pius V., sám zdatný inkvizitor. Jeho úřad se ale od prvotního vydání spisu Malleus maleficarum distancoval a nařídil dát ho na index zakázaných knih. Přesto neoficiální zdroje uvádějí, že procesům, v nichž byla za hlavní důkazní materiál kniha pokládána, podlehlo ve 14. až 18. století v Evropě na 9 milionů nevinných lidí!
Poslední čarodějnická oběť v českých zemích spadá do období kolem roku 1696, kdy byly zhoubné soudy na Šumpersku oficiálně zastaveny. Po troufalém upálení šumperského děkana Kryštofa Lautnera v Mohelnici 18. září roku 1685 se jeho fanatický kat František Jindřich Boblig poněkud stáhl do ústraní. Ještě dalších 10 dlouhých let ale předsedal tamnímu soudnímu tribunálu a bezúspěšně připravoval obvinění z čarodějnictví desítek vážených olomouckých občanů.
STANISLAV JUGA

Photo Sharing and Video Hosting at Photobucket

Říše zvířat

Magoti jsou jediní makakové žijící v Evropě




Opice s diplomatickým posláním
Gibraltarský útes na jihu Pyrenejského poloostrova má strategickou polohu: hlídá vstup do Středozemního moře. Přináleží k Velké Británii a prý jí bude patřit tak dlouho, dokud zde budou žít magoti.
Magot je jediný evropský druh opice. Vedou se spory o to, zda sem byl dovezen lidmi, nebo toto místo obývá odjakživa. První zmínky o gibraltarské kolonii magotů pocházejí z roku 711, a protože se ve čtvrtohorách v Evropě vyskytovaly i jiné opice, mohlo by skutečně jít o původní druh.
Magoti jsou otužilí. Koncem 18. století je na svých pozemcích v Hesensku vysadil hrabě Schlieffen a prosperovali tu plných 20 let. Podle klimatologů přitom právě toto období přineslo do Evropy dlouhodobé ochlazení. Hesenské opičky nakonec musely být postříleny, protože jednu pokousal vzteklý pes a vynořily se obavy, že by se nákaza mezi nimi rozšířila.
Jejich otužilost je dána tím, že na africkém kontinentu pobývají ve vysokých horách, kde v létě panují úmorná vedra a v zimě teplota klesá až k -10 °C. Odolávat mrazu jim pomáhá hustá srst, jež pokrývá i obličej. Kvůli drsným podmínkám jim zakrněl ocas, který by jinak omrzal.
V horách Maroka a Alžírska žijí společně se stády paovcí hřivnatých. Soužití přináší oboustranný prospěch: paovce se svými jemnými smysly dříve zpozorují nebezpečí a varují i magoty, ti jim na oplátku probírají a čistí srst. Údajně bylo pozorováno, že se magoti na paovcích občas i vozí. Tyto dva druhy mají společný výběh v pražské zoo, tam se ale zatím vzájemně ignorují.
Velké skupiny magotů najdete v dánském Givskudu a nizozemském Apenheulu, kde se v safari parcích můžete mezi nimi procházet. Ostatně hezký výběh jim vybudoval i chomutovský zoopark.
RADKA BOROVIČKOVÁ

Magot je makak
Je to jediný zástupce skupiny makaků mimo Asii. Všichni makakové jsou robustně stavěné opice často se pohybující po zemi, někteří mají zkrácený ocas. Patří mezi ně i nejseverněji žijící opice na světě, makak červenolící z Japonska.

Šipka
Magot
Též se mu říká makak magot. Tělo má dlouhé 50 až 70 cm a váží až 10 kg. Samice po půlroční březosti rodí jedno mládě, kdykoli během roku. Magoti se vyskytují v Maroku a Alžírsku a několik desítek jedinců i v Gibraltaru. Dožívají se 20 let. Živí se veškerou dostupnou rostlinnou potravou, hmyzem a drobnými obratlovci.

4x o magotovi
1. Jeho rodinný život je pozoruhodný tím, že se otcové starají o mláďata spolu s jejich matkami. Laskavý a ochranitelský vztah má dokonce i k cizím mláďatům, což není mezi opicemi obvyklé.

2. Má objemné lícní torby. Když narazí na obzvlášť chutnou potravu, rychle si je naplní, aby mu dobrotu nikdo nevzal. Do žvýkání se dá až někde v bezpečí.

3. Gibraltarští magoti jsou britskou vládou chráněni. Vždy když zde propukly epidemie hrozící vyhynutím, dovezli Britové z Afriky nové jedince. Takový příkaz k dovozu vydal za 2. světové války i Winston Churchill.

4. V Gibraltaru žije část magotů plaše a divoce, část si zvykla vyhledávat blízkost turistů. Pozor, někteří se naučili dost drze loupit jídlo a vše, co se jim zalíbí! :))

 

Měsíc pořád škodí! I tři dny po úplňku!

Stává se spousta nehod
Lidé mají deprese
Stále špatně spíme

 

 

PRAHA – Budíte se dříve než jindy? Cítíte se vyčerpaní? Pokud jste podráždění, bez nálady nebo na vás »něco leze« a vy neumíte najít příčinu, pak na vině je možná Měsíc! Citlivým lidem totiž Měsíc ve vrcholné fázi dokáže nadělat pořádné potíže. Měsíc v úplňku byl v noci na úterý navíc zkombinovaný s poklesem tlaku, takže jeho účinek dosud nevyprchal a působil na psychiku člověka ještě včera!

A proč to tak je? Měsíc má ohromný vliv svojí přitažlivostí. Jeho pohyb způsobuje příliv a odliv moří. A právě fakt, že Měsíc ovlivňuje kapaliny, vysvětluje jeho působení na člověka. Lidské tělo je totiž tvořeno ze 75 procent z vody. Při úplňku je lidské tělo doslova taženo k Měsíci, což znamená, že látková výměna v mozku je mimo rovnováhu. Tělo vyprodukuje více hormonů, kromě toho na člověka působí i měsíční svit (v noci je nezvyklé světlo). Napilno měl včera například známý český psychiatr Jan Cimický. „Lidé přicházeli od rána s tím, že jsou unaveni, odpor kůže u akupunktury byl výrazně větší, takže vpich akupunkturní jehly cítili i pacienti, kteří jej jinak necítí, projevila se větší potřeba spánku…,“ popsal problémy, se kterými se na něj lidé obraceli.

Vedoucí lékařka krizového centra Riaps Gabriela Šivicová měla podobnou zkušenost. „Při úplňku pociťují lidi úzkost a nespavost. A může to přetrvávat klidně dva až tři dny před i po úplňku,“ tvrdí Šivicová. Včera byla nesoustředěnost lidí obzvlášť patrná na silnicích. Jedna nehoda střídala druhou. „Jakmile o sobě člověk ví, že je citlivý na přírodní úkazy, jako je třeba právě úplněk, měl by sedat za volant jen odpočinutý a dávat pětkrát větší pozor než jindy,“ míní psycholožka Janina Krocková. „Například v jižní Francii je známo, že když se připravuje mistral, což je chladný vítr od moře, policie hlásí, aby lidé nevyjížděli, protože jsou nekoncentrovaní a podráždění. Tak reaguje organismus na změnu teploty či tlaku,“ tvrdí Cimický.

Ani se sexem to nemusí být ve dnech úplňku optimální. Pokud váš protějšek teď nemá na milostné hrátky ani pomyšlení, může být příčinou plný Měsíc. „Většině národa je to jedno, ale existují citliví lidé, kteří úplněk špatně snášejí a na sex nemají chuť,“ tvrdí Luděk Daneš ze Sexuologického ústavu. „Úplněk trvá nějakou dobu, jedná se o změny magnetického vlnění, které mohou na člověka působit  i několik dalších dnů.“

11 záhad kolem úplňku

  1. Je pravda, že lunární magnetismus má vliv na psychické stavy a chování lidí?
    Ano! Zejména pak lidí citlivých, starších a dlouhodobě nemocných. Záleží na psychice a kondici každého člověka. Někdo špatně spí, další je nervózní a podrážděný, jiného bolí hlava.
  2. Je pravda, že se při úplňku rodí víc dětí?
    Ano! Stejně často se miminka rodí i např. během bouřky.
  3. Opravdu při úplňku stoupá zločinnost?
    Ano i ne! Lidé jsou sice podrážděnější, ale statistika zločinnosti v den úplňku nijak významně nevybočuje. 
  4. Vyskytuje se více pokusů o sebevraždu?
    Ne! Podle statistik je významnější než úplněk přechod z jednoho ročního období do druhého, zejména zima–jaro, podzim–zima.
  5. Mají byliny nasbírané při úplňku větší sílu?
    Ne! Staré bylinkářky sice věří v zázračnou moc úplňku, výzkumy ale ukazují, že tomu tak není.
  6. Je pravda, že náměsíčníky úplněk vyhání z postelí?
    Ne! Za jasných nocí při úplňku jsou náměsíční prý jen více vidět.
  7. Je úplněk ideální čas pro hubnutí?
    Ano! Lidí, kteří pravidelně při úplňku hladovějí a pijí jen vodu, čaje a ovocné a zeleninové šťávy, je spoustu. A řada z nich tvrdí, že je tak možné shodit za den až 2 kg. Očištění organismu při úplňku je skutečně výraznější, protože tělu k lepšímu vyprázdnění pomáhá magnetismus Měsíce. Půst by měl začít už 12 hodin před úplňkem.
  8. Opravdu při úplňku většina lidí špatně spí?
    Ano! Může za to stresový hormon melatonin. Nadměrné vylučování tohoto hormonu souvisí se stavy úzkosti.
  9. Je pravda, že při úplňku rostou houby až dvakrát rychleji?
    Ne! „Byly popsány jen asi dva případy, kdy intenzivní světlo Měsíce podnítilo růst listů,“ říkají odborníci z Ústavu experimentální botaniky Akademie věd.
  10. Opravdu má Měsíc tak zásadní vliv na mořský příliv a odliv?
    Ano! Na pravidelné klesání a stoupání mořské hladiny má Měsíc zásadní vliv. Úkaz vzniká působením sil mezi Měsícem a naší planetou. Bez Měsíce by měl příliv a odliv jen třetinovou sílu. „Přitažlivá síla Měsíce pohybuje zemskou kůrou a táhne k sobě hladinu moří. Není to možné pozorovat pouhým okem, ale přístroje to zaznamenají,“ vysvětluje geolog Ralf Jaumann.
  11. Opravdu vlci vyjí během úplňku na Měsíc?
    Ne! Vlci vyjí bez ohledu na viditelnost měsíčního kotouče; upevňují tak vztahy uvnitř smečky.

 

 

Tajemno


kone.jpg


Je v Britském muzeu uloženo kouzelné zrcadlo slavného alchymisty?
* V průběhu staletí, kdy záhadologové neúnavně po tomto předmětu pátrali, se vynořilo několik indicií. Podle jedné má být vyobrazen v Maškarním sále zámku v Českém Krumlově.
Poznáme budoucnost?
Na dvoře císaře Rudolfa II. se setkávaly pozoruhodné osobnosti. Jednou z nich byl anglický alchymista a okultista John Dee. Vlastnil totiž kouzelné zrcadlo, díky kterému prý mohl hledět do budoucnosti!
"Největší mág alžbětinské Anglie" navštívil Prahu roku 1583 a dosáhl svého cíle, audience u císaře. Při té příležitosti mu prý předvedl jistý předmět, v němž bylo možné spatřit různé vize a podle nich pak věštit budoucnost. Kam se poté zázračné zrcadlo podělo, je záhada dodneška.
Pokud by ho John Dee panovníkovi daroval, bylo by uloženo v rudolfínských sbírkách (odtud ho ale později mohl někdo ukrást, stejně tak se mohlo prachobyčejně ztratit s dalšími cennostmi z této kolekce). Druhá varianta je, že ho John Dee Rudolfovi II. jen ukázal a pak si ho odvezl s sebou, nejprve do jižních Čech k Rožmberkům a potom zpět do Anglie.
Stopa se ztrácí na Vimpersku
V průběhu staletí, kdy záhadologové neúnavně po tomto předmětu pátrali, se vynořilo několik indicií. Podle jedné má být vyobrazen v Maškarním sále zámku v Českém Krumlově, který kdysi patřil i Rudolfu II. Dokonce snad sám císař zrcadlo někde tady ukryl a ono tu odpočívá dodnes.
Příslušné vyobrazení se však doposud nikomu objevit nepodařilo - ani při prohlídce sálu, ani na reprodukcích maleb. Toto místo navíc v té době sloužilo čistě účelově jako zbrojnice a maškarní malby na jeho zdech vznikly až roku 1748, tedy o více než 140 let později!
Pátrání po zrcadle se věnoval i náš známý badatel Jiří Nový. Podle jeho informací přešlo do majetku Rožmberků a naposledy se objevuje na přelomu 19. a 20. století jako dědictví v rodině jistého sedláře na Vimpersku. Tady se ale stopa ztrácí definitivně.
Muzejní exponát
Na internetu však najdete pod heslem John Dee i zmínky o jeho pozůstalosti uložené v Britském muzeu. Mezi skvosty, které instituci odkázal, je mimo jiné okrouhlý kus obsidiánu aztéckého původu o průměru 18,4 cm s malým provrtaným držátkem. Oficiální muzejní popis konstatuje: Toto zrcadlo používal alžbětinský matematik, astrolog a kouzelník John Dee (1527 až 1608/9) jako "ukazovací kámen".
Žádné pochybnosti, žádné možná, asi, snad, patrně, zřejmě. Zrcadlo vlastnil John Dee, tady leží ve vitríně a my máme po záhadě? A jak je možné, že tak vzácný předmět tady nerušeně odpočívá a nikdo se nevěnuje jeho rozboru? Přesvědčit se o tom, zda jde o originál, ostatně není nic těžkého. Stačí do něj nahlédnout a...
JITKA LENKOVÁ
Snímky archiv Britského muzea a ???
 
1. Magické zrcadlo vyrobené z kusu leštěného obsidiánu, jež vlastnil John Dee, sloužilo původně aztéckým kněžím boha vládců Tezcatlipoca (Dýmajícího zrcadla) nejspíše k věštění

2. Před poškozením zrcadlo chránil na míru vyrobený obal

3. V Britském muzeu jsou kromě kouzelného zrcadla uloženy také křišťálová koule, voskové destičky s magickými pečetěmi a zlatý disk s vizí čtyř zámků z krakovské seance v roce 1584



4. podobizna Johna Dee

 

EXISTUJE TELEPATIE?

MOTTO: Nekonečná moudrost přijde na pomoc tomu, kdo ji s důvěrou volá.
 

telepatie.jpg



Mohou lidé komunikovat pouze myšlenkami? Existuje telepatie? Skeptici to popírají. Světlo do problému, který už více než století vyvolává ostré diskuse a vědecké spory, mohou přinést mozkové skeny.

Celá léta si člověk nevzpomene na známého. Pak si ho jednoho dne připomene a vzápětí mu onen přítel zavolá. Řada lidí tvrdí, že jde o telepatii. Většina vědců takovou myšlenku odmítá. Jsou ale i vědci, kteří se o tyto jevy zajímají a nepochybují, že o telepatii jde. Například loni v září byla část britského Festivalu věd věnována právě telepatii. Organizátoři za to byli tvrdě kritizováni. Podle profesora Petera Atkinse z Oxfordské univerzity, který je velkým odpůrcem existence telepatie, byly vzorky použité při výzkumu nedostatečné, statisticky nevýznamné a nebyly řádně vědecky zpracovány a zkontrolovány. Proto prý byly bezcenné i prezentované výsledky.
CO JE TELEPATIE?
Samotný název telepatie pochází z řečtiny a znamená cítění na dálku. Dnes se telepatie interpretuje jako přenos myšlenek, představ a pocitů, respektive obrazů z jedné mysli (induktora) do mysli jiné osoby (recipienta, příjemce) bez účasti známých smyslů a za zprostředkování dosud neznámého fyzikálního pole. Jde o parapsychologický jev, druh mimosmyslového vnímání.
Jako příklad přirozené telepatie se obvykle uvádí tušení, že se s blízkou osobou, která je vzdálená a nemůže být přímo vnímána, něco děje. Toto tušení obvykle provázejí určité představy nebo pocity úzkosti, které často věcně i časově korespondují se skutečnou událostí. Navzdory intenzivním snahám nebyla podstata telepatie zatím odhalena.
VĚDECKÉ SPORY
Pro řadu vědců i pouhý nápad, že by telepatie mohla existovat, je zcela absurdní. Jiní vědci naopak tvrdí, že existují tak nezvratné důkazy telepatie, které se shromaždují po celá desetiletí, že je zbytečné existenci telepatie dokazovat.
Od sedmdesátých let minulého století parapsychologové z předních světových univerzit a výzkumných ústavů prováděli desítky testů a studií. Začátkem osmdesátých let řada výzkumů existenci telepatie potvrdila. Přesto většina vědců stále tvrdí, že zveřejněné výsledky jsou nedůvěryhodné. Situaci mohou částečně objasnit mozkové skeny.
Doktor Marios Kittenis z edinburghské univerzity zkoumal pomocí EEG (elektroencefalografie) možnosti telepatie mezi příbuznými a blízkými přáteli. Vybraný pár si mohl zvolit, kdo bude signály vysílat a kdo přijímat. Každý člen páru byl v jiné místnosti a doktor Kittenis sledoval pomocí EEG jejich mozkovou aktivitu. Všichni zkoumaní slyšeli nejdříve monotónní zvuky bubnů, které je měly přivést do stavu podobného meditaci. Slabé telepatické signály jsou totiž obvykle překryty jinou mozkovou aktivitou, kterou je při telepatii třeba odbourat. Osoba vysílající telepatické vzkazy vnímala v různých intervalech ostré záblesky světla. Ty se projevily i v mozku příjemce ve stejné části mozku, jako by i on vnímal světelné signály.
K podobným výsledkům dospěl profesor Todd Richards z Washingtonovy univerzity v Seattlu. Podrobil třicet párů stejným testům jako doktor Kittenis. Výsledky jejich mozkové aktivity sledoval nejen pomocí EEG, ale i zobrazením funkční magnetickou rezonancí (fMRI). Tato metoda zobrazuje aktivní oblasti mozku s velkou přesností. Zároveň poskytuje zcela nezávislý obraz na EEG. Také v tomto případě osoba přijímající telepatické signály vykazovala aktivitu přesně ve stejné části mozku věnované vizuální vjemům jako osoba, která záblesky světla skutečně viděla. Odpůrce telepatie tyto pokusy nepřesvědčily.
ROZŠÍŘENÍ VÝZKUMŮ
Zastánci telepatie se nevzdávají. Zaměřují se na zkoumání podstaty telepatie, která je stále velkou neznámou, a organizují rozsáhlejší výzkumy. Objevují se názory, že je třeba do studií zapojit fyziky a biology a objasnit vzájemné ovlivňování některých atomů na dálku. V takovém případě by zkoumání telepatie dostalo zcela jiný charakter.
Zjišťují se typy lidí schopných telepatie. Podle údajů zveřejněných univerzitou v Edinburghu nejlepších výsledků v telepatii dosahují hudebníci. Procento úspěšnosti se u nich pohybuje kolem 56 procent. Velmi důkladné výzkumy probíhají na univerzitě v Northamptonu a na řadě míst v USA.
Konečný verdikt je ale v nedohlednu a telepatie dál zůstává velkou neznámou. (sei) n

Kdo chce vědět víc: www.spr.ac.uk
www.goldsmiths.ac.uk/apru/

64-3.jpg

Analýza psychických útoků - telepatie, sugesce, hypnózy.

http://www.panna.cz/panna/clanek/63--analyza-psychickych-utoku---telepatie--sugesce--hypnozy.html

 

VŠESTRANNÝ BAMBUS

bambus.gif

Patří k nejzáhadnějším rostlinám naší planety. Je nejvšestrannější, nejrozšířenější, nejrychleji rostoucí. Vyskytuje se v obrovském množství druhů. Polovina lidstva využívá každý den nějaký druh bambusu. Celé národy jsou na této rostlině životně závislé.

Může být tvrdý téměř jako kámen a přitom je tak pružný, že ve větru téměř nikdy nepraskne. Především v Asii je bez bambusu život nemyslitelný. Prakticky neexistuje obor lidské činnosti, v němž by nemohl být využit.
Slouží jako stavební materiál a palivo, dělají se z něj hudební nástroje, nábytek a nádoby, vyrábějí se z něj zbraně, tkaniny, rohože, papír, léky, alkoholické nápoje a tisíce dalších výrobků, využívá se pro stavbu lodí i potrubí.
Bambusové výhonky představují důležitou a žádanou potravinu, které se jen na Tchaj-wanu ročně zkonzumuje 70 000 tun. Kyselina křemičitá (takzvaný bambusový cukr) obsažená v bambusových stéblech je žádaným lékem na astma. Číňané připravují z bambusu likér, v Tanzanii kořalku.
V Bangladéši žije v domech z bambusu odhadem 73 procent obyvatel a v Myanmaru padesát procent. Lidé ho používají tisíce let a nezdá se, že se na tom v dohledné době něco změní. Naopak bambus může v mnoha případech úspěšně konkurovat i moderním materiálům.
ŠPIČKOVÝ MATERIÁL
Bambus je přírodním kompozitním materiálem. Jeho síla, tvrdost, lehkost a pružnost je dána strukturou stěn, které sestávají ze silně zdřevnatělých vláken. Ta v sobě mohou mít kromě celulózy a ligninu až pět procent kyseliny křemičité, která výrazně přispívá k mimořádné pevnosti bambusu.
Pletivo bambusů je nejdříve měkké. Rostlina potřebuje zhruba dva až tři roky času k tomu, aby stonek zcela zdřevnatěl. Dřevo některých druhů bambusu získá takovou tvrdost, že se z něho dají vyrábět nože či mačety, které si kvalitou nezadají s ocelovými nástroji. Při kácení takových bambusů údajně létají od pil nebo seker jiskry.
ŠIROKÉ VYUŽITÍ
Bambusové stéblo svou stavbou splňuje všechny požadavky na fyzikální vlastnosti vynikajícího stavebního materiálu. Je kulaté, lehké, duté a rozdělené překážkami, je také vodotěsné a snese značné namáhání.
Bambus díky svým mimořádným vlastnostem stál často u zrodu technologií, které ve své době patřily k nejmodernějším. Číňané z něj již před několika tisíci let dělali vodovodní potrubí. Přibližně ve čtvrtém století našeho letopočtu z něj postavili první ropovody na světě a zhruba v téže době s pomocí bambusu provedli také první ropné vrty.
Na začátku devatenáctého století tuto technologii převzal Západ, bambus ale nahradil ocelí.
Když v roce 1876 zaznamenal Graham Bell první tóny na svém fonografu, použil k tomu bambusovou jehlu a také jehly zvukovek prvních gramofonů byly z bambusu.
První žárovky měly v baňce karbonizované bambusové vlákno. V moderní době slouží bambus v Asii a Jižní Americe jako armatura místo ocelových prutů v betonových konstrukcích.
Dnešní lepidla a tmely umožňují z bambusu vyrábět špičkové nosné prvky, například lepené trámy, pilíře a stěžně, prkna, desky a téměř nezničitelné parkety.
BAMBUS A HLADOMORY
Vztah mezi člověkem a bambusem může být v určitých oblastech a obdobích velmi složitý. Příčinou je jev, jehož podstata není dosud objasněna. Odborně se mu říká hapaxantie nebo monokarpie. V praxi to znamená, že některé druhy bambusu hromadně vykvetou, ať jejich zástupci rostou kdekoli na světě, a potom také hromadně odumřou. Periodicita takového masového vykvétání a odumírání může být 28, 33, 60, 66 a 120 let. Neznamená to, že by zcela zanikly. Bambusy po vykvetení vysemení, ze semen opět hromadně vyklíčí nové rostliny a bambusový porost se přibližně do deseti let obnoví v původním rozsahu.
Monokarpie však může vést u vesnických komunit k hladomoru. Poslední katastrofa tohoto typu udeřila v roce 1961 ve východoindickém státě Mizoram. Hromadný odkvět bambusů znamená produkci obrovského množství semen, která jsou oblíbenou potravou krys. Ty se za nimi stahují z širokého okolí a díky příznivým životním podmínkám se masově množí. Když bambusová semena dojdou, vrhnou se miliony krys na pole zemědělců a během několika dnů zničí v rozsáhlých oblastech veškerou úrodu. Výsledkem může být katastrofální hladomor.
OHROŽENÝ BAMBUS
Přestože jsou bambusy velmi úspěšnou botanickou skupinou, která na Zemi roste přibližně dvacet milionů let, hrozí nyní řadě z nich zánik. Podle některých studií je ohrožena třetina až polovina ze zhruba tisíce známých druhů dřevnatých bambusů. Důvodem je především nadměrná těžba. Výsledkem je, že zhruba 250 druhů dřevnatých bambusů roste v přírodě již jen v izolovaných ostrůvcích, které se neustále zmenšují. U některých druhů bambusů neexistují žádné souvislé porosty. Zvláště ohroženy jsou především monokarpické druhy. Lidé chtějí zabránit, aby rostliny hromadně vykvetly a odumřely. A proto se jich snaží pokácet před vykvetením co nejvíce. Porost nevykvete, nevysemení se a nemá se z čeho regenerovat.
Není vůbec jasno, kolik existuje rodů a druhů bambusu. Uvádí se, že rodů je 45 až 100, druhů 600 až 1200. Existují druhy trpasličí, které jsou jen dvacet centimetrů vysoké, i obři, například barmský Dendrocalamus giganteus dosahující výšky až padesát metrů.
Průměr stébla se pohybuje podle druhu od jednoho do třiceti centimetrů a je předem dán. Stéblo některých druhů bambusu může za den vyrůst až o dva metry. Většina druhů roste nepřetržitě 35 až 40 dní, a to ve dne i v noci, pak se růst zastaví.
Bambus roste všude kromě Evropy. V tropickém, ale i v mírném pásmu, dostal se k 45. stupni severní i jižní šířky a vyšplhal se až do nadmořské výšky 3500 m. Dokáže přežít i extrémní přírodní podmínky. Rychle zazelení plochy, zadržuje podzemní vodu a čistí vzduch lépe než stromy klasických lesů. Nejvíce bambusu roste v Indii, v Číně, v Barmě, Indonésii a v Bangladéši.
PANDY, LEMUŘI, GORILY
Nadměrná těžba a ničení bambusových hájů ohrožuje i některé živočichy, pro které je bambus hlavním nebo jediným zdrojem potravy.
V Asii jde především o pandu velkou a pandu červenou. Panda velká spotřebuje za den až 38 kilogramů bambusových lístků a větviček. Rozloha bambusových lesů, v nichž pandy velké žijí, se od roku 1974 zmenšila o více než polovinu.
Začíná být ohrožen také druhý nejmenší netopýr světa (Tylonycteris pachypus), velký jen 3,5 centimetru. Ten se bambusem neživí, ale schovává se v něm. Do stébel bambusu se dostává otvory, které vyvrtal hmyz.
V Africe je ubývání bambusových hájů nebezpečím především pro gorily horské. Ty se od června do listopadu živí z devadesáti procent pouze bambusovými výhonky.
Kriticky ohroženi jsou kvůli zmenšující se ploše bambusových lesů i dva madagaskarští lemuři, lemur šedý a lemur zlatý.
V Latinské Americe do značné míry závisí na bambusu jako zdroji potravy medvěd brýlatý a ohrožený tapír horský. Bambus pro život nutně potřebuje i čtyři až pět procent druhů ptáků žijících v Amazonii. (vit)

 

Pokojový bambus

BAMBUSOVITÉ

Pojmenování bambus poprvé uvedl do botanického názvosloví Carl von Linné v roce 1753. Jde o souhrnné označení několika rodů z čeledi lipnicovitých. Bambusy jsou v této čeledi jedinými dřevinami. Jejich stébla dřevnatí buď celá, nebo pouze v dolní části. Skládají se z kolének (nodium) a článků (internodium). Stéblo má jen tolik článků, kolik jich bylo založeno ve výhonu.
Bambusy se dělí na výběžkaté, které se množí vegetativně prostřednictvím oddenků (rhizomů) a mohou se téměř nekontrolovaně šířit, a na trsnaté. Ty se nešíří do okolí, ale rostou v trsu, který postupně mohutní.
Monokarpické bambusy vykvétají a plodí jednou za život, polykarpické opakovaně. Plody mohou být obilky, peckovice i bobule.

 

Kaleidoskop




1. Brouk bělejší sněhu
Díky unikátní struktuře povrchu svých krovek je jihoasijský brouček Cyphochilus nejbělejší tvor na světě! Vědci se zatím marně pokoušejí vyrobit jeho barvu uměle.
2. Poškrábej se sám, miláčku!
Obtěžuje vás manžel žádostmi o poškrábání na zádech? Kupte mu luxusní novinku: stříbrné drbátko! V bambusovém provedení se běžně používá v Asii; v našich končinách bylo něco takového naposledy k vidění před stovkami let.
3. Týden veselých lívanců
Také v ruském Nižním Novgorodu slaví masopust. Říká se mu zde Lívancový týden. Během svátku se kromě hodování odehrávají i bitvy týmů vyzbrojených pytli sena, závody v chůzi na chůdách či přetahování s lanem.
4. Fitness, nebo korzet?
Dávná móda pánských korzetů se vrací! Alespoň francouzští módní návrháři, kteří je předvedli na show v Paříži, tomu pevně věří. Korzety kdysi nosívali marniví důstojníci, dnes prý patří do šatníku každého elegantního muže.
5. Kolik měří tvé city?
Britští klenotníci přišli na pozoruhodnou novinku: dělají náramky, prstýnky a další doplňky z nerezových svinovacích metrů! Je to elegantní, vtipné - a levné.
6. A ďábel se směje...
Nástroj k vykořenění zla se jmenuje obří plastika, kterou americký sochař Dennis Oppenheim instaloval v Britské Kolumbii. Je to kostel ze skla, oceli a hliníku, jenž stojí na špici věže! Bude takový nástroj fungovat?
7. Příbor mám vlastní
Nevěříte čistotě nožů a vidliček v restauraci? Kupte si nový vynález: vidličky určené k nasazení na prsty! Jsou lehké, skladné, dají se snadno nasadit, ale hlavně budete mít jistotu.
8. Ledový žár
Hudební nástroje z čistého horského ledu udělali v jižním Tyrolsku. Jsou krásné a opravdu se na ně dá hrát! Jen škoda že v letošní zimě moc dlouho nevydrží.
9. Zoufalé z plastu
Hit pro velké holky je sada plastových figurek zobrazujících hrdinky známého televizního seriálu Zoufalé manželky. Sice si nejsou moc podobné, ale prodávají se prý skvěle.
10. Pomník psím bezdomovcům
Ruští sochaři Alexandr a Sergej Cigalovi zhotovili pomník všem osamělým pouličním psům Moskvy. Bronzový pes stojí na Mendělejevově stanici metra a denně si ho tu pohladí tisíce lidí!
11. Voňavé atrakce
Na čtvrt milionu lidí letos přijelo do francouzského Mentonu oslavit Svátek citrusů. Na jeho počest tu vyrostly desítky kopií slavných staveb vytvořené z pomerančů, grepů a citronů.


Čokoláda, návyková rozkoš

Čokoláda, návyková rozkoš

Setmělo se. Choulím se do deky. Šustí staniol. Konečně! Tlumené křupnutí. Sametový hladký polštářek se mi rozpouští na jazyku. Odkud přicestoval, aby mi mohl poskytnout potěšení a posilu pro unavené tělo?

 

Přepadla vás také neodolatelná chuť a v myšlenkách už míříte do cukrárny? Vaše svědomí však hned připomíná těžce vybojovanou štíhlou linii, viďte? Mohu vás uklidnit: poslední lékařské výzkumy potvrzují blahodárné působení čokolády na lidský organismus.

Ostatně, účinky výrobků z kakaových bobů znali už indiáni – kakaový nápoj jim dodával sílu k boji. Sladká tabulka byla také nedílnou součástí potravinového přídělu amerických vojáků za 2. světové války. Dnes víme, že hořčík a karbohydráty obsažené v čokoládě pozitivně ovlivňují uvolňování energie z potravy. Železo, které získáváme spolu s čokoládou, přispívá k tvorbě červených krvinek a rozvádění kyslíku po těle. Součástí kakaa je theobromin, který podporuje činnost ledvin, stimuluje centrální nervový systém a příznivě působí na dýchání. Antioxydanty (tzv. polyfenoly) zase zabraňují zhoubnému působení volných radikálů, omezují srdečně cévní choroby, snižují hladinu cholesterolu v krvi, uvolňují stres, vykazují protizánětlivé a v některých případech i protinádorové působení. Mléčná a bílá čokoláda dodává našemu tělu vápník, zinek, karoten a riboflavin. Opomenout nesmíme ani afrodiziakální účinky kakaa. Casanova pil horkou čokoládu místo šampaňského a nazýval ji elixírem lásky… Takže: jezme čokoládu a nechme ji, ať těší naše smysly i tělo. Ne nadarmo se jí přezdívá ,pokrm bohů‘. Vybírejme však pro sebe a své blízké jen to nejlepší. Proč si ničit figuru a chrup zbytečně vysokým množstvím cukru a tuků? Důležité je rovněž mlsání načasovat tak, abychom přijatou energii, pocit uspokojení a povzbuzení dokázali využít, nikoli pouze uložit do nechtěných tukových polštářů.

Z Ameriky do celého světa
Čokoláda pochází ze Střední Ameriky. Do Evropy ji v 16. století poprvé přivezli Španělé jako kořist z aztécké říše. Indiáni pili nápoj xocolatl uvařený z vody, rozdrcených kakaových bobů, chilli, hřebíčku, skořice a kukuřičné mouky. Mlsní Evropané pak do této hořké tekutiny přidali cukr, vanilku a nakonec vymysleli i onu tabulku z kakaového prášku, kakaového másla a cukru. Vynález byl na světě – a tak se mohl začít šidit. Snahy o další a další snižování ceny čokolády vedly posléze k nahrazování kakaového másla levnějšími tuky, k přidávání cukru a směsí bobů horší kvality. Až si budete chtít udělat radost a sáhnete v obchodě po čokoládě, zkuste si před zaplacením přečíst její složení. Jen na vaší volbě závisí, kolik procent kakaa v balíčku dostanete, kolik sníte cukru a přidaného tuku nebo chemických emulgátorů a umělých aromatických látek.

Kvalita je když…
Jaká čokoláda je tedy ta správná? Obecně platí, že tmavá čokoláda, aby nebyla přeslazená, má obsahovat alespoň 50 % kakaové hmoty. Mléčnou a bílou čokoládu není třeba odmítat. Stačí si u ní pohlídat množství cukru a nekakaových tuků. Přidané mléko sice zpravidla sníží obsah kakaa, ale na druhou stranu může zjemnit chuť, což ocení zejména děti. Znám mléčnou čokoládu se 40 % kakaové hmoty, kterou si troufám doporučit i opravdovým gurmánům.

Bílá čokoláda bývá často zatracována pro nepřítomnost kakaového prášku. Ne každému ale lahodí jeho hořkost a raději si vychutná směs pouhého kakaového másla, mléka a cukru. Na jazyku zvolna se rozpouštějící kakaové máslo v kombinaci s čerstvými jahodami – i tak si lze představit dokonalý požitek.

Čokoládový festival
Každý rok v říjnu se v italské Umbrii koná čokoládový festival Eurochocolate. Starobylé ulice i útroby místních skalisek se vždy na jeden podzimní týden zaplní turisty radujícími se z čokoládového šílenství. Italové nabízejí a představují více než 150 světoznámých značek čokolády. V místním muzeu se vystavují čokoládové sochy. Prodávají se nejen čokoládové tabulky, pralinky a nápoje, ale i čokoládové šperky, masáže či aromaterapie. Studenti malují dětem i dospělým na tvář čokoládové ,tetování‘. Probíhají soutěže, přednášky a konference týkající se jediného tématu: ČOKOLÁDA.
Návštěvníci si mohou prohlédnout i osahat plody kakaovníku, dozvědět se víc o přeměně surového kakaového bobu v lahodnou čokoládu. Italové umějí žít a užívat si. A tak zvesela kupují i nejkvalitnější čokoládu, a to i přesto, že 75gramová tabulka stojí minimálně dvě a půl eura. Celému městu vládne veselí, kultivované mlsání a pohoda. Atmosféra je dotvářena otevřenými dveřmi cukráren, kaváren…

Pomíjivé hodnoty, může někdo poznamenat. Já ale namítám: pomíjivé možná, ze zdejších historických staveb však na mě dýchá vzpomínka na životy lidí, kteří se tu smáli, milovali a dokázali si tu pomíjivost užít.

Feferonková čokoláda frčí
Čokoláda přetrvala staletí a stále drží krok s vývojem společnosti. Snažíte se být in v módním odívání? Buďte in i v mlsání! Loňský Eurochocolate 2005 představil dva základní hity pro nadcházející sezonu. Oblíbená bude kombinace hořké čokolády a štiplavých feferonek. Konzervativní jazýčky asi ostro-sladko-hořká chuť nenadchne na první ochutnání. Věřte však, že jde o návrat k indiánským kořenům. Nejspíš nebudete mít potřebu zbaštit na posezení celé balení čertovského mlsu, ale jedno sousto postačí k rozpálení nejen vašich úst, ale i všech smyslů. Partner jistě zaplesá…

Čokoholici jdou do sebe
Zásadním trendem, který se v čokoládovém světě dnes nosí, je důraz na solidaritu mezi chudými a bohatými zeměmi světa. Kakaové boby se pěstují v chudých státech podél rovníku. Na plantážích často pracují děti. Tamní zaměstnanci nemají základní sociální jistoty.

Přestože kakaovníky opečovávají, sklízejí jeho plody a kakaové boby fermentují a suší, většina z nich nikdy neochutnala čokoládu. Za svou práci dostávají mzdu, která jim jen stěží dovolí zabezpečit základní potřeby. Prosazují se proto snahy o takzvaný fair trade (,spravedlivý obchod‘), který pěstitelům kakaovníků zabezpečí dlouhodobou spolupráci a uspokojivé ceny za jejich produkty.

Čokoláda vyrobená z ,férově‘ nakoupených bobů bývá dražší. Spotřebitelům se však vyplatí ji koupit nejen proto, že budou mít dobrý pocit z projevené solidarity nebo že budou in, ale i proto, že organizace zabezpečující fair trade jim slibují kontrolu kvality zpracovávaných kakaových bobů a dohled nad jejich ekologicky šetrným pěstováním.

Víte, co je nejlepší? Pochutnávat si na jemné kvalitě, prospívat tím svému tělu i mysli, a zároveň ještě pomáhat k solidnímu životu chudším lidem. To vše nám dává kvalitní čokoláda. Mezinárodní den čokolády se každoročně slaví 12. října. Kdo byl ale čekal tak dlouho. Raději si běžím pro svou dávku už nyní...

 

 

Hmota a duch...

Hmota a duch
 
Image Hosted by ImageShack.us

Jaksi se ví, že svět, který obýváme, není ryze hmotný a že v něm přebývá i cosi, čemu nepřesně říkáme duch.

Jaksi se ví, že svět, který obýváme, není ryze hmotný a že v něm přebývá i cosi, čemu nepřesně říkáme duch. Ne na všechno si zkrátka můžeme sáhnout, jsou „věci“ existující mezi nebem a zemí, které nikdy neuvidíme, a přesto nás o jejich existenci nenapadne pochybovat. Zvláštním pokusem svést hmotu a duch dohromady jsou kostely. Spor, který u nás dlouhá léta vedou církev a stát o vlastnictví katedrály svatého Víta na Pražském hradě, má tudíž přeneseně co dočinění nejen s řemeslně opracovanými kamennými kvádry, obrazy, plastikami a vitrážemi, ale také s tím obtížně uchopitelným důvodem, proč katedrála vznikla.

Když Karel IV. nad jejím základním kamenem učinil rozhodnutí, že katedrála bude patřit sama sobě, a věnoval ji svatým českým patronům, nepochybně to mělo duchovní význam. Král si zřejmě uvědomoval, že má-li být katedrála příbytkem ducha, bylo by nepatřičné, aby byla vlastněna těmi, kdo duchu slouží, čili církvi, anebo těm, kdo ducha hledají, tedy lidu, respektive věřícím (což tehdy znamenalo totéž). Na druhé straně Karel IV. z praktických důvodů dost dobře nemohl stavbu odevzdat Bohu. Nejen že by bylo troufalé učinit dar břemenem, ale také si byl jistě vědom, že ducha nelze učinit právnickou osobou. Správcem katedrály, která neměla vlastníka, se na dlouhá staletí stala Metropolitní kapitula.

Zvrat nastal v padesátých letech, kdy komunistický režim, preferující hmotu a bagatelizující ducha, přisoudil katedrálu všemu československému lidu. Pokud šlo o krádež, pak byla katedrála zcizena katedrále, respektive svatým patronům. Církev nemohla být okradena o něco, co jí nepatřilo, a duch zjevně nemůže být odnikud vytěsněn dekretem, podobně jako nemůže být žádným zákonem či vyhláškou přihlášen k pobytu. Dokonce ani v katedrále. Jeho přítomnost lze testovat pouze vírou a té se, jak známo, komunistickému režimu nedostávalo, vyjma snad víry v zářné zítřky (která se ovšem testuje obsahem peněženky či spotřebního koše). Stát katedrálu znárodnil a tím na sebe vzal i povinnosti správce. V tomto případě se dá konstatovat, že zloděj byl správcem řádným. Katedrála zjevně nezchátrala a dohled konzervativních památkářů jí asi navíc prospěl v tom, že gotická památka byla půl století ušetřena pokusů nějak ji dodatečnými zásahy krášlit, zdobit či vylepšovat.

Po změně režimu otevřela spor o katedrálu pro změnu církev. Ke slovu se dostali právníci. Když po čtrnácti letech dospěly soudy k verdiktu, že katedrála patří církvi, komentoval to kardinál Vlk jako vítězství pravdy. Pak ale Nejvyšší soud rozhodl, že soudy nižší instance se takzvanou určovací žalobou vůbec neměly zabývat: „Stát aspirující na vládu práva musí napravovat své protiústavní a protiprávní akty vlastní mocensky neblahé minulosti legislativním prostředkem procesu nápravy, a to restitucemi,“ zní odůvodnění Nejvyššího soudu. Co myslí nejvyšší soud restitucí neboli narovnáním ale zcela patrné není. Alespoň tedy laikovi. Může jít o to, že kostel byl církvi vrácen procesně špatně, ale také že církvi vrácen být neměl. Jisté je jenom to, že stát je podle Nejvyššího soudu legálním, ale současně i nelegitimním vlastníkem. Lidově řečeno – zloděj má na svůj lup platné doklady.

Zda se moudrého řešení katedrála dočká od právníků, je otázka. Možná je větší šance dobrat se řešení politického. Když se ovšem nedávno Cyril Svoboda přimlouval za respektování původní myšlenky Karla IV., tedy neřešit vlastnictví a domluvit se na společné správě, ukázalo se, jak těžké je po druhé vstoupit do stejné řeky. Stát i církev jsou zastupováni lidmi, kteří vyřešení otázky, komu bude katedrála patřit, chápou jako prioritu. Pokud jde o Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není se čemu divit. Ale církev? Někdy to vypadá, že si katedrálu nárokuje jako výrobní prostředek. Je to argument srozumitelný materialistům, kteří i většinou souhlasí. K čemu je ale vlastnit katedrálu věřícím v ducha? To, co v ní hledají, si do ní bez tak musí přinést ve svém srdci. A okázalé kulisy bývají často spíše na škodu. Svádějí k turistice hmotným světem. Katedrála by mohla vyprávět.

 

Lucie Benešová:

Je to čím dál lepší!

Lucie se syny Luciánem a Štěpánem.

 

"Když se narodil Lucián, měla jsem všechno nastudované a všechno dělala tak, jak se má. Se Štěpánem si mateřství víc užívám."

Se sympatickou herečkou, manželkou herce Tomáše Matonohy, jsme se měly sejít v malé vinárničce v Dejvicích. „Nemůžu to najít!“ volala jsem S. O. S. „Vidíte tramvaje? Výborně, tak přejděte na druhý chodník, jděte směrem nahoru a vlevo byste měla mít masnu, lahůdky a hned vedle je vinotéka... Už ji vidíte?“ vysvětlovala mi se svatou trpělivostí. Byla vůbec úžasná a doslova mě nakazila dobrou náladou. Najednou mi bylo jasné, jak asi zvládá natáčet hlavní roli v seriálu, pečovat o jednoho většího a jednoho menšího kluka, milovat miláčka žen, venčit jezevčíka Trubku... Zkrátka s úsměvem a v pohodě!
Než jsme se pustily do povídání, volal manžel, kdy že se Lucie vrátí, aby věděl, na kdy připravit večeři...

On vaří Tomáš Matonoha osobně?! Máte nějakou rodinnou oslavu?
>> Ne, žádná oslava, a ano, vaří Tomáš. On miluje večeře, na stole jsou svíčky, dobré víno, dlouho sedíme a jíme, povídáme si... Společné večeře jsou taková naše rodinná tradice, kterou u nás zavedl právě Tomáš. Pokud nehraje, jíme dohromady. Ani Lucián nejí sám, vždycky na nás čeká. Co se vaření týká, vařím i dvakrát denně. Tomáš neuznává studené večeře, ale na druhou stranu někdy vaří místo mě. Nikdy jsem ho neslyšela stěžovat si, že jsem nenavařila.

Docela jste mě inspirovala, to doma také zavedu. Tedy ne to vaření, ale společnou večeři. Máte ještě nějaký tip, jak dát v dnešní ‚rozlítané‘ době rodinu dohromady?
>> Jak je to možné, sebereme se a vyrážíme někam pryč. Když má Tomáš v kalendáři čtyři dny volno, už sedí u internetu a hledá nějaký hezký hotýlek nebo zajímavé místo. Na podzim jsme byli týden na horách a těsně před Vánocemi jedeme zase. Pro rodinu s dětmi můžu doporučit penzion Martin v Janských Lázních. Byli jsme moc spokojení!

Pomáhá vám manžel stejně pilně i s péčí o děti?
>> To víte, že ano. Často děti hlídá, Štěpána koupe, přebaluje... Zvládá všechno... Snad až na pokakané plínky (směje se). On by to možná nepřiznal, ale s hovínkem v plínce fakt bojuje. Nenápadně vždycky přijde, ať Štěpána přebalím já. A taky se pořád ptá, kdy už začne chodit na záchod.

Mezi vašimi syny je celkem velký věkový rozdíl. Luciánovi je 9,5 a Štěpánovi 14 měsíců. Jaký mají kluci vztah?
>> Když se Štěpán narodil, došlo nám, že nemůžeme říkat, že máme dítě my dva s Tomášem, ale prostě my tři, protože příchod sourozence byl i pro Luciána velkou životní změnou. Že je potřeba v okamžiku narození miminka myslet i na starší dítě, nám potvrdila jedna nepříjemná zkušenost: přestože se Lucián na sourozence strašně moc těšil, když byl Štěpán konečně na světě, pořádně ho to vzalo. Zpočátku jsme nevěděli, co se děje. Začalo ho hrozně bolet břicho a vůbec nic na to nepomáhalo. Vyděsilo mě to, nechala jsem se kvůli tomu z porodnice propustit domů o tři dny dřív. Když jeho potíže pořád nepřecházely, zajistili jsme Luciánovi důkladné vyšetření břicha. Ani tunel nic neukázal, a tak se lékaři shodli na tom, že bolesti jsou psychického původu.

Přišli jste na to, co se Luciánovi honilo hlavou?
>> S Luciánem jsme o tom hodně mluvili, ale ani on sám to nechápal. S odstupem času si myslím, že mu prostě v okamžiku, kdy mě viděl s miminkem v náručí, došlo, že už nebudu jen jeho maminka, ale že se o mě bude muset s bráchou dělit. Ale ono celé toto období muselo být pro Luciána těžké. Nejen, že se rozrostla naše rodina, ale on ještě měnil i školu a kamarády. Před Štěpánovým narozením jsme se totiž stěhovali do nového bytu v Praze a Lucián přecházel z venkovské první třídy do druhé třídy ve škole nedaleko nového domova. S tím logicky přišla i ztráta přátel a příchod do nového kolektivu.

A jak vše dopadlo?
>> Asi po dvou měsících bolesti ustaly a vše bylo v pořádku, i ve škole. Hlavně jsme ale Luciána podporovali doma. Všichni jsme se snažili dávat mu najevo, že je pro nás velmi důležitý a že se na tom s příchodem Štěpána vůbec nic nezměnilo. Všem, kdo se ocitnou v podobné situaci, radím, aby pocity starších dětí nepodceňovali. Je opravdu moc důležité, aby třeba návštěvy nenosily hračky jen pro nové dítě a nezapomínaly na ty starší, které se mohou díky zmatkům a veselí kolem miminka najednou cítit odstrčené.

Dnes už si tedy kluci rozumí?
>> Je to čím dál tím lepší. Lucián už umí být pomocník, dokáže bráchu i hodinku pohlídat a zabavit ho. Ale to víte, Štěpán je zrovna v období, kdy pořád běhá, všechno shazuje, bourá, vytahuje. Když Luciánovi rozbije nějakou stavbu z Lega, je pořádný řev.

Dá se vůbec skloubit zábava školáka a batolete?
>> Je to problém, ale nějak se to udělat musí. Malý se prostě podřizuje staršímu. Lucián hraje baseball, plave, a to všechno musíme absolvovat s ním. Plavání si užijeme, protože i já se Štěpánem jdeme do vody, ale třeba kino? Když chce jít Lucián na nějaký film a Tomáš zrovna nemůže, musíme vyrazit do nějakého obchodního centra. Luciána pošlu do kina a já zatím se Štěpánem korzuju kolem. Říkám si, že Štěpán alespoň zažije a uvidí spoustu věcí (směje se).

Jsou si kluci povahově podobní, nebo jsou každý z úplně jiného těsta?
>> Lucián je takřka hyperaktivní dítě. Odmalička se pořád hemžil, běhal, neposeděl. Naproti tomu Štěpán je zvídavý, takový malý badatel. Má neuvěřitelnou trpělivost si s věcmi tak dlouho hrát, až jim přijde na kloub.
Na druhou stranu - Lucián byl pohodové, klidné miminko, zatímco se Štěpánem jsme si tedy užili své: byl typické kolikové dítě a do tří měsíců jsme se nevyspali.

Sab simplex nezabíral?
>> Vůbec! Nepomáhalo nic. Nakonec jsme vymysleli vlastní metodu, jak malému ulevit od bolesti: uvázali jsme si ho do šátku ve vertikální poloze na hruď a skákali s ním na rehabilitačním balónu. Ale opravdu skákali, žádné houpání, pořádně nahoru a dolů. Nevím, co se dělo ve Štěpánově bříšku, ale prostě to zabralo. Pak už jsem měla nachystaný míč u postele a když křeče přišly, šup a už jsme já nebo Tomáš skákali. Naučili jsem to i naše úžasné babičky Jiřinku a Marušku, které nám s chlapci moc pomáhají.

Tuto radu řada zoufalých maminek určitě ocení. Nemáte ještě tip na snadné uspávání nespavých dětí?
>> Asi důslednost. Luciána jsem uspávala skoro hodinu a všichni se mi smáli, že si mě pěkně omotal kolem prstu. Se Štěpánem žádné problémy nemáme. Od prvního dne, co přijel z porodnice, jsem ho vždycky uložila do postýlky, pohladila a odešla. Když plakal, přišla jsem k postýlce, zase ho pohladila, ujistila ho, že jsme nablízku, a nejpozději do pěti minut jsem zase zmizela. Dokonce jsem si to i měřila, abych nezůstávala déle. A zafungovalo to skvěle - Štěpán krásně usíná.

Je velký rozdíl ve výchově Luciána a Štěpána?
>> Když se mi narodil Lucián, bylo mi 22 let. Všechno jsem měla perfektně nastudované, všechno jsem dělala tak, jak se podle knížek správně mělo. Až do dvou let jedl takřka jen biopotraviny, chodil přesně na vycházky, absolvoval všechny doporučované kurzy a cvičení, já jsem měla všechno naplánované a strašně jsem to prožívala. Se Štěpánem je to jiné - narodil se do klidu a pohodové rodiny, a to mu možná prospěje víc, než Luciánovi všechny výlety a kurzy.

A vy sama se cítíte jiná?
>> Ano, jsem jiná. Dnes dělám spoustu věcí tak nějak instinktivně. Vím, že recept na štěstí svých dětí v chytrých knihách nenalistuju...

Lucie Benešová se narodila 18. srpna 1974 v Praze. Vystudovala herectví na pražské Státní konzervatoři a už jako malá účinkovala ve filmech. Nyní ji diváci mohou vidět v seriálu Horákovi nebo ve filmu Ro(c)k podvraťáků (2006). Zazářila i ve snímku Sametoví vrazi (2005), kde ztvárnila sestru hlavního záporného hrdiny. Ráda vzpomíná i na televizní povídku Muž, kterého chtějí (2003), protože právě při jejím natáčení se seznámila se svým dnešním manželem a otcem syna Štěpána Tomášem Matonohou. Svého staršího syna Luciána má s hercem Filipem Blažkem.
 

(Kateřina Havlenová, Family Star)

 

zdroj: http://www.super.cz/

 

 

 

Úsměvy Vladimíra Menšíka :o))

 
 
 
Vladimír Menšík
foto: Nakladatelství XYZ
 
 

Pro Vladimíra Menšíka (1929-1988) má každý, kdo se s ním setkal, jediné označení: vypravěčský fenomén. Diváci ocenili originální herectví. Jolana Matějková věnovala několik let sbírání ohlasů, aby v knize Dobrý rodák Vladimír Menšík z nakladatelství XYZ vykreslila jeho portrét.

 

"Víš, já jsem vyrůstal stále obklopen lidmi - doma i ve škole. Měl jsem pocit, že když je při rozhovoru ticho, je to kvůli mně. Bral jsem to na sebe, že jsem tím vinen. Mluvil jsem a mluvil, abych to ticho překlenul," cituje Menšíkovo vyznání Mariánu Labudovi.

 

"Přežít setkání s ním je jako přežít několik přírodních katastrof. Byl skutečně jako tajfun," říkala s nadsázkou Stella Zázvorková. "Kolikrát to bylo hrozné, ale vždy nezapomenutelné. Ale jako přírodní katastrofy, i tato setkání přinesla čerstvý vítr do našich vztahů a práce."

 

Je to opravdu upřímná kniha, vypovídající s pietou o dvou manželkách Vladimíra Menšíka, o čtyřech dětech a několika pevných kamarádských vztazích. O době i o politice, o alkoholismu, se kterým se pral podobně jako s astmatem a jehož léčení ho dvakrát přivedlo do psychiatrické léčebny. Menšík o sobě říkával, že je ročník 1924, i když se narodil v roce 1929. Když ztratil občanku, nechal si vystavit novou a úřednice nedotočila devítku a byla z toho čtyřka.

 

"To bude žrádlo, já půjdu o pět let dřív do penze!" reagoval Menšík a legendu podporoval. Autorka s ním jde od studií přes Vesnické divadlo, Divadlo E. F. Buriana do hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Točil od roku 1950, snímky jako Král Šumavy, Markéta Lazarová, Pane, vy jste vdova!, Všichni dobří rodáci, Partie krásného dragouna, Tři oříšky pro Popelku a mnoho dalších jsou bez něj nemyslitelné. Televizní film Kam slunce nechodí s Ivou Janžurovou byl natočen podle jeho scénáře.

 

Jako lidský a umělecký odkaz vnímají blízcí televizní filmy Ikarův pád a Tažní ptáci a celovečerní film Dobří holubi se vracejí. Téma boje s alkoholismem, který ničí člověka i jeho okolí. Přesto je Menšíkův odkaz plný úsměvů. "Prochechtal jsem se s ním životem, jen co je pravda," vyznal se jeho přítel Lubomír Kostelka. 

♥♥♥
 

Saxana se vrací

Petra Černocká (foto Aleš Kartal)

Úspěšné filmy se občas dočkají svého pokračování. V případě kultovní pohádkové komedie Dívka na koštěti se tak stalo po 35 letech. Nový film už má název (Saxana - veletrh strašidel) a měl by spatřit světlo světa na jaře 2008.
Tvůrci na snímku usilovně pracují navzdory tomu, že Jan Nejedlý se svou společností Česká produkce namítá, že realizace projektu se ujaly Barrandov Studio a DesignBros v rozporu se zákonem. Věřme, že složitá autorsko-právní kauza bude brzy vyřešena, protože dohadů bylo v minulosti už dost.
Nápad na pokračování úspěšné komedie měli v 90. letech původní tvůrci Miloš Macourek a Václav Vorlíček, scénář byl napsán, ale nikdy nedošlo k jeho naplnění. Před čtyřmi lety zase bylo vytvořeno studio, v němž mělo vzniknout pokračování výhradně prostřednictvím počítačové animace, ale ani v tomto případě nebyla věc dotažena do úspěšného konce.
"I když původní scénář existuje už déle, teď vznikla úplně nová možnost realizace, a je tedy třeba ho kompletně přepracovat," říká režisér Václav Vorlíček. "Pro mě je velice zajímavá kombinace postav živých a animovaných, pohyb živých herců ve virtuálním světě. Takže herci nebudou mít tušení, jaký bude konečný výsledek. Na natáčení se moc těším, ale zároveň k němu přistupuju s určitými obavami..."
Staří a noví
Návaznost na starý příběh by měli zajistit tehdejší ústřední představitelé Saxany (Petra Černocká) a Honzy (Jan Hrušínský). Nová ovšem bude jejich dceruška Saxanka, která se právě intenzivně hledá. A jaká by měla být? "Mám představu čertíka, dítěte bez zábran," má jasno Václav Vorlíček. "Je to jedináček z intelektuální rodiny a vlastně takový živel. Mělo by to být dítě, které se bude muset při natáčení hodně hlídat, ale které by nemělo ztratit svou živelnost."
Ze starých postav se do příběhu vrátí největší sígr Jan Kraus, ale v překvapivé podobě. "Polepšil se, vystudoval psychologii," upřesňuje režisér. Takže je jasné, že i v pokračování se podíváme do psychiatrické léčebny. Mezi nejvýraznější nové postavy bude patřit tetička Irma v podání Jiřiny Bohdalové, dále Petr Nárožný, Jiří Lábus či Ivana Chýlková.
Kouzla a čáry
Jan Hrušínský vzpomíná, jak se natáčely triky před více než 30 lety. Například slavná scéna, kdy v nemocnici komunikuje Saxana jen s utrženou hlavou svého kamaráda Honzy, si herec opravdu užil: "Celý den jsem vězel v nočním stolku a oni se radili, jak to udělat, aby bylo vidět jen hlavu. Byl jsem z toho celý rozlámaný..."
Dnes jsou podobné triky jednodušší, protože počítače dokážou zkrátka kouzla. Tak je možné nejen zasadit živé herce do virtuálního prostředí, ale doslova "přičarovat" i ty, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Proto se ve filmu objeví například mnoharuký ředitel čarodějnické školy Josefa Bláhy nebo pan Vigo v podání Jiřího Sováka, postava vypůjčená z úspěšného Vorlíčkova seriálu Arabela. Využití systému 3D, který u nás v celovečerním filmu nebyl dosud vyzkoušen, by měl snímku přinést zcela novou dimenzi. Rozpočet Saxany, která patří k nejambicióznějším barrandovským projektům, je 45 milionů korun.

Show
byznys
Turné od května
Hity z jedné z nejvýraznějších českých desek loňského roku, Torpéda skupiny Wanastowi Vjecy, se dočkají živé podoby. Hudebníci Robert Kodym a P.B.CH. ohlásili turné s celkem 24 zastávkami. Zahájí ho 12. května v Londýně a jeho nejdelší část se odehraje samozřejmě v Česku.
Jedna za všechny
Herečka Klára Issová pomalu začíná balit. Začátkem února bude totiž reprezentovat mladé talenty naší kinematografie na prestižním filmovém festivalu Berlinale. V nesoutěžní sekci berlínské přehlídky bude promítnut film Grandhotel, v němž Klára hraje.
Z Letiště na scénu
Divadlo Ta Fantastika připravuje inscenaci hry Petra Zelenky Herci, kterou by měl režírovat sám autor. Do dvojice zaneprázdněných umělců obsadil kolegy ze seriálu Letiště Boba Klepla a Zuzanu Bydžovskou.
Voyeur v Arše
Dramatik a režisér Arnošt Goldflam se občas objeví na divadelních prknech, nejraději v autorské one-man show. Letos na úspěšnou sérii představení v pražské Arše pod názvem Masochista naváže novým kusem, který nazval Voyeur.

Nahoru
Daryl Hannahová
Aktivně pomáhá v boji proti nucené prostituci a sexuálnímu otroctví ve spolupráci s mezinárodními organizacemi hájícími lidská práva.
Dolů
Madonna
Odrazuje všechny potenciální chůvy pro svou adoptovanou dceru. Zájemkyně musí být totiž připravena na to, že bude pracovat do úmoru.

Říká se...

Johnny Depp
si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek filmových nabídek. Nedávno probleskla zpráva, že by si měl zahrát legendárního frontmana skupiny Queen Freddieho Mercuryho; to ale herec popřel. Možná však ztvární někdejšího agenta KGB Alexandra Litviněnka, který loni v listopadu zemřel na následky otravy poloniem.
James Cameron,
režisér legendárního Titaniku, se chce po desetileté přestávce pustit do sci-fi příběhu o bývalém vojákovi námořnictva, který má proti vlastní vůli na starosti ovládnutí a osídlování cizí planety. Snímek nazvaný Avatár by měl začít točit v dubnu.

Gojko Mitič
se na stará kolena dal na klasiku. Zahraje si totiž roli indiána Bromdena v Přeletu nad kukaččím hnízdem v severoněmeckém Schwerinu. Nálepka celoživotního indiána mu prý nevadí; nechal se slyšet, že ho fascinuje indiánský způsob myšlení.
Meryl Streepová
si zazpívá. Byla totiž angažována jako jedna z hlavních hvězd filmového zpracování úspěšného scénického muzikálu o skupině ABBA pod názvem Mamma Mia. Ve snímku by měla ztvárnit Donnu, jejíž dcera Sophie chystá svatbu a zároveň se snaží zjistit identitu svého otce.

Image Hosted by ImageShack.us
 

 

Kaleidoskop zajímavostí



1. Přišla doba dřevěná?
Byla tu už doba bakelitu a potom plastu černého, barevného i stříbrného. Jistá švédská firma se domnívá, že teď přichází čas přírodního dřeva! Vrhla proto na trh počítače, televizory a další elektronické přístroje "zabalené" do krásného dřeva.
2. Pro nemocné přátele
Profesor Vadim Jarikov z Moskevské technické univerzity má jedinečné hobby: ve svém volném čase vymýšlí invalidní vozítka pro ochrnuté či nemocné psy a kočky, každému zvířeti přesně na míru.
3. To by se to loupalo!
Největší perníkovou chaloupku na světě mají v jednom kalifornském obchodním domě. Je vysoká přes 18 metrů! S jejím snědením se ovšem z hygienických důvodů nepočítá: na konci ledna bude zbourána a perník vyhozen.
4. Létající policajt
Nejrychlejší policejní vůz světa dosud užívá policie v italské Kalábrii: Lamborghini Gallardo s rychlostí až 309 km/hod. Za pár týdnů ji ale trumfnou muži z německé "Kobry 11". Dostanou Brabus Rocket, který vytáhne až 362 km/hod.
5. Náplasti podle módy
Chcete být originální i při ošetřování drobné ranky? Pak si pořiďte náplast ve tvaru pirátské vlajky, rudých rtů či plátku slaniny! K mání jsou v USA.
6. Steve Irwin jako živý
Australského showmana Steva Irwina (+44), kterého nedávno zabil rejnok bodnutím do srdce, můžete koupit jako plastovou hračku. Vydává různé zvuky a jako příslušenství k němu náleží figurka krokodýla.
7. Bude z toho móda?
Jistá chorvatská firma uvedla na trh nový typ pánského spodního prádla. Prý jde o "revoluční futuristický model", jenž v budoucnu ovládne trh! Jak se vám líbí?
8. Vypadá dost rozpačitě
Umí mluvit, tančit a zpívat! Její jméno je EveR2-Muse, vyvinuli ji v Jižní Koreji a sériová výroba má začít už letos. Jak by asi uspěla v SuperStar?
9. Vidím, na co mám
Chytrou pokladničku vymysleli v Japonsku. Polyká mince o hodnotě 500 jenů a pamatuje si, kolik jich v sobě má. Na základě našetřené částky pak mužíček na displeji pokladničky může nakupovat různé předměty a prožívat různá dobrodružství.
10. Práskni do volů!
Velká atrakce jsou v Nepálu závody volských dvouspřeží. Cizinci prý nemají ani ponětí, jak značnou rychlost dokážou napohled těžkopádná zvířata vyvinout!

myspace layouts, myspace codes, glitter graphics


 

Vzpomínka na Helenku...

Helena Růžičková - Nikdy nezapomínej na úsměv :)



Helena Růžičková
Začátkem ledna to byly tři roky, co do kumštýřského nebe odešla Helena Růžičková (†67).

 O krátkou vzpomínku na tuto báječnou herečku jsme požádali jejího velkého přítele, režiséra Zdeňka Trošku...
"Třicet let života vedle takové osobnosti, jakou byla Helena Růžičková, by dalo na dost tlustou knihu. Co všechno jsme spolu zažili, před kamerou i v soukromí, v pražských salonech i na její chalupě ve Slatině, doma i v zahraničí, to mnohdy nevymyslíte ani do té nejbláznivější komedie.


Věštba, z níž mrazilo
Helenka byla živel. Její neuvěřitelná energie byla přímo nakažlivá, vedle ní i ten největší stydlín či nemluva musel ožít. Svým elánem, nápady a improvizační schopností dovedla všechny kolem nadchnout a strhnout vlastně pro cokoliv. Všechno, co dělala, bylo ale lidské, plné radosti a optimismu a pro potěšení lidí kolem.
Je známo, že byla vědma. Viděla do lidí jako do not, stačila chvilka, kratičký rozhovor a Helenka věděla věci, které jste nikomu v životě neřekli, na které jste se báli či styděli jen pomyslet. Byla takzvaná bílá čarodějka; milovala lidi, a kde mohla, pomohla. Ke konci života se věnovala numerologii, dokázala však také číst z karet, ruky či z kávové sedliny. Tuto poslední variantu ovšem prováděla velice nerada a ke konci života od ní úplně upustila, i když právě díky ní dovedla s neuvěřitelnou přesností určit takové skutečnosti, až běhal mráz po zádech.
Pár let zpátky, kdy bydlela u kamarádky Zdeničky Weinrichové, zmizel nějaký Zdenčin známý. Nikdo nevěděl, kam se poděl. Nakonec případ dostala policie a rozběhlo se pátrání. Když se to Helena dověděla, požádala o kávu. Vypila ji, pak obrátila hrnek na podšálek, zadívala se do lógru a řekla dvě písmena. Byly to iniciály hledaného, jehož však Helena vůbec neznala. ,Ten kluk je mrtvej, tady vidím jeho hrob,' řekla. Zarazila se, pohlédla znovu do kávové sedliny a šeptla: ,A není v tom hrobě sám. Je tam ještě jeden.' I u něj určila iniciálu jména. Navíc popsala podobu místa, kde byli oba zavraždění mladíci zahrabáni - myslím, že to bylo někde poblíž vody - a ještě něčeho výrazného, co už si nepamatuju. Výsledek pátrání dopadl tak, jak Helena předpověděla.


Mezi klapkami
Točili jsme druhý díl Slunce, sena, bylo 15. srpna, počasí nás zlobilo a já si povzdechl, že ten film snad nikdy nedotočím. Helena vzala kus papíru, načmárala nějaká čísla, počítala a pak řekla: ,Prvního září je poslední klapka.' Koukal jsem na ni jako na blázna; takové práce před námi, víc než na půl druhého měsíce, ta že by se stihla za čtrnáct dní? Tomu nikdo nevěřil. Prvního září ve 20.40 padla poslední klapka na Konopníkovic dvoře...
Při natáčení Kameňáku si při večeři v Týně nad Vltavou přisedli k našemu stolu vojáci, kteří s námi ten den dělali scény v kasárnách. Nálada byla výborná a jeden z nich, malý blonďák, se mě zeptal na Helenu. Jestli prý by mu něco nezavěštila. Zatelefonoval jsem jí a řekl, že vedle mě sedí jakási osoba, která by ráda od ní něco o sobě zvěděla. Schválně jsem neřekl, jde-li o muže, či ženu. Helena se zeptala jen na datum narození a řekla, abych jí za pět minut zavolal zpátky. A pak už jen vojáček poslouchal hlasitým odposlechem a s otevřenou pusou: ,Malej, blonďatej pošuk, který dělá jednu krávovinu za druhou. Dospělý bude až v šestatřiceti letech, pak si oddychne. Neměl by chlastat, protože už teď má v trapu pravou ledvinu. A měl by si dát pozor na zranění nohou, má špatné kotníky, hlavně ten pravej...' Podobně ještě chvilku pokračovala. Chudáček vojáček na mě zíral s otevřenou pusou. Kdybych to neslyšel na vlastní uši, tak tomu neuvěřím...


Pičungek a Pšeničková
Co si moc nepamatovala, byla jména. Příjmení Pavla Kikinčuka, filmového studenta Šimona Pláničky, si nezapamatovala vůbec, okamžitě ho překřtila na Pičungeka a tím zůstal navěky. Vzpomínám si, jak jsme v jakési ulici v Táboře hledali paní Pšeničkovou. Koukal jsem na zvonky velkého domu, ale žádné takové jméno tam nebylo. Vrátil jsem se k autu. Tak Ječmínková, vzpomínala Helenka dál. Nebo že by Ovsíková? A hnala mě zpátky ke zvonkům. Marně, nikdo takový tam nebyl. Tu z domu vyšla paní. Ptám se jí, zdali tam nebydlí paní Pšeničková, Ječmínková nebo Ovsíková. Zavrtěla hlavou. ,Bydlím tu skoro třicet let, ale nikdo takový... A nehledáte náhodou paní Kláskovou?' - ,Jo, jasně,' volala Helena. ,Vždyť říkám, že je to nějaký obilí!'


Tenkrát v Horažďovicích
Helenka ráda malovala. V poslední době propadla malbě na kameny. A docela nápaditě vytvářela nejrůznější tváře i celé výjevy. Ovšem nejstrašnější její počin byla domalba obrazu v hotelu Modrá růže v Horažďovicích, kde jsme při natáčení prvního Slunce bydleli. Na zdi jejího pokoje visel proti posteli obraz zasněžené šumavské krajiny, zřejmě dílo nějakého místního krajinkáře. Helenka na obraz koukala, pak najednou povídá: ,Dej ho sem.' - ,Proč?' ptám se. ,Dej ho sem a nemel.' Sundal jsem tedy olej ze zdi a podal jí ho. Vzala černou fixu: ,Je to nějaký moc smutný. Chybí tomu život!' A jala se do obrazu něco kreslit. Namalovala něco mezi srnkou, kozou, psem a nevím čím ještě. ,Nějaká divná, co?' zhodnotila svůj výtvor. ,Protože jsi jí namalovala zadní nohy s koleny dopředu. Srnka je má vytrčené ven, za sebe,' upozornil jsem ji. ,Takhle vypadá, jako by si chtěla kleknout.' Helena jí nohy začárala. ,A to je jako co?' ptám se. ,Srnka stojící v kapradí,' nenechala se vyvést z míry. ,Kapradí v závěji,' odtušil jsem. ,Nevidíš, že je suchý?' pohotově vysvětlila. Přikývl jsem a pověsil obraz zpátky na zeď. Helenka na něj chvilku hleděla a pak pravila: ,Dej ho sem. Přimaluju jí ještě jelena, aby jí tam nebylo samotný smutno!' Zajímalo by mě, kdo má tenhle Helenin výtvor doma.


Světlo a radost
Jsou to tři roky, co odešla. Mám stále pocit, že nezemřela, je jen na své chalupě ve Slatině a po neděli zavolá, jak slíbila. A nikdy se mi o ní nezdálo. Nikdy se mi nezjevila ve snu, aby mi třeba prozradila čísla do sportky, abych mohl natočit další pohádku. A to že se mi zdají každou noc hotové telenovely! Podivné, že?
Helenka byla světlo a radost. Také její moto bylo krásně lidské: Nikdy nezapomínej na úsměv! Je to světlo, které při pohledu do očí prozradí, že je srdce doma."


Co taky milovala
* Od svých hereckých kolegů získala pár hezkých obrázků, které ji těšily jako vzpomínka. Třeba na Josefa Hlinomaze, Jiřího Líra a další, s nimiž hrála. Největší obraz, svůj portrét nazvaný Dáma s kartami, dostala od Karla Laštovky. Visel v parádním pokoji na nejčestnějším místě.
* Měla ráda zvířata, tedy kromě hadů. Všechny psy, kočky, koně, ptáky, myši, všechno domácí i lesní zvířectvo by si nejradši nastěhovala do bytu. Navrhl jsem jí, že by klidně mohla bydlet v zoo. Ten nápad se jí moc zalíbil, a když točila film Dva lidi v zoo, byla jako doma. Sloni, tygr, krokodýli, všichni byli její ,prdelky milovaný'! Doma měla vždy tři čtyři psy a ti byli pány celého bytu.
* Uznávala všechny kuchyně světa, ráda experimentovala, klidně smíchala vietnamskou s bavorskou a jaká to panečku byla dobrota. Její kachní žaludek snesl všechno. Nikdy jsem nezažil, že by jí kdy bylo špatně, ani to, že by nemohla porci dojíst. Nechat jídlo na talíři bylo nemyslitelné, přímo hřích! I její manžel Jirka byl skvělý kuchař, a když ti dva se spolu dali do vaření, připadal jsem si jako na italské estrádě. Helena svolávala na jeho hlavu trest všech olympských bohů, on se jen usmíval a s naprostým klidem pokračoval ve své práci. Recepty znala zpaměti, věděla, jaká bylina je na co dobrá, znala sílu a moc kamenů, stromů, všeho.
* Sama si navrhovala střihy svých rób. Sehnat na ni něco, co by jí padlo, bylo v době, kdy měla skoro 200 kilo, téměř nemožné. Proto si Helenka většinu svých modelů ušila sama. Měla zálibu v krajkách a volánech, nabíraných rukávech a řasených sukních.


1. Ani v nemocnici ji humor neopouštěl. Nevím, kde sehnala flanel s potiskem velkých dopravních značek na noční košili. A nebyla by to Helenka, aby si nespíchla něco, co spolehlivě vždy rozesmálo všechny pacienty, sestřičky i doktory. Patřičné značky umístila na patřičná místa: na prsa přišila zákaz odbočení doprava i doleva, tam dolů zákaz vjezdu a dozadu zákaz troubení...:)


 

Zničit bakterie? Perte věci v mikrovlnce...

mikrovlnka nemusi slouit jen k rychlemu ohrevu jidla...


Zajímavý poznatek... :)
 

Mikrovlnka nemusí sloužit jen k rychlému ohřevu jídla.

Dvě minuty v mikrovlnné troubě dokáží sterilizovat většinu bakterií  

 
 

 

Washington - Dvě minuty v mikrovlnné troubě dokáží zahubit většinu nežádoucích zárodků, zjistili vědci.

Tým vědců z University of Florida oznámil: Při pokusech, během nichž běžela mikrovlnná trouba na plný výkon, bylo zničeno nebo deaktivováno 99 procent bakterií, virů, parazitů i zárodečných buněk na kuchyňské houbičce, která k experimentu posloužila.

"Lidé často perou houbičky a kartáče v myčce na nádobí. Pokud je však chtějí skutečně dekontaminovat, měli by použít mikrovlnnou troubu," uvedl vedoucí týmu, profesor technické ekologie Gabriel Bitton v článku uveřejněném v časopisu Journal of Environmental Health.

Levná sterilizace

Vědci namočili houbičky a škrabky na nádobí do odpadní vody, obsahující viry, prvoky, bakteriální mikroorganizmy a bakterie typu E. coli.

Potom použili běžnou domácí mikrovlnnou troubu, aby houbičky vysušili. Zničit všechny zárodečné buňky trvalo asi čtyři až deset minut, ale všechny ostatní bakterie byly odstraněny už po dvou minutách.

"Mikrovlnná trouba je velice účinný a zároveň levný způsob sterilizace," uvedl Bitton. Podle amerického CDC (Centers for Disease Control and Prevention) onemocní každoročně kvůli nákaze z jídla minimálně 76 milionů Američanů a 5000 lidí těmto chorobám podlehne. Častým zdrojem nákazy bývají právě kuchyně.

Zdroj: Reuters Reuters, Raf

Image Hosted by ImageShack.us


 

Nevěra a mýty o ní...

 

Ať už se nám to líbí, nebo ne, jednoduše je tady s námi. A už pořádně dlouho. Psaly se o ní knihy, zabíjeli se pro ni lidé, přinášela neštěstí a zklamání. A tak je tomu dodnes. Nevěra. Vzhledem k její dlouhověkosti se vytvořily určité mýty, kterým věříme. Je to však opravdu tak?

1. mýtus: V každé aféře je světec a hříšník. Obětí je světec a zrádcem hříšník.
Vůbec to není tak jednoduché. Nevěra není něco, co se lidem stává. Je to něco, co se děje mezi nimi. Navzdory urážkám a krutosti, oba dva partneři mají svůj malý kousek viny na tom, že si jejich partner vydal sexuální oklikou. Měli bychom si přiznat svou úlohu přímo a to s tím vědomím, že tady neexistují žádné oběti, jen dobrovolníci. Naneštěstí aféry dovedou lásku spíš k úplnému odcizení se než k trvalému kamarádství, přičemž morální rozsudky tu nesehrávají žádnou roli a nemají konstruktivní sílu.

 

2. mýtus: S manželstvím je konec.
Povězme si to na rovinu: není to pravda. Aféra není nic, kvůli čemu by muselo manželství skončit. Je to určité mezidobí. Skutečný problém je ukrytý kdesi hluboko pod tím, uvnitř nás samých a v našich projevech v partnerství. Na manželství jsou potřeba dva lidé. Aféra jako taková, ve své nejhlubší podstatě, dokonce může být manželství nápomocná. V partnerství, kde jeden z dvojice nemá své očekávání naplněné a není uspokojený, neexistuje důvěra a intimity. To, co jsme se o sobě naučili na sexuální odbočce a jsme schopní zakomponovat do normálního života, nás může obohatit a dokonce utužit naše manželství. Jakmile aférka skončí, pravé manželství může začít. Velmi mnoho manželství začíná s důvěrou a intimitou, ale většina z nich je ztratí někde na půli cestě. Při pokusu znovu je najít, můžeme podlehnout mimomanželskému vábení. Důvěra a intimita však nejsou věci, které si sebou nosíme z jednoho vztahu do druhého. Musí se budovat krůček po krůčku. Při zříkání se pokusu o znovuvybudování důvěry v manželství tím, že ji hledáme v nevěře, se vzdáváme potenciální důvěry, kterou nám může manželství poskytnout.

3. mýtus: S partnerským sexem je konec.
Nezkrachoval sex, ale komunikace. V aférách existuje sex bez lásky. Sex není důvěra. Sex nedokáže vyřešit a zahojit minulost. Sex není náhrada za nízké sebevědomí. Sex se může napravit. Jsme sexuální bytosti, které jsou schopné mít víc sexuálních partnerů. Důvěra a ta pravá intimita se však o něčem jiném. Velmi zřídkakdy totiž máme několik důvěrných vztahů. Důvěrné vztahy se těžko nahrazují. Manželství, které zažilo sexuální uklouznutí jednoho z partnerů, může být i tak úspěšné.

4. mýtus: Nevěra znamená, že už svého partnera nemilujeme.
Aféra nemá takový vliv na lásku jako na vzájemnou komunikaci a schopnost porozumění,. Pro každého z nás to znamená něco jiného. A každý to musí nějak řešit. Je totiž je jen skutečně málo vztahů, ve kterých k aférám nedošlo.

 

Autor: Natália (centrum.cz)

Image Hosted by ImageShack.us

 

 

Peter Falk - Columbo ve výslužbě...

Image Hosted by ImageShack.us

Americký herec Peter Falk, představitel legendárního poručíka Columba, oslaví letos 80. narozeniny. "Už byl nejvyšší čas trochu si zavzpomínat," říká hollywoodský veterán, který před Vánocemi vydal své paměti.
Mžourající poručík v ošuntělém baloňáku, pokaždé se sežmoulaným nedokouřeným doutníkem, klade zdánlivě naivní a nepodstatné otázky. Pachatel si myslí, že mu může věšet bulíky na nos... A doplatí na to. "Columbo mi sice přinesl slávu a bohatství, ale zároveň jsem se musel vyrovnat s tím, že mě s touto postavou budou lidé asi do smrti spojovat. Na ulici mě už třicet let oslovují poručíku, a když jsem se jednou v Itálii stal náhodným svědkem zločinu, ptali se mě turisté docela vážně, jak budeme postupovat při hledání pachatele," vzpomíná Peter Falk ve své převážně humorné autobiografické knížce Just One More Thing, Stories From My Life.
Za roli poručíka Columba získal několik prestižních cen Emmy, ale především se stal celosvětovou legendou. Znají ho diváci ve více než 80 zemích světa. V jeho rodném Ossiningu ve státě New York po něm pojmenovali jednu z ulic. Jeho jméno nese i módní značka vyrábějící elegantní baloňáky, milovníci doutníků si pro změnu pochutnávají na výrobku vyzdobeném Columbovým portrétem.
Když hodil okem
Ve svých memoárech se rozhodl podělit o vzpomínky na dětství, uměleckou kariéru i své herecké kolegy.
"Poprvé jsem se ocitl v rukou lékařů, když mi byly tři roky," připomíná osudový okamžik, který navždy ovlivnil jeho život. Tehdy musel podstoupit náročnou operaci, kdy mu lékaři spolu s nádorem odstranili pravé oko. Maminka ho utěšovala a dávala mu prý vybrat z celé hromady skleněných očí. Zdaleka netušila, že se tento handicap jednou stane synovou předností a že mu pomůže i v jeho herecké kariéře. Peter Falk se stal doslova pověstným tím, že prováděl se svým skleněným okem odmalička žertíky: jednou jím dokonce vzteky hodil po baseballovém rozhodčím. "Byl natolik šokovaný mým okem letícím ve vzduchu, že přestal nadržovat soupeři," dodává herec, který na téma Oko, co se dává na noc do skleničky umí žertovat dodnes.
Žárlivá manželka
I když Peteru Falkovi táhne na osmý křížek, do penze se nechystá. Dotočil nový film, romantickou komedii The Thing About My Folks, v níž ztvárnil jednu z hlavních rolí. Dokonce se v jedné z vypjatých scén předvede takřka v rouše Adamově - na stará kolena docela odvážný kousek! "S nahotou bych neměl žádný problém, ale moje žena Shera je z toho trochu rozladěná," poznamenal.
K jeho největším koníčkům patří malování. Ve svém luxusním sídle v Beverly Hills má již léta dokonale zařízený ateliér. Když začal loni skicovat akty a zvát si domů krásné mladé dívky, byl oheň na střeše. Dokonce se proslýchalo, že jeho druhé manželství nemá budoucnost! Nakonec se ale situace zklidnila a legendární herec se může dál věnovat své malířské vášni.



Peter Falk (79)
Narodil se 16. září 1927 v Ossiningu ve státě New York. Jeho Columbo je Američan s italskými předky, Peter Falk je však Američan se slovanskými kořeny. Původně se živil jako finanční analytik. Jeho filmografie je velmi bohatá. Už v roce 1961 byl nominován na Oscara za roli zabijáka ve snímku Murder, Inc., nominaci mu přinesla i vedlejší role ve filmu Plná kapsa zázraků. Čeští diváci si ho budou jistě pamatovat ze slavného milostného příběhu Griffin a Phoenixová. Není bez zajímavosti, že jeho dcera Catherine z prvního manželství s módní návrhářkou Alicí Mayo dnes pracuje jako soukromé očko. Se svou druhou ženou Sherou Danese je Peter Falk ženatý od roku 1977. Shera je rovněž herečka, zahrála si dokonce v několika epizodách o nesmrtelném poručíkovi Columbovi...

 

Jaroslav Ježek- téměř neslyšící a nevidomý mistr jazzu...

Šlitr a Suchý, Grossmann se Šimkem, Lábus a Kaiser, Bohdalová a Dvořák. Ve výčtu nejlepších bavičských dvojic české historie schází Voskovec a Werich. Proč?
Úplně klasickou dvojičkou totiž nebyli. S jejich nesmrtelnou tvorbou navždy zůstane úzce spjata ještě jedna osoba. Klavírista a jazzman Jaroslav Ježek.

Objevitel moderní české jazzové a taneční hudby, i takové přízvisko se pro Jaroslava Ježka vžilo. Dnes by fenomenální hudební skladatel oslavil 105 let.

Jméno Jaroslava Ježka má v názvu i pražská konzervatoř, věnující se výuce populární hudby i Ježkova tak oblíbeného jazzu.

První vlaštovkou dlouholeté spolupráce Ježka se symboly Osvobozeného divadla Voskovcem a Werichem se stala písnička Tři strážníci z roku 1928.

„Byla v ní autorská solidarita, svízele našeho řemesla, premiérové ovace, fašistické demonstrace i nakonec společný odjezd za oceán. Tři strážníci byl pro
nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli,“ zmiňoval význam legendární písně Jan Werich.

Text písně Werichova slova dokládá: „Strážníci tři, byli v rozepři, kdo zůstane hlídat na strážnici. A že se nepohodli, neměli pohodlí. Před strážnicí stáli
plačící, na ulici sami tři strážníci.“ Třemi strážníky byli Ježek, Voskovec a Werich a opuštěnou strážnici Československo.

Dvorním skladatelem Voskovce a Wericha

Trojice totiž roku 1939 emigrovala do Spojených států amerických. Na vině bylo uzavření jejich svatostánku, Osvobozeného divadla, fašisty. Voskovec s Ježkem
v USA zůstali, Jan Werich se po druhé světové válce domů vrátil. Ježek pak ve věku pouhých 36 let za oceánem také zemřel.
Legendární dvojice Voskovec a Werich, hvězdy Osvobozeného divadla

Jaroslav Ježek byl i dramaturgem a dirigentem, především ale proslul jako dvorní skladatel Voskovce a Wericha. Byl autorem hudby k naprosté většině jejich
písní, z těch nejznámějších zhudebnil Tmavomodrý svět, Hej rup, Nebe na zemi, Píseň strašlivá o Golemovi, Šaty dělaj člověka, Klobouk ve křoví, Život je
jen náhoda nebo Babička Mary.

Divadlo Ježek miloval, hudebně činný byl ale také ve filmu. Byl autorem hudby ke snímkům Hej rup, Svět patří nám, Pudr a benzín, Peníze anebo život či U
nás v Kocourkově.

Nerovný boj se šedým zákalem

Ježek si velmi oblíbil také jazz, který objevil při návštěvě Francie a toulkách pařížskými kluby a kabarety, koníčkem mu byla ale také hudba vážná. V roce
1927 napsal Koncert pro klavír a orchestr i Suitu pro čtvrttónový klavír. Další významnou orchestrální skladbou byl Koncert pro housle a dechový orchestr,
dodnes nedílná součást repertoáru České filharmonie.

Hudebně činný byl Jaroslav Ježek i přes těžký handicap, s kterým od mládí bojoval. Od šesti let trpěl šedým zákalem a jako dítě navštěvoval hradčanskou
školu pro výchovu nevidomých. Prodělal i spálu a skoro ohluchl. Veškerou možnou péčí a bratrskou láskou Ježka v té době zahrnovala o dva roky mladší sestra
Jarmila, pracující jako švadlena.

Sestru Ježek také přiměl, aby mu ze své první výplaty přispěla na vytoužené piano. Sestra souhlasila a de facto rozhodla o dalším směřování svého bratra.
Celých 36 let života měl zasvětit hudbě.

Jan Barák,
Novinky

© 2011 Všechna práva vyhrazena.

E-shop zadarmo Webnode